Arigatou 52 - Poslední z Ryouyou

Podle všeho Hinatě nezbývala ani vteřina života. Než stihne byť jen přivřít oči, měla být roztrhána na kusy šíleným liščím démonem. Kyuubiho smích se nesl krajinou jako hrůzostrašná tečka za krvavým bojem, který se zde v posledních pár hodinách odehrál.
Něco však bylo špatně…
Kyuubiho smích rázem ustal a jeho obří tlapy minuly svůj cíl. Kyuubi zavřel oči zmítaje se v obrovských křečích, jakoby sváděl boj se sebou samým.
„To přece nemůžeš! Teď to tu mám na starosti já! Jsem silnější, než ty!“ křičel, nic mu to však nebylo platné.
Jeho tělo se začalo zmenšovat a ocasy začaly jakoby zarůstat zpátky do těla. Poslední zbytky démoní chakry vzal vítr a kde před chvílí stál nejhrůzostrašnější démon v dějinách ninja světa, stál teď jen malý, zřízený ninja, s tělem posetým menšími popáleninami a sečným ranami.
Naruto pomalu s vypětím všech sil pootevřel oči.
„Hi… Hinato…?“ hlesnul.
„Naruto… -ku… -kun,“ odpověděla mu šťastně oslovená kunoichi a udělala pár kroků k němu.
Každý krok ji bolel jako by země i vzduch byly složeny z těch nejostřejších mečů, přesto šla dál. A ač se Narutovi bolestí, ztrátou krve a vyčerpáním mlžil zrak, také vykročil kupředu.
A tak se stalo, že ti dva ninjové došli k sobě.
„Naruto…-kun,“ hlesla Hinata, načež ji jedno ze zranění donutilo klopýtnout.
Naruto se ji pokusil chytit, leč sám u toho zavrávoral a málem spadli oba na zem. Hinata zvedla hlavu a s vypětím všech sil natáhla krk směrem k Narutovým rtům. A než si samotný Naruto stačil celou situaci uvědomit, jeho oči byly opět zavřené a jeho rty spočinuly na rtech modrovlasé Hinaty.
Jejich polibku se však nepodařilo vydržit druhou vteřinu: jakoby z ničeho nic ztratil svou jiskru a chvíli na to Hinata padla na zem v bezvědomí. A ani ne vteřinu na to, se Narutovi podlomily kolena, načež svou kunoichi následoval.
„Hinato!“
„Naruto!“
Rozkřičeli se starostlivě všichni, když oba ninjové padli na zem. Během krátké chvíle se kolem Natruta a Hinaty utvořil kruh jejich přátel.
„Budou v pořádku…“ řekla po chvíli s úlevou v hlase Sakura.
Najednou se však jen kousek od všech ninjů ozval ďábelský smích.
„Ha ha ha! … mno myslím, že je čas se stáhnout. Ale tohle není, konec, ninjové…“
S posledním slovem se kolem Hebimara utvořil oblak kouře a hadí ninja zmizel ve tmě.
„Pořád ještě je tu ten neznámý poslední člen – žena, co?“ poznamenal otráveně Shikamaru.
„Co jste o ní vlastně všechno dokázali zjistit?“ dodal ještě.
Gaara zakroutil hlavou.
„Jen to, že je to žena a ovládá techniku Tsukuyomi, nebo nějakou jí podobnou,“ (viz. Arigatou 43).
„Posledně tím sundala toho Nejiho, že?“ podotkl Keiji, načež všichni ztuhli.
„Ona byla na hradě…“ došlo všem, „…a tady nebyla, …takže…“ pohledy všech se otočili směrem, kde ležel hrad feudálního pána.
„Neříkej mi, že…“ hlesl Kiba.
„…je pořád na hradě,“ dokončil jeho větu Shino.

Sakura s Ino zůstali na mýtině, aby se mohly postarat o raněné a zbytek ninjů co nejrychleji běžel zpět k hradu feudálního pána.
„Už tam skoro budeme!“ vykřikl Kankurou, před poslední zastávkou.
Hrad vypadal stejně, jako když jej ninjové opouštěli: velmi poničený z předešlého boje, místy dokonce chyběly části zdí.
Shinobi rozrazili dveře a co nejrychleji se vydali do Tajineho komnaty.
„Pane?!“ vykřikl Keiji, přičemž se po komnatě divoce rozhlížel, avšak feudálního pána nikde nebylo.
„…pane…?“ opakoval, tentokrát spíše sám pro sebe, procházeje se místností k oknu.
Když však k němu došel a nahlédl na skupinu domků, které z něj byly vidět, ninja ztuhl.
„Keiji?“ Podivil se Shikamaru a přešel k němu.
…také vyhlédl z okna…
…a také při tom pohledu ztuhl.
Mezi skromným domem babči Niko a městskou radnicí bylo napnuté silné lano, na něhož bylo navázáno několik dalších tenčích lan… na jejichž koncích viseli lidé. A ne ledajací.
„Nomuke! Niko-obaasan! Melody!“
„Pane Gonruo! Sakuro…“
Gaara již na nic nečekal a rychle seskočil dolů, aby je mohl zachránit, bylo-li to vůbec ještě možné. Rychle vyslal svůj písek, avšak stala se věc, se kterou nikdo nepočítal.
Gaarův písek se v letu střetl s jiným, evidentně také ovládaným chakrou.
Na chvíli zavládlo ticho.
„Co to…“ začal Kankurou, avšak byl přerušen dívčím smíchem.
A vlastně ani ne tak smíchem, jakožto zvukem čirého šílenství, snad ještě většího, než jakým dominoval Hebimaru.
„Tak?“ zazněla otázka, v krátké přestávce šíleného smíchu té ženy, kterou nikdo zatím neviděl, „trefila jsem se, že? Jsou to všichni, že? Všichni, které jste měli chránit a nikdo z vás to nedokázal!“
Na střeše domu babči Niko se objevil obláček kouře a teď již všichni mohli spatřit obličej té, jež se do této chvíle stranila všech bojů.
Dlouhý, černý plášť, stejně černý, jako její havraní vlasy. Rudé oči, v nichž zářil Mangekyou Sharingan a na prsou symbol, který ninjům ze Země Kopců popisovali Rikue s Hatarem. Levá tvář potřísněna něčí krví a na rtech úsměv psychopata. Co však všechny zaskočilo nejvíce, byla ta tvář. Všichni ji totiž znali…
„I… Izumi-san?“ vykřikl nevěřícně Keiji.
„Přesněji řečeno…“ ozval se nový, neznámý hlas, „Izumi Uchiha.“
„Kdo to řekl?“ zamračil se Lee a začal se divoce otáčet, dokud nespatřil toho, jemuž ten nový hlas patřil.
„Kdo jsi?“ zeptal se Keiji.
„Zajímavé… myslel jsem, že s vámi bude i Naruto,“ odvětil ten člověk.
„Ten hlas přeci znám!“ vykřikla Izumi a na rtech se jí objevil nový úsměv.
Sotva to dořekla, slunce zašlo za mraky a tvář toho ninji se tím odhalila. Všichni ninjové opět ztuhli.
„Jsi to ty! Věděla jsem to!“ vykřikla znovu Izumi, načež jí přes rty přelétl další šílený úšklebek.
„Jsi to ty! Sasuke-chan! Ha ha ha!“
„Sasuke-kun?“ podivil se Lee.
„Co tu chceš, Sasuke?!“ rozkřičel se tentokrát Kiba.
„Já? Jen jsem se přišel podívat,“ jeho pohled se stočil směrem k Izumi, „na svou drahou sestřenku.“
„Se… řekl právě… sestřenku?“ opakoval zmateně Lee.
„Ano,“ potvrdil Sasuke, „Izumi Uchiha, moje a Itachiho sestřenice. Izumi,“ oslovil svou sestřenici, „ten symbol na tvých prsou. To je Itachiho Mangekyou Sharingan. To jsi mu tak vděčná i přes to, že se tě pokusil zabít?“
„O čem to teď mluví?“ špitl Kiba směrem k Shinovi, ten ho však ignoroval.
„O čem to mluvíš, Sasuke-chan?“ pousmála se Izumi, „proč bych mu neměla být vděčná, když jen díky němu dokážu ovládat tolik skvělých technik?“
„Itachi byl tvůj mistr?“ zeptal se Gaara.
„Mistr?“ opakoval Sasuke, „ty nic nevíš, viď? To její Mangekyou Sharingan. Jeho moc. To je to, o čem mluví.“
„jakou má její Mangekyou schopnost?“ zeptal se opatrně Lee.
„Dokáže,“ začal pomalu Sasuke, načež se na chvilku dramaticky odmlčel.
„Dokáže okopírovat jakoukoli schopnost, kterou kdy v životě třeba jen z části zahlédl. Bez ohledu na živel… bez ohledu na to, jestli se jedná o Kekkei Genkai… bez ohledu na nic.“
„Chápu,“ promluvil po dlouhé době Shino, „viděla vyvraždění Uchihů… takže viděla i všechny Itachiho ultimátní techniky.“
„A odtud tedy i Tsukuyomi,“ podotkl Gaara.
„A odtud tedy i tvůj písek,“ dokončil Shikamaru.
„Abychom je tedy mohli zachránit, musíme se nejprve dostat přes ni,“ shrnul to Kankurou a připravil se k boji.
„Oni?“ zeptala se zmateně Izumi, „o ty se neboj, jsou dávno mrtví. Visí tu už od té doby, co Rhonoki s Midorim vzali roha.“
„Viděla nás při boji na tu dálku?“ přemýšlel Shikamaru.
„Viděla jsem Tajineho-tan používat Byakugan víc než často a taky Midoriho čtení myšlenek,“ vysvětlila chladně Izumi.
„Hrozně mě nudilo jen tu tak sedět a nic nedělat, ale Hebi-chan trval na tom, abych vám dál lhala a dělala špiona. Jak jsem předstírala bezvědomí, abych se pomocí astrální projekce mohla setkat s ostatními Ryouyou… Neumíte si představit, jak jsem byla ráda, když ti dva zdrhli, náš plán šel do kytek a já si zas mohla dělat, co jsem chtěla. Díky.“
S posledním slovem na všechny přítomné ninji přátelsky mrkla.
„Jak máme ksakru bojovat proti něčemu takovýmu?“ napadlo Shikamara, když se Izumi díval do těch šílených rudých očí, ve kterých jako dva ohně zářil Mangekyou Sharingan, na první pohled pln zloby a šílenství, které obracelo v prach vše dobré a za následek mělo jen chaos, strach a spousty nevinných obětí…
„A kde je vůbec feudální pán? Jako jediný tady chybí…“
Konec padesáté druhé části.