Super Sestry 16

Tokime : Celej jeho pokoj vybouchl. Nemohla jsem uvěřit vlastním očím, on to věděl, věděl, že tam je a jenom proto, aby se jí něco stalo, si zničil celej pokoj.
„Ty idio*e,“ napřáhla jsem se, ale on mojí ránu zastavil. Zvedl na mě obočí a usmál se.
„Nač tak spěcháš? Zábava teprve začíná,“
„Pusť mě, musim tam pro ní běžet!“ křikla jsem. Tohle mohla ošklivě schytat. Rozběhla jsem se k němu do pokoje, ale před dveřma mě odhodil na druhý konec chodby, kde jsem se rozplácla na zdi jako moucha. Bolelo to, ale v porovnání se včerejškem to nebylo nic. Seskočila jsem ze zdi a rychle se k němu blížila. Byl trochu překvapenej, že jsem se, tak rychle oklepala. Znovu jsem se chtěla dostat do jeho pokoje, ale stoupl si před dveře.
„Co bylo dřív? Slepice nebo vejce? Myslíš si, že jsem tak deb*lní?“ křičel.
„No po pravděě.....“
„Drž hubu,“ vytáhl kunai a zaútočil na mě. Jeho výpadům jsem se vyhýbala, a sama na něj útočila. Několika skoky jsem se dostala na, pro mě vyhovující vzdálenost. Měřila jsem si ho pohledem a snažila se vymyslet, jak se dostat pro Meshiki. Zničehonic se z kouře v jeho pokoji objevila a Deidaru kopla do hlavy, který se čelem zabořil do zdi. Na těle měla šrámy a levou ruku s pravou nohou měla trochu popálené.
„Ty haj*le jeden, mohla jsem tam umřít,“ zhluboka dýchala. Deidara se narovnal a nepříjemně se na ní podíval.
„Ale jseš v pohodě ne? Tak nevim, co řešíš,“
„Cože?......Já tě zabiju!“ zakřičela a vrhla se na něj. Deidara neměl šanci si udělat jakékoliv zvíře z toho svého jílu, takže se bránil pouze zbraněmi. Nikdo nepoužil ani jedno ninjutsu, natož genjutsu. Oba věděli, že to je jenom hra, ne jako člověče nezlob se, ale že to není nic, kvůli čemu by se museli nějak extra namáhat. Ikdyž Deidara věděl, že by mu udělala cokoliv, stejně to bral jako hru a to mě nebavilo, chtěla jsem to trochu víc akčnější, tak jsem neváhala.
„Chidori!“ ozvalo se chodbou.
„Cože? Ty ovládáš Chidori?“ nechápal Deidara. Já jsem se na něj jenom podívala a objevila se za nim.
„Jo,“ dala jsem mu ránu. Svíjel se na zemi jak ňákej stařík. Tázavě jsem se na něj podívala.
„A to je jako všechno?“nechala jsem zmizet blesky z mé pravačky.
„Čekala jsem od tebe víc,“ vzdychla jsem si. Ano, sice dokážu vytvořit chidori, ale dam jednu ránu a jsem celkem vyčerpaná. Deidara se zasmál. Co? Ani jsem se nerozkoukala a držel mě pod krkem u zdi.
„Nepodceňuj mě,“ zašeptal. Meshiki mi chtěla pomoct, ale objevili se před ní malí bílí pavoučci.
„Sakra,“ zaklela a odskočila. Kdy se mu povedlo je vytvořit?
„Když jsem ležel na zemi,“ zadíval se mi do očí. Cože? Jako by mi čet myšlenky.
„Nebylo až tak těžké uhodnout na co v tuhle chvíli myslíš,“ usmál se. Podívala jsem se na Meshiki, která se snažila vyhýbat všem těm malým šme.jdum.
„Ikdyž už jsi, tak z tebe bude ještě větší vůl,“ řekla jsem.
„Cože?“ nechápavě se na mě podíval. Já jsem se jen usmála a kopla ho do rozkroku. Samozřejmě mě pustil a chytil se za svý nádobíčko. Chtěla jsem pomoct Meshiki, ale ta vběhla do jeho pokoje a byl slyšet výbuch.
„Meshiki!“ vykřikla jsem.
„No co je?“ ozvalo se za mnou. Otočila jsem se a ona tam stála. Nejdřív jsem nechápala a pak mi to došlo.
„Stínovej klon,“ zasmála jsem se. Obě jsme se šli podívat, jak to tam po těch výbuchách vypadá a zaslechly jsme křik. Ve zdi byla malá díra, a tak jsem se podívala, co se děje. Ve vedlejší místnosti byl Kisame a celý jeho pokoj byl rozházený, měl popraskané zdi a spoustu věcí rozbitých. Nejspíš díky těm obrovským výbuchům, tam měl menší zemětřesení. Musely to být opravdu obrovské rány, protože každý z nás má od svého pokoje několik metrů jenom zeď, až potom má někdo jiný pokoj, a když si vezmu, že je vidět Kisamemu do pokoje, byla to nejspíš fakt šlupka.
„Já ho zabiju!“ křičel a šel přyč z pokoje.
„Dneska už spolu trénovat nebudeme. Tohle beru jako trénink, takže už pudeš jenom za Itachim a ty.... řeknu Kisamemu, aby jste dneska taky už netrénovali, takže si to užij s Hidanem,“ šel pryč.
„Víš Deidaro, s Kisamem se nejspíš uvidíš hodně brzo,“znervóznila jsem.
„Jak to myslíš?“ otočil se.
„Deidaroo!!!“ objevil se za Deidarou Kisame. Ten se jenom pomaloučku otočil a jemně usmál. Kisamemu v očích plál oheň. My s Meshiki jsme se potichoučku vytratily a šlyšely jenom výkřiky.

Meshiki : Tipuju, že to Deidara pěkně schytal, s Kisamem není radno si zahrávat.
„Hej Tokime, ty jdeš za Hidanem?“ zeptala jsem se.
„Jo,.... bohužel,“ vzdychla si. Šly jsme po chodbě a před námy se objevila Konan.
„Okamžitě se dostavte do společenské místnosti,“ přikázala a zmizela. Obě jsme se na sebe tázavě podívaly. Společenská místnost? To zní celkem vtipně, když jsme u Akatsuki. Vešly jsme do „společenské místnosti“ a tam už všichni byli, až na Sasoriho. Hidan pořád sjížděl Tokime pohledem a Pein nám naznačil, ať se posadíme. Já jsem si sedla vedle Itachiho a Tobiho a Tokime mezi Kisameho a Kakuza. Bylo vidět, že jí Kakuzu zaujmul, myslím jako svým zjevem, měla z něj husí hůži, ale s Kisamem si celkem rozumněli, teda aspoň to tak vypadalo. Zato já mezi bezcitnym a magorem, no jo přeci jenom už si začínám zvykat.
„Takže, už jsme tady všichni?...... Dobře můžu tedy začít. Chci, aby jste věděli, že Sasori zemřel. Zabili ho Konožští ninjové,“ pohlédl na nás dvě. Nikoho to nijak nezasáhlo, oni se mezi sebou nemají rádi, prostě tro berou jako, že život takový prostě je a to k němu patří. Takže Konoha se do toho pustila. Nesmim na to myslet.
„Ani se nedivim, můj pán Jashin ho potrestal,“ smál se Hidan. Nikdo na to nijak nereagoval, věděli, že Hidan už je takovej a že je blbost se s nim hádat. Sasori mi k srdci nijak nepřirostl, takže jsem zas takový smutek nedržela, ale víc mě zajímala ta krásná svíčka na stole. Byla opravdu pěkná, musim jí nějak nenápadně vzít, ale až všichni odejdou. Tokime nejspíš došlo, co budu chtít udělat a tak si dopředu vzdychla.
„Chci ještě říct, že všichni kteří budete mimo úkryt, se mějte na pozoru. Pro vás dvě to samozřejmě neplatí, vás nejdřív musíme vytrénovat,“ zamyslel se.
„Můžete jít,“ řekl. Všichni odecházeli, Hidan chytl Tokime za ruku a táhl ji pryč.
„Nech toho! Ještě tady něco mam,“ vytrhla mu ze sevření ruku.
„Kdepak děvčátko, jdeme trénovat,“ smál se. Kisame si vedle ni stoupl a naštvaně si ho přeměřil.
„Co tak čumíš,“ naštval se a odešel. Všichni už byli pryč a Tokime mi naznačila, abych tam s ní zůstala.
„Tak mluv,“ otočil se na ni.
„Ty nejsi jenom jeden.... že jo?“ zeptala se. Zvedl na ni oči.
„Ano, máš pravdu, nejsem jenom jeden, nebo spíš je více Peinů,“ bodal ji pohledem.
„Je možné, že tady některého z nich někdy potkáte,“
„Dobře, to mi stačí, chtěla jsem se jenom přesvědčit,“ otočila se a šla se mnou ven.
„Co chceš dělat teď Toki?“
„Jdu se mučit s tim blbem,“ zvadla jako kytka, skoro se plazila po zemi rychlostí šneka. No jo vlastně, já musim jít za Itachim. Tokime byla mimo a já jsem měla takovej zvláštní pocit. Otočila jsem se a tam stál Itachi.
„Proboha, to mi nedělej, jsem moc mladá na infarkt,“ lekla se Toki. Itachi si jí prohlídl tím svým vražedným pohledem.
„No jo, já jsem zapomněla, že jsi takovej suchar,“ vzdychla a oddělila se od nás. Nic jsem neříkala, jenom mířila k trénovací hale. Je jich tady několik, ale my chodíme jenom do téhle, nemam ponětí kam chodí Tokime, ale je to nejspíš na druhé straně. Celkem mě bolela ta ruka, ale co se dalo dělat. Bylo to tu znovu, stáli jsme proti sobě.