Super Sestry 31

Meshiki : Ráno přišlo a já už byla na cestě do nemocnice.
„Smím se zeptat co potřebujete?“ zeptala se mě sestřička, když viděla jak bloudím. I když jsem tu byla několikrát, přesto se všude nevyznam.
„Hledám tým osm,“
„Ah, jistě. Pojďtě za mnou,“... následovala jse ji, přes půlku nemocnice a nakonec se zastavila u dveří 305.
„I když už jsou v pořádku, přesto vás poprosím, aby jste zde nezůstala příliš dlouho,“ usmála se a mířila zpět na sesternu. Ze vnitř vycházely podivné zvuky.Vešla jsem dál.
„Ahoj vši..“ zarazila jsem se s vytřeštěnýma očima a otevřenou pusou do kořán. Čekalo mě totiž velice nečekané překvapení. Shino posílal na Kibu své brouky, ten měl v puse roztrhaný polštář, Akamaru skákal po Shinovi a Hinata se to snažila zastavit svým , Kibo-kun, Shino-kun, to není správné,. Všechny pohledy se zaměřily na mě.
„Můžete mi říct, co se tady děje?“ zeptala jsem se s celkem klidným hlasem. Nic neřekli, jenom mlčeli, nejspíš jsem je zaskočila. Vzdychla jsem si, přišla ke Kibovi, cvrnkla ho do nosu, a tak se zakňučením pustil polštář, tím jsem pak flákla Shina po hlavě, ten stáhl své brouky a Hin jsem posadila na postel.
„Takže ještě jednou, můžete mi říct, co se to tady děje?“
„Hádali jsme se o tom, kdo s kým půjde na misy,“ řekl Kiba. Chvíli jsem na ně koukala, jak na debily. Shino vyděl můj výraz, tak to doplnil.
„Říkal jsem, že já jdu s Kakashim a on že ne, že já jdu s Kurenai, pak se do toho vložila Hinata, že to s ní jde Kurenai, oba jsme se na ní vražedně podívali a vrhli po sobě. Hinatě bylo vlastně jedno s kým jde, tak nás chtěla zastavit, když si dáš všechny okolnosti dohromady, vyjde ti to, co jsi viděla, když jsi přišla,“. Pořád jsem tupě zírala na pár idiotů.
„Chcete mi říct, že jste se prali kvůli takový kravský hovadině?!“ vyštěkla jsem.
„Jo,“ pokrčil Kiba rameny. Sklopila jsem a hlavu a usmála se.
„JSTE TOTÁLNĚ SFETLÍ, NEBO CO? SKŘIVILI BY JSTE VLÁSEK HIN A ZABILA BYCH VÁS,“ pohrozila jsem jim, i když jsem věděla, že ona byla poslední člověk na světě, kterému by ti dva chtěli ublížit. „Navíc Kibo, Shino jde opravdu s Kakashim, ty jdeš s Gaiem,“ zkřížila jsem ruce na prsou.
„S Gaiem? To snad není pravda. Navíc, od koho to víš?“
„Od Nejiho,“ až moc pozdě mi došlo, že jsem se prořekla.
„Takže vy dva.... no , prostě spolu zase...“
„Jo, jo, stačí? Jenom jsem vás chtěla skontrolovat, toť vše, teď můžu vypadnout,“ zabouchla jsem za sebou dveře.
„Buďte opatrní lidi,“ zašeptala jsem si pro sebe.
„Neboj, budeme květinko moje milovaná,“ zavolal Kiba s jasně výsměvným tónem. Sakra, ten parchant a jeho skvělé uši.
„Chmm, co by na to asi řekla Tokime ty úchyláku,“ zavolala jsem též..... Ježiši, co jsem to právě řekla. Nejdřív přemejšlet, potom mluvit. Bouchla jsem se do hlavy. Zareagovala jsem rychle, jen jsem si vzpomněla na tu aféru při narozeninách, kdy se pral se Shikamarem, ježiši, někdo by mi měl dát do držky. Znovu jsem otevřela dveře.
„Kibo?“ tiše jsem se zeptala. Seděl na posteli a nechtěl k sobě ty dva pustit, ani Akamara.
„Vím, že je to neslušné, navíc jste na nemocničním pokoji, ale mohla bych vás poprosit, aby jste na chvilku odešli?“ podívala jsem se k Hin a Shinovi. Oba přikývli a mířili ze dveří. Akamaru zůstával, ale já opravdu chtěla mluvit jen s ním.
„I ty Akamaru, promiň, opravdu si s ním potřebuju o něčem promluvit v soukromí,“. Zakňučel a vydal se stejným směrem, jako ti dva. Zavřela jsem a přisedla si na druhou postel.
„Myslela jsem, že jsi s Arichi,“ zašeptala jsem. Byla dlouhá odmlka, pak prolomi ticho.
„Ano jsem, ale...“ nedokázal najít správná slova.
„Nemiluješ ji,“ dokončila jsem za něj. Přikývl. Sakra, tak to se nám dost komplikuje.
„Tak proč s ní jsi?“
„Těžko se to vysvětluje...“
„Zkus to,“
„Necítím se tak špatně... když jsem s ní, nepříjdu si tak prázdný. Vím, je to hrozně sobecké a vůči ní velice nefér, jenže já to prostě jinak nezvládnu,“ skoval si obličej v dlaních.
„Rozumím ti,“ zahleděla jsem se na strop. Jeho pohled ke mně nevěřícně vystřelil.
„Bude to znít namyšleně, hnusně, povrchně a odporně, sama sebou tím opovrhuju.... Víš, byl jeden člověk, který mě dokázal z části naplnit pocitem, který se těžko popisuje, není to láska, není to ani tak přátelství, spíš opora, spokojenost. Necítila jsem se tam dobře, ale přeci jen tam byl někdo kromě Tokime, kdo ve mně vzbuzoval sílu,“ zamyslela sem se.
„Kdo to byl?“ zeptal se napjatě.
„...Itachi.... Itachi Uchiha,“ zkameněl. Znal jenom tu část, která vyvraždila klan, ale Itachi nebyl bezlítostný vrah. Cítila jsem to z něj, poznala jsem ty pravé city, ale moc pozdě na to, abych s tím mohla něco udělat a pochybuju, že by mohl s Tokime vycházet, nejspíš už se nezmění.
„Víš, asi to ode mě není zrovna hezké, ale je to zas..“ přiskočila jsem k němu a chytla ho pod krkem.
„Jen to dořekni... a něco ti udělám,“ polkl a nakonec zmlkl.
„Promiň, nechci ti ublížit, já jen, že Itachi se ke mně na rozdíl od ostatních nechoval až tak špatně, dodávalo mi to odvahu, navíc mě trénoval, takže bylo jen dobře, že se do mě moc nenaváží,“ sedla jsem si vedle něj. „Jenom říkám, že vím, co myslíš. Jenže já s Itachim žádný vztah neměla, zato ty s Arichi chodíš a lžeš do očí, to je mírně sobecké,“ snažila jsem se o úsměv.
„Jsem hroznej parchant. Arichi lžu a využívám ve svůj prospěch, Tokime miluju a dokonce jsem se kvůli své blbosti popral se svým přítelem. Ke všemu jsem na ní šel násilím, když jsem byl opilý, a když jsem z toho měl blbej pocit, nechal jsem se svést Arichi a vyspal se s ní, to je vážně deprimující, dej mi prosím pěstí,“ podíval se na mě. Nebyla jsem si jistá, jestli to myslí vážně, nebo ne, ale opravdu jsem mu jí dala. Hlava se mu pootočila pod nárazem, a pak ji vrátil.
„Děkuju,“ zašeptal. Neměla jsem v plánu mu jednu vrazit, ale takhle se dokázal probrat.
„Tokime je Shikamara, nemůžu se do toho plést,“
„Tak za prvý, Tokime není ničí, je svoje a to s kým bude rozhoduje pouze její srdce, někdy hlava, obojí je naprosto debilní volba, jenže se tomu člověk těžko ubrání. A za druhý, teď se stejně do ničeho vkládat nemůžeš, když je Tokime pryč,“ oba jsme tam seděli, jak uschlý švestky.
„Ostatní čekají někde venku, až skončíme, tak už radši půjdu, ještě mě sestřička seřve, že jim vyhánim pacienty z pokojů,“ zasmála jsem se a mířila ke dveřím.
„Meshiki,“ zastavil mě kupodivu příjemným a vyrovnaným hlasem.
„Děkuju,“ dodal. Mírně jsem zvedla koutky úst.
„Nemáš zač,“

Tokime : Tak jo, chtěl, abych přišla před ostatníma tréninkama, tak jdu, a jestli mi bude vyčítat, že je brzo, nakopnu ho vší silou. Jenže..... kde má pokoj?? Rozhlížela jsem se po chodbě, jako by se měl přede mnou objevit, bohužel neobjevil, no super. Třeba je v kuchyni. Šla jsem tedy směr kuchyně. Před vchodem jsem se srazila s tím menším týpkem z jeho skupiny a jelikož si nesl kelímek vody, vychrstl to všechno na mě. Moje ústa se vytvarovala do jednoho ledového O. Nebyla jsem na něj nijak extra naštvaná, jelikož to byla částečně moje chyba.
„Ou, promiň,“ zadíval se na flek na mém hrudníku, ale podle výrazu to nemyslel nijak úchylně.
„Hmm, alespoň jsem dobře probraná, je v kuchyni Sasuke?“ zeptala jsem se.
„Ne, není, ale měla by jsi se jít převlíct, zatím ti půjčím svoje, ať nenastydneš,“ začal si sundavat triko.
„Bejt tebou to nedělam,“ upozornila jsem.
„Co? Proč?“ zastavil se, aby mi ještě viděl do obličeje.
„Taky bych se nemusela udržet,“ zasmála jsem se.
„No tak toho se zrovna nebojim,“ usmál se a celé ho sundal. Naschvál jsem se zatvářila jako, že po něm chci skočit a jemu to přišlo velice směšné. Nakonec jsem propukla ve smích a řekla, že je konec hrátek. Podal mi své triko. Vzala jsem ho a došlo mi, že já budu muset sundat to své. S úsměvěm na mě zvedl obočí. No jistě, když ho sundam, bude si mě prohlížet a pronese nějakou vtipnou hlášku, a když ho nesundam, bude si o mě myslet, že jsem padavka, a nebo to dokonce řekne nahlas. Ccc, radši vtipná poznámka. Rychle jsem sundala triko, a pak udělala pózu jako modelka.
„Hmm, není vůbec špatný,“ zavrněl.
„Ještě aby bylo,“ vrátila jsem mu.
„Ehm, ehm,“ kdosi se za mnou ozval. Prudce jsem se otočila a zbystřila Sasukeho. Vypadal pobaveně, doufám, že si to užívá. Zamířila jsem zpět ke svému pokoji.
„To triko ti vrátím později,“ mávla jsem na....
„Mimochodem, jak se jmenuješ?“
„Suigetsu,“
„Hmm, ty! Za mnou okamžitě,“ ukázala jsem na Sasana a pokračovala dál chodbou. Následoval mě k pokoji. Vešla jsem dovnitř a sundala ze sebe Suigetsovo fialové triko. Někdo zaťukal na dveře.
„Nelez sem, počkej venku,“ uslyšela jsem pošoupnutí dveří. Vzala jsem lampičku do ruky jako útočnou zbraň.
„Řekla jsem, ať sem nelezeš ty idiote,“ mrskla jsem to k Sasukemu ke dveřím, jenže lampička se nerozbila Sasukemu o blbou hlavu, ale Itachi ji chytl před obličejem. Zarazila jsem se. Co ten tu dělá? Chvíli jsem ho pozorovala, po chvíli mi došlo, že na sobě mám pouze podprsenku, tak jsem se otočila. Díky bohu se snad ani jednou nepodíval.
„Co tu chceš?“
„Pein ti posílá nové oblečení, je vcelku podobné tvému předchozímu, jen není otrhané a různě vytahané,“ cítila jsem, jak ke mně natáhl ruce. Vzala jsem si to od něj a on už se chytal za kliku.
„Kde je Sasuke?“ promluvila jsem ke zdi.
„Když jsme se potkali, šel napřed, počká na tebe už v trénovací hale,“
„Proč se tak chováš?“. Nic neřekl. „To nejsi ty,“ pokračovala jsem.
„Jak můžeš vědět, že to nejsem já, neznáš mě,“ usekl. Fajn, jak chce, bude to teda po něm a to jsem myslela, že spolu vycházíme dobře.
„Máš pravdu, neznám tě, takže vypadni,“ mírně se zarazil. Jeho tvář jsem neviděla, byla jsem k němu otočená zády. Pak jen v tichosti odešel. Oblékla jsem si nové oblečení a byla spokojená. Triko bylo velice podobné, černé, kratší než obyčejné s výstřihem, neomezovalo mě v pohybu. Kraťasy, jasňačka. Vysoký boty bez podpadku, pro mě perfektní. Pevné kožené rukavice a návleky přes lokty. Přidala jsem k tomu obvaz přes krk a na stehna z pod kraťasů. Když jsem si jako poslední nandala rukavice, zavadila jsem o náramek. Byl to ten, který mi daroval Shikamaru. Stálo na něm Love and Power. Nevím proč jsem ho pořád nosila, ale nechtěla jsem ho sundat, takže není důvod to teď měnit. Zamířila jsem k hale a vedle mě ve zdi se objevil Zetsu.
„Jdeš na zkoušku se Sasukem?“ zeptala se bílá půlka.
„Jo a ty jdeš vopruzovat, že?
„Správně,“ usmál se... Sasuke se po place rozhlížel.
„Je to velké, viď?“ podívala jsem se po stěnách a stropu.
„Jo, dřív to musel být krásný plac, teď je to tu samá díra a prasklina,“
„Když jsem tady byla poprvý, nebyl tu pomalu ani škrábaneček,“ vrátila jsem se v čase a koukala na neponičené zdi. Zmateně se na mě podíval.
„Co tím myslíš?“
„Před mým příchodem tuhle halu nepoužívali, je jich tu víc, tahle byla volná,“
„Takže tohle..“
„Tohle všechno je moje práce,“ usmála jsem se.
„Myslel jsem, že jsi tu chvíli,“ poznamenal.
„Vlastně máš tak trochu pravdu, nejsem tady až tak dlouho, jenže když tě trénuje Kisame s Hidanem, dá to zabrat, vlastně nemám ponětí, jak jsem tu dlouho,“
„Hmmm...“ bylo vidět, že se nad něčím rozmýšlí. „No tak ať to máme za sebou,“ hodil po mě jednu katanu.
„Půjdu rovnou proti tobě, abych zjistil rozsah tvých schopností,“. Kývla jsem a čekala. Čekala jsem, kdy se rozběhne, ale on nic. Když jsem mrkla a znovu od sebe dala víčka, byl pryč... Sakra. Skrčila jsem se a nad mou hlavou mi projela katana. Do leva, do prava. Bylo to celkem komické, díky tomuhle exotovi jsem zjistila, jak moc mě Itachi šetřil, nebo je neschopnej jako já, taky varianta. Několikrát jsem zaútočila, ale většinou se to otočilo proti mně. Byl silný, to musím přiznat, nevím jak v ninjutsu, ale přes katanu válel.
„Chidori,“ vpustil do meče blesky. Kruci, nevěděla jsem, že se to dá využít i takhle. Dokážu to použít jen jednou, takže prosím, ať se to povede.
„Chidori!“ vykřikla jsem a udělala totéž co on. Podle jeho výrazu to nečekal. Rozběhla jsem se na něj, jenže on v poslední sekundě uhnul a nastavil mi nohu. Já zakopla a dala si na hubu.
„Chmm,“ zaslechla jsem v jeho hlase, opovržení, výsměch a zhnusení. Okamžitě jsem zahodila meč, chytla ho pod krkem a strhla na zem. Jeho ruce jsem zablokovala koleny, takže mi to nemohl vrátit.
„Ještě jednou uděláš tak odpornej zvuk a zabiju tě,“ vrčela jsem. Vážně mě to vytočilo, nesnášela jsem ten zvuk, už jsem ho dřív slyšela u Itachiho, za to bych dokázala i zabít, opravdu.
„Nic jsem neudělal,“ bránil se.
„Drž hubu, tohle má bejt trénink, kdybys řekl, pojď, dáme si do držky, klidně bych ti do ní dala a smála se kdykoliv, kdy bys to pos*al, jenže tohle je trénink, navíc zkouškovej, což z něj dělá jenom totální NIC a ty mnou opovrhuješ jenom proto, že v tom ještě nejsem tak dobrá jako ty,“ sjela jsem ho. Chvíli mlčel.
„Uznala jsi, že jsem lepší, než ty,“
„Jenom ohledně katany a neodbíhej od tématu, právě jsem na tebe naštvaná, tak se alespoň tvař, že tě to mrzí,.“ poručila jsem. Zatvářil se jako mimino, co si právě dalo do gatí.
„Ne, radši se tvař jak d*bil,“ zvedla jsem se.
„Sorry, síla zvyku,“ obhájil se. Jen jsem zakroutila hlavou a protočila oči. Myslím, že mi to stačí, potřebuješ rozhodně zlepšit útok a pokud budeš použít s katanou chidori, zlepšíme tvůj postřeh, jelikož tě to spomaluje“ vytáhl na mě mé nedostatky, které rozhodně nebyly malé.
„Souhlasím, takže čím začneme?“
„Budu na tebe útočit a ty to musíš obrátit ve svůj prospěch, neboli v útok,“
„Chápu, tak jdem na to,“ kývla jsem. Cítila jsem Zetsuovo pohled v zádech a bylo mi to více než nepříjemné..... Když jsme skončili, sedli si vedle sebe.
„Nepřídeš mi jako tak špatný člověk, co se stalo, že jsi odešel z vesnice?“ vytáhla jsem věc, o které jsem si nebyla jistá, jestli mám.
„Potřeboval jsem zesílit,“ lehl si a dal ruce za hlavu.
„Proto si zradil přátele?“ lehla jsem si též.
„Bylo to příliš složitý, nepochopila bys,“ namítl.
„Můj celej život je jeden velkej problém, myslím, že to můžu zkusit,“. Po mých slovech začal mluvit potichu, nechtěl, aby to někdo jinej slyšel, i když už tady Zetsu nebyl, člověk si nemůže bejt nikdy jistej.
„Skoro každej ví o mém vzteku k Itachimu, chtěl jsem ho roztrhat, mučit, rosekat na kouskxy a ty pak hodit do kyseliny a tu kyselinu vylejt do kanálu a ten kanál nechat vybouchnout a ty zbytky..“
„Chápu, pokračuj,“ přerušila jsem ho v řečnění.
„Byl jsem slabí, moc slabí, rozhodl jsem se pro sílu a opustil přátele, později už bylo pozdě na to se vrátit a navíc bych zase stratil kus síly díky přátelům o které bych měl strach, rozhodl jsem se zůstat a zabít Orochimara, později zabít Itachiho,“. Svěřil se mi, opravdu se mi svěřil. Vím, dělávalo to víc lidí, ale přesto, je to Sasuke Uchiha.
„Zabil jsi Orochimara?“ zeptala jsem se.
„Nevím, nejsem si jistej, jelikož je dost možný, že se z toho nakonec nějak vysekal, chtěl jsem pohltit jeho sílu, ale vzdal jsem to, myslím, že o něm ještě někdy uslyšíme,“
„Takže už jsi potřeboval jen zabít Itachiho. Co tě zastavilo?“
„Jak si můžeš bejt jistá, že mě něco zastavilo?“ koukl na mě.
„Cítím to z tebe a i kdyby, nedokázal bys být v jeho přítomnosti,“
„Máš pravdu,“ mírně se usmál. „Zjistil jsem pravdu o něm, je těžké po tom všem uvěřit, ale věřím, opravdu tomu věřím, nechci ho zabít, ale zničím Konohu za jeho bolest,“ zvedl se.
„Moment, jakou pravdu, jak zničit Konohu, jakou bolest, co nevěřit, prostě celkově, cože?“ jenže on už mě nevnímal a zmizel ve dveřích.

Takže tady je výtvor od nelepšího človíčka na světě. Nakreslila to Rioushka... = jsi úžasná, máš neskutečný talent jak na kreslení, tak na psaní příběhu = Tak takhle nějak vypadá Takime lidi, už v novém

Tokime