Kyuubi, Naruto a záhadné náhody 04. Nerozhodnost, bolest a dilema

Další den vstal Naruto brzy ještě před úsvitem a jako obvykle si zašel zaplavat do blízké klidné řeky. A vše šlo podle plánu, o čemž on ale neměl ani tušení.
Došel tedy ke svému vyhlídnutému místu, sundal si mikinu, tričko i kalhoty a skočil si šipku do vody. Užíval si samotu, mohl při tom zapomenout na všechny potíže.
„Ahhh,“ zamumlal blaženě a nechal se unášet proudem. Líbilo se mu být v chladné vodě. Odplavila všechny jeho myšlenky ohledně Konohy a Hinaty a on mohl vypnout a nechat mysl přemýšlet a všem možném, tedy o všem kromě jednoho obzvláště rozšířeného tématu - o NÍ.
Jenže, přesto, že si to zakazoval, myšlenky ho neposlouchaly a jemu se to vlastně i líbilo. Byl to pro něj krásný pocit snít o tom, že jsou spolu teď a tady v studené vodě…. Když už nic, tak alespoň představy mu nikdo nesebere. Nemohl ale vědet, že ve skutečnosti není moc daleko od pravdy.

Když byl tak padesát metrů od svého oblečení, najednou uslyšel ruch, překvapeně otevřel oči a plaval se schovat za nejbližší kámen.
Kdo to asi je?, uvažoval a rozhodl se to prozkoumat. Pomalu, aby ho nikdo ani ten dotyčný, kdo je jeho cíl, neviděl, se šoupal kamen po kameni dopředu po zvucích, co slyšel.
Sotva ale vykoukl zpoza posledního kamene, litoval svojí zvědavosti. Byla to Hinata.
Co ta tady dělá?!, myslel si Naruto a chtěl se okamžitě otočit, ale jeho tělo neposlouchalo mozek, ale srdce, které se na ní nemohlo vynadívat.
Je tak hezká, jako mořská pana… ale ve sladký vodě… jak to, že jsme si jí dříve nevšiml? To bylo pořád jen Sakuro-chan, Sakuro-chan a zase Sakuro-chan, přitom tu nejhezčí dívku jsem měl přímo před sebou. Kdy jsem se do ní vlastně zamiloval?
Jo, už je to dlouho, skoro čtyři roky, ale tvůj mozek mě nikdy nechtěl pustit ke slovu,
říkalo srdce, ale mozek se nedal:
Tsss, to určitě. JÁ jsem mu pomáhal s učením technik a strategií, to já, ne ty!
Ale já jsem mu dalo záminku proč zesílit. Myslíš, že by zesílil tak moc jen kvůli tomu, že je Sasuke ze stejné vesnice? Ne, spoustu technik se naučil, aby ho přivedl zpět, protože s ním měl nějaké citové pouto a proto, aby ochránil ty, na kterých mu záleží. Kvůli CITŮM ohromně zesílil, ne kvůli mozku…
BLBOST!, trvalo si na svém Narutovo druhé já- mozek a jeho první já- srdce už chtělo něco namítout, když v tom je zastavilo Narutovo třetí já-podvědomí = spojení obojího a jeho vědomí.
MOHLI BYSTE TOHO LASKAVĚ NECHAT??!!!, nemohlo to už vydržet.
Oba máte pravdu a oba nesete podíl na tom, jakým jsem se stal, ale přesto musíte uznat, že je nárherná…
Je, řeklo srdce uraženě, snad si nemyslíš, že bych ti vybralo nějakou ošklivku.
No, u tebe nikdo neví. Jsi slepý!
NO DOVOL?!, naštvalo se srdce na mozek.
Dovolím, láska je přece slepá, ne? Ale no, ano, máš pravdu, je hezká.
Jen hezká?, prskalo první já jako podrážděná kočka.
No,…
Nechte toho, nebo na vás vlítnu, řeklo jeho vědomí a najednou bylo ticho, tedy ticho do té doby, než srdce utrousilo poznámku: Naruto, běž za ní. To mi zavání šancí…
COŽE?! ZEŠÍLELO JSI SNAD? Vždyť je skoro nahá?, začínalo zase bláznit jeho druhé já a tak to pokračovalo ještě dlouho, než se do toho vložilo třetí Já.
TAK A DOST!!! Ještě něco řeknete a už se neudržím. A k té vaší hádce. Oba opět máte pravdu. Chtěl bych za ní jít a je to šance, (srdce se povýšeně usmálo a mozek jen protočil oči vsloup) ale zase na druhou stranu nemůžu, protože jsme úplně jiní. Zkrátka nám nebylo přáno…, odmlčel se, asi odejdu z Konohy…
Cože?!, zděsili se obě já.
Jasně, chápu, že já jako mozek mám vždycky pravdu (srdce to radši nekomentovalo), ale odejít z Konohy, nic blbějšího jsem ještě neslyšel.
V tom posledním souhlasím, ale víš, že nakonec se stejně neudržíš? Láska tě bude spalovat víc a víc a nakonec se jí poddáš. A když ne, zahořkneš a dostaneš se ke zlu, ani odloučení ti nepomůže. Jak jednou řekl jeden moudrý filozof: „Odloučení působí na lásku jako vítr na oheň. Malý uhasíná, velký rozdmýchává.“ A v tvém případě nejde o žádný malý plamínek, ale o pořádný oheň.
Spíš požár, neodpustilo si druhé já poznámku a srdce jen přikývlo.
Naruto se ale rozhodl, jinak. Otočil se a za neustálého domlouvání svých já plaval pryč.

Hinata moc dobře věděla, kdo k ní plave, ale taky věděla (nebo alespoň si to myslela), že miluje Sakuru a tak se o nic nepokusí. A popravdě jejímu srdci to bylo líto, i když její mozek si to nepřiznával. Ale obojí tížila slova, která jí řekl Sasuke při boji.
Ano, byl sice tehdy zlý a ovládaný, ale co když má pravdu. Co když u NĚJ opravdu nemám šanci, říkala si a vnímala při tom, jak se Naruto otáčí a plave pryč.
Pochopitelně jí to bolelo, ale co se dalo dělat, do hlavy mu neviděla a on se snažil hrát, že o ní opravdu nemá zájem a překvapivě se mu dařilo. Pak si však vzpomněla na slova Lásky a řekla si:
No, dokud jí nepozval na rande, mám ještě pořád nějakou šanci. Sice mizernou, ale přece alespoň nějakou. Nesmím to vzdát, nebo bych ztratila i to poslední, co mi od něj zůstalo…
Najednou se ale začaly zatahovat mraky a rozpršelo se. Hinata se rychle utřela ručníkem, vklouzla do oblečení a běžela směrem k táboru co největší rychlostí, aby moc nezmokla, i když jí po pár minutách bylo jasné, že před ním neunikne a zpomalila.

Těsně před tím než se rozpršelo, v táboře plál ohýnek a Kyuubi a Sasuke dělali co jiného, než plánovali další scénky. Najednou jim ale jejich rozmluvu překazil přicházející blonďák, který nevypadal příliš zdravě a kapky vody, které postupně přecházeli v pořádný déšť.
Kyuuubi si z pohledu blonďáka domyslel, co se asi stalo, a protože i on byl alespoň trochu taktní, nezapojil vnímání jeho pocitů a myšlenek.
Mohl jen hádat spolu se Sasukem, co se mu asi honí hlavou, i když oba měli správné tušení, že to bude nějak souviset s Hinatou.
Naruto si šel lehnout a Kyuubi i Uchiha také zalezli do stanů, zatím co plameny tiše uhasínali pod náporem řetězců vody dopadajících z oblohy.

Pršelo dlouho a bez přestávky. Všichni si už o Hinatu začali dělat starosti, protože se ještě pořád nevrátila. Kyuubi a Sasuke však věděli, že je silná a tak si dál hráli karty uvnitř svého stanu (démon přelezl k Uchihovi) a blonďák radši usnul, aby nemusel přemýšlet o všech možných důvodech, které by mohli vést k takovému zpoždění, i když těm obzvláště nepříjemný myšlenkám se nevyhnul ani ve snu.

Hinata zastavila. Ocitla se na louce a okolo nebylo nic než stromy a zase staré stromy.
Déšť jí stékal po obličeji a očisťoval její mysl. Po chvíli jí sice byla zima, ale za tu možnost pocitu svobody to stálo. Sedla si na kamen, zavřela oči, zaposlouchala se do kapek dopadajících na všechno kolem a pozorovala jak se tříští na spoustu další kapiček. Užívala si to. Pochvíli ale vztala, přešla doprostřed mýtinky a začala jen tak běhat kolem.
Připadala si skvěle. Nespoutaně a překvapivě šťastně i přes to co se předchvíli stalo u řeky. Podařilo se jí zahnat chmurné myšlenky.
Usmála se a dál tančila v mokré trávě mezi kapkami vody valících se bez přestání v pravidelných proudech dolů.

Když se mraky už konečně protrhli, byl už večer a západ slunce obarvoval oblohu na oranžovo. Všichni tři seděli u ohně. Dva z nich – černovlásek a démon o něčem zaujatě debatovali, zatím co blonďák seděl u mihotajících se plamenů a díval se někam za obzor. Přemýšlel. Vlastně ani nevěděl o čem. Jeho mysl byla podivně prázdná.
Nevnímal nic, ani to, že ho Kyuubi na něco už po několikráte ptá.
„Ahoj,“ řekla náhle postava, která se z ničeho nic vynořila z podrostu křovisek lemujících jejich dnešní tábořiště. Blonďák zvedl hlavu a démon si všiml, že se mu na chvíli rozlil po tváři úlevný úsměv.
„Ahoj, Hinato, už jsme se o tebe začínali bát.“
„Opravdu, tak to se omlouvám, jen jsem se cestou zastavila na jedné mýtince uprostřed tohohle horského lesa a nějak jsem přestala vnímat čas,“ odpověděla Hinata a nedala na sobě znát to, že je trochu vykolejená z toho, že na ní Naruto po dlouhé době opět promluvil.
„A teď, když dovolíte, se půjdu převléct,“ doplnila pak a zalezla do svého stanu.
Naruto udělal podobnou věc a stále s mírnými náznaky úsměvu také zalezl do stanu.
Když si byli démon a Sasuke jisti, že jsou obě jejich „oběti“ z doslechu, Kyuubi najednou prohlásil: „Tak, je na čase udělat to poslední, co mě napadá.“
„A to je co?“
„Tohle,…“ řekl a naklonil se k Uchihovi a něco mu pošeptal do ucha.
Za chvíli oba přikývli na znamení souhlasu a čekali, až se setmí.

Hinata zalezla do svého stanu, převlékla si mokré oblečení za suché a lehla si do spacáku. Zavřela oči. Snažila se usnout, jenže nešlo to. Najednou se jí všechno vybavilo a ona pořád musela myslet hlavně na NĚJ.

Proč Naruto, proč? Co má a já ne? Proč miluješ jí? Bereš mě alespoň jako kamarádku, nebo jen holku z jiného týmu co vždycky omdlí, když si poblíž a nedokáže si s tebou pořádně promluvit? Proč nemůžeš být namísto Kibi v mém týmu. Všechno by bylo jiné. I když, je pravda, že oba by mi taky chyběli. On i Akamaru, ale, přesto, přišel si vůbec někdy na důvod mého omdlívání, nebo jen víš, že omdlívám a nic víc? Achjo, proč tolik otázek a tak málo odpovědí, proč?
Víš, myslím, že mě má Kiba rád a bojím se dne, kdy ho budu muset odmítnout, protože… protože ho nemiluju a příliš dlouho by nám to tak jako tak nevydrželo. A navíc stále doufám, že jednou budu tvoje, i přesto, že když se na tebe podívám, odvrátíš pohled, když se tě dotknu, uskočíš, a když na tebe promluvím, sevřeš ruce v pěst, a tváříš se, jako by si byl mučen mým hlasem.
Radši dělám, že to nevidím a sama sebe přemlouvám větami ve stylu:
„Jen se mi to zdá.“
„On má je špatný den.“
a
„Je toho na něj teď trochu moc,“ ale pravdu přesto vidím, a i když se snažím ji nevnímat, v podvědomí mě trhá na kousky a moje srdce pomalu začíná krvácet zevnitř. Tohle nedokážu zahojit ani já. Bohužel. Žádnou takovou techniku zatím ještě nikdy nikdo nevymyslel.
A já…, chci ti říct, co k tobě cítím, ale pokaždé, když uvidím tvůj výraz, mám co dělat, abych nebrečela. Stěží potlačuji smutek a vztek na nespravedlivý svět.
A nejhorší na tom je, že myslím, že ty o mně ani nevíš, nejevíš zájem mě poslouchat, nejevíš žádné city, jako bych ani neexistovala, nevidíš moji lásku k tobě a já mám strach ti ji ukázat. Necháváš mě v nejistotě, která se pomalu začíná šířit celým mým já.
Nevím, jak dlouho to ještě vydržím, zvlášť když jsi se těsně před naší misí loučil se Sakurou objetím.
Ano, viděla jsem vás a otevřelo mi to časem již skoro zahojenou ránu. Měla jsem dojem, že vykrvácím, jenže, já, se tě nedokážu vzdát, a to je celý problém.
Jak často si přeji, abych mohla zapomenout, jenže ono to nejde.
Snažím, se ti vyhnout a narážím na tebe za každým rohem, snažím se zapomenout, a všechno mi tě připomíná, snažím se, snažím se, ale je to zhola nemožné. Asi tak jako žít bez tebe. A už jsme zase u toho. Celý můj svět je jen kvůli tobě. Jsi zdroj jeho životní energie, jeho existence. Kdybych se tě vzdala, propadla bych se do temnoty, beze světla, bez života, bez citů. Do prázdné nicoty.
Víš, jsi pro mě jako plamínek svíčku uprostřed tmavého pokoje. Ano, je to jen zanedbatelný plamínek ve světě světla, ale ve světě nicoty, prázdnoty, strachu a tmy je jedinou nadějí na přežití.
Možná je malý, přesto však alespoň trochu rozjasní místnost a ukáže cestu. Zezačátku jenom jednu, ale přece nějakou a ty ji následuješ, protože zatím nevidíš ostatní možnosti a jsi rád, za to mrňavé světýlko. Nejspíš je to divné přirovnání, ale funguje. Každý má nějaké to světýlko, a tím mým jsi ty Naruto, jen ty. Proto budu na tebe čekat klidně až dokonce a nikdy tě nepřestanu mít alespoň trochu ráda, i když se to pravděpodobně nikdy nedozvíš.
No tak, HINATO! Nemysli na něj, nemysli na to a vyžeň tyhle pochmurné myšlenky z hlavy. Zapomeň a spi už!
Jenže ono to nešlo, protože se ji do mysli stále vtírala jedna jediná věta, kterou se ale bála vyslovit, jelikož pak už by na něj nemohla zapomenout.
Hinato, to není pravda, neříkej to, není to pravda, není…, myslela si dlouho, ale nakonec její vůle přeci jen vypršela, vzdala to a řekla tu větu, která jí okamžitě přišla jako víc než stoprocentně pravdivá a až potom mohla hezky usnout.

Miluji Tě, Naruto, celým svým srdcem.

Zatím co oba zamilovaní spali ve svých stanech, jiné dva stíny se plížili kolem.
„Pomalu jí zvedni. Já otevřu stan a NEPROBUĎ JI!“
„Jasně, jasně,“ odpověděl mu muž, kterému na zádech svítil znak klanu Uchiha a opatrně udělali přesně to, co si přes večer na noc naplánovali.

V noci Naruto ze sna objímal někoho, který ležel vedle něho a mírně se k němu tulil.
„Vypadají tak roztomile, když spí vedle sebe,“ řekl černovlásek stojící vedle zlatavé lišky s devíti ocasy.
„Jo, jako dvě hrdličky…“ odpověděl mu Kyuubi.
„Ale, neřekl bych do tebe, že jsi takový romantik,“ utrousil provokativně Sasuke a liška do něj mírně strčila. Jenže pro něho to mírně nebylo a málem spadl na spící Hinatu.
„Á, tak Hinata, jo? Já jsem si naivně myslel, že máš rád Sakuru. Chudák Naruto, jeho
skoro-bratr mu přebírá holku…“ snažil se mu oplatit Kyuubi a Sasuke rudý zlosti do něj taky strčil, až málem spadl na spícího blonďáka.
„Tak ty a Naruto? Nemyslel jsem si o tobě, že si na kluky… chudák Nibi se ale musí cítit podvedená,“ promluvil Uchiha a Kyuubi taky zrudl zlostí tak, že to na něm bylo vidět, i přes to, že je od přírody zbarven do ruda. Nakonec si ale napočítal do miliónu (Sasuke si ani neuvědomil, jaké měl štěstí, že umí démon vysoké počty, protože jinak by z něj byla asi pěkně kvalitní sekaná ) a když se uklidnil, řekl jen:
„Tobě fakt sedí jméno mstitel. To mě jednou v naší slovní bitce nemůžeš nechat vyhrát? A mimochodem, jak víš o Nibi?“
Sasuke se na něj zakřenil.
„Mluvíš ze spaní dost nahlas na to, že tak sedum kilometrů daleko by se našel někdo, kdo tě možná neslyšel a zadruhé,“ řekl Sasuke a zakroutil hlavou, jakože ne.
Kyuubimu se rychlostí blesku změnil výraz z prosebného na naštvaný a začal ho škrtit.
„Já ti dám,“ zasyčel podrážděně a byla z toho velká rvačka. Sasuke se musel vyhýbat všem Kyuubiho útokům a ocasům a Uchiha se zase hezky vyznamenal se svým sharinganem.
Zrovna se škrtili navzájem a nadávali si, když v tom Hinata něco zamumlala, a vypadalo to, že se probudí. Oba dva ztuhli a Sasuke se šeptem zeptal teď spíš nervózního Kyuubiho: „Co asi stane, když nás tu uvidí? Co nám pak asi udělaj?“
Kyuubi potichu odpověděl: „Zaprvé jim dojde, co jsme udělali a zadruhé nás zabijou.“
„Aha, to nezní příliš vábně.“
„Ne, to nezní.“
„Takže se vypaříme?“ navrhl Uchiha.
„To by bylo moudré,“ přikývl Kyuubi a jak řekli, tak udělali.

Co měli ty dva v plánu a jak se to s Hinatou a Narutem vyvrbí? to se dozvíte za týden Doufám