Je čas IV - Tak kdo mi odpoví?

„Kam to jdeme, sensei?“ ptá se zmateně blonďák.
„Jak už řekla Tsunade-sama, do domu tvého otce a matky,“ odpověděl, jakoby ho nejradši nudou zabil.
Naruto už jen mlčel a čekal, co se mu zjeví před očima. Měl návaly různých pocitů. Radost, smutek, zlost, zvědavost. Všechno tohle ho uvnitř trhalo. Nechápal, jak může být Kakashi tak klidný. Ani netušil, proč byl tak nervózní. Vždyť jde jen do cizího domu.

„Jsme tu, Naruto.“ Podíval se na něj a čekal na jeho reakci. Pozvedl hlavu a spatřil něco…
„To je ono? Tohle je dům hokageho?“ Uvnitř byl zklamaný. Čekal něco…něco…víc. Čekal nějaký palác či alespoň větší dům, ale tohle byla stará chatka.
„Mno…, oba byli skromní, ale na to přece nesejde. Pojď se podívat dovnitř!“ vybídl ho šedovlasý zakuklenec a Naruto neváhal. Vrhl se dovnitř.

U Kiarishi (jejich byt):

Kde je? To mě nechá v noci samotnou? Vždyť se vždy chtěl ujistit, že jsem v pořádku, tak co ho zdrželo. Navíc, není tu jídlo. Začala si v duchu stěžovat na nezodpovědnost jejího učitele. Neměla představu o tom, co dělá a s toho neměla dobrý pocit. Vždyť vlastně od „TÉ“ události se od ní na moc dlouho nehnul.
Sedla si na své oblíbené místo na okno a hypnotizovala tmavnoucí oblohu. Už zase…zase ty vzpomínky. Trhali jí srdce, jako vždycky. Teď u sebe někoho potřebovala, ale nikdo tam nebyl. Chtěla znovu vidět ty veselé tváře rodičů a bratra. Už jí nikdy nikdo takhle nepohladí ani se neusměje. Všechno už prostě skončilo a začíná její nová kapitola života. Života kunoichi z Konohy.

Otřela si slzy, které se jí kutáleli s očí. Na chvíli je zavřela. Tak moc zoufale se snažila zapomenout, ale nešlo to. Nezůstali s ní. Zemřeli. Všichni. Všechny, které milovala, ztratila.
Po chvíli je otevřela o něco jistější. Leskly se jí, jako dva malé hnědé kamínky. Nebylo to jako dříve, když v nich měla jen jistotu, radost a lásku a to jí štvalo.
„Vzchop se, Kiarishi. Už přece nebudeš jen tak brečet! Zapomeň!“ pomáhala si od smutku. Ještě chvíli pozorovala teď už tmavou krajinu Konohy. Slunce zapadlo a tím skončil další den, v jejím životě.
Dny tak rychle ubíhají!
Slezla s okna a lehla si na postel. Už nechtěla myslet, tak si vzala knížku a četla si. U toho se jí vždy udělalo dobře. Po přečtení desáté stránky se jí oči zavřeli a knížka, kterou držela v ruce, spadla na její hruď. Vypadala spokojeně, bez starostí, i když to bylo právě naopak. Štvalo ji, že vlastně nic neví. Musí to zjistit. Ale jak?

U Naruta a Kakashiho:

Vešli dovnitř. Naruto vydechl úžasem. Z venku to vypadalo staře, ale uvnitř to byl hotový palác. V chodbě byl krásný tkaný koberec a na stropě vyseli tři hustě zdobené lustry. Byl na nich prach, tak trošku zkreslovali světlo, které bylo tím pádem tmavější. Tu a tam se objevila nějaká ta pavučina v rohu.
Oba pomalu šli chodbou až do prvního pokoje. Vypadal, jako ložnice. A taky to byla pravda.
Stěny byli světle šedivé a podlaha světle dřevěná. V pravém rohu pokoje byla veliká skříň a v levém rohu obří knihovna. Uprostřed místnosti stála velká, manželská postel, se zašedlou červenou dekou a polštáři. Dva malé stolečky vedle ní ladili s barvou dřeva skříně a knihovny. Lustr byl už o něco chudší než v předchozí místnosti, avšak světlo bylo stejně zkresleno.
„To je…“ Nestačil doříct to, co měl na mysli a jeho pohled se upřel na malý rámeček s fotkou. Přišel k ní. Na první pohled ani nebylo poznat, kdo je na fotce, ale po otření od prachu to bylo jasné.
„Mami, tati…“ vydechl. Moc jim to slušelo, až to nemohla být pravda. Kakashi se usmál.
„Byli úžasný pár, co? Stejně tak se doplňovali v boji.“ Naruto přikývl. „Byli by na tebe oba dva moc pyšní! Tak jim neudělej ostudu,“ pokračoval trošku žertovnějším hlasem. Blonďák se široce usmál tak, jak to uměl jen on.
„Ale no tak, Kakashi-sensei!“
„No co, mám pravdu. Oni byli moudří – asi!“
„A já jako nejsem?“ Vtipně zvážněl.
„Noooo, dá se říct, že zas až tak moc svou hlavu nepoužíváš!“ Tentokrát se nebránil výgebu.
„SENSEI!!“
Jakmile se oba přestali hádat a smát dohromady, vrátili se ke svému úkolu.
„Tak, teď ti ukážu to, co ti schovali.“ Naruto zajásal. Vlastně na to při tom všem úplně zapomněl.
„Dobře, tak mě veďte!“ rozkázal Uzumaki a šedovlásek jen kývnul na souhlas a vyšel s pokoje. Těsně za zadkem šel Naruto a nemohl se dočkat.

U Kiarishi:

/Jdu tmou. Kolena se mi třesou a napjetím nemohu mrkat. Už jdu několik hodin, let. Nevím, kde jsem a co tady dělám, ale jdu. Najednou se přede mnou objeví světlo. Že by konec…?/

„Eh!!!“ probudila se hnědovláska. Na čele jí stékal pot, v očích slzy a hlasitě a rychle oddychovala.
Jen špatný sen!
Nabrala dech a podívala se na hodiny. Spala sotva hodinu, ale ve snu to bylo jako milión let. Někdo by řekl, že tak hrozný sen to nebyl – jen tma a chůze. Pro ni to byl však její život. Jen chodila po světě, aniž by něco věděla. Kde je? Co tam dělá? Koho má? To světlo… to byl Naruto. S ním přišla i nová naděje.
Řeknete si asi, že stále myslí jen na něj – jak je úžasný, že ji potkal. Ale na koho jiného myslet. Tedy myslet v dobrém.
„CHjooo!!!! Chci už mít klid!!!“ zakříčela skoro na celou, již spící konohu.

U Naruta a Kakashiho:

Procházeli chodbou, až do posledního pokoje. Dveře byli rozdílné, než ostatní. Větší, tmavší a zdobené.
„WOW,“ pronesl Naruto a zíral na dveře. Pomalu natahoval roku ke klice.
„Počkej, Naruto!“ varoval Kakashi a pevně mu ruku stiskl.
„He??“
„Kdyby si to otevřel, byl by si vržen do genjutsu. Tak se chtěl Minato-sensei ujistit, že to budeš opravdu ty, kdy sem přijde. Řekl to jen mě a Jiraiyovi,“ informoval ho.
„No dobře,“ povzdecl si blonďák a ustoupil od dveří.
„KAI!!“ vykřikl Kakashi. Na první pohled se nic nestalo, ale jutsu se opravdu zrušilo. Starší muž dal mladšímu ručním gestem najevo, že už může, a taky tak učinil.
Natáhl ruku a otevřel je. Místnost nebyla nijak velká. Vlastně byla dost malá, na to, jaké měla dveře. Oba vztoupili.
„Támhle!“ ukázal Kakashi na docela velkou truhlu pod jedinou skříní, co tam byla. Naruto k ní přistoupil, klekl si a vytáhl jí.
Otřel z ní prach, který se mu dostal do nosních dírek a hlasitě zakašlal. Sáhl na zámek – byl zamčený.
„Kde je klíč?“
„Tady, Naruto,“ ukázal na obraz na protější zdi a nakonec k ní došel, sundal obraz, za kterým byl pověšen klíč a vzal ho.
Hm… čekal jsem zase nějaké jutsu, a ne takovou „super“ schovku.
Poté ho podal Narutovi a ten jej zastrčil do starého zámku. Pasoval přesně, jak se dalo čekat.
Pomalu ji otevíral. Nevěděl, co má čekat. Zase ty návaly různých pocitů.

„Týýý jo!“ prohlásil, jakmile uviděl truhlu plnou, zbraní, dopisů, oblečení a fotek.
Jako první vytáhl katanu.
„Hustý!“ Pomalu si ji prohlížel, poté uchopil za rukojeť a vytáhl. Byla krásně zdobená ale někdy poškrábaná. Bylo vidět, že už je použitá a to ne jednou a ne jen na trénink.
„Ta byla Kushiny-san, tedy tvojí matky. Používala jí skoro pořád.“ Usmál se od ucha k uchu (přes masku to nebylo vidět)
„Aha, je moc krásná.“ Až teď si všiml znaku vířivé vesnice na rukojeti. Jemně ho pohladil.
„Jen mě s tím budete muset naučit dělat,“ pousmál se, znovu ji zastrčil do pouzdra, také krásně zdobeného a odložil jej.
Znovu se podíval do truhly. Tentokrát vytáhnul nějakou menší truhličku, neuzamčenou. Po otevření uviděl asi deset speciálních, roztrojených kunajů. Vyjeveně se na ně podíval. Ještě nikdy takové neviděl.
„To jsou kunaje tvého otce. Používal je jen on.“ Vysvětloval. Naruto vytáhl tři z truhličky a dal si je do svého pouzdra na kunaje, víc se mu tam nevešlo. Zbytek zase schoval.
Potom tam našel ještě několik zajímavostí a Kakashi mu vše popsal:
Několik dopisů s textem od Minata i Kushiny – jak je jim líto, že s ním nemůžou vyrůstat atd.
Pár fotek šťastných manželů.
Plášť jak Minátův (tmavě modrý se světlým proužkem na konci rukávů) tak Kushinin (oranžový se znakem Vířivé na zádech) – ten si na sebe Naruto oblékl.
Minatova čelenka Konohy a nakonec svitek s mnoha technikami.
„Dobře Naruto, odnes si vše domů – pomůžu ti. Někdy tě naučím používat tu katanu. Ale už by si měl jít za tou…svou studentkou,“ prohlásil blonďákův sensei.
„A jo, Kiarishi!“ plácl se do čela. Ještě nikdy ji nenechal tak dlouho samotnou. Oba tedy vzali truhlu a vydali se směr narutův domov.

U Kiarishi:

Ležela na zemi. Silně vzlykala. Už nemohla vydržet to věčný trpení. To věčný lhaní!
„Proč já? Proč?“ Stále si to opakovala. Slzy jí tekl proudem, až podlaha pod ní zvlhla. Tím vším se hrozně unavila a oči se jí pomalu ale jistě znovu zavřeli. I když měla strach z nočních můr, nemohla si pomoct.

Zanedlouho se dveře od bytu otevřeli a vešel blonďák se svým senseiem nesoucí jakousi truhlu a průměru jednoho metru.
„Asi už spí,“ zašeptal Naruto a s Kakashim položily onu těžkou věc na podlahu, ale velmi tiše. Potom se Naruto vydal do Kiarishina pokoje. To, co uviděl, ho znepokojilo. Viděl malé, ležící a ubrečené tělo, jak bezvládně oddechuje na studené podlaze. Opatrně jí zvednul a uložil do postele.
Díval se jí do obličeje. Bylo mu jí strašně líto. Už jí to musel říct. Musel jí říct, kdo vlastně je! Proč jí doopravdy potkal a proč její rodiče zemřeli. Kdo vlastně byli. A hlavně...že ještě nějakou rodinu má.
Teď už ale byl čas jít do postele. Kakashi už dávno odešel, tak ulehl.
Povzdechnul si:
„Tak jo, jen klid. Ona to pochopí – snad!“

Ráno se první vzbudila Kiarishi. Vstala, otevřela dveře do kuchyně a usedla ke stolu. Už nebyla tak zamyšlená ani smutná. Naopak, měla velmi dobrou náladu. Nechtěla snídat – neměla hlad. Vlastně jí nic netížilo. Až podezřele.
Brzy do místnosti přišel i Naruto. Bál se jí podívat do očí, aby ho nepropíchla.
„Kiarishi,“ začal a posadil se na židli. „Chtěl jsem si s tebou promluvit. Promluvit o…“
„…rodině?“ dokončila za něj větu.
Naruto jen přikývl. Byl rád, že to zatím bere s chladnou hlavou.
„Dobře…“ vydechnul. „Před třinácti lety se stalo asi tohle…:

-Vzpomínky-

Naruto cestoval. Už to bylo dva roky, co opustil Konohu. Šel lesem. Byla zima a hustě sněžilo. Jak pak by ne, když byl v severní zemi.
Po několika dnech došel do malé vesnice, kde žil jakýsi klan Ooshi. Mno… klan ne, spíš poslední přeživší. Muž, žena, malá holčička, její starší bratr a stejně stará další dívka. Ta malá holčička byla právě Kiarishi – bylo jí asi dva roky.
„Samozdřejmě, že tu můžeš zůstat, Naruto-san,“ odpověděla žena s úsměvem na tváři.
„Tisíceré díky, madam,“ poděkoval slušně.
Ona ho dovedla až do jejich domu, kde se dobře zabydlel…