Sen

Byl vlastně docela obyčejný. A stejně jako mnoho jiných měl velký sen. Chtěl být v ANBU. Být elita. Bojovat po boku těch nejlepších. Celým životem směřoval k tomuhle cíli. Už od chvíle, kdy dostal svůj první kunai, trénoval. Sháněl informace o ANBU, kde jen mohl. Brzy o nich věděl víc než leckterý dospělý. Do akademie nastoupil již s vědomostmi nejméně o rok staršího dítěte. Díky tomu také bez nejmenšího problému odmaturoval na poprvé. Stal se geninem a byl přidělen do týmu. Jeho týmový společníci byli Yamanaka Kichiko a Nakamura Taiki. Plnili mise a po třičtvrti roce byli přihlášeni na chuuninskou zkoušku, kterou prošli on a Kichiko. Jejich společník Taiki prošel o rok později. Stal se z nich tým 5. Plnili mise, zlepšovali se. Stával se čím dál lepším. Dílem díky talentu, dílem snaze, dílem díky unikátnímu kekkei genkai jeho klanu. Ve svých sedmnácti se již cítil připraven, aby složil jouninskou zkoušku.

Spolu s ním se přihlásilo dalších patnáct zájemců, mezi nimi i Kichiko. Dostavili se do lesa smrti. Každému z nich byli přiděleni tři geninové (tak jim bylo řečeno). Měli za úkol je dovést k věži a zpátky, co nejrychleji a především bezpečně. Jouninem se může stát jen ten, kdo umí zvážit všechny možnosti, myslet na úspěch mise a zároveň ochránit svůj tým. Vyrazil. Byl klidný. Znal své schopnosti a věřil si. Věděl, že je dokáže ochránit. Postupoval uváženě a vrátil se jako třetí. Z šestnácti uchazečů uspělo jen sedm.

Geniny mu nepřidělili na jeho vlastní žádost. Konoha měla v té době dost jouninů a proto ho mohli postrádat. Dále se zlepšoval a konečně o rok později byl na doporučení jednoho svého příbuzného připuštěn ke kvalifikaci do ANBU. Teoretickou zkoušku zvládl bez obtíží. Souboj jeden na jednoho mu také problém nedělal. Pak přišla závěrečná část zkoušky. Odešel na půl roku do divočiny. Tam žil, spal, lovil, bojoval, trénoval. Naučil se trpělivosti a klidu. Dokázal odolávat samotě a výrazně zlepšil své schopnosti. Naučil se pohybovat, tak, že ho ani zvěř s nejjemnějším sluchem nezaslechla. Po půlroce se vrátil. Opálený a špinavý, ale šťastný. Dokázal to. Prošel. Teď musel týden počkat. Pak při rituálu bude přísahat věrnost Konoze a dostane svou vlastní ANBU masku.

Ten týden nepromrhal. Trénoval dál a také si sehnal zbrusu novou výstroj. Jediné, co si ponechal ze starých dob, byl onen kunai, který měl už od malička a který nedával z ruky. Do rituálu chyběl jediný den.

Seděl opřen o stěnu a pohledem hýčkal svou novou výstroj. Chyběla jen maska. Ale tu už zítra bude mít. Zítra se splní to, oč celý život usiloval. Splní se to, díky čemu mu nebylo líto půlroku samoty, naopak bral by další půlrok, kdyby věděl, že se zase o tolik zlepší. Zítřejší den bude středobodem jeho života. Srdce mu při takových myšlenkách tlouklo jako zběsilé. “Uklidni se!“ přikázal sám sobě a donutil se zklidnit zrychlený dech. Tok myšlenek se zpomalil a on byl jen malinkou lodičkou uprostřed vod. Pohlédl ven. Ještě se zcela nesetmělo, přesto ale ulehl. Musel být na zítřek odpočatý. Skoro hned usnul.

Zdálo se mu o tom, jak je v ANBU.
Viděl sám sebe v masce a nové výstroji.
Viděl sám sebe, plníc misi s profesionály.
Viděl sám sebe jako kapitána ANBU.
Viděl sám sebe jako hrdinu vesnice.
Viděl jasně rudé oči. A to už nebyl sen.

Hleděl do červených očí a koutkem oka si povšiml přibližující se katany. Byl dobrý, neměl by se nechat zasáhnout. Přesto všechno jeho tělo nezareagovalo. Možná to bylo proto, že se zrovna probudil, možná byl překvapený, možná za to mohly rudé oči, do kterých hleděl. A možná všechno tohle dohromady. Faktem zůstává, že jeho reflexy ho v tu chvíli zradily a nechali katanu doputovat do cíle. Jeho poslední myšlenka byla: „Tak přece nás zradili!“
Uchiha Kenta zemřel spolu s celou svou rodinou rukou Uchihy Itachiho při vyvraždění Uchiha klanu.