Super Sestry 14

Pomalu jsme se blížili k trénovací hale, ale stále jsem na sobě cítila Kisameho pohled.
„Byla si nějak mimo, stalo se ti něco?“ zeptal se trošičku podezíravě.
„Ne, nic, jen jsem přemejšlela ooo............ o tom, jak může bejt Tobi takovej idiot,“ vykroutila jsem se z toho. Ikdyž jsem si tím nebyla jistá, stejně jsem potřebovala, aby na mě neměli žádné podezření, kdyby to byla pravda. Konečně jsme byli připraveni trénovat.
„Doře, chci jenom abys věděla, že slabý tady nepřežijí,“ škodolibě se usmál. Trochu jsem se zarazila.
„Ale neboj, pokud ukážeš, že si alespoň trochu schopná, bude to v pohodě,“
„Chmm, já ti nemusim vůbec nic dokazovat,“ složila jsem ruce na prsou. Ve mně se úplně všechno třáslo, ale venek stál pěvně jako skála.
„Dobře, jak myslíš. Viděl jsem bojovat tvoji sestru, je velice dobrá, ta se mě nebojí,“
„A kdo se tě tu jako bojí?“
„No já nevim,“ otočil se a rozhlédl po celé místnosti.
„Ty,“ zasmál se. Cože? Já nejsem žádnej srab, ikdyž z něj mam hrůzu, rozhodně se nebojim s nim bojovat.
„Tak pojď,“ řekla jsem.
„Hmm, to se mi líbí,“ rozběhl se ke mně. Objevil se za mnou a chytil po krkem.
„Jseš hodně pomalá,“ bodl mě do ramene, ale já se proměnila v kouř.
„Nevim, kdo je pomalej“. Než stihl zareagovat, jsem ho ze zadu bodla shurikenem.
„No jasně, stínový klony, byl jsem tak natěšenej na boj, že jsem se přestal soustředit,“ zasmál se.
„Jo, udělala jsem ho, když si se tady rozhlížel,“
„Hmm, ale teď si budu dávat bacha,“ rozpřáhl se proti mně. Uhnula jsem a snažila se blokovat jeho výpady.
„Na boj z blízka ti to celkem jde. Zkusíme přitvrdit,“ sáhl po svém meči.
„Kdyby jste se neznaly, tak tohle je Samehada a moc se jí líbíš,“ ušklíbl se. Něco jsem o jeho meči četla, myslím, že pokud se mě dotkne, tak ze mě začne vysávat chakru. Takže to jsem celkem v háji, super. Byl chytrej, nechtěl útočit jako první, čekal na mě, aby se mohla Samehada předvést.
„Víš obyčejně jí hned takhle na poprvý neukazuju, ale myslim, že ty budeš stát za to,“ smál se. Dobře jdu na to, hlavně rychlost. Ještě jsem se mu podívala do očí a zmizela. Vyjeveně okolo sebe koukal.
„Páni, jseš hrozně rychlá, to bude sranda,“
„Nemyslim,“ kopla jsem ho zezadu a zase mu zmizela z očí. Několikrát jsem ho takhle kopla z různých stran, ale dost mě to vyčerpalo.
„Nemůžeš to vy\držet věčně,“ volal. Na chvilinku jsem zpomalila a toho patřičně využil. Nápřáhl se Samehadou a plnou silou do mě narazil. Přeletěla jsem celou halu a zabořila se do stěny. Ta bolest,..... neskutečná bolest. Chci utéct, nechci dál trpět, ať mě radši zabije, než aby mě takhle mučil. Sesypala jsem se na zem. Pomalu ke mně kráčel. Mam to vzdát? Ale co to? Uslyšela jsem jemné cinknutí. Podívala jsem se na ruku a uviděla řetízek, který mi dal Shikamaru. Power and love. Power, hmmm. Ne, já to tady nevzdám. Pomalu jsem se začala zvedat. Záda jsem měla sedřené, též i levou ruku. Snažila jsem se co nejrychleji zahojit nejhorší rány. Kisame byl už skoro u mě a díky léčení jsem přišla o další chakru, už mi jí moc nezbývalo, protože už při útoku Kisameho jsem o dost přišla kvůli Samehadě. Znovu jsem mu zmizela z očí, ale byla jsem o hodně pomalejší, když jsem na něj chtěla zaůtočit, můj útok odrazil rukou, spadla jsem na zem a on na mě namířil Samehadu, která úplně šílela. Přivřela jsem oči a čekala. Chvíli se nic nedělo.
„To bylo slušný,“ podával mi ruku. Samehadu měl už zase na zádech. Chytla jsem se ho a stoupla si.
„Sice to nebyla až tak zábava, ale věřim, že si na mě všechno nevytáhla,“ šel k východu a já ho následovala. Všechno mě bolelo, ale snažila jsem se to držet. Zastavil se vedle mě.
„Co je?“ zeptala jsem se. Nic neřekl a vzal mě do náruče. Začervenala jsem se, ale nic nenamítala, věděla jsem, že to dělá kvůli mým zraněním. Podíval se na mě, jestli nemám námitky, a potom pokračoval ven. Celou cestu jsme nepromluvili. Odnesl mě do pokoje.
„Řeknu Hidanovi, aby jste dneska už netrénovali,“ mířil na chodbu.
„Hej Kisame, díky,“ řekla jsem. Kývl a odešel. Hidan opravdu nepřišel, tak jsem si vyléčila všechna zranění a odpočívala......

Meshiki : Když jsem ráno hledala Deidarovo pokoj, několik jsem jich prošla a v Konanině pokoji jsem viděla krásný origam, moc se mi líbil, kdybych ho měla, tak bych si tady nepřipadala tak …..... jak to říct, osamotě, bez špetky krásy. Opravdu mě zaujal, vím, že bych tam neměla jít a vzít jí ho, ale vždyt´si může udělat jinej. Rozhodla jsem se teda jít tam. Už je skoro tma, tak mě třeba nikdo neuvidí. Potichoučku jsem otevřela dveře jejího pokoje a zahlédla ho na stole. Už jenom kousek. Vzala jsem ho do ruky a pomalu se blížila ke dveřím, jenže okolo mě začalo lítat spousta papírků.
„Jejky,“ omluvně jsem se podívala na Konan, která se tvářila dost naštvaně.
„Co tady děláš?“
„Moc se omlouvám, ale zahlédla jsem tady ten origam a moc se mi líbil. Chtěla jsem si ho vzít k sobě do pokoje,“ vysvětlila jsem.
„A proč jsi si ho chtěla vzít?“ zeptala se.
„Protože můj pokoj je tak temný, strašně mi saje energii, zato tohle by to tam krásně rozzářilo,“ usmála jsem se. Trochu soucitně se na mě podívala.
„Dobrá, vem si ho, ale pokud budeš příště něco chtít, zeptaj se nejdřív mě,!“ ukázala na dveře. Jasně jsem to pochopila a odešla. Uff, tak to bylo hustý. Ještě že Konan je ženská, snad mě pochopila. Origam jsem si položila na svou poličku a šla spát. Zítra bych se mohla podívat, někomu jinému do pokoje. Když mluví Deidara furt o umění, třeba tam bude mít něco pěknýho, noo uvidíme.....