Je čas III - Nový tým + navalte to, Kakashi-sensei

Pomalu se začínalo stmívat. Obloha se začala kouzelně červenat a teplota pomalu ale jistě klesala. Mladá nová kunoichi s modrou čelenkou na čele se hrdě procházela Konohou a cosi, nebo kohosi hledala.
„Hm… kde může být? Copak to už mu nestojím ani za …“ Nestihla si to doříct a před sebou spatřila svého senseie a nějakou růžovlasou slečnu, jak si to kráčí z Ichiraku.
No teda sensei! Že byste si konečně našel nějakou holku. Už jsem ani nedoufala. Z téhle myšlenky byla tak omráčená, že si ani nevšimla, že oba dva stojí přímo před ní.
„Skvělá práce Kiarishi. Vidím, že jsi to dokázala!!“ pochválil ji blonďatý klučina s širokým úsměvem. Ale hnědovláska jakoby to nevnímala. Koukala se jen na tu „ženskou“ vedle něj.
„Kdo je to?“ Ukázala na Sakuru.
„Echm… tohle? To je Haruno Sakura. Byli jsme spolu v týmu. A neboj…je to jen kamarádka!“ odpověděl Naruto a přísně se přitom koukal na svou studentku. Moc dobře věděl, že kdyby si s toho vyložila něco jiného, Sakura by neměla slitování ani s ní.
Kiarishi ten pohled pochopila a okamžitě zkontrolovala sakuřin obličej. Byl v pořádku. Usmívala se.
„Naruto, hezky jsem se bavila, ale musím jít. Někdy mě s tou mladou musíš seznámit,“ poděkovala, pozdravila a odešla – zjednodušeně.
Naruto a Kiarishi se chvíli koukali na odcházející, pro Naruta sexy růžovlásku. Pak se otočili a šli domů.

Už byla tma. Jen světlí svit měsíce a pár set hvězd ozařovali temnou oblohu. Celá vesnice již už oči zavřela, až na pár výjimek. A jedna z nich byla opět naše Kiarishi. Nemohla spát. Hlavou jí opět procházela tuna nezodpovězených otázek z dětství*.
Proč se to stalo? Co jsem komu udělala? Abych potkala Naruta-senseie? Nebo abych trpěla? Nebo proto, že si nezasloužím rodinu? Proč? Já nevím. Proč to nevím? Nemám právo to vědět? Řekněte mi někdo, kdo vlastně jsem!Myšlenky jí trhali mozek. V očích se jí leskly slzy. I když byla ráda, že tu je, byla smutná. Nevěděla proč, ale prostě byla. Brzy se jí zavřely oči a také usnula. Ze vším tím smutkem, strastmi a radostí dohromady pravidelně od svých osmi let usínala. Na druhou stranu věděla, že má někoho blízkého. Byl pro ni jako otec. Jako otec, kterého stratila. Byla za něj ráda. Byl její opora. Prostě to byl Naruto.

Ráno jí vzbudili kapky deště klepající na okno.
Vždyť včera bylo tak krásně… Zamyslela se. Vstala a šla do kuchyně, kde už čekal Naruto s připravenou snídaní.
„Dobré ráno!“ pozdravili se sborově a usedli ke stolu. Kiarishi se už zase topila v otázkách a koukala do „blba“.
„Děje se něco, Kiarishi?“ oslovil jí sensei se starostmi ve hlase.
„Měl jste někdy rodinu?“ zeptala se z nenadání. Zrovna přemýšlela nad tím, jak by se chovali jiní na jejím místě.
Naruto sklopil hlavu a jednoduše odpověděl:
„Ne.“
„Takže nevíte, jaké to je někoho ztratit,“ vyzvídala dál.
„Tohle vím. Kdysi jsem měl přítele. Co přítele, bratra! Tedy ne vlastního ale byl mi blízký. Odešel hledat pomstu a já se ho snažil přivést zpět. Zatím sice bez úspěchu ale nevzdám to!“ řekl už s trochou více odhodlanosti. Kunoichi se zasmála. Plně s ním souhlasila.
„Jsem ráda, že jsem vás potkala. Ale co teď? Co tu budu dělat? Nejsem v žádném týmu ani…“ Nedořekla to a za dveřmi se ozval tichý klepot. Šla otevřít.
Nikdo mě nic nenechá doříct ani domyslet, pomyslela si cestou.
Ve dveřích stál jeden z ANBU a chladným hlasem řekl:
„Oba dva se okamžitě máte dostavit k Hokage-sama,“ a odešel. Tedy spíš zmizel.
Kiarishi se oblékla do svého typického oblečení – černé tričko, tmavě modré tříčtvrťáky a mikinu ve stejné barvě (většinou si jí dávala kolem pasu, ale když venku pršelo…).
Naruto učinil stejně – černé tročko, oranžová mikina bez "ozdůbek" a šedivé kalhoty. Oba si uvázali čelenku konohy na čelo a vyrazili vstříc hokagemu

U hokage-sama:

Dovnitř vešla Sakura. Omluvila se za zpoždění a zařadila se do skupiny čekajících shinobi (Shikamaru, Chouji, Ino, Kiba, Hinata, Shino, Lee, Tenten, Neji).
„Už jsme všichni, Tsunade-sama,“ upozornil Neji ale Tsunade jen zakroutila hlavou. Jediná Sakura věděla proč, ale ostatní byli jen zmatení.
„Heeee? Jakto? Vždyť…“ začali se hádat i ostatní ale přerušilo je zaklepání.
„Dále,“ zavelela Godaime a tak i dotyčný za dveřmi učinil. Ale místo toho, aby otevřel s plnou lehkostí, dveře rozevřel, div nevypadli z pantů.
„Tak co se zase děje, Tsunade-obaachan?!!“ Dívka vedle něj si jen vzdychla:
Chjoooo! A to jako ani jednou nemůžu přijít způsobem hodným muži?Všichni, co stáli v místnosti, měli čelisti až na zemi. Až teď si Naruto všiml, že jsou tam všichni.
„Teda chci říct… Dobrý den Hokage-sama. Co si přejete?“ snažil se poněkud komicky donutit staré přátele zapomenout, na toto divadlo. Nepovedlo se.
„NARUTOOOO!!!!!!!“ Všichni se na něj s jásotem vrhli jako na kebab zdarma. Zahlťovali ho spoustou otázek a jen Sakura a Tsunade byly v klidu.
„Heeeeej vy!,“ zakřičela Sakura s plných plic. „A co to, proč vás sem Tsunade-sensei zavolala?!“
„Děkuji, Sakuro.“ Začala a všichni na ni upřeli pohledy.
„Zavolala jsem si vás proto, že nedávno jedna třída na akademii odmaturovala a potřebujeme senseie. Rozdělili jsme jen na 11 týmu – tedy přesně pro vás. Dříve to být nemohlo, jelikož jsme měli špatný počet nových geninů. Dnes už je sudý takže se bude rozdělovat.“ Upřeně se podívala na Kiarishi a tak učinili všichni v místnosti. Jemně se začervenala.
„Kdo je to?“ zeptal se s nezájmem Shikamaru. Jeho hlas jí strašně lezl na nervy. Měla sto chutí mu vrazit.
„To je Ooshi Kiarishi, myslím. A je to Narutova studentka. Stačí ti to jako odpověď?“ Místo jednoduchého „Ano“ Shikamaru odpověděl svým typickým „To je otrava“ a dál to neřešil.
Godaime se tedy dala do rozdělování. Výjmenovala deset týmu a pak se konečně dostalo na nedočkavého blonďáka. Věděl, že dostane Kiarishi, ale co ti další dva?
„Tým jedenáct tvoří: Ooshi Kiarishi, Hyuuga Tio, Ara Idon…“ Tsunade to nestačila doříct a místností se rozhléhalo hlasité „NANÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍ!!!!“
„Ale Hokage-sama. Je to nafoukanec a blbec. A Navíc nepřepere ani holku a taky…“ Kiarishi docházel hlas. Tohle nechtěla. Byl to magor.
„Uklidni se. Uvidíš, že si budete rozumět,“ uklidňoval jí její učitel Naruto.
„Že to řikáš zrovna ty, Naruto,“ popichovala ho Sakura, která si vzpomněla na jeho reakci, když se dozvěděl, že bude v týmu se Sasukem.
„Sakuro-chan…“ Tímhle ho dostala.
Všichni v místnosti se začali smát, dokud to nepřerušila hokage:
„Dobrá tedy, všichni mají své týmy. Na tomto lístečku je napsáno, kde se setkáte. Hodně štěstí.“ Podala každému malý papírek.
Naruto ho rozbalil na chodbě a po přečtení se začal usmívat. Zaplavili ho vzpomínky na tým sedm. Na Sasukeho.
Kde jsi, Sasuke? Řekl bych, že by ti tu bylo lépe. Ale co já vím… Jen na nás nezapomeň. Na svou rodinu v Konoze!
„Tak? Sensei? Tak kde?“ ptala se Kiarishi nedočkavě.
„Eh…? Jo aha! Na cvičišti 7 ve dvě a je…?“
„13:30,“ ukázala na hodiny visící na chodbě.
„HUH? Tak to abychom vyrazili, ne?“
„HAI!“

Na cvičišti:

Oba si sedli na kůly. Naruto na ten prostřední a dívka napravo od něj.
No jo vlastně. Já jim musim vymyslet nějakej ten test. Ale jakej? Nemám tu rolničky. Ha! Už to mám.
Naruto se do myšlenek tak ponořil, že si nevšiml, že před ním stojí dva zbývající členi týmu 11. (To mají s Kiarishi společné )
„Ty…?!“ ozval se kluk s havraními vlasy a ukazováčkem namířil na Kiarishi.
„No a co jako?“ zatvářila se uraženě, i když věděla, že to necítí jinak. Strašně jí štval.
„Už ses zotavil s té potupné prohry s holkou?“
„Jak se opovažuješ…?“ bránil se, ale nebylo mu to nic platné. Měla pravdu – hezky to dostal od holky. Pro sebe jí ale uznával, byla pro něj hustá a docela hezká.
„Ehm… zdravím, já jsem Tio, kdyby to někoho zajímalo,“ ozval se konečně třetí člen týmu s bílýma očima a namodralými vlasy.
„Těší mě, Kiarishi.“ Konečně se na něj otočila. Vypadal dost silně. Slyšela o klanu Hyuuga od Naruta ale neuměla si je představit. Těšila se na nějaký souboj, až ukáže schopnosti v boji, stejně jako se těšila, až se předvede ona sama.
„Dobře, já jsem Uzumaki Naruto, velitel tohoto týmu jedenáct a doufám, že se nebudete takto hádat, jinak všichni brzo umřete,“ řekl s úsměvem na tváři, až se ho všichni báli. Věděli, že má pravdu, ale to chce čas.
„Tak, jaký máte pro nás test?“ Tio dobře věděl, že to co teď bude následovat je na již už zmíněnou týmovou spolupráci. Doufal, pevně doufal, že to pochopí i Kiarishi s Idonem.
„Mno… rolničky s sebou nemám, takže se budete muset spokojit s něčím jiným. Ten, kdo mě nějak zraní, stačí jen škrábanec, prošel. Chápete to všichni?“ domluvil a děcka jenom kývla na souhlas.
„Dobře, začněte!“ Všichni se rozutekli a schovali se do křoví nebo stromů.

U Kiarishi a spol.:

„Takže lidi, já o senseiovi vím asi nejvíc. Strávila jsem s ním tři a půl roku takže mě poslouchejte. Je hrozně rychlí. Nevím, čím to přesně je ale je skoro nemožné ho zranit. Tedy nám by se to samotným nepovedlo. Rád používá kage bunchin a rasengan – poznáte to okamžitě. Modrá koule v jeho ruce. Může se dostat do sage-modu ale myslím, že proti nám to není potřeba. To poznáte podle oranžových kruhů kolem očí. Taky používá různé techniky fuutonu a suitou. Čelní náraz nepůjde, chce to ze zálohy,“ domluvila a hoši se snažili si všechny informace zapamatovat a vymyslet taktiku.
„Musíme se informovat i o našich schopnostech. Vůbec nevím co vymyslet, když nevím, čím byste přispěli,“ ozval se mladý Hyuuga. Byl hodně chytrý – byl to taktik na vysoké úrovni, a pokud si myslíte, že byl tichý jako jeho příbuzná Hinata, tak jste na omylu – byl přesný opak. Ale nevztekal se, to ne. Jen se nebál říct svůj názor na tvrdo.
„Máš pravdu. Já používám dotton,“ přispěl do konverzace Idon. „A ty Kiarishi?“
„Fuuton,“ přitakala.
„Já raiton,“ řekl Tio a zkoušel vymyslet dobrou, neprůstřelnou taktiku taktik.
„Máš něco?!“ vztekal se Idon.
„Neruš ho, nebo taky něco vymysli,“ bránila ho dívka.
„MÁM TO!!!“ vykřikl modrovlásek. „První půjde Kiarishi. Zkusí ho zabavit na tak dlouho, než se Idon schová do země k tomuto stromu, na kterém jsme. Potom ho ona naláká pod ten strom a ty ho přidržíš. Ve vteřině tam budu a zasáhnu ho bleskovým ostřím. Měl by omdlít a každý z vás ho pak může bezproblémů škrábnout. Souhlas?“
Všichni na něj koukali jako na zjevení, ale pochopili vše a jen zmateně přikývli.
„Jdu na to!“ vykřikla Kiarishi a vrhla se na senseie. Ten všem ranám bezproblémů uhýbal. Věděl, že je to na odlákání pozornosti. Že něco chystají, ale nebude jim to kazit. Snaží se.
Mezi tím se Idon dostal pod zem a Tio přichystal svůj raiton-útok.
A vše se stalo tak, jak Tio plánoval. Naruto byl nalákán (i když to tušil) do pasti, Idon ho přidržel a Tio zasáhl. Každý ho jednou škrábnul.
Kluci si mysleli, že mají vyhráno. Že až tak dobrý asi nebude ale Kiarishi věděla, že je maximálně šetřil.
Asi ho to nebavilo nebo co. Mohl použít hodně silných jutsu a nepoužil ani jedno. No co, prošli jsme. Děkujeme. Usmála se.
„Sensei?! Dobrý?“ ptal se Tio a pomohl mu na nohy.
„Jo jo, vedli jste si dobře. Prošli jste. Od teď jsme tým Naruto. Tým 11. Dneska si už odpočiňte. Zítra v 10:00 před bránou Konohy. Budeme mít svou první misi, ale nebude to nic lehkého tak se připravte. Rozchod!“ zavelel a každý se vydal jiným směrem. Tedy Naruto a jeho studentka spolu. Byli jako otec a dcera.

Jsem rád, že jsem jí poznal. Je to skvělá holka. Jen doufám, že nepůjde po pomstě svým rodičům. Tentokrát už nikoho nenechám odejít. Jí určitě ne! Vždyť vidím, jak to dopadá. Že, Sasuke.
Tyhle myšlenky se mu ne a ne vyhnat z hlavy. Stískalo se mu po týmu Kakashi.
„Kakashi, úplně bych na něj zapomněl!“
„Děje se něco, sensei?“ optala se ho dívka se starostmi. On si povídal pro sebe, tak není divu, že?
„Eh, ne. Hele, vydej se domu sama, už trefíš. Musím jít ještě někoho navštívit.“
„No dobře.“ Byla naprosto zmatená, ale nebylo to poprvé, co jí takhle odbyl tak co.
„Měj se!“
„Vy taky. Čekám doma.“ Rozešli se.

U Naruta:

Kde by mohl být. Doma? No jo, ale kde bydlí? A co když je na misi. Zeptám se babči Tsunade.
Vydal se tedy do budovy hokageho.
Když už stál před dveřmi, přemýšlel, jestli tam vlítnout nebo slušně zaklepat. Nikdy takové dilema neměl a sám nevěděl, čím to bylo.
„Pro dnešek zaklepu,“ vzdychnul si a učinil tak.
„DÁLE!!!“ ozvalo se tvrdým, nekompromisním hlasem.
„Hoj bábi, nevíš kde je…?“ Usnadnilo se mu to. Stál tam Kakashi v celé jeho kráse a diskutoval s blondýnou. Podle jejího výrazu to bylo něco vážného ale Naruto už Kakashiho nechtěl nahánět jindy.
„Sensei! Vás hledám!“ Až teď se týpek s maskou otočil a jeho oko se rozzářilo.
„Na-Naruto???!!! Ty jsi vyrostl a vypadáš jako…on,“ na víc se nezmohl.
„Eh? Děkuju, nejste první, kdo mi to říká.“ Smál se od ucha k uchu a drbal se za hlavou.
„Kdy ses vrátil?“
„Hm… jsou to myslím tři dny.“
Oba se už chtěli dát do dlouhé řeči ale Tsunade je přerušila:
„Kakashi, musíme to dořešit, ale když je tu Naruto, můžeš mu to říct, ne? Má na to právo.“ Kakashi kývnul a Naruto byl, jako běžně v „mimo“ stavu.
„O čem to mluvíte?“ ptal se nechápavě.
„Jde o tvé dědictví. Po otci a po matce tu něco zbylo. Jelikož jsi odešel náhle, nestihli jsme ti to dát.“ Začala Tsunade.
„Tak ven s tím bábi. Jsem nažhavenej.“ Jakoby se proměnil v toho nedočkavýho dvanáctiletýho kluka.
„Neboj, všechno ti dáme. Kakashi, přines to! Je to v jeho bytu. Naruto ti pomůže. Může přece vidět byt svých rodičů.“ Usmála se.
„Hai, hokage-sama.“