Super Sestry 15

Tokime: Hned jak jsem se vzbudila, jsem měla skaženej den, páč mi bylo jasný, že se na 100% potkám s Hidanem. Šla jsem do kuchyně, věděla jsem, že tam nikdo nebude, jelikož jsem se vzbudila velice brzy, jenže mě čekalo překvapení. V kuchyni byla Meshiki, která se přehrabovala v šuplíkách.
„Ehm, ehm, co to tady děláš?“ zírala jsem na ni. Prudce se otočila a schovávala za sebou rozkramařené věci.
„Oooo ahooj, copak tady děláš tak brzy?“
„Jdu se najíst?“
„Jasně, jasně, tak to jo. Hmmm no, tak já asi půjdu,“ mířila pryč z místnosti.
„Momentíček. Můžeš mi říct, co si to tady dělala ty?“ zeptala jsem se a sedla si s jídlem ke stolu.
„No že jsi to ty, tak ti to řeknu. Víš, včera jsem u Konan vzala jeden krásnej origam a napadlo mě, že bych si takhle mohla vyzdobit celej pokoj, takžeee?“
„Takže budeš každej den chodit ke Konan krást origamy?“ nechápala jsem ji.
„Nee proboha. Celý si to tady prošmejdim a vyzdobim si s tim pokoj,“ vítězoslavně se usmála.
„Aha,“ řekla jsem.
„Počkej, to je všechno co mi na to řekneš?“ zeptala se.
„No maximálně se tě na něco zeptám. To si myslíš, že to ostatní nezjistíš, když jim něco vezmeš?“
„Noo, nevim, ale mám malou prosbičku,“ jemně se usmála.
„To nezní moc hezky,“
„Víš, Konan si toho včera všimla a byly trable, takže bych potřebovala, abys vždycky dotyčnýho odlákala a já si mohla vzít, co potřebovala,“
„Ani omylem, budu z toho mít akorát průšvih,“ hodila jsem zbytky do koše a odcházela pryč.
„Počkej, počkej, jsme přece ségry a ty si pomáhaj, víš jak jsem ti tenkrát držela vlasy když si zvracela,“ zvadla na mě obočí.
„Jo a vzpomínáš si kvůli čemu to bylo? Pila jsem, abych nám vydělala prachy, tak pomlč,“ pokráčovala jsem pryč. Meshiki mi skočila do cesty a smutně se na mě podívala.
„Prosím, prosím, prosííím, jinak se tady z toho zblázním,“chytla mě za ramena.
„Tak dobře, ale budu si to pamatovat,“ vzdychla jsem si.
„Skvělí, tak to můžeme rovnou navštívit Deidaru,“ jásala. Chce jít okrást Deidaru, když s ním má hned potom trénink?
„Meshiki prober se, kdybych ti před půlrokem řekla, že si mi něco takového navrhla, nakopala bys mě, že jsem blázen,“
„Jenže, teď jsme tady! Nejsme v Konoze! Tam jsme měly pomalu všechno na co jsme si vzpomněly, jenže tady to tak není a ty to sama dobře víš. Vím, že ti to zní divně a myslíš, že mi nejspíš hráblo, ale tohle mě drží při smyslech, připomíná mi to starý dobrý časy a cítím se bezpečněji!“ křičela.
„Ty si se naprosto zbláznila. Jak tě to může držet při smyslech, jsou to jenom nicotnosti, to co tě drží při smyslech, je bolest, ať je jakákoliv. Mě drží při smyslech bolest ze ztráty blízkých,“ blejskly se mi oči.
„Přesně tak,“ zaslechla jsem hlas za Meshiki. Obě jsme se za ním podívaly.
„A až tě ho zbavíme, bude z tebe neskutečně silná zbraň,“ řekl.....Pein? Vypadal jinak, než ten kterého známe, měl dlouhé rezavé vlasy a jiné rysy, ale celkově si byli velice podobní, něco jako bratři.
„Kdo jsi?“ zeptala se Meshiki. Ten „Pein“ si ji prohlédl.
„Pein,“ odpověděl.
„Pein vypadá jinak, nejsem až tak senilní,“ přimhouřila jsem oči.
„A kdo říká, že je jenom jeden?“ zvedl na mě obočí.
„Pojď, s ním tady nebudu,“ chytla jsem Meshiki za ruku a táhla ji pryč.
„Nevidíme se naposled děvčata,“ zavolal ještě za náma. Zavedla jsem ji na chodbu.
„Tak fajn, jeho jako bych nikdy nepotkala a co si říkala, chceš abych zabavila Deidaru?“ mile jsem se na ní usmála. Usměv mi oplatila.
„To by bylo super,“ odpověděla.
„To bude hračka,“ prokřupala jsem si prsty.....................

Meshiki: Zavedla jsem Tokime ke správným dveřím. Ta nahodila příjemný úsměv a zaťukala, já jsem zatím čekala za rohem. Bylo to jako když jsme byli malé, je to jedna z mála mých vzpomínek na rodiče myslím. Vždycky když jsme si chtěly hrát s kunaiema a podobnými zbraněmi. Tak Tokime šla za tátou a různě ho zaměstnávala, většinou ho nutila, ať spolu tancujou, já jsem mezitím vzala několik zbraní a dala znamení Tokime, že plán vyšel. Ta hned otci řekla „jojo díky tati, tak pa,“ a mohly jsme si jít hrát. Když to otec zjistil, dělal, že je na Tokime naštvanej a vydržel to tak dlouho, dokuď mu neslíbila, že spolu budou tancovat minimálně jednou týdně. Zasmála jsem se nad vzpomínkou a zase se vžila do přítomnosti. Deidara otevřel dveře a byl velice překvapenej.
„Co tady chceš?“ zeptal se.
„Co tady chci? No, to je přece jasné, chci..... abys mi něco řekl,“ vylezlo z Tokimne a ta si chtěla v duchu namlátit, že jí nenapadla inteligentnější věc.
„Hmm a co by to mělo bejt?“ zívnul. Já jsem se pomalu blížila kj jeho pokoji.
„No, mělo by to bejt..... Nevíš co bylo dřív? Slepice, nebo vejce?“ zeptala se. Deidara se na ni divně podíval a to i já. Co to proboha mele? Ta se na mě jen vražedně podívala a naznačila, ať jdu dovnitř. Neřešila jsem jí a šla tedy dál. Ten hajzlík tady má normálně žárovku. Hmmm asi si promluvim s Peinem Peinem, ne s Peinem Peinem, ale se zakladnim Peinem Peinem, vlastně jen Peinem. Rozhlížela jsem se po pokoji a hledala něco, co by mě zaujalo.
„Jseš v pořádku?“ nechápal Deidara.
„Je mi to jasný, prostě to nevíš, vypadá to, že i nejnadanější člen Akatsuki nezná odpověď,“ Tokime naznačila, že půjde, ale Deidara ji zastavil.
„Počkej, počkej, neřek jsem, že to nevim,“ vystartoval. Využila jsem toho, že se rozjel a pokračovala v hledání. Jeho pokoj byl jako keramický muzeum. Mezi tím vším jsem se snažila zachytit krásu, ale šlo to ztěžka. Pak jsem nad jeho postelí zahlédla růži, která byla z té jeho hmoty. Byla překrásná. Deidara tam Tokime mlel o umění, takže jsem pokračovala. Potichoučku jsem mu vlezla na postel a natáhla se po ni, jenže jsem omylem drkla do poličky, která jemně skřípla. Deidara se chtěl otočit, ale Tokime ho chytila za plášť.
„Co je“ snad mi tady něco vysvětluješ ne?“ zvýšila na něj hlas.
„Samozřejmě,“ začal pokračovat ve výkladu. Spadl mi kámen ze srdce, ne to nebyl kámen, to byl vobrovskej šutr. Zase jsem pomaloučku lezla z postele.
„Někdy se musíš umění vzdát,“ řekl.
„Cože?“ nechápala Tokime. Deidara se jenom zasmál.
„Co je? Co se tak blbě tváříš?“ ptala se dál.
„Katsu!“ vykřikl. Cože? To znamená............