Nejkrásnější vzpomínky nejvíce bolí 09 - Dokaž mi, že jsi jí hoden

„Godaime…“ Pronesl pomalu, a v duchu se připravil na další problematický rozhovor. S touto ženou snad nikdy jiný druh rozhovoru ještě nevedl. Vlastně když nad tím tak přemýšlel, tak rozhovor s jakoukoliv ženou byl vždy problematický.
„Ano?“ Vzhlédla a ve tváři se jí zračilo napětí.
„Máme zprávy o tom, že se k vesnici blíží Uchiha Sasuke.“
Chvíli na něj hleděla jakoby ho ani neslyšela a pak se ve svém křesle otočila k oknu.
„Myslíš, že to znamená…?“ Pronesla nečekaně vyrovnaně.
„Rád bych řekl, že ne. Že se třeba minuli, ale měl s sebou Pakkuna. Myslím, že se určitě střetli.“
„A i přesto se Sasuke blíži sem,“ vydechla.
„No,“ podrbal se na hlavě, „a prý docela rychle.“
„Sestav plán, zmobilizuj všechny a zajisti obranu,“ řekla věcně.
„A kolik shinobi do toho chcete angažovat?“
„Řekla jsem všechny!“
„Jistě. Ale je otravné mobilizovat celou vesnici kvůli jednoho nukennina.“
„Tohle není obyčejný nukennin, tohle je poslední Uchiha. Poslední nositel Sharinganu. A já si chci být jistá, že tahle morová rána zmizí navždy,“ otočila se zpět k němu a v jejích očích se zračila obrovská nenávist.
„Já vím, kdo to je, ale…“
„Jdi už!“ Poručila a Shikamaru se neodvažoval neuposlechnout.
Když procházel chodbou zaslechl ještě hlasité: „Shizune! Kde se, sakra, flákáš?“ A rozhodně Tsunadině pomocnici nezáviděl.

„Neji? Hinato?“ Zeptala se, když přišla k hlavní bráně.
„Pořád nic, Tsunade-sama,“ odpověděli téměř sborově.
„Shikamaru, jak to vypadá s plánem?“
„Godaime-sama, je nebezpečné se mu postavit ve vesnici. Nebude brát ohledy na civilisty. Sice jsme je evakuovali do hory Hokagů, ale…“
„Ať je chrání ANBU,“začala se rozhlížet kolem sebe. „Hanabi!“ Vykřikla když konečně zahlédla někoho z tajných jednotek, „Postarej se o to!“
„Hai, Godaime-sama,“ řekla dívka, ale neměla se k odchodu.
Najednou to Tsunade došlo: „Hanabi,“ pokusila se o milejší tón, ale moc jí to nešlo, „nemáme o Narutovi žádné zprávy. Ale to neznamená, že…“
„Ani se nerozloučil než odešel,“ špitla dívka a otřela si jedinou slzu, která jí zvolna stékala po tváři. Pak se lehce uklonila a zmizela.
„Až se vrátí, tak ho roztrhnu,“ procedila skrz zuby a když viděla, že chce Shikamaru něco namítnout rychle dodala, „a on se vrátí!“
Neodvažoval se jí odporovat, protože si nebyl jistý, že by to přežil ve zdraví.
„Tak jaký je plán?“ Vrátila se zpět k původnímu tématu.
„Víte, když jsem sestavoval plán, tak…“ Ošíval se.
„Tak co?“ Vyjela na něj netrpělivě.
„No, počítal jsem s Narutem a jeho sage modem, spoustou chakry a taky tak trochu s jeho neuvěřitelným štěstím,“ přiznal.
„Chceš říct, že já ti nestačím?“
Tuhle poznámku raději ignoroval a pokračoval: „A taky…“ Zarazil se.
„No?“ Propalovala ho pohledem.
„Byl jsem si jistý, že se vrátí Kakashi-sensei. Bez jeho Sharinganu to nevidím dobře. Navíc jsem Sasukeho dlouho neviděl a nevím, co všechno od něho můžeme čekat.“
„Všechno bylo napsané v mojí zprávě. Naruto ti ji nedal?“
„Dal, ale myslíte, že Sasuke předvedl všechno, co umí?“
„Tak co navrhuješ? Ty musíš mít nějaký plán, prostě musíš!“ Nedala mu na výběr.
„Musíme odvézt jeho pozornost. Zaútočíme na něho vším, co máme a ještě něčím navíc.“
„A to jako čím?“
„Musíme rozptýlit jeho pozornost a pak ho snad chytím do svého jutsu,“ pokračoval, jako by její otázku ani neslyšel.
„No ty si se snad zbláznil. Jednak jak chceš rozptýlit Sharingan? A co až ho chytíš? Co pak?
„Pak ho zabijete, Godaime,“ řekl z vážnou tváří, zatímco ona na něj třeštila oči.

„Už je blízko, mí brouci ho našli.“
„Kolik máme času, Shino?“ Zajímal se.
„Hodinu, možná míň.“
„Ví všichni co mají dělat?“ Rozhlížel se po přítomných. Chtěl se ujistit, že nenastanou komplikace. Tedy, že nenastanou zbytečné komplikace.
Všichni svorně kývali hlavou na souhlas a Shikamaru se ušklíbl. Věděl, že tohle je jeho nejhorší plán. Nikdy nešel do něčeho tak riskantního s tak děravým plánem. Pokazit se může úplně všechno a on to moc dobře věděl. Neustále ho otravovala jedna věc. Proč tolik snahy kvůli jednoho nukenina? Už to byly roky, co naposledy viděl Sasukeho a ani tenkrát to nebylo milé setkání. Už si na to dlouho nevzpomněl, ale nyní jeho vzpomínky vyplouvaly z podvědomí.

Bylo pár dní před jeho svatbou. I když mu to přišlo otravné, tak se pořád musel usmívat. Už si za to i párkrát sám nadal, ale nemohl si pomoci. Jediné, co mu kazilo náladu byl Kazekage. Temariin mladší bratr se nemohl smířit s tím, koho si bere a dával to dost najevo. Což o to, Kankurou taky neskákal štěstím, ale alespoň si to nechával pro sebe.
O to větší bylo Shikamarovo překvapení, když za ním přišel písečný jounin s tím, že ho Gaara čeká u brány. Ať si pospíší, že mají misi. Absolutně nechápal, proč jde Kazekage na misi osobně, navíc s někým, kdo oficiálně patřil ještě do Konohy a tudíž pro něj na misi jít ani nemohl. Taky mu vrtalo hlavou, proč mu to nikdo neřekl dřív, aby se mohl řádně připravit. Ale i přesto všechno šel, protože mu Temari kladla na srdce, aby se snažil alespoň on, když její bratři jsou zabednění pitomci.
Gaara stál na prahu Suny a díval se do pouště. Když k němu přicházel, jen poznamenal, že jde pozdě a vykročil, aniž by se na něj byť jedinkrát podíval. Shikamaru musel trochu přidat, aby s ním srovnal krok, ale i tak se držel mírně za ním. Chtěl se zeptat, čeho se ta mise bude týkat, ale začít rozhovor s Kazekagem mu připadalo až příliš problematické. Oba svorně mlčeli. Po dlouhém, únavném a hlavně otravném pochodu, kdy Shikamaru shledal, že nesnáší písek ani horko, se Gaara nečekaně zastavil. Div, že do něho nenarazil.
„Jsme tady,“ řekl.
Shikamaru se rozhlédl, ale neviděl nic než sráz, na kterém stáli a dole pod nimi byla stejná poušť jako všude kolem.
„Opravdu?“ Dovolil si zapochybovat.
„Zde jsem udělal nejdůležitější rozhodnutí svého života. Ne vždy byla správná, ale byla klíčová. Jako dítě jsem se zde rozhodl, že smyslem žití, je smrt,“ na chvíli se odmlčel, „ale také jsem zde po letech vyslovil touhu být Kazekagem. To tady jsem poprvé určil správný směr svému životu. A tady se také ujistím, že správný směr svému životu dá i má sestra.“
Shikamaru ztěžka polkl.
„Jak to jako…“ Začal, ale Gaara ho přerušil.
„Dokaž mi, že jsi jí hoden.“
„Jak?“ Překvapeně na něj zíral.
„Pokud to nevíš, tak jí hoden nejsi,“ řekl výhružně a poprvé za celý den mu pohlédl do očí.
Shikamaru znovu polkl a pomyslel si, že tohle bude ta nejproblematičtější mise, na které kdy byl.
Z Gaarovy tykve se pomalu začal vznášet písek a Shikamaru se připravoval na hodně nepříjemný a bohužel předem jasný souboj. Když v tom…
„Kdo to tam je?“
„Neodváděj pozornost.“
„Tam dole někdo jde,“ ukazoval tím směrem.
Gaara se ohledl a poslal tím směrem své písečné oko. Po chvíli svraštil obličej.
„Kdo je to?“
„Uchiha,“ pronesl věcně.
„Uchiha? Uchiha Sasuke?“
Gaara neodpověděl, jen vytvořil z písku něco jako polštář, na kterém se oba snesli dolů vstříc nevítanému hostu.
Během té kratičké cesty jen poznamenal: „Nedívej se mu do očí,“ v tom ty své zavřel a vše sledoval pouze písečným.
„Co tady děláš, Uchiho?“ Zeptal se bez zajmu, když přistáli kousek za ním.
Sasuke se neobtěžoval otočit a jen utrousil: „Procházím.“
„Vybral sis špatnou trasu.“
„To říká kdo?“ Pomalu se otočil, „Aha, Gaara. Oh, nebo bych snad měl říct, Kazekage-sama?“ A s pohrdavým úšklebkem kývl hlavou, jako by se klaněl.
Pak sjel pohledem na jeho společníka: „A co tu děláš ty? Taky si se vzdal té prokleté vesnice a emigroval si k lepším? No, moc dobře sis ale nevybral.“
„Zmiz a já pro tentokrát zapomenu, že si tady byl. Nemám čas se tebou teď zabývat.“
„Velký Kazekage na mě nemá čas. Tak to si ho bude muset udělat.“ Jeho pohled zrudnul.
Gaara bleskově vytvořil ze svého písku drobné jehly a poslal je na Sasukeho. Ten se jim bez problémům vyhnul. Už chtěl provézt protiútok, ale najednou zpozoroval, jak se k němu pomalu ze zadu blíží stín.
„Trapné,“ odfrkl si a odstoupil do bezpečné vzdálenosti, „to si se nenaučil ještě nic užitečného?“
Na oplátku na něj vypustil hady ze svých rukávů. Nebezpeční jedovatí plazi se blížili ohromnou rychlostí, když v tom je pohltil písek.
Sasuke povytáhl obočí: „To, že bojujeme na tvé půdě, ještě neznamená, že máš výhodu,“ otočil se zpět ke Gaarovy a vychrlil na něj obrovskou ohnivou kouli.
Gaara se bleskově schoval za svůj písečný štít, ale žár byl příliš velký. Poslal na něj další písečné jehly, aby ho rozptýlil. Povedlo se. Sasuke ukončil svou techniku a pomocí svého meče zničil všechno, co na něj letělo.
„Ukážu ti, jak vypadají skutečné jehly. Chidori Senbon!“ Najednou to kolem vypadalo, jako by pršely blesky. Gaara se chvatně schoval pod zem a Shikamara jako by něco také stahovalo dolů. Nebránil se.
„Tak Kazekage je jenom krysa, která se schovává? Naposledy, když jsme spolu bojovali, tak s tebou byla alespoň zábava. Teď mi nestojíš ani za to, abych plýtval Sharinganem. Máš štěstí, že proti Suně nic nemám. Teda zatím,“ otočil se k odchodu, ale za nohu ho chytila písečná ruka a začala mu ji pomalu drtit.
„Všichni, kdo mě kdy podcenili, skončili špatně,“ ozvalo se za ním.
„Jsi trochu moc sebejistý,“ řekl muž před ním a rozpadl se. V místě, kde ještě před chvílí stál, se svíjelo klubko hadů.
„Chidori Eisou!“ Bleskové kopí mířilo do Gaarových zad. Svým písečným okem ho ale zaregistroval až příš pozdě a věděl, že bez své absolutní obrany už to nestihne vykrýt. Najednou ho něco povalilo na zem. Shikamaru ho strhl dolů.
„Už nemám čas se s vámi zahazovat, i když mám velkou chuť vás dorazit,“ pronesl Sasuke opovržlivě a zmizel.
„Proč si to udělal?“ Zeptal se po chvíli Gaara a s šokem v očích sledoval, jak jeho společníkovi odkapává z boku krev.
„Kdybych se vrátil bez tebe, tak by mě Temari asi nepochválila,“ odsekl.
„A jak bude asi řádit, až ji přivedu snoubence s dírou v boku? Jak ty to vždycky říkáš? Že to bude otravné?“
Shikamaru na něj jen němě zíral a přemýšlel, jestli slyšel dobře nebo ho začala ovládat bolest.
Když ho Gaara nesl na svém pískovém polštáři zpět do vesnice, objasnil mu, že nikdy nepochyboval o Temariině rozhodnutí. Že ho vždycky považoval za dobrého budoucího švagra. Ale chtěl si být jistý, že se jí Shikamaru nevzdá ani pod nátlakem. Tenkrát si uvědomil, jak moc Gaara miluje svou starší sestru. A byl mu za to nezkonale vděčný, protože věděl, že když nebude na blízku on, tak Kazekage se o ni postará. Tenkrát ještě netušil, že ani to nebude stačit.

Bolest v srdci ho vtáhla zpět do přítomnosti.
„Vidím ho!“ Ozvala se Hinata.
„Cože? Vždyť jsme měli mít aspoň hodinu!“
„Má pravdu, vidím ho taky,“ připojil se Neji, „je asi tři kilometry severně od nás.“
„Ne, je východně,“ oponovala Hinata.
Shikamaru na ně chvíli hleděl: „To mi chcete říct, že jsou dva?“