Přítel z písku... (05) A kdo že za ni napsal test?

Netrvalo dlouho, a už celá skupinka šťastně dorazila k branám Konohagakure no Sato.
A Kimiko si teď u byla stoprocentně jistá, že ten falešný Kazekage byl jen sen. Přelud, který ji vyděsil v té noční tmě.

Zatímco se Kankurou a Temari rozhodovali, kam se v Konoze před začátkem zkoušek podívat, seděla Kimiko na kameni a šťastně pojídala onigiri.
Po té dlouhé cestě měla hlad jako vlk... přeci jen ze sebe během snahy dohnat její nový tým vydala skoro maximum. Vůbec se jí nelíbilo, že zkouška začíná už za chvíli.
Gaara stál opodál, opřený o kmen stromu, pozoroval ji a zjevně o něčem přemýšlel.
Nešlo mu do hlavy, jak je možné, že i když ho ta holka bláznivá neuvěřitelně štve, necítí ani sebemenší potřebu ji zabít... a když se to vezme kolem a kolem, je vlastně rád, že se jí podařilo je dohonit.
Ačkoliv... trochu se strachoval, jak taková malá budižkničemu zvládne Chuuninskou zkoušku.
Nechápal čím to, ale nechtěl, aby se jí něco přihodilo. Je tak pošetilá, že se neustále drží na blízku démonovi jako je on... a to, podle jeho názoru, naprosto stačí. Žádné další nebezpečí nepřipadá v úvahu.
Nejspíš, povzdechl si, to bude stejně nakonec právě on, co ji bude muset ochraňovat...

"Heej, G-a-a-r-a-cháán!" zatrylkovala mu náhle do ucha, "Spinkáááš?"
S překvapením zjistil, že během přemýšlení zavřel oči.
Pomalu se na ni podíval.
"Ne," řekl s kamenným výrazem ve tváři, "nikdy nespím."
Vykulila oči a počala si ho pečlivě prohlížet. Dívčin zvědavý obličejík se tak ocitl jen pár desítek centimetrů od toho jeho.
"Vááážně?" divila se, stále ho z nesmírné blízkosti pozorujíc.
Ještě chvíli se pokoušel to vydržet.
Pak ale zprudka trhnul hlavou jejím směrem.
Ocitli se obličeji od sebe sotva pár milimetrů.
Přišlo to tak náhle, že nejspíš ani jeden z nich nebyl na něco takového připraven.
Jen tam tak stáli, zírali si do očí... oba až moc vyvedení z míry na to, aby se pohnuli.
Až po chvíli, která se jim oběma zdála jako nekonečná... se Kimiko konečně odhodlala pohnout.
Během chvíle Gaarovi ovinula paže kolem krku a s její obvyklou samozřejmostí mu vtiskla polibek. Jen pravděpodobně nečekala, jak rudovlasý na tento čin zareaguje.
Upřímně řečeno, ani sám písečný Jinchuuriki nevěděl, co by v takové situaci udělal.
Vlastně...nikdy si ani neodvažoval představit, že by ho políbila i sebebláznivější dívka... něco takového jako by ani do jeho života, jak si ho představoval, nepatřilo.
A tak v náhlém návalu neznámého citu zareagoval prostě instinktivně.
Přitáhl ji k sobě pevněji a polibek jí vrátil. A pak další, další a další...
Vznášela se na obláčku blaženosti. Svět kolem ní přestával pomalu existovat... a jediné, na co se dokázala soustředit, bylo jeho objetí. Jeho ústa, hrající v tak dokonalé souhře s jejími... a ten čím dál tím silnější pocit, že pokud ho někdy pustí, jistojistě zahyne.
Jako by mu nějaká neuvěřitelně sladká a opojná mlha zatemnila mysl. Cítil ji ve svém náručí a popravdě si nepřál nic jiného, než aby tam zůstala navždy. Připadal si poprvé v životě tak moc lidsky... tak příliš jako normální kluk. Jako by snad potřeboval její dotek...a musel ho mít jen a jen pro sebe, na věky. Útlé prsty touhy jakoby se mu plazily kolem těla a pomalu mu zaslepovaly oči, nutily ho přestat už se pro jednou strachovat... říkaly, "No tak, poddej se tomu."

...opojný okamžik skončil až příliš brzy. Červenovlasý si náhle uvědomil, co to vlastně dělá, jakému nebezpečí teď tu křehkou dívku vystavuje.
Pomalu, jako by právě prožíval neuvěřitelná muka, se od ní odtáhl.
Jaké však bylo jeho překvapení, když zjistil, že jsou oba až po pás obaleni pískem, který, ztvrdlý jako kámen, zabraňoval jakémukoliv dalšímu pohybu.
Iluze lidskosti se rozplynula. Ne... on prostě nemůže být člověk. To je jen hloupé přání, pošetilý sen z dětství.
Démon jedná i ve chvíli, kdy si přeje být opravdu tak moc obyčejný, jak jen to jde.

Dívala se na něj zmateně, rozrušeně... ale v očích ani teď, spoutaná pískem, neměla strach. Všimla si zmučeného výrazu na jeho tváři. Pomalu zvedla ruku směrem k němu.
"Gaaro..."
Ohnal se po ní, ale uhnula. Ruku nechala klesnout zpět.
"Tohle," zavrtěl hlavou, "už se nesmí opakovat."
Zdálo se jí to, nebo skutečně v jeho hlase slyšela bolest? Jak moc tímhle jejím sobeckým činem vlastně trpěl?
Pohlédla na písek, svírající jejich nohy. Jak moc se asi musel ovládat, aby to udržel jen v tomhle stádiu?
"Já..." chtěla něco říct, ale umlčel ji pohledem.
"Omlouvám se," řekl zlomeně, "jsem takový sobec. Vůbec jsem nepomyslel na nebezpečí, které ti hrozilo... a ten písek..."
Takže takhle to bylo. Vinil za to sebe.
A přitom to byla ona, kdo to všechno začal! To ona by se teď měla omlouvat!
Zavrtěla hlavou.
"Ne," řekla, "neomlouvej se. Všechno je to především moje vina. Nemůžeš za to, že jsem na hlavu," smutně se usmála.
Tentokrát její ruku nezastavil. Jakmile se dotkla jeho tváře, rozlil se mu na rtech jemný úsměv. Překryl její ruku tou svojí, dávaje jí najevo, aby ho ještě chvíli držela.
Písek přestal zaujímat pozici neproniknutelné zdi, rozpadl se na tisíce zrníček a začal se vracet zpět do tykvi podobného útvaru na Gaarových zádech.
Myslel si, že se při první příležitosti vysmekne a dá se na útěk. Částečně v to i doufal, ale mnohem více se toho obával. Nedokázal náhle snést pomyšlení, že by o ni přišel.
Nestalo se nic. Jen tam tak stála a dívala se na něj, v očích ani zmínku po záměru utéci.
"Víš," řekla tak potichu, že ji mohl slyšet jen on (jako by na tom záleželo, Temari s Kankurem už stejně dávno odešli na tu plánovanou procházku), "já se stejně nedokážu přinutit mít z tebe strach."
Prudce zavrtěl hlavou. Udělal několik kroků vzad, takže ruka, která doposud spočívala na jeho tváři, zůstala jen prázdně, osamoceně viset ve vzduchu. Nevěřícně na ni zíral.
"To snad nemůžeš ani myslet vážně!" křičel, "To jsi skutečně tak pošetilá, že nevidíš, s kým se to tu doopravdy bavíš?!"
Trhla sebou, jako by jí právě jednu vrazil. Ale i tak odhodlaně vykročila zase vpřed k němu.
"Asi jsem přesně tak hloupá, jak tvrdíš," prohlásila pevným hlasem, který jako by snad vylučoval všechny možné námitky, "ale stejně tě prostě nemůžu nechat samotného v té tvojí bolesti!"
A než stihl cokoliv udělat, znovu se mu pověsila kolem krku.
Chtěla mu tak moc dokázat, že na něm někomu může záležet.
Chtěla, aby konečně přijal toho člověka v sobě.
Přála si, aby přijal i jí... nechal ji vstoupit do svého světa samoty a trochu ho prosvětlit.
Toužila po tom, aby ji přijal takovou, jaká je. A aby na oplátku daroval sám sebe.
Děsilo ji to, ale zároveň se rozhodla, že musí být silná.
Nesmí podlehnout strachu, který tak moc sžírá jeho nitro.
Jednou... ho naučí, že písečný démon je pod zámkem kdesi v něm, ale on ho dokáže ovládnout. Uzamkne ho, když bude chtít.
To je to, čemu věřila. A za co byla jednoho dne odhodlána třeba i zemřít.

Pomalu od něj odstoupila.
"Aby bylo jasné," snažila se zakrýt podtón zklamání v hlase, "to, co se dneska stalo, se už budu snažit neudělat. Pokud to má mít za následek vlnu tvého sebeobviňování, za sebeslastnější chvilku na obláčku euforie mi to skutečně nestojí."
Otočila se a vydala se směrem, kam před nedávnem odešli Gaarovi sourozenci. Nechtěla, aby jí viděl do tváře a poznal, že její napjaté nervy povolily a ona konečně dala na chvíli průchod slzám.
"Díky," zamumlal, ale neslyšela ho.
Vydal se pomalu stejným směrem jako ona. Přeci jen, zkoušky začnou co nevidět. A oni musí ještě najít zbytek týmu ze Suny.

První částí zkoušky byl test. Ale ať se Kimiko dívala na otázky jak chtěla, nedokázala v hlavě vylovit jedinou odpověď.
Něco takového snad ani nikdy předtím neřešila!
Kdepak, tyhle otázky musely být příliš těžké na obyčejného genina, ne?
Ještě k tomu pod tlakem, pod tím neustále pozorujícím pohledem Morina Ibikiho a najatých hlídačů! A navíc ta neuvěřitelně matoucí pravidla! Jak že to říkal?
Každý začíná s deseti body. Každá otázka z deseti v testu znamená jeden bod. Za každou špatně zodpovězenou otázku se body odečítají, takže člověk klidně může skončit na nule. To se ale nesmí stát, jelikož ačkoliv fakt, jestli propadnete nebo půjdete dál, závisí na celkovém skóre celého týmu, jakmile má někdo nulu, je tým diskvalifikován. Jakmile vás některý z těch mnoha hlídačů přistihne při podvádění, seberou vám dva body. Takže jakmile se někdo pokusí pětkrát bezúspěšně opsat řešení, bude celý tým taky diskvalifikován. A...proč proboha dostanou poslední otázku až čtvrt hodiny před koncem?
Rozhlédla se kolem. Všichni ostatní už psali. Jen jeden kluk, blonďák v oranžovém oblečení, si zdá se, nevěděl rady.
Toho přeci viděla už před začátkem. Byl to ten hlučný otrava, prohlašující, že se stane Hokage... a nezvládne ani jednoduchý test? Idiot!
Jenže...ona je zřejmě úplně stejně blbá jako tenhle zoufalec!
Instinktivně hledala pohledem Gaaru.
Seděl o několik řad před ní, v levém rohu učebny...
...a díval se na ni!
Snažila se, vyslat mu omluvnou myšlenku. Chtěla vyjádřit tu hroznou lítost, že je brzy stáhne s sebou na naprosté dno.
Chvíli se na sebe ještě dívali, než se rudovlasý otočil zpět ke své práci. Viděla, jak se mu kolem ruky ovinul tenoučký pramínek písku a vzápětí zmizel, rozvířený ve vzduchu.
Ucítila na své tváři závan pouštního větru.
Jako by ji ujišťoval, že všechno bude v pořádku. Jako by sám Gaara držel ruku na její tváři stejně tak jako ona odpoledne na jeho. V duchu mu děkovala za tuhle podporu. Ačkoliv...moc jí nepomůže. Její test bude i tak prázdný. A ona mu jen způsobí potíže.

Ještě jednou si pro jistotu přečte otázky. Třeba najde způsob, jak...
...tok jejích myšlenek se přetrhl.
Když totiž pohlédla na svůj test, s překvapením zjistila, že některá zrníčka písku přeci jen nešla jejím směrem jen pro útěchu. Na papíře se formovaly všechny správné odpovědi. Rychle popadla tužku a začala jednotlivá písmena obtahovat, dokud ještě držely tvar...