Super Sestry 13

Meshiki : Chvíli po tom co jsem se vzbudila, jsem šla do kuchyně pro něco k jídlu. Potkala jsem tam Itachiho, který opět neměl ve své tváři známku citů. Najedla jsem se a chtěla odejít, jenže mě zastavil.
„Trénink,“
„No já nevím kam mám jít, ani kdy,“ odpověděla jsem na jeho velmi náročnou větu.
„Teď hned a pojď za mnou,“. Šli jsme dlouhou chodbou a po několika zabočení, otevřel velkou bránu. Byla to obrovská místnost, asi tak jako třicet mých pokojů, možná víc. Bylo to jedno velké cvičiště.
„Nooo.... asi by jsme měli začít co?“
„Heeeej, říkám, že by jsme měli......“. Co se to děje, ten divný pocit. Snad mě nechytil do....... Najednou se předemnou objevilo několik Itachiů. Sakra genjutsu.
„No jasně, podívala jsem se ti do očí,“ zasmála jsem se.
„No, myslim, že mě můžeš pustit, abychom to měli férově,“ podrbala jsem se za hlavou. Itachi měl, ale zřejmě jiný názor. Každý z nich po mě hodil kunai, tak jsem se jim jentaktak vyhla.
„Hele, řekla jsem, že....“. Všichni se na mě vrhli a nečekali, co řeknu. Většinou jsem uhýbala a uskakovala, prostě jako vojáci při ústupu. Několikrát mě řízl shurikeny a zasáhl svým jutsu, byla jsem vyčerpaná. Vicítil to na mě a pustil mě ze svého genjutsu.
„Pro dnešek to stačí,“ odešel. No skvělý, začínám ho pomalu nesnášet, kvůli jeho chování. Musela jsem si dát pauzu, bylo toho na mě hodně. V jeho genjutsu jsem byla hrozně dlouho, přitom tady uběhlo jen několik sekund. Po půl hodině jsem se rozhodla najít Deidaru. Chodila jsem všude možně. Nakonec jsem ho našla v jednom pokoji, rozvaleného na posteli.
„Nevěděl jsem, že o mě máš zájem. Spíš bych si myslel, že o mě má zájem tvoje setra, která si myslí, že mě může mlátit jak se jí zlíbí,“ ztěžoval si. Nejspíš ho vzpomínka na rozepře s Tokime trochu naštvala.
„Hahahaha ( proneseno velmi ironicky ) jseš strašně vtipnej, jenže spolu máme trénovat, takže pohni,“ řekla jsem trošku výhružně, i když jsem se bála každého z nich, ale nesměla jsem to na sobě nechat znát. Posadil se na postel a pomalu zvedal. Když se konečně dobelhal na cvičiště, mohli jsme začít.
„Tak fajn. Se mnou budeš trénovat hlavně vyhýbání,“ vzdychl. Hmm myslíb, že vyhýbání jsem měla až dost s Itachim. Sáhl do kapsy a nepatrně hýbal se sevřenou dlaní. Potom na mě vyskočilo několik bílých malých pavoučků. Vyhla jsem se jim, jenže oni za mnou skákali. Jeden se najednou objevil přede mnou.
„KATSU!“ vykřikl Deidara a ten pavouček celkem slušně vybouchl. Od výbuchu se mi popálila ruka.
„Seš normální? Mám to přežít ve zdraví,“ zvýšila jsem hlas.
„A to řekl kdo?“ usmál se. To snad nemyslí vážně.
„Víš, mervomocí jsem se snažil dostat na trénování tvou nesnesitelnou sestru, jenže Pein by mi nedovolil jí zabít....... bohužel,“ podíval se na mě. Se ségrou by měl potíže, ale kdyby chtěl, nejspíš by ji opravdu zabil.
„Si ubohej,“ zabrblala jsem.
„Ne to vy dvě,“ vpálil mi a začal na mě házet ještě větší potvory. Ze začátku to bylo hlavně o tom, jak rychle dokážu uhejbat a později jsem na něj několikrát dokázala i zaůtočit.Takhle jsme trénovali dost dlouho, jenže já už nemohla. Přece jenom jsem byla ještě zmožená z tréninku s Itachim, který mě opravdu nešetřil ani ninjutsu, ani genjutsu. Deidara se smál, protože na mě furt házel ty svý blbý zvířata, ale sám se moc nehýbal. Skončili jsme trénink a já šla doplnit živiny v těle. Konečně jsem mohla do pokoje, dneska už to mám za sebou.

…....mezitím...........

Tokime : Vzbudila jsem se poměrně brzy, jenže když mi Pein řekl, že budu trénovat až odpoledne, rozhodla jsem se zustat v pokoji, dokuť nedostanu hlad. Okolo desáté už jsem měla opravdu hlad, najedla jsem se a rozhodla, že půjdu navštívit Meshiki a zeptám se jí na trénink. Šla jsem tedy směrem k jejímu pokoji, jenže někdo mě najednou chytil a surově strčil do jiných dveří. Nevěděla jsem kdo to je, až když jsem měla šanci se na dotyčného podívat. Nebyl to nikdo jiný, než Hidan. Sice jsem to nedávala na jevo, ale strašně jsem se ho bála. Hodil mě na postel a připoutal mi ruce, protože věděl, že mám sílu.
„Co po mě chceš?“ zeptala jsem se trošku vyděšeně.
„Já myslím, že to víš,“ škodolibě se usmál. Zděšeně jsem oddechla.
„Budu křičet!“ hrozila jsem, i když ne moc přesvědčivě.
„Tak za prví, tady by ti stejně nikdo nepomohl a za druhý, klidně bych tě mohl umlčet hned,“ hrozil rozhodně líp než já. Sedl si přeze mě a začal mě líbat na krku. Snažila jsem se nějak vysmeknout z jeho sevření, ale měl velkou sílu. Sice byl Hidan celkem kus, ale já jsem neměla ráda tyhle deb.ily. Začal mě všude možně osahávat.
„Hidane, nech mě,“ vrčela jsem, ale nepomáhalo to, akorát se ještě víc rozjel. Potom jsem uslyšela slabounký zaskřípání.
„Okamžitě z ní slez,“ řekl někdo.
„Nevidíš, že se dobře bavíme?“ zeptal se dotyčného Hidan.
„Mě nepříjde, že by se bavila,“ vrátil mu nejmenovaný. Právě v tu chvíli mi přeběhla v hlavě vzpomínka na tu oslavu. Něco podobného se tam stalo, jenže tenkrát se mě zastal Shikamaru. Asi jsem k němu byla moc tvrdá. Konečně jsem spatřila obličej nejmenovaného. Byl to Itachi. Sice nebyl zrovna milej, ale někdy mi přišel, že má opravdu srdce. Že tam uvnitř žije někdo, kdo dokázal mít někoho rád, nebo milovat. Podíval se na Hidana a ten stál bez hnutí, asi po minutě se ke mně Itachi otočil a odpoutal mě. Zato Hidan se skácel k zemi. Tázavě jsem se podívala.
„Držel jsem ho v genjutsu. Chvíli bude mít potíže s pohybem,“ odpověděl a to jsem se ani nemusela ptát. Odvedl mě do pokoje a omluvil se mi za něj. Už chtěl odejít, ale ještě se ve dveřích zastavil.
„Tvoje sestra je celkem slušná kunoichi,“
„Já vím, proč mi to říkáš?“. Trochu se zarazil.
„Ani nevím.“
Chtěla jsem jít do svého pokoje, ale došlo mi, že bych měla jít trénovat, tak jsem musela najít Kisameho, protože Hidan byl mimo. Jenže jsem Kisameho vůbec nemohla najít. Chodila jsem po všech pokojích a už jsem ani neklepala.
„Tak je Kisame tady?“ vešla jsem do pokoje. Ale v pokoji nebyl Kisame, byl v něm převlíkající se Tobi. Nemá masku, možná kdyby se kousek otočil, tak bych viděla jeho obličej. Šla jsem blíž, jenže mě zbystřil a otočil hlavu tak, aby mě viděl alespoň jedním okem. Co to má znamenat? Jak je to možné? Že by to byl... ne to není možné, to se mi muselo zdát, jak by mohl mít sharingan? Nasadil si masku, hodil přes sebe plášť Akatsuki a pomalu se ke mně blížil. Ustupovala jsem před ním, že by to nebyl takový ňouma, jakym se zdá být? Začínala jsem se bát.
„Kdo..“ chtěla jsem promluvit, jenže jsem narazila do nečeho tvrdého. S lehkým výkřikem jsem se otočila a za mnou stál Kisame. Neskutečně se mi ulevilo.
„Díkybohu Kisame,“ štěstím jsem ho obejmula. Dost vyjeveně se na mě podíval.
„Áaaaa naše malá Tokime si našla kamaráda,“ začal už zase přihřátě Tobi. Jakto, že se chová zase takhle, předtím byl...... noo myslím, že se mi to jenom zdálo.
„Hledal jsem tě. Máme spolu trénink,“ řekl Kisame.
„Jo já vím, taky jsem tě hledala, ale nebyl si k nalezení, tak“
„Tak si šla za timhle magorem, aby ti poradil?“ zeptal se. Chvíli jsem se zamyslela.
„Asi tak,“ usmála jsem se.
„Ooooo vy máte trénink, tak to nebudu zdržovat,“ šel Tobi pryč, svým velice zajímavým krokem. Néé určitě jsem se zpletla, on je prostě blbec.