Děti noci 013-Výpomoc

„Kam to jdeme?‘‘ zeptal se Sasuke jakmile se vrátil zpět do reality. Celou dobu se plížili lesem a on sotva stačil Narutovi. Ten nepromluvil, celou dobu se rozhlížel kolem se, jako by snad někoho čekal.
„Tak budeš mě poslouchat?‘‘ oddychl si, ale odpovědi se mu jako předtím nedostalo. Nezbýval mu nic jiného než mlčet a držet krok, protože čím hlouběji do lesa šli, tím šel rychleji.
„Moc jsme ti toho ještě neřekl, ale tohle místo si budeš pamatovat,‘‘ promluvil konečně, když se předtím objevila ohromná polorozpadlá budova. Sasuke stál chvíli na místě. Dobře si tohle místo pamatoval, bylo to místo, kde strávil dětství. Nemohl ani uvěřit, že celou dobu co tu byli tak blízko.
„Proč jsi mi o tom neřekl?‘‘ zajímal se, když vešel společně s nimi do budovy. Naruto položil Hinatino bezvládné tělo na rozvrzanou pohovku a zatáhl závěsy, aby se do místnosti nedostalo ani měsíční světlo.
„Nebylo třeba, věděl jsme že se tu budeme muset jednou skrýt,‘‘ řekl potichu a nakoukl přes zatažené závěsy.
Sasuke se posadil do křesla kousek od gauče, na kterém dívenka ležela. Už se na ni začali jevit známky života. Hrudník se ji zvedal a pleť dostala konečně nějakou barvu.
„Bude teď jedna z nás?‘‘ zeptal se když začala otevírat oči. Naruto neodpověděl, nebylo potřeba Sasuke znal odpověď, ale i ta malá naděje v něj pohasla. Budeme muset projít tím, čím si prošel on sám.

Spustil se déšť, kapky pomalu stékaly po okně a padaly na parapet. Sasuke seděl schoulený v křesle, jedním okem pozoroval dívku, ležící na gauči a druhým sledoval okno. Už přes hodinu tu vládlo ticho a Naruto, který odešel se ještě nevrátil. Začal být nejistý, nejen z toho že se dlouho nevracel.
A pak konečně, dveře se pomalu otevřely, dovnitř vešla postava v plášti a za ní druhá o něco menší. Sasuke zpozorněl a postavil se a čekal dokud obě postavy neodhalily svou tvář.
„Co ty tu děláš?‘‘ vykřikl Sasuke, jakmile ta menší postava odhalila identitu. Nemohl uvěřit, že tohle je ten člověk, co jim má pomoci.
„Jdu vám pomoct,‘‘ řekla sebejistě a posadila se do vedlejšího křesla. Sasuke na ní stále nedůvěřivě hleděl, nevěřil jí, ale na druhou stranu věřil Narutovi, takže musel věřit i jí.
„A co ona?‘‘ zeptala se a pohlédla na osobu sedící naproti němu. Stejně jako on se na něj zamračila.
„Nebuďte jak malé děti, hlavně ty, Sasuke. Kdyby nebylo jí, nejspíš by ses nedožil tří let.‘‘ Měl pravdu jakmile domluvil, Sasuke se zatvářil jak malé dítě, kterému někdo sebralo hračku. Měl toho více méně po krk. Nejdříve ta aférka s růžovovlasou cuchtou a teď i polomrtvá Hinata, která už pomalu začala jevit známky života. Ne ovšem doslova, teoreticky byla už mrtvá, teď když byla jedním z nich. Sasuke si povzdychl, chvíli doufal, že pozná o jaký život ho Naruto připravil, když se začal přátelit s lidskou dívkou. Teď už to byla jen matná iluze.
Povzdychl. Když dlouho nikdo nic neříkal, připadal si nesvůj. Částečně ho jímal strach. Kdo ví v jaké situaci se ocitly. Možná to bude horší, než tenkrát.

Dvacátý třetí červenec rok 1759
Místnost zahalila tma, sem tam se i problesklo, ovšem spícího muže to vůbec nějak neobtěžovalo. Zaujalo ho něco jiného. Tedy malý chlapeček uprostřed místnosti. Teď už dokonce uměl chodit, bohužel i mluvit, což nebylo někdy i na obtíž. Někdy, opravdu málo kdy, a právě to bylo velice neobvyklé.
„Copak je ti, že se ti nechce povídat,‘‘ mluvil si muž sám pro sebe a poslouchal. Chlapeček mu nevěnoval žádnou pozornost, ničemu nevěnoval pozornost, jen pozoroval oheň v kamnech.
Někdo zabušil na dveře, muž se postavil a ihned šel otevřít. Dovnitř vešli dva muži a jedna žena s bledými obličeji a dlouhými plášti na sobě. Netvářili se přívětivě a to právě vyděsilo malého chlapečka. Postavil se a schoval se za svého opatrovatele.
„Ty tu schováváš lidské dítě,‘‘ zděsila se žena a pohlédla na své společníky. Muž přitiskl chlapečka blíž k sobě, sám tušil, co zamýšlí.
„Musíš nám ho vydat,‘‘ řekl jeden z návštěvníků a přistoupil blíž.
„Nikdy!‘‘ zavrčel muž s dítětem za svými zady a zlověstně pohlédl na nově příchozí. Ti mu pohled a oplatili.
„Dobře,když to nejde po dobrém,‘‘ řekla žena a z pláště vytáhla dlouhý nůž a vykročila vpřed. Muž začal couvat a svým tělem se snažil zakrýt bezmocného chlapečka. Byl ochoten bránit se ze všech sil, i když jich bylo moc.
Do ticha se ozvalo vytí. Všichni odvrátili pohled k oknu. Nikdo se ani nepohnul, dokud se vytí nezvalo o něco blíž.
„Nejen lidské dítě.. máš tu i nepřítele,‘‘ odsekla žena a nařídila dvěma mužům, aby to obhlédli venku. Oba poslechli a za okamžik zmizeli. Ovšem už se nevrátili.
„Tak kde jste?‘‘ zavolala nervózně. Jako odpověď se ji dostalo jen dlouhé zavytí. Muž, chránící chlapečka, využil tuhle situaci, aby zmizel. Otevřel okno a s chlapečkem v náručí utekl té ženě.
Neohlížel se, věděl, že okamžitě vyběhne za ním. To se ale nestalo, místo toho se ocitl na mýtině ozářené měsícem v úplňku.
Muž se vydýchal, položil vyděšeného chlapečka na zem. Obával se nejhoršího, ti lidé nebyli tím největšímm, nebezpečí co mu v téhle chvíli hrozilo.
Ticho přerušilo tiché našlapovaní. Muž zpozorněl a přitiskl k sobě vzlykajícího chlapečka. Sám svou tvář schoval, obával se nejhoršího. Doufal, že alespoň chlapeček dostane šanci žít.
Ucítil studený dech na svých zádech, věděl, že už je blízko Že už mu nezbývá moc času. Přitiskl chlapečka ještě blíž k sobě a jeho tvář přitiskl k té své.
„Bude to v pořádku, nikdo ti neublíží, to ti slibuji," pošeptal mu, i když ani netušil, jestli ví, co tahle slova znamenají. Jen chtěl, aby to věděl.
Najednou ten neuvěřitelný chlad, který cítil, ustal. Ovšem stále to stálo za ní. Pozvedl hlavu a pohlédl nad sebe.
Nad ním se tyčila postava zahalená v plášti.
Muž se proti ní postavil, stále ale chránil chlapečka svým tělem.
„Je to lidské dítě?‘‘ zeptal se ten neznámý, vlastně neznámá, jak poznal podle hlasu. Muž je kývl na odpověď.
„Tak pojď, než tě najdou!‘‘