Uzumaki no monogatari – část 5 – Když se dva potkali a rána sedla

„Jseš si jistý Sasuke?“ Zeptal se ho Jiraiya.
„Ano sensei. Naučte mě prosím Rasengan,“ požádal Sasuke svého mistra.
„Ale vlastně proč ne? Umění poustevníků si již ovládl, tak proč tě nenaučit i Rasengan, ale to nebude tak jednoduché,“ řekl Jiraiya svému studentovi.
Jiraiya si říkal, že není zase tak špatné mít za studenta uživatele Sharinganu. Všechno rychle pochopí a co je třeba, tak to okopíruje. Na druhou stranu se Jiraiyovi nezdála Sasukeho plachost. Proto se rozhodl, že jakmile naučí Sasukeho silné techniky, tak mu ukáže, jak jednat s ženami.

Ve skryté Oblačné už třetím rokem Uzumaki piloval svoje dovednosti s katanou. Základy, které dostal na začátku od Beeho pochopil během několika málo dní, ale opravdové zacházení s katanou vyžadovalo zkušenosti a hlavně trpělivost. Zkušenosti získával v soubojích s Beem a dalšími ninji ovládající tuto zbraň. A i dnes jako každý jiný den se chystal na souboj s Beem. Problémem však zůstávala jeho trpělivost, Bee totiž věděl, jak ho vytočit.
„Jestli dneska vyhraješ, oběd platit nebudeš,“ zarapoval Bee.
„Bee, rapuješ špatně jako vždycky,“ řekl mu na to Uzumaki.
„Taky jsem mu to říkala,“ zapojila se Yugito, která právě přišla.
„Ahoj Yugito,“ pozdravili ji oba její přátelé, i když každý jiným tónem hlasu.
„Něco, pro tebe mám, Uzumaki,“ řekla Yugito.
„Cooo?!“ Řekl nadšeně Uzumaki.
„Vím, že dneska máš patnáct let. Tak pojď sem a já ti dám dárek,“ řekla mu Yugito.
„Co je to? Co je to?“ Vyzvídal hyperaktivní Uzumaki a okamžitě se přiřítil k Yugito.
Yugito něco držela v ruce. Ne moc velký předmět, ale ani tak jej nechtěla Uzumakimu dát tak snadno. Uzumaki se natahoval, co mohl, ale Yugito stále zůstávala vyšší než on. Stále spíše připomínal svojí postavou dívku a štvalo ho to pořádně. Takže když Uzumakiho někdo nechtěně oslovil slečno, tak se ten dotyčný pořádně proletěl. Ale Uzumaki měl svůj slib s Mizuki a doufal, že jej bude kdy schopný splnit.
Najednou ho Bee chytil tak, aby se nemohl moc zmítat a Yugito mu tím narozeninovým dárkem sepnula vlasy na jednu stranu.
„Bože né, to je sponka! Sundejte to!“ Křičel Uzumaki.
„Fuujin,“ zapečetila mu sponku do vlasů Yugito.
Okamžitě si snažil sponku sundat, ale nešlo to. Došlo mu že Fuujin neříkala Yugito asi úplně zbytečně. V té chvíli byl Uzumaki tak nervní, že okamžitě chtěl použít Kyuubiho sílu, ale pak si uvědomil, že je to zcela v rozporu s jeho současným tréninkem a uklidnil se.
„Děkuji ti za dárek Yugito-neechan,“ řekl Uzumaki.
„Zvládnul jsi to skvěle kámo, takže doufám je ti známo, že na chuunina zkoušet necháš se, v jiné vesce Listové,“ snažil se Bee.
„Bee, už mluv radši normálně. Takhle ti není pořádně rozumět,“ řekl Uzumaki.
„Bee ti jenom chtěl říct, že se zúčastníš chuuninské zkoušky v Listové,“ vysvětlila Yugito.
„To mi došlo, ale nepotřebuji na takovou zkoušku náhodou tým?“ Zeptal se Uzumaki.
„Neboj se, půjdou s tebou dva genninové, co dostudovali akademii a já jako váš mistr,“ řekla Yugito.
Nakonec to dopadlo, tak že dnes proběhl jenom velice krátký trénink s katanou, protože Bee byl poražen v rekordním čase pěti minut. Všichni tři se mohli vydat zpět do centra vesnice ke zdejší ninja akademii, kde Uzumakiho už očekávali jeho týmový kolegové. Uzumaki nevěděl, koho může očekávat, co to bude za lidi, ale rozhodně předpokládal, že když sotva dokončili akademii, tak mají okolo dvanácti let, tudíž musejí být menší než on.
„Rozhodně budou menší než já!“ Doufal si Uzumaki.
Ale jak to tak vypadalo, tak doufal marně, protože i když byli oba dva mladší o tři roky, tak Uzumakiho přerůstali.
„To není možné! Jak to, že nejsou menší než já! Čím je krmíte, že tak vyrostli!“ Vztekal se nahlas Uzumaki.
„Přece víš Uzumaki, že lidé z naší země bývají vyšší než ostatní,“ snažila se ho uklidnit Yugito.
Uzumaki si jenom oddechl a zoufal si nad svojí výškou. Musel si to konečně už přiznat. Přiznat, že je prcek.
„Ale, když já tak MOOOC chci vyrůst!“ Neslyšně křičel.
„Uznávám, že lidé z Oblačné jsou vysocí. Ale není možné, aby dvanáctiletí kluci měřili dva metry!“ Řekl skoro až zděšeně Uzumaki.
„Je pravda, že tihle ti jsou trochu vyšší než ostatní kluci v jejich věku, ale měří tak okolo stopadesátipěti centimetrů,“ řekla Yugito.
„Stopadesátpět? Jestli já jsem přibližně o deset centimetrů menší, tak měřím – stočtyřicetpět centimetrů. Cooožeee!“ Rozčiloval se Uzumaki, když si konečně přepočítal svoji výšku.
„Neboj, to bude dobrý,“ řekl mu Bee, ale neodpustil si trochu ironie v hlase.
Uzumaki se málem rozbrečel, když zjistil svoji skutečnou výšku. Dále si pak mohl všimnout, že oba dva kluci, co s ním měli být v týmu se červenají.
„Proč se červenají? Snad si nemyslí, že... Jsemholka!“ Uzumaki se začínal dopalovat, protože jestli mu nahlas řeknou slečno, tak je na místě uškrtí, rozčtvrtí a zahrabe čtyřicet metrů pod zem.
Yugito i Bee na něm viděli jeho vražedný záměr. Zprvu nechápali proč se tak dopálil, ale pak se podívali na ty dva, co měli být s Uzumakim v týmu a hned jim došlo, o co tady jde. Yugito vrhla pohled na Beeho a ten zase na ní, bylo jim jasné, že ti dva jsou v ohrožení života, jestli se rozmluví a jestli Uzumakimu řeknou něco, co vůbec nechce slyšet.
„Ro-roztomilá,“ řekl jeden z dvojice.
V tu chvíli bylo Beemu i Yugito jasné, že už je pozdě je zarazit, ale pořád ještě mohli spasit jejich životy včasným útěkem.
„Cos to právě řekl?!“ Doufal, že se přeslechl Uzumaki.
„Že jsi roz... bhumbhum uhmm!“ Snažil se říct, ale jeho ústa byla zakryta Yugitinou rukou.
„Bráška říkal, že jsi roztomilá holka,“ uculil se druhý z dvojice.
„Cožeeeee!!!!“ Zařval po nich Uzumaki a už už se chtěl na ně sápat svýma pařátama, ale Bee jej naštěstí spacifikoval.
Ale Uzumaki se vztekal, tak strašně moc, že Bee byl během několika málo chvil téměř na pokraji svých sil. Yugito si toho všimla, popadla oba bratry, kteří nyní byli živoucími mrtvolami a utíkala s nimi od Uzumakiho, jak nejrychleji uměla.
„Já vás zabiju! Zabiju! ZabijuZabiju!“ Zmítal se Uzumaki v Beeho sevření.
Bee nakonec naštěstí vydržel dost dlouho na to, aby se Uzumaki zklidnil, ale stálo ho to až příliš, jak jeho, tak i Hachibiho sil a proto okamžitě lehl vyčerpáním na zem a nejspíše usnul.
Mezitím Yugito vysvětlovala bratrům dvojčatům, že Uzumaki opravdu není dívka. Musela jim to vysvětlit, protože o Uzumakim kolovaly po vesnici různé zvěsti, ale málokteré z nich byly doopravdy pravdivé. Sice byl po celé Oblačné dosti známý a to především kvůli svojí genialitě, ale téměř vždy se o něm mluvilo jako o geniální dívce. O dívce, protože každý tak usoudil podle jeho vzhledu. Naštěstí pro obyvatele Oblačné se o tom Uzumaki zatím nikdy nedozvěděl.
„Prostě stačí, když už ho nikdy nepřirovnáte k dívce a budete ho brát jako staršího kamaráda, tak vás možná nebude chtít zabít,“ vysvětlila bratrům Yugito.
Ti přikývli, protože viděli v Uzumakiho očích plamen vražedného úmyslu a ten jim hodně nahnal strach. Mysleli si však svoje, jim se Uzumaki jevil, jako nevyrovnaná osoba. Ale říct mu to nemohli, protože stále si dosti cenili svého života.
Po několika málo hodinách se mohli oba bratři společně s Yugito bezpečně vrátit k Uzumakimu s Beem. Když se k nim blížili, tak viděli Beeho spícího na zemi a Uzumaki trucoval v sedu opřený o strom. Když spatřil bratry tak po nich vrhl stále ještě mírně vražedný pohled, ti se snažili schovat za Yugito.
„Tak běžte a představte se,“ popohnala je dopředu Yugito.
„A-Ahoj,“ řekl jeden z nich.
„No, nazdar,“ řekl téměř neochotně Uzumaki.
„Ahoj, já jsem Jiro a tohle je můj mladší bratr dvojče Ichiro,“ představil se oba dva Jiro.
„Mladší?“ Divil se Uzumaki.
„Chápu, že tě pletou naše jména, ale já jsem opravdu o několik minut starší,“ řekl Jiro.
„Nám je dvanáct a tobě?“ Zeptal se Ichiro.
„Právě dnes patnáct,“ řekl uražený, ale přesto trochu mírně zasněný Uzumaki.
Zasněný protože už měl patnáct, ale vůbec mu to tak nepřišlo. Možná spíše než zasněný, tak byl zvláštně psychicky rozložen. Jiro i Ichiro na něj zírali, jak někdo jako on může mít patnáct let, vůbec, ale vůbec nechápali.
„Tak, teď když už jsme tým, tak bychom se mohli, alespoň trochu sehrát,“ navrhl Uzumaki.
„Sehrajeme se při cestě do Listové,“ řekla Yugito.
„Až při cestě do Listové?“ Divil se Uzumaki.
„Spíše už, protože ještě dnes odcházíme, abychom to tam stihli včas,“ řekla Yugito.
„Cože?! Už dneska odcházíme. Ale já nemám vůbec sbalené věci!“ Vyděsil se Uzumaki.
Okamžitě vystřelil domů a tam zuřivě balil vše, co bude potřebovat.
„Pyžamo, náhradní oblečení, kartáč na vlasy, hygienické potřeby. Uaaa! Vždyť už mi do batohu nevejdou žádné kunaie ani shurikeny!“ Zabědoval Uzumaki nad počtem věcí, které si bral a objemem svého batohu.
„Už máš sbaleno Uzumaki?“ Zeptala se ho Yugito hned poté, co zaklepala a vešla do jeho pokoje.
Uzumaki však neodpovídal. Ležel na posteli schoulený do klubíčka a jen tiše vzlykal. Yugito ho uslyšela a myslela si, že je to kvůli tomu, že si jej skoro všichni pletou s dívkou. Pomalu se k němu vydala.
„Co je Uzumaki?“ Zeptala se tiše a něžně či měkce.
„Nemáme větší batoh, Yugito-neechan?“ Zvedl hlavu se slzami v očích.
Yugito ze sebe vydala zvuk zadušeného smíchu. Uzumaki si toho však naštěstí nevšiml. Připadalo jí to celé vtipné, protože tak jak moc Uzumaki vždy připomínal dívku svým vzhledem, tak nyní i chováním. Nejvíce vtipné však na situaci bylo, že vždy každého seřval, když o něm mluvil jako o dívce.
„Uzumaki, teď jseš vážně moc roztomilý nebo roztomilá? Každý kluk, který by tě viděl poprvé v životě, by se to tebe okamžitě zamiloval, ale až by na tebe promluvil, tak bys ho chtěl zabít, co?“ Říkala si pro sebe Yugito.
„Neboj se, něco najdeme, jo?“ Řekla mile Yugito, sedla si k němu na postel a objala ho.
„Děkuji ti Yugito,“ řekl stále ještě mírně vzlykající Uzumaki.
Ale rychle přestal, protože si uvědomil, jak je pro něj celá situace trapná a jak se vlastně choval. Okamžitě od sebe Yugito odstrčil a tvářil se mírně vyplašeně. Yugito se musela smát, protože tentokrát se jí smích zadusit nepodařilo.
„Nikomu, ani slovo! Jasný!“ Řekl stále ještě ztrapněný Uzumaki, začal rudnout.
„Neboj-se,“ nemohla zastavit smích Yugito.
Yugito se smíchem odešla z jeho pokoje a za nedlouho se vrátila s poněkud větším báglem. Báglem téměř tak velikým, jako sám Uzumaki. Ten pouze na velký batoh vyvalil oči a nejspíše uvažoval, co s tím jako má dělat. Ale pak se zatvářil opravdu, ale opravdu hodně mile a poděkoval Yugito, ta z toho mírně zrudla a raději odešla z Uzumakiho pokoje.
„No jo. Ale co teď udělám s tímhle obřím ruksakem?“ Položil si dobrou otázku Uzumaki.
Nakonec mu však ani málem ten nestačil. Bágl byl napěchovaný vším možným i nemožným. Od zubní pasty, až po věci, které raději Uzumaki dal až dospodu, aby nikdo jiný nevěděl, že si něco takového má.
„Uf! A mám sbaleno,“ řekl sám sobě vítězně Uzumaki.
Setřel si pomyslný pot z čela a praštil sebou na postel.
„Hej kluku? Můžeš mi říct, proč si sebou bereš plyšáky? A proč si je dal až úplně dolů?“ Zeptal se ho nechápavě Kyuubi.
„Víš, to já jenom, aby...“ Snažil se vymlouvat Uzumaki.
„Aby ses v noci nebál, co?“ Ušklíbl se Kyuubi.
„To-to. To ne!“ Bránil se Uzumaki.
„Nemusíš mi odpovídat, já vím svoje,“ řekl Kyuubi a ukončil tak jejich rozhovor.
„Pitomá Liška, co si o sobě, jako myslí?!“ Urazil se Uzumaki.
Za krátkou chvíli poté se u Uzumakiho v pokoji objevila Yugito a chtěla vědět, jestli už jsou připraveni vyrazit. Jeho odpověď byla kladná, takže během několika málo minut vyšli oba dva z jejich bytu a šli se setkat se zbytkem jejich týmu u průsmyku, které sloužil jako přírodní bariéra a rovněž, jako jediný vstup do Oblačné.
Když Jiro a Ichiro uviděli Uzumakiho zavazadlo a posléze i Uzumakiho málem mu nabídly s obřím báglem pomoc, ale pak si vzpomněli, že ještě před pár hodinami je chtěl zabít a také si vzpomněli, co jim říkala Yugito. Takže rychle zavrhli možnost návrhu pomoci.
Za nedlouho vyrazili do Listové, cesta jim měla trvat čtyři dny.

Mezitím se domů do Listové vracel Uchiha Sasuke se svým mistrem Jiraiyou po tříletém tvrdém tréninku.
„Konečně doma,“ povzdychl si Sasuke.
„Pravda, pravda,“ řekl Jiraiya.
V Listové však bylo více lidí než obvykle, což Sasukemu přišlo zvláštní.
„Mistře? Proč je v Listové takový rozruch?“ Zeptal se Sasuke.
„Za tři dny tady bude probíhat Chuuninská zkouška, které se mimochodem taky zúčastníš, takže proto zde jsou i ninjové z jiných vesnic,“ vysvětlil Jiraiya.
„Aha,“ řekl si pro sebe Sasuke.
„Ale teď se vraťme k poslednímu tréninku. Takže, která dívka se ti nejvíce líbí?“ Zeptal se Jiraiya Sasukeho.
Sasuke pouze zrudl, protože ani po třech letech strávených s Jiraiyou stále nepřekonal svoji nervozitu z kontaktu s dívkami.
„Sasuke, no tak! Přece si musel mluvit alespoň s tvými týmovými kolegyněmi, tak která se ti líbila. Počkej Mizuki, tak ta je spíše tvoje kamarádka, takže to musí být ta druhá, jak se jmenovala?“ Řekl Jiraiya.
„Haruno Sakura,“ řekl automaticky Sasuke.
„Tak vidíš, zkus alespoň ji někam pozvat,“ navrhl Jiraiya.
„To, ale nejde!“ Vyhrkl ze sebe Sasuke a mírně zrudl.
Jiraiyiovi došlo, že zrovna Sakura se mu líbí.
„Dobře, tak musíš vyzkoušet, co ses naučil na nějaké cizí dívce. Hm. Bude tu Chuuninská zkouška, takže zde musí být i kunoichi z jiných zemí. Hele, co třeba ta drobná blondýnka s velkým batohem,“ navrhl Jiraiya.
„Ta, vždyť to musí být sotva dítě z akademie!“ Vyděsil se Sasuke.
„Ne podívej se pořádně, má katanu,“ řekl Jiraiya.
„Ano, to má, ale podle katany neurčíte její věk!“ Řekl Sasuke možná ještě vyděšenější.
„Říkám to, protože výcvik s katanou zabere několik let, minimálně pět. Jenže aby ses s ní mohl učit bojovat, tak na to musíš mít alespoň deset let, abys měl potřebnou sílu,“ vysvětlil Jiraiya.
Sasukemu se stále nápad jeho mistra neskutečně příčil, nechtěl s ní mluvit.
„Navíc ta katana vypadá dosti používaná,“ dodal Jiraiya.
Ani tato věta Sasukeho nijak neuklidnila, ba právě naopak způsobila, že ještě více zrudl a znervózněl.
„Tak jdi na to, můj studente!“ Postrčil Jiraiya Sasukeho dopředu snad i se slzou v oku.
Co mohl Sasuke dělat, mistr je mistr a on se konečně musí naučit mluvit s dívkami. Hodně se musel překonávat, když šel za blondýnkou.

„Sák*yš, asi jsem je trochu předběhl. Hm to nevadí, alespoň se můžu porozhlédnout po Listové,“ říkal si Uzumaki, když dorazil do Listové před svým týmem.
Když procházel bránou, všiml si vysokého staříka s klukem asi jeho věku, ale rozhodně ne jeho výšky. Uzumaki se cítil trapně, když na toho kluka zíral a záviděl mu jeho výšku. Pak se, ale pro jistotu radši urazil a šel prozkoumávat Listovou.
Po chvíli si všiml, že jej někdo sleduje. Nebo měl spíše takový pocit, protože se neohlédl. Nechtěl vyvolat žádný konflikt, takže se tvářil nevině. O několik málo vteřin si byl naprosto jistý, že jej někdo sleduje, protože za sebou slyšel kroky a snad i tlukot srdce pronásledovatele.

Sasuke se konečně přiblížil k blondýnce a chtěl s ní mluvit, ale zatím to nešlo. Srdce mu zběsile bušilo a těžko se mu dýchalo, ale pak se Sasukemu téměř zázrakem podařilo rozmluvit.
„P-Promiňte s-slečno,“ vykoktal ze sebe Sasuke.
Sasuke byl na pokraji srdeční zástavy, jak rychle mu srdce bušilo. Byl si naprosto jistý, že je úplně rudý, takže se mu ta dívka bude jistojistě smát, až jej uvidí, téměř odvařeného. Snad měl i vidiny, protože všude najednou byly kytičky, motýlci a poskakující bílí králíčci, tak moc pěkná se zdála Sasukemu tato blond dívka.
Na druhou stranu Uzumaki slyšel, co slyšel a v tu chvíli mu bylo jedno, jestli způsobí nějaký incident nebo dokonce třeba i válku. Chtěl toho člověka, co jej oslovil slečno zabít. Prudce se otočil a viděl dotyčného nebožáka jak je úplně rudý. To byl pro něj vrchol.
„Kdo je u tebe SLEČNAAA!!!!“ Zařval Uzumaki a vrazil Sasukemu takovou ránu, že se musel proletět několik desítek metrů a s ohromnou ránou narazil do zdi domu.

Yugito i se zbytkem svého týmu se přiřítila do Listové a ztěžka oddechovala.
„Rychle, musíme ho najít, než způsobí nějaký konflikt!“ Vydala rozkaz.
Yugito rovněž spatřila u brány vysokého staříka. Rozhodla se, že se ho zeptá, jestli tudy neviděl procházet Uzumakiho.
„Promiňte. Neviděl jste tady procházet člověka menšího vzrůstu s blond vlasy téměř až na zem a batohem jeho velikosti?“ Zeptala se stále ještě mírně udýchaný Yugito.
„Myslíte tu drobnou blondýnku? Tak o tu se nebojte, poslal jsem za ní svého studenta. Vás můžu po Listové klidně provést já,“ řekl zvrhlík Jiraiya.
„Ta blondýnka, tak to je spíše blonďák a v takové situaci se spíše bojím o vašeho studenta,“ řekla suše Yugito.
„Vážně?!“ Téměř se vyděsil Jiraiya.
Uslyšeli velkou ránu, téměř jako výbuch. Nedaleko od nich stoupal z jednoho domu oblak prachu.
„A tohle udělá vždycky, když mu někdo řekne slečno,“ dodala Yugito.
Jiraiya vyvalil oči a doufal, že Sasuke je ještě mezi živými. Ani on, ani Yugito na nic nečekali a okamžitě se rozběhli tím směrem, odkud slyšeli ránu. Když tak doběhli, tak nebyli první. Stál tam hlouček lidí, okolo Uzumakiho a Sasukeho.
„Uzumaki, okamžitě ho přestaň škrtit!“ Zařvala po něm Yugito.
„Ale, on...“ Snažil se říct Uzumaki, otočil se na Yugito a stále svíral Sasukeho hrdlo.
„Rozuměl si?! Tak ho pusť!“ Zuřila Yugito.
„Sasuke, jseš v pořádku?!“ Děsil se Jiraiya.
„Ha, ještě není mrtvý, ale kdybyste přišli později, tak...“ Řekl Uzumaki.
„To stačí, Uzumaki!“ Napomenula ho Yugito.
„Musím se vám za něj omluvit,“ řekla Yugito Jiraiyiovi.
„Ale, nemá cenu se omlouvat mi, částečně je to i moje vina, ale ať se pak on zajde omluvit Sasukemu,“ řekl Jiraiya a okamžitě se vydal i se Sasukem do nemocnice.

Po pár hodinách se Sasuke probouzel z bezvědomí a okamžitě si sáhl na krk, aby se ujistil, jestli je ještě připojen ke zbytku těla.
„Ta měla, ale stisk,“ řekl si nahlas Sasuke a byl rád, že se slyší protože, hlasivky naštěstí zůstaly nepoškozené.
Pak si náhle uvědomil, že v posteli není sám, ještě něčí drobná přítomnost, tam byla a spala. Sasuke se pouze trhaně otočil na stranu, ze které tušil tuto přítomnost. Ke vší smůle spatřil onu blondýnku, jak spí u něj na posteli. Málem dostal infarkt. Hodně, ale opravdu hodně zrudl. Sasuke však věděl, že ji pro dobro jich obou musí probudit. Uvědomoval si zároveň proč je v nemocnici.
„Myslím, že bude lepší počkat, než začne mluvit ona,“ plánoval si v duchu Sasuke.
Opatrně, ale opravdu opatrně do ni šťouchl prstem a zase rychle ucukl. Doufal, že ji to probere, ale blondýnka měla tvrdé spaní. Tak postupně přidával na síle, až se mu ji podařilo shodit z postele.
„To bolelo!“ Zavřískal okamžitě Uzumaki a chtěl se do nebožáka na posteli okamžitě pustit.
Naštěstí si vzpomněl na to, co mu nařídila Yugito. Musel se mu omluvit, ale zároveň mu chtěl i vysvětlit, že si za to může sám, když jej nazval slečnou.
„Tak podívej! Vypadám snad jako holka?! A opovaž se přikyvovat nebo tě zabiju!“ Rozčiloval se zase náhle Uzumaki.
„Takže nejsi holka?“ Zeptal se udivený Sasuke.
„Jasně, že nejsem! Chceš se snad podívat, aby sis byl jistý nebo co?!“ Stále křičel Uzumaki.
Sasuke okamžitě zatřepal hlavou, že nic, ale opravdu NIC nechce vidět a zároveň to znamenalo, že Uzumakimu věří.
„Tak dobře! Omlouvám se ti, že si kvůli mně zbořil jednu stěnu domu a za ty otlaky kolem hrdla,“ řekl snad až hrdě Uzumaki.
Otočil se na místě a vydal se pryč. Ve dveřích se minul s tím staříkem, co doprovázel tohoto kluka a ještě s dvěma dívkami a jakýmsi podivínem, co měl zakrytou většinu obličeje.
„V té Listové jsou, ale divní lidi,“ říkal si pro sebe Uzumaki.

„Kdo byla ta blondýnka, co právě opouštěla tvůj pokoj?“ Zeptala se všetečně Mizuki Sasukeho.
„NE! To ne to nebyla holka!“ Zděsil se Sasuke, nad tím, že by jejich rozhovor mohl ten blonďatý psychopat slyšet.
„Nebyla holka?“ Divila se Mizuki.
„Vážně to nebyla dívka, ale kluk jménem Uzumaki ze skryté Oblačné,“ řekl Jiraiya.
„Uzumaki?!“ Vyhrkla Mizuki.
„Ano Uzumaki nebo, alespoň tak nějak to říkala ta kočka, co je jeho mistr,“ uvažoval Jiraiya.
Mizuki už nic neříkala a okamžitě se vyřítila z pokoje. Viděla Uzumakiho jít po chodbě pryč.
„Uzumakiii!“ Řvala.
Škublo v něm, ten hlas. Ten hlas, i když byl trochu jiný, než si pamatoval, tak si byl stoprocentně jist, že zná toho, komu patří. Že zná tu osobu, od které se tak dávno oddělil. Uzumaki věděl, že jej volá Mizuki, ta Mizuki se kterou bude kamarád až za hrob, ta Mizuki od které se nechtěl nikdy odloučit, se kterou chtěl mít věčné přátelství.
„Mizuki?“ Řekl hodně překvapeně a zastavil.
Slyšel, jak se k němu někdo rychle blíží, že ta osoba běží. Ne, nebyla to jenom nějaká osoba, byla to Mizuki, kterou tak dlouho postrádal.