Super Sestry 30

Meshiki : Zašli jsme na jídlo. Byla jsem nervózní ohledně týmu osm, chtěla jsem vědět jaký je jejich stav a proti komu bojovali. Sakra, a jakto, že se Neji vůbec nestará o Hin. Bere to tak, že není v ohrožení života a to mu stačí ke klidné mysli. To mě teda nestačí, mám o ně strach i tak, jako Tokime... není v ohrožení života, ale přesto mě to tak ničí. I když tohle je něco úplně jiného. Tým osm neunesla Konoha a netrpí tady, vím, že jsou v bezpečí, zato u Akatsuki si člověk nikdy nemůže být jistý bezpečím. Okolo krámku proběhlo několik dětí s míčem...... Chtěla jsem mít jenom normální život, místo toho mam každou chvíli nějakou nepříjemnost. Čím dýl žiju, tím víc problémů mám, takhle to má každý člověk, ale můj případ je poněkud horší.
„Nad čím přemýšlíš?“ zeptal se mě.
„Nad životem,“
„Nepříjemné to téma,“ poznamenal.
„To teda, často bývá nefér,“
„Ale taky bývá krásný,“ zahleděl se mi do očí.
„To já vím, jen jsem unešená přítomností, ta až tak krásná není,“ vzdychla jsem.
„Nevím, jestli to mám brát jako urážku, nebo to bylo myšleno přímo k Akatsuki,“ řekl.
„Myslím to celkově, bitvy, Akastuki, Tokime, spory, ale tebe jsem rozhodně nemyslela, ty jsi to světlo, které mi dodává energii,“ darovala jsem mu úsměv. Dal si mou hlavu na jeho hruď.
„Děkuju,“ zašeptal.

Tokime : Ten haj*l. Proč tady je? Copak nemá nenávidět Itachiho? Proč by se přidával do organizace ve které jeho bratr je. I kdyby překonal svou nenávist, což pochybuji, proč by se vůbec k Akatsuki přidával. Je jasné, že má něco v plánu. Nebudu to řešit, vlastně to ani nechci řešit, jenom si od něj nenechám nic líbit.
„Počkej,“ chytl mě někdo za ruku.
„Co je Itachi?“ otočila jsem se a stále měla naštvaný výraz.
„Mylím, že bude lepší promluvit si v soukromí,“ táhl mě k sobě. Nikdy jsem ho takhle neviděla. Nebyl naštvaný, ale ten pohled. Je v něm tolik emocí, že je pomalu nedokážu rozeznat. Zabouchl dveře a stoupl si proti mně.
„Odkud znáš Sasukeho?“ zeptal se.
„Potkali jsme se u Orochimara,“
„... u Orochimara.... No jistě. O tom jsi mi neříkala,“ dal na to důraz, jako by to byla obrovská chyba.
„Hele, povídala jsem ti toho spousty ze života v Konoze, neměla jsem tušení, že mě opravdu posloucháš,“ vyjela jsem.
„Chci slyšet všechno ohledně vašeho setkání,“
„A když ti to nebudu chtít říct?“ polkla jsem. Přišel ke mně blíž a v očích mu projel sharingan. Zrak se mi okamžitě upl k zemi.
„Posaď se,“ spíše mi poručil, než nabídl a sharingan zmizel. Poslechla jsem jako nějakej pejsek a začala sivybavovat přesné okolnosti mého milého setkání se Sasukem.
„Fajn....“ bylo to pro mě hodně těžké, nerada jsem o tom mluvila, byla to snad ta nejhorší věc co se mi kdy stala, nechtěla jsem si to připomínat. „Orochimaru mě připoutanou mučil a on ho přišel upozornit na Konožské ninji. Orochimaru s Kabutem hned zmizeli, ale on tam ještě chvilku počkal. Usmál se na mě a začal mlátit. Většina to byly rány do hlavy, některé do břicha. Od Orochimara jsem měla po těle řezné rány, největší na obouch stehnech a paži. Po skončení Sasukeho jsem sotva viděla, ještě dodal něco ve stylu , Ahoj kočičko,. Bylo to hrozné.... dokonce už jsem mluvila ke svým rodičům a říkala si, že můj konec nekončí zrovna happy endem. Ještě při odchodu vážně zranil Meshiki. Já měla spousty vnějších zranění, několik vnitřních a otřes mozku,“ sklopila jsem zrak.
„Víš Itachi, ty jsis myslel, že ti to nechci říct jen proto, abych tě naštvala, opět jsi myslel na sebe, jenže.......... já ti to nechtěla říct proto, že to ve mně zanechalo něco nehorázně bolestného,“ potlačovala jsem slzy. Halvu měl sklopenou, neviděla jsem jeho obličej.
„Půjdu říct Peinovi, ať mi vrátí původní trénink, už s tebou nebudu trénovat, zatím,“ při odchodu jsem do něj vrazila ramenem a pokračovala dál. Věděla jsem, že Pein ještě určitě bude ve společenský místnosti, tak jsem mířila tam. Kopla jsem do dveří, které opět spadly a uviděla Peina, Sasukeho se svou partičkou, Tobiho a zuřícího Deidaru, kterej drtil hřebíky v ruce. Podle situace bych všechny pochopila až na Tobiho, co ten tady dělá.
„Tokimeee,“ zavrčel Deidara a měl ke mně namířeno.
„Jo, já vím, až později, teď potřebuju něco vyřídit,“
„Já taky potřebuju někoho vyřídit,“ z hřebíků zůstal jen prach.
„Říkám později,“ mávla jsem na něj. Sjela jsem Tobiho pohledem, a pak se zaměřila na Peina.
„Chci, abys stáhl Itachiho z mého tréninku,“.. Sasuke zpozornil.
„Pokud vím, chtěla jsi se načit ovládat katanu,“ poznamenal.
„Ano, a taky už toho spousty umím,“
„Za dva dny? Není v tom něco jiného?“
„Možná jo, možná ne a správně, za dva dny,“
„Dobře, vrátím ti obyčejný trénink, ale pokud by jsis to chtěla rozmyslet, Itachiho ti kdykoliv vrátím,“
„V pořádku, když tak si budu trénovat sama,“
„Já bych tě mohl trénoat,“ nabídl se Sasuke. Jeho skupina zbystřila.
„Co prosím?“ vytřeštila jsem oči.
„Že bych tě klidně trénoval,“
„Cheh, jasně, určitě bych se nechala trénovat od takovýho zmetka,“
„Važ slova,“ usykla hnědovláska.
„Řekni to ještě jednou,“ naklonila jsem se k ní blíž.
„Říkám..“
„To by stačilo Sunai,“ zastavil ji Sasuke. Znovu jsem se zaměřila na něj.
„Tak to zkus. Zítra jenom na zkoušku, když s tím bude problém, necháme toho,“ tvářil se až moc vřele.
„Fajn, zítra se pro tebe po tréninkách stavím, ale nemysli si, že jsem ti odpustila, nebo na tebe změnila názor, pořád jsi pěknej ha*zl,“ otočila jsem se.
„Hmm, alespoň že pěknej,“ šibalsky se usmál. Já jen dala ruku v pěst, secvakla zuby a pokračovala ven.
„Mimochodem Deidaro, je dost hloupý chodit s hřebíkama na opravu dveří,“ dodala jsem a vyšla z místnosti. Slyšela jsem za sebou křik a nadávky na můj účet, ale to už jsem neřešila. Je mi jasné, že má Sasuke pro své chování důvod, ale tím se zatím zabývat nebudu, pro mě to může být prozatím jenom výhodný, pokud se o něco pokusí, potom se budu starat.

Meshiki : Už byl večer a my se rozhodli jít pro dnešek domů. Ohledně všeho jsem tak zmatená. Nevím, jestli se mám soustředit na záchranu Tokime, nebo vyčkat, až Hokage všechno zařídí a do té doby si užívat Nejiho. Vsadím se, že spousta lidí, by mi doporučilo druhou verzi, jenže to se lehce řekne, hůř dělá. I když opravdu bych se měla nějak odreagovat, pokud by to takhle pokračovalo, nejspíš bych se zhroutila. Podívala jsem se na toho, na kterého jsem tolikrát myslela a nemohla ho dostat z hlavy. Usmál se na mě, vypadal tak bezstarostně. Dřív býval jiný, ostražitý, někdy nepříjemný, ale poté co jsme se dali dohromady, se s něj stal tak milý člověk. Já ho prostě miluju.
„Co se děje?“ zeptal se.
„Nic, jenom se nad tebou rozplývám,“ zasmála jsem se.
„Chm, co bych měl říkat já?“ chytil mě okolo ramen. Došli jsme k nim a šli se osprchovat, já šla první a po mě až Neji. Zase jsem se před ním trochu styděla, normálně bych mu řekla ať jde se mnou, ale teď? Delší dobu jsme spolu nic neměli a já se stydím mu jen tak ukázat. Měla bych se vážně uvolnit. Vylazla jsem z koupelny v ručníku, on mě letmo políbil a vklouzl do koupelny. Zůstala jsem v ručníku. Na spaní je příliš brzy a na převlíkání do jiného oblečení zase pozdě, spíš se mi nechce hledat oblečení, které jsem si tu předtím nechala, ale v ručníku celou dobu zůstat nemůžu. Jsem opravdu líná, až to bolí. Vzala jsem si pouze spodní prádlo a sedla ke stolu, na kterém leželo několik nových věcí. Nějaké vybavení a dva svitky. Hmm, proč by si to kupoval? Přeci má svých věcí dost. Neji vešel dovnitř v trenýrkách a s ručníkem na hlavě, vypadal tak roztomile. Usmála jsem se nad tím a dál přemýšlela nad spoustou nových věcí.
„Zničil jsis starou výbavu?“ zeptala jsem se a koukla na stůl.
„Ne kdepak. To jsou dárky od ostatních,“ snažil si ručníkem usušit vlasy. Rozcuchanej byl ještě hezčí.
„Dárky?“
„Jo, slavil jsem narozeniny,“ posadil se na postel.
„Ou, ou, ooou, ty jsi slavil narozeniny? Kdy?“
„Když jsi byla u Akatsuki, i když pochybuju, že se tomu dalo říkat slavení,“
„Promiiiň, úplně jsem zapomněla na tvoje narozeniny,“ vstala jsem a sedla si přes něj.
„To je v pořádku, měla jsi spoustu jinejch starostí,“ usmál se a chytil mě za boky. Sakra, kde je ta stydlivost? To si jako zmizí kdy chce? Ale proč vlastně ne?.
„Tak v tom případě bys měl dostat dárek,“ ďábelsky jsem se usmála a položila ho. To mi připomíná naše poprvé, taky jsem byla ta, která ho právě do tý postele dostala, jsem fakt hrozná. Líbali jsme se a mazlili. Taková extáze, chybělo mi to, vlastně mi chybělo všechno ohledně našeho vztahu. Když jsme se chystali zajít dál, mírně znejistěl.
„Byla to delší doba, pokud nechceš, nejsem proti,“
„Neji, kdybych nechtěla, už bych přestala,“ ujistila jsem ho. Okamžitě převzal iniciativu. Byl tak opatrnej, jako by se bál, že pokud se mě víc dotkne, ublíží mi. Ale nevadilo mi to, spíš mě to víc rozpalovalo. Nemilovali jsme se nijak dlouho, ale zato energicky, plní vášně, bylo to jedno z našich nejkrásnějších milování. Naše těla po sobě prahla, jelikož se tak dlouho necítila................ Když bylo po všem, vyčerpaně jsme leželi vedle sebe a užívali si ten pocit.
„Chci takhle zůstat na vždycky,“ řekla jsem.
„Nikdo ti nebrání,“ otočil se ke mně.
„No myslim, že po nějaký době by jsme dostali hlad, navíc by jsme začali smrdět a lidi by se po nás ptali, taky by nám ztuhly záda a navíc..“ Neji mě přerušil polibkem.
„Asi máš pravdu,“ zasmál se a opět vrátil na záda. „Víš, vypadá to, že Tsunade se opravdu snaží,“
„Proč to sem teď taháš?“
„Udělila mi misi,“ zbystřila jsem. „Nejspíš chce projít terén, aby nás později nic nepřekvapilo. Potřebuje někoho, kdo dokáže prozkoumat terén a někoho, kdo by byl jako záloha při boji, vždycky chunin a jounin. Takže já jdu za jounina a k sobě beru Leeho, pak jde Kakashi a ten bere Shina, Kurenai bere Hinatu a Gai Kibu. Ostatním nic neříkala, takže to není nic vážného,“ vše mi objasnil.
„Dobře, díky“
„Za co děkuješ?“
„Že jsi mi to všechno řekl,“ usmála jsem se. Zítra musím do té nemocnice, pokud mají jít všichni brzy na misi, tak by to s nimi nemělo být vážné, to jsem ráda.

Tokime : Zalezla jsem do pokoje a lehla si na postel. Ach jo, to byl zas den, jsem naštvaná na Itachiho, přidal se k nám blb se svou bandou a navíc mě bude trénovat, to překonává meze.
„Můžeš na chvíli?“ uslyšela jsem Itachiho hlas za dveřmi. Chvíli jsem se rozmýšlela, jestli mám vylézl, ale nakonec jsem vstala a vyšla z pokoje. Opřela jsem se o stěnu a pozorovala pochodeň na protější zdi.
„Co chceš?“
„Omlouvám se,“ řekl. Nevěřila jsem vlastním uším. Moje oči si ho přeměřovaly, pak jsem je vrátila k pochodni.
„Zítra už spolu netrénujeme,“
„Chápu,“ .. Slyšela jsem něčí kroky. Blížily se k nám, jen ať to není...... Sasuke, samozřejmě. Itachi opět ztuhl. Sakra, prober se chlape.
„Co je?“ zeptala jsem se.
„Chtěl jsem se s tebou domluvit ještě kvůli tréninku,“
„No a o co jde, myslela jsem, že je ti všechno jasný,“ byla jsem ve velice příjemné situaci, kdy máte vedle sebe dva bratry, kteří se nesnáší a jeden z nich zjistí, že jste ho vyměnila za toho druhého, opravdu perfektní.
„Já jen jestli by to nešlo ještě před tvejma tréninkama, odpoledne se mi už nechce namáhat,“
„Huh, nechce se ti namáhat... mě je to úplně jedno, ty lemro líná,“ zkřížila jsem ruce na prsou. Přišel ke mně blíž.
„Budu se těšit,“ zašeptal. Itachi mě chytl za pravou paži a stáhl za sebe.
„Nech jí napokoji. Vůbec nechápu co tady děláš, pokud vím, jasně jsem ti řekl, co máš dělat, zapomněl jsi?,“ rozčílil se. A opět jsem nemohla uvěřit vlastním očím, tak tohle bylo něco, co bych nikdy.. NIKDY nečekala.
„Ale já už k tobě necítím zášť a nenávist. A jak jsem řekl, těším se na zítřek,“ koukl na mě a odešel. Páni, tak to bylo vážně..... jiná slova než „hustý“ mě nenapadají.
„Ita..“ chtěla jsem vyjít zpoza Itachiho, ale ten mi dal mezitím facku. Pomalu jsem vrátila hlavu nazpátek, abych mu viděla do tváře.
„Co furt máš?!“ křičela jsem a chtěla mu jí vrazit na zpátek. On mou ruku zastavil a mě přirazil ke zdi.
„Proč s nim budeš trénovat?“ zeptal se už naprosto v klidu, což jsem já na rozdíl od něj nebyla.
„Co ti je do toho?!,“ trhala jsem sebou, abych se dostala z jeho sevření.
„Máš pravdu. Nebudu se zajímat, jenom jsem tě chtěl varovat,“ pustil mě a ve svým cool stylu odcházel. Nehraj si teď na hodnýho tvrďáka.
„Tumáš,“ kopla jsem ho do zad a vyplázla jazyk. Neotočil se, uslyšela jsem jen mírné zasmátí a šel dál. Proč mi to děláš Itachi? Chtěla bych se s tebou přátelit, ale když ty jsi takový idiot, že to jde s těží. Ale i přes tvou drzost, a celej zjev se o to budu dál pokoušet, ať mě jakkoliv zraníš, cítím, že ti můžu věřit a celkově jsem s tebou ráda, ve tvé blízkosti se ničeho nebojím. Tak se prosím taky snaž být můj kámoš. Tenhle „rozhovor“ mě naprosto vyčerpal. Zalezla jsem do pokoje a plácla sebou na postel. Zavřela jsem oči a litovala se, kvůli složení této organizace.
„Copak, copak? Už tě to unavuje?“ zeptal se kdosi. Prudce jsem vstala a začala se rozhlížet po pokoji. Zády jsem byla k rohu, aby mě nikdo nemohl napadnout ze zadu.
„Baf,“ uslyšela jsem za sebou. S leknutím jsem si gecla na zem a uviděla Zetsua. Oddychla jsem si a zvedla se.
„Co chceš Zetsu?“
„Taky nevim, co tu vopruzuje, jelikož sem chtěl, neměl jsem na vybranou,“ stěžovala si jeho černá půlka. Po reakci černouška, jsem se zaměřila na běláska. Zvedla jsem na něj obočí.
„Ale no tááák, jenom jsem se chtěl pozdravit s našim členem, vlastně jsme spolu nikdy nemluvili,“
„Ne, jenom jsme se sem tam potkali,“ posadila jsem se. „Tak co? Potřebuješ teda něco?“
„Ne, jenom jsem pozoroval to venku a zajímalo mě, jak to vezmeš,“
„A jak bych to měla vzít? Nestalo se přece nic nenormálního, nemusíš si dělat starosti,“ usykla jsem.
„Asi máš pravdu.... Jo, abych nezapomněl, mám ti vzkázat od Peina, že tě máme sledovat při tréninkách. Chce vědět, jak jsi pokročila od své „nuly“. Takže se teď budeme vídat často,“ usmál se.
„Bohužel,“ dodala černá část. Nepříjemně jsem se na něj usmál.
„Ok, tak zejtra, teď už mě nechte,“
„Jo, jo, tak zítra,“ řekl tajemně a zmizel ve zdi. Bože, to jsou móresy. Takže zítra plno tréninků, už se NEMŮŽU dočkat.........