Vlčí ninja - Prolog + 1. díl

Jmenuji se Hikaru Takezuni, jsem ze Skryté listové vesnice ze Země Ohně. Narodil jsem se v den, kdy zemřel náš Čtvrtý Hokage. V tu noc, kdy na vesnici zaútočil Devítiocasý démon. V tu noc, kdy Kyuubi zabil mé rodiče.
Maminka seděla doma v křesle a četla si knihu, když se ozval výbuch a v západní části vesnice se objevil démon. Také jsme bydleli v západní části a táta byl během pár minut zavolán do boje. Musel chránit vesnici, která byla jeho domovem. Musel chránit svou rodinu. Máma mě měla každou chvíli porodit.
Shinobi chránící civilisty ji odnesli mimo vesnici. Do jihozápadního lesa, jenže ona začala rodit. Jeden z nich se nabídl, že dojde pro doktora, zmizel. Ostatní museli jít zachraňovat další lidi. Ninja s doktorem se ale nevracel a já už se klubal na svět. Porodila mě zcela sama. Byla slabá a věděla, že bez další pomoci nepřežije. Zabalila mě do svého županu a se mnou v náruči zemřela.

Ležel jsem na mámině mrtvém těle. Nikdo už se tam nevrátil, ani tatínek. Slyšel jsem jen svůj vlastní tlukot srdce. Ten rytmický zvuk mě celou noc uklidňoval, až jsem usnul.
Ráno mě probudily kroky. Nevěděl jsem, čí kroky a nechtěl jsem se ohlížet. Začal jsem plakat. Najednou se mi na tvář přilepilo něco mokrého a slizkého. Zaujalo mě to natolik, že jsem přestal plakat a zadíval se tomu zvířeti do očí. Velké černé mateřské oči.
Vzala mě do tlamy a odnesla od mojí maminky. Nesla mě vesnicí. Teda tím co z ní zbylo. Mnoho domů bylo zbořených a ninjové, kteří mohli, opravovali, co se dalo. Donesla mě před dům, položila mě na zem a hlasitě zavyla. Přišel si pro mě muž se šedivými dlouhými vlasy. Vzal mě do náruče a vlčici pohladil.
Odnesl mě do svého domu, dal mi mléko a položil mě do postele vedle jiného kluka. Mohl být stejně starý jako já. Blonďaté vlasy a modré oči. O pár hodin jsem se dozvěděl jeho jméno – Naruto.

S Narutem jsme byli jako bratři. Každou volnou chvíli jsme byli spolu. Hrávali jsme si na ninje, a to máme za pár dní nastoupit do akademie. Narutův kmotr, který do své výchovy přijal mě, byl jedním z Legendárních Sanninů – Jiraiya. Šedovlasý poustevník, jak jsem mu říkal já. Trénoval nás už jako mimina, ale Naruto byl trochu nemehlo, takže mu vše trvalo déle než mně.
Já jsem dostal volno a on musel trénovat dál, dokud se techniku nenaučil. Já jsem mezitím chodil do lesa za jinými kamarády. Za vlky. Vždy jsme si povídali a skotačili. Jejich náčelníkem byl bílý vlk Keichi a byla to jeho družka, která mě odnesla k Jiraiyovi.
Dneska to byl Keichiho syn, který tu na mě čekal. Šedý vlk jménem Ichiro.
„Tak co chceš dnes dělat? Trénovat, nebo se jen flákat?“ zeptal se mě Ichi a dlouze zívl.
„Dneska nám Jiraiya říkal o technice přivolání, jenže já nemám koho přivolávat. Naruto uzavřel smlouvu s žábama. Prý, že i jeho otec měl s nimi smlouvu, takže jí zdědil," odfrkl jsem si. První technika, ve které mě Naruto předběhl.
Ichi zavrčel. „Nemůžeš být pokaždé lepší, ale řešení tvého problému bych měl,“ řekl a zavyl. Pár chvil na to zde stál zbytek smečky.
Šli jsme za Poustevníkem a on svolil. Tak se ze mě stal vlčí ninja.

Je pondělí a dnes je náš velký den, nastupujeme do Akademie. Jenže Naruto „omylem“ vypnul budík a my jsme zaspali.
Probudil jsem se první, protože se mi chtělo na záchod, ale nějak jsem si neuvědomil, že začal nový týden a myslel jsem si, že je neděle. V klidu jsem se vyčůral a kouknul na hodiny. No jo půl desátý, to si ještě zdřímnu.
Mé oči pak ale zabloudili i na kalendář a mě ztuhl úsměv na rtech.
„Naruto?“ zašeptal jsem.
Nevnímal mě, no bezva. „Naruto!“ zakřičel jsem.
To už se lekl. „Co děláš? Chceš, aby mě popadl infarkt?“
„Ty ididote, tys vypnul budík!“ křičel jsem na něj stále. „Dělej, vstávej, musíme jít!“
„A co snídaně?“ Promnul si oči a protáhl se.
„Já tě asi zabiju, dělej!“

Nakonec jsme tam dorazili v deset, jenže před Akademií už nikdo nebyl.
„No bezva, Poustevník nás zabije, až zjistí, že jsme to zmeškali.“ Vzdychl jsem a začal se uklidňovat.
„Prosím tě Hikaru, tohle nějak vyřešíme, najdeme nějakýho učitele a zeptáme se,“ řekl Naruto. Ten jeho klidný tón mě děsil.
„Fajn, dobře. Jdeme,“ zavelel jsem a vešli jsme do budovy.
Neudělali jsme ani dva kroky a narazili jsme do chlapa. Oba jsme vzhlédli. Tímto milým žduchnutím jsme poznali Iruku.
„Co tady děláte, pánové?“ zeptal se nás.
„My? No, trochu jsme zabloudili,“ zalhal Naruto, ale Iruka mu to sežral.
Odvedl nás do učebny plné lidí.
„Takže třído, máme tu ještě dva opozdilce,“ upozornil na nás a usadil do první lavice.
Pak po nás chtěl, abychom se představili. Šlo to přes tlouštíka, šprta, nafoukance až po blázna, kterým je můj nepokrevný bratr.
„Jmenuji se Naruto Uzumaki, Mým snem je, stát se hokagem a udělám pro to všechno,“ přitrouble se usmál a zase se posadil.
Pak jsem byl na řadě já: „Jmenuji se Hikaru Takezuni a mým přáním je pomoci Narutovi k jeho snu. A kdybych se měla zajímat jen o sebe – chci se stát legendou. Jen v dobrém slova smyslu.“
Domluvil jsem a Iruka přikývl. Chtěl začít s výukou.