Lepší než já

Čas. Jediná jistota v životě shinobiho. Shinobiho, který si není jistý životem, smrtí, láskou, přátelstvím ani zradou. Čas spolu s kterým se lidé rodí, dospívají, stárnou a umírají.

Vítr jí rozevlál vlasy. Klečela nad mrtvou, která ještě před chvílí dýchala. Které ještě před chvílí tlouklo srdce. Která ještě před chvílí žila. Neplakala. Její tvář neodrážela vztek ani nenávist. Smutek ani lítost. Pravá tvář shinobiho. Shinobi nesmí nikdy ukázat své emoce.

Ve všem jsem byla lepší než ty, víš? Byla jsem nadanější, silnější, chytřejší a možná i krásnější. Na rozdíl od tebe jsem byla předurčená vést klan. Otec mě měl vždycky radši než tebe. Já jsem byla odrazem správného shinobiho. Já jsem měla schopnosti vést. Já jsem byla lepší.

Bylo to jasné od začátku. Byla jsi moc laskavá. Byla jsi naivní a především, byla jsi zamilovaná. Dovolila jsi svým emocím, aby si s tebou dělaly, co chtěly. Byla jsi idealistická a nevidělas realitu. A byla jsi hrozně optimistická. Jako on. Ten, kterého jsi už od mládí milovala. Ten, kterému jsi to dokonce řekla. Ten, který tvou lásku nikdy neopětoval. Mnoho lidí by se zatvrdilo, přestalo milovat nebo prostě jen zapomnělo. Ne ty. A to byla další chyba. Dělala jsi všechno proto, aby byl šťastný. Ničila jsi tak život nejen sobě, ale i nám. Soustředila ses jen na ostatní a ne na sebe. Kdybys věděla, jak tě za to někteří nenáviděli. Nedokázali být vedle tebe. V kontrastu s tebou vynikaly jejich špatné vlastnosti. Mnozí z nich se pak zhrzeni sami sebou, pokoušeli přisoudit ti chyby, kterés neměla, aby alespoň trochu překlenuli propast mezi tebou a jimi. Když už se pak nedokázali dívat do tváře vlastní špatnosti, přestali se s tebou stýkat. Stejně tak já. Proč jsem se vedle tebe cítila slabá, nerozumící, neznalá? Vždyť já jsem byla lepší než ty!

Myslíš, že jsem šťastná? Jak bych mohla! Tohle by se nestalo, kdybys nebyla tak slabá, tak naivní. Kdybys mě nechránila. Jak se asi cítí shinobi, když za něj někdo položí život? Někdo horší. Někdo jako ty. Myslíš, že ti budu vděčná? Ani ve snu. Můžeš si za to sama. Za všechno ve svém životě si můžeš sama! Nikdy jsi neměla být shinobi!

Teprve teď pohlédla mrtvé do tváře. Průzračné oči vypadaly jako živé. A ústa… ústa se laskavě usmívala. Laskavě, jako se dívá matka na své dítě. Laskavě, jako si hraje starší bratr s mladším jeho dětské hry. Laskavě, jako člověk, který položil život s radostí. Po tvářích se jí pomalu, ale jistě začaly koulet slzy. Strhla si z obličeje pomyslnou masku, kterou nosila téměř deset let. Nemělo to cenu. Začala v ní vzrůstat ona dlouho potlačovaná emoce. Hněv. A ona ji nepotlačila. Naopak pomalu foukala a přikládala dřívka na plamínky svého vzteku, aby mohl vzplát jako hranice. Tentokrát se nechá ovládnout pocity. Jen jednou. Kvůli ní.

Pomalu vstala. Odhodila si vlasy z čela a naposledy pohlédla na ležící tělo. Cítila, že už brzy ji vztek ovládne, stráví a ona…

Hanabi se se zuřivým výkřikem vrhla doprostřed bitevní vřavy. Vrhla se tam, aby zabíjela. Aby pomstila to, co vždycky měla, nikdy nechtěla a teď už nemá. Svou starší sestru.