Bílý písek 10

Kapitola X - Laudanum

Saburo si pospíšil. Nečekali dlouho, když se objevil s lékařem. Ten, sotva spatřil Temari zpola ležet zpola sedět na pokraji mdlob, neztrácel čas a okamžitě se dal do ošetření. Ostatní jej mlčky pozorovali při práci. Temari zatínala zuby, když jí lékařovy ruce necitlivě prohmatávaly břicho stažené křečí. Vyhledala pohledem Gaaru a zašklebila se. Po chvíli lékař vzhlédl ke kazekagemu.
„Bylo by možné přemístit se jinam?“
„Saburo, odneseš Temari do její ložnice.“
„Jenom mě dostaňte na nohy. Dojdu tam sama.“
„To nepřipadá v úvahu!“
„Nikdo mě nést nebude, Kazuo-sensei!“ vyštěkla Temari. „Pomoz mi, Yuki.“
Saburo Yuki se vyplašeně ohlédl po svém veliteli. Gaara neznatelně přikývl. Loutkař tedy poklekl k Temari a opatrně jí pomohl vstát. Zavrávorala, ale Yuki ji nepustil.
„Ta vaše paličatost vás jednou zmrzačí,“ zabručel doktor.
„To je mi jedno. Tudy.“
Hinata v duchu souhlasila s lékařem. Viděla tok její čakry, zoufale pomalý a plný uzlů. Perličky potu na čele. Slyšela sípot každého jejího nádechu. Skřípění zubů a steny. Bylo to pošetilé. Ale neubránila se obdivu k tomu zvláštnímu pohrdání bolestí. Věděla, že ona by to nedokázala. Hinata sledovala Temari a zalykala se přitom závistí.
Obrátila pozornost k jejímu bratrovi. Gaara stál jen krok za ní.
Samotná jeho přítomnost v ní vyvolávala chvění. Ale ne to příjemné, to zakázané. Ve vzduchu se stále vznášel železitý pach spolu s nasládlým oparem rozkladu. Tak páchl jeho písek. Všimla si několika rudých šmouh, když se krví nasáklý písek plazil po stěnách. Obracel se jí z toho žaludek. Se zúženým dechem pohlédla na nádobu visící Gaarovi na zádech. Zamrazilo v ní.
Jinchuuriki si všiml jejího znepokojeného výrazu. Zastyděla se, jako kdyby ji přistihl při nějaké nepravosti.
„Gaara-sama...?“
Už stál u dveří. Zlehka se dotkl zámku. Ozvalo se cvaknutí a dveře se samy otevřely. Vešel dovnitř. Hinata jej mlčky následovala. Posadili se do křesel, on za stůl, ona naproti. Opřel se lokty o desku, prsty úhledně složil do stříšky. Chvíli ji provrtával pohledem, než řekl: „Chci slyšet všechno.“
Zaváhala. Přece neuposlechly rozkaz. Netušila, jak zareaguje. Po dnešním divadle jí připadal ještě nevyzpytatelnější než kdy dřív. Nakonec se vzmužila a dala se do popisu událostí od chvíle, kdy opustily sál Rady. Kazekage ji přerušil hned na začátku.
„Podle čeho jste usoudily, že Yuna zamíří právě sem?“
„Temari si to spojila,“ odpověděla popravdě.
„Jak?“
„Podle vaší sestry musel Yuna hledat nějaký důležitý dokument. Ten člen vaší Rady, kterého Yuna napadl, jej nejspíš přistihl, jak prohledává archiv. A myslím, že Baki-dono také narazil na... závažný problém,“ zamumlala. „Určitě předtím, než se střetl s Yunou.“
„To také odvodila Temari?“
Potřásla hlavou.
„Proč se potom domníváš, že se Baki potýkal... s jistým problémem?“ Jeho hlas byl hladký jako samet.
Zamyslela se. Proč? Úvaha, která jí tehdy probleskla hlavou, se nyní těžko vysvětlovala.
„Pan Baki mi nepřipadá jako osoba, která by nechávala práci na poslední chvíli. Pokud měl zařídit něco před schůzí, udělal by to dostatečně včas. Nečekali bychom na něj. Připadalo mi také, že jste se na jeho pomoc v Radě spoléhal. A také... vím, že se střetl s Yunou, ale tomu chlapci přece nemohla trvat cesta k Radě půl hodiny.“ Odmlčela se. Doufala, že nezní zmateně. Navlhčila si rty.„V-víc budete určitě vědět vy.“
Gaara zpozorněl. Položil ruce na stůl.
„Pokračuj.“
„K napadení došlo v archivu,“ řekla. „Jenže dokument, který by měl takovou cenu, aby se pro něj člověk dopustil zrady, byste uschoval na bezpečnějším místě. To napadlo i Yunu.“
„A vy jste se spoléhaly, že Yuna bude uvažovat jako vy?“
„No... ano.“
„Byl už tady, když jste se vrátily?“
„Nejsem si jistá. Myslím, že ano.“
„Kde byly služebné?“
„V kuchyni.“
„Věděly o Yunovi?“
„Ne. Myslím, že ne.“
„Jak jste ho našly?“
„Temari něco zaslechla. Pak jsem ho uviděla byakuganem, jak prohledává knihovnu. Vím, že tam bylo otevřené okno.“
„Kdy?“
„Nevím. Asi před... patnácti dvaceti minutami. Omlouvám se.“
„Co se stalo pak?“
„Šly jsme nahoru a schovaly jsme se za roh. Čekaly jsme, než opustí knihovnu. Po chvíli vyšel. Pokoušel se dostat se sem. Temari toho využila a zaútočila na něj zezadu.“
„Co jsi dělala ty?“
„Zůstala jsem na místě.“
„Proč?“
„On měl meč,“ odpověděla prostě. „A chodba je pro tři příliš úzká.“
„Poznala Temari Yunu?“
„Ano, podle hlasu.“
„O čem s vámi mluvil?“
„Snažil se nás přesvědčit, abychom ho nechaly jít. Nevím, proč hned neutekl. Tvrdil, že nám nechce ublížit.“
Kazekage z ní nespouštěl oči. Několik chvil uběhlo v naprostém tichu.
„Jedna věc mě zaráží. Jak je možné, že průměrný chuunin vyvázne z boje s mým ANBU bez zranění?“
Snad tím nenaznačuje... Hinata zbledla. „J-já... M-měla jsem štěstí, pane.“
„Nic takového neexistuje.“
„Zeptejte se Temari,“ vylétlo jí z úst dřív, než se stačila zarazit. Kousla se do jazyka. Nesměla odmlouvat. S rostoucí hrůzou pozorovala mladíka před sebou. Chyba, chyba, chyba!
„Přestaň s tím.“
„S-s čím, pane?“
Neodpověděl hned, podle pauzy, která uplynula mezi jeho slovy, jí připadalo, že se pokouší vykličkovat. „Nejsem tvůj nadřízený. Oslovení pane je zbytečné.“
„O-omlouvám se.“ Uklidnila se. Nezněl uraženě ani rozhněvaně.
„Pro příště se na štěstí nespoléhej,“ vrátil se Gaara k tématu.
A na co se spoléhal on, když s Temari ztropili v Radě tu maškarádu, pomyslela si s jízlivostí. Měla však dostatek rozumu, aby tentokrát držela jazyk za zuby.
„Budu to mít na paměti.“
„Večer chci dopodrobna sepsané svědectví.“ Zvedl se od stolu. „Můžeš jít.“
* * *
Zatím Temari civěla do stropu. Doktor odešel před několika minutami. Říkal, že informuje kazekageho o jejím stavu. Určitě se o něčem takovém zmínil. Měla pocit, že se jí mozek mění ve vatu. Nesnášela léky, které jí Kazuo ustavičně předepisoval, a nesnášela klid, jaký ji nutil dodržovat.
Spletli se. Šeredně. Yuna patřil k její skupině ANBU. Účastnili se společně mnoha misí, procestovali spolu pěkný kus země. Kolikrát spolu popíjeli v Hone. Považovala jej – všichni jej považovali – za důvěryhodného. Temari se neodvažovala domýšlet následky. Co všechno se dostalo do nepovolaných rukou? Mnoho informací se Gaara neopovažoval sdílet dokonce ani s ní... Jak dlouho jednali Yuna a Kitaro za jejich zády?
„Až odsud vylezu,“ řekla nahlas, „uškrtím je oba jejich vlastníma střevama.“
Čekala, že s ní bude lomcovat vztek, avšak nic takového se nedělo. Naplňovala ji pouze zvláštní, nepřirozená otupělost, která se mísila se slastí. Laudanum* nastupovalo na scénu. Řezavá bolest, zuřivost a strach se pomalu rozpíjely v tinktuře. Tělo jí vláčnělo. Křeč odezněla docela. Otupující moc opia odnášelo pryč všechno zlé. Temari pociťovala nevysvětlitelné nutkání smát se.
Dvojí zaklepání ji vytrhlo z blouznění.
„Dále.“
Hinata vešla do pokoje. Chvíli beze slova pozorovala Temari z rohu místnosti. Kde byla předtím? S Gaarou, uvědomila si dívka s překvapivou pomalostí.
„Nevzbudila jsem tě, že ne?“ ujišťovala se Hyuuga.
„Nespala jsem.“
„Jak ti je?“ Hyuuga se posadila na okraj divanu.
„Bylo hůř.“ Temari dělalo potíže vybavit si, na co se potřebovala zeptat. „Zatraceně...“
Hinatiny oči zabloudily k lahvičce na nočním stolku. „Není to trochu silné?“
„Nechápu.“ Zmáhala ji ospalost.
„Myslím to laudanum.“
„Čertví, co se Kazuovi honilo hlavou,“ zabručela Temari. Zívla.
„Nechám tě radši odpočívat,“ řekla Hinata a zamířila ke dveřím.
„Počkej.“
„Ano?“
„Zmínil se Gaara, co chystá udělat s Yunou?“
„Ne.“ Dívka svraštila obočí. „Jen se mě vyptával, jak jsme věděly, že zamíří sem.“
„Skutečně?“ Temari nevěřila, že by na něco tak jasného nepřišel sám.
„Vlastně...“ Hinata znovu klesla na divan. „Hodně se také zajímal o Bakiho...“
„Proč?“ Hyuuga jí záležitost v krátkosti vysvětlila. „Aha. Máš pravdu...“ Promnula si spánky v marné snaze zahnat otupělost. Snažila se rozplést spletitý uzel událostí, ale jindy bystrá mysl jí teď vypovídala službu.
Později zjistí od bratra víc. Ale teď dovolí laudanu, aby ji ukolébalo ke spánku.
* * *
V kuchyni panoval od pozdního odpoledne čilý ruch. Služebné spolu vzrušeně štěbetaly, zatímco krájely cibuli, drtily pepř a skořici či hnětly těsto v díži. V žhnoucí peci se pekly plátky jehněčího masa spolu se zeleninou. V hrnci se vařila rýže smísená s datlemi a meruňkami. Tori polévala koláčky růžovou vodou a Satsu míchala sladkou omáčku k pečeni. **
„Nezapomeň pak na kávu, Tori. Kazekage-sama si ji přeje ke každému jídlu.“
Mladší služebná přikývla.
Satsu položila misku na stůl a vyhlédla ven z okna. V archivu se ještě svítilo. „Pořád tam jsou,“ poznamenala.
„Kdo?“
„ANBU. Koukni se.“ Znovu se chopila omáčky. Míchala ji s neobvyklou zuřivostí. „To je vrcholná ostuda. Za Renjiho, věčný pokoj jeho duši, by se nic takového nestalo.“
„Do takových věcí já nos nestrkám.“
„Měla bys,“ zabručela Satsu. „Ty jsi tu spoušť neviděla, Tori. Kazekage možná vypadá jako tintítko, ale kdybys viděla, co udělal s tím druhým... No hrůza. Nikdy jsem těm povídačkám o Shukaku moc nevěřila, ale tohle...“
„Byli i horší,“ namítla Tori, „a ti v sobě neměli ani tasemnici, natož démona.“
„Jak myslíš,“ pokrčila Satsu rameny. Vzala z kořenky lahvičku s badyánem a trochu jej nasypala do omáčky. „Rozhodně by se mi spalo líp, kdyby tu někdo hlídal.“
„Další Yuna?“
„Neplácej hlouposti,“ řekla Satsu. „Vážně nechápu, co se mu honilo hlavou, když nechal svoji paní a sestru bez ochrany.“
Tori se zachechtala. „Obě jsou shinobi. Nejsou to děvčata jako my dvě.“
„Temari-dono možná, ale s paní Hinatou bych si nebyla tak jistá. Koukni se mi na to jehněčí.“
„Potřebuje ještě chviličku,“ řekla Tori, když nahlédla do pece. „Mám dát vařit čaj?“
„Jo a nezapomeň pak vzít i Temari-dono. Co ti vůbec říkal, než šel?“
„Kazekage? Nic, jen že máme chystat večeři pro čtyři. A utřít ty fleky od krve na chodbě.“
* * *
Hinata si česala před zrcadlem vlasy, dokud je neměla úplně hladké. Potom odložila hřeben, vlasy stočila do uzlu a upevnila jehlicemi z mahagonu. Pečlivě prozkoumala výsledek. Doma by jí s česáním pomáhala Hanabi. Večeře v sídle Hyuugů se vždy nesly v duchu aristokratické elegance. Hyuugové, byť střídmí a strozí, považovali za urážlivé, aby se k společnému jídlu přišel někdo zanedbaný. Patřilo k základní slušnosti potěšit ostatní příjemným vzhledem. Proto se pro dnešní večer oblékla do černého kimona zdobeného kolem lemu a na prsou červenými květy. Poskytovalo jí to jakousi útěchu, známé šaty, známý postup, známé zvyky. Bylo v tom cosi uklidňujícího.
Věnovala zrcadlu zamyšlený pohled.
Věděla, že ji sleduje zpoza paravanu. Viděla ho, temně zářícího, doutnajícího v šeru, kam světlo lampy nedosáhlo. Netušila, na co čeká. Proč ji pozoruje. Neohlédla se. Slyšela jeho kroky, lehké a kočičí. Došel do středu místnosti.
Obrátila se k němu čelem a uklonila se.
„Kazekage-sama.“
Srdce jí bilo až v krku.
Pokud mu vadilo oslovení, jaké použila, přešel to bez povšimnutí. Váhavě se mu podívala do tváře. Zdálo se jí, jakoby mezi stíny vrhanými lampou vyhlíželo Shukaku; v jeho pohledu se skrývalo cosi hladového, co jí nahánělo strach.
„To hlášení.“
Leželo na posteli. Papír pokrývalo úhledné ženské písmo. Podala mu je. Zběžně je prolistoval.
„Jak je Temari?“ zeptal se, když odložil zprávu na noční stolek. Do hlasu se mu vloudil neznámý, opatrný tón.
„Už se cítí lépe. Teď spí“
Přikývl. Uvolnil se, aspoň tak jí to připadalo. Posadil se na okraj postele. Měl shrbená záda, povšimla si. Iluze démona spadla a místo něj viděla jen velice unavenou osobu. Skoro ho litovala.
Zíral na ni.
„Stalo se něco?“
„Ne.“
Nevěřila mu, ale nechala to být, třebaže jí zvědavost nedala pokoj.
„Temari bude potřebovat pomoc,“ řekla. „Omluvíte mě?“
* * *
Byla pryč.
Znovu vzal zprávu do rukou, ale ani tentokrát nevěnoval slovům na papíře mnoho pozornosti.
Baki-dono narazil na problém, řekla.
Gaara nikdy nesklouzával k vulgarismům.
„Do hajzlu.“
Bohužel se Hinata nemýlila.
V archivu scházelo přesně dvě stě padesát soudních spisů, devadesát záznamů jednání Rady, čtyři sta osmdesát devět hlášení misí klasifikovaných jako S a A, blíže neurčené množství majetkových přiznání. Měsíc jeho mravenčí práce se ocitl vniveč. Soupis archivovaných materiálů někdo poškodil. Poslední kontrola archivu proběhla před třemi týdny. Spisy tedy mohl ukrást kdokoli.
Dnešek ho vyčerpal. Dokonce křičel na Matsuri, když ubohá dívka dávala dohromady seznam ztracených dokumentů, jako kdyby za tu pohromu mohla ona. ANBU zatím prohledávali každičký kousek Sunagakure. Povolil jim i výslechy civilistů. Doufal, že k takovému opatření nebude muset sáhnout, ale stalo se.
„Do hajzlu,“ zopakoval.
Zhasl lampičku. Pokoj se ponořil do tmy. Několik okamžiků tam stál tiše a bez hnutí, než vyšel ven.
Večeře se podávala za chvíli. Vstoupil do jídelny, kde už na něj čekal Baki. Bývalý učitel přikývl na pozdrav. Ani on nepůsobil dobře, žluté světlo podtrhovalo hluboké rýhy kolem úst a na čele. Po lícní kosti se táhla čerstvá jizva, dáreček od Kitara.
„Jsi tu dřív.“
„Skončili jsme v archivu asi před hodinou,“ odvětil Baki. „Doufám, že nám Yuura poví víc, až se probere.“
„Jestli se probere,“ řekl Gaara a klesl na zem na polštář. „Nic z toho se nemuselo stát.“
„Proč myslíš?“
„Mluvil jsem s Hyuugou.“
„A?“
„Mělo mě napadnout, že se něco děje,“ řekl Gaara. „Bylo podezřelé, že ses tak zpozdil. Upozornila mě na to až ona.“
Baki mlčel. Gaara věděl, že v učitelových očích se dopustil neuvěřitelně hloupé chyby. „Teď už to nezměníš,“ ozval se pak. Ale to už jeho pozornost patřila vstoupivším dívkám. „Rád vidím, že jsi v pořádku, Temari. Dobrý večer, Hinata-sama.“
„Baki-dono,“ Hyuuga vysekla mírnou úklonu.
Služebné začaly nosit podnosy s různými pokrmy. Místnost naplnila vůně rozličných koření. K jídlu se podávalo víno namísto saké. Gaara pozoroval Hinatu, jak zkusmo usrkává neznámého červeného nápoje. Temari pila čaj s kyselým výrazem v obličeji. Jedli mlčky.
Přes veškerou snahu kuchařek, Gaarovi jídlo chutnalo jako jíl. Znovu se zahleděl na svou manželku, jak sedí vedle sestry a pomalu zvedá hůlky k ústům.
Jako ptáci, když je vyplaší dravec, se rozletěly jeho myšlenky, starosti a strach do všech stran. Viděl jen její ústa, nachově červená, její prsty svírající číši vína. (A její pleť bílou jako alabastr, oblá ňadra, hladké boky, pevná stehna, to vše zahalené v šeru.) Skoro násilím od ní odtrhl zrak. Připadalo mu zvrácené nechat se v takové chvíli unést naléháním těla, obzvlášť před Temari.
„Jak to vypadá venku?“ přerušila mlčení Temari.
„Dost zle,“ odpověděl Baki trpce. „Kitaro vyhodil do povětří půlku ulice v Dolní čtvrti.“
„Co s tím má co společného Dolní čtvrť?“ nechápala Temari. „Vždyť šli po dokumentech-“
„Potřebovali odvést pozornost. Hnali jsme se přes celou Sunu, když jsme zahlédli ten výbuch.“
„My jsme nic neviděly,“ ozvala se Hinata.
„Dolní čtvrť se nachází až na opačné straně, u jižní brány,“ vysvětlila Temari. „Okna v sále Rady jsou všechna na severovýchod.“ Zamyslela se. „Je zázrak, že vás Setsu našla tak rychle. Říkáš... půlku ulice... Co ten blázen použil? Dynamit?“
„Zemřel někdo?“
„Několik lidí utrpělo těžké popáleniny, dvě děti si zlomily páteř a lebku, jak se na ně zřítily stěny... Ale všichni přežili.“
Hyuuga zbledla. „Proč... proč to vůbec...?“
Tu otázku si pokládal v Suně každý. Nikdo nedovedl pochopit, co se děje, proč desítky shinobi kazekage degradoval, proč se ztrácí dokumenty, proč je vyslýchají a proč ubývají peníze z pokladny. Proč v poušti ubývají karavany, proč ceny služeb klesají, proč se snižují dodávky základních surovin. Proč se Suně stahuje kolem krku provaz.
Gaara odpověď znal.
* * *
Myuzaki Taró se vyhoupl do sedla. Ostatní už stačili naložit muly a velbloudy vším potřebným. Taró se ohlédl po kazekagem. Jeho pohled se mu nezamlouval. Netušil, jak si to má vyložit. Dvacet let zasedá v Radě a pořád nedovede číst v tomhle usmrkanci.
Očima zabloudil k mladému loutkaři po svém boku. Nenalíčený až bolestně připomínal jeho syna.
S úzkostí v srdci opouštěl západní bránu a následován dvaceti ninji se vydal směrem k hlavnímu městu. Čerstvý ranní vítr jeho chmury brzy odvál pryč.

____________________________
* Pro neznalé: laudanum, což je opium rozpuštěné v alkoholu, se svého času užívalo jako analgetikum a uspávadlo. Také uvolňuje stahy příčně pruhovaného i hladkého svalstva, takže zabírá na křeče. A nebojte se, Tem nepropadne závislosti na opiu, Kazuo jí předepsal jen dvě dávky
** Bylo otázkou času, než zase začnu básnit o jídle...