Skrytá vesnice, díl 2.

Skrytá vesnice, díl 2.

Stopy těch, co nás přepadli a uvěznili, jsme sledovali tři dny. Většinu času jsme mlčeli. Ani jeden z nás nečekal, že se budeme muset v tak krátké době vyrovnat s takovými ztrátami. Nemohl jsem v klidu spát. V noci jsem se budil s pocitem, že na mě padá nebe. Začal jsem trpět klaustrofobií i pod dekou.
Podělané emoce. Už na akademii nám říkali, že ninjové jsou jen nástroje smrti, že by měli plnit úkoly, které jim dá jejich pán, bez otázek, bez přemýšlení a hlavně bez citů. Můj nesouhlas s touto rádoby pravdou byl jedním z důvodů opuštění spořádané cesty ninji. Radši jsem byl se svými přáteli, smál se a plakal s nimi, než abych žil oddělený život od mise k misi.
V tu chvíli jsem za svoje rozhodnutí nejspíše platil. Ale nebyla to daň, kterou bych za plný život nebyl ochoten dát. Pořád jsem měl po boku dva věrné známé a byl jsem ochoten položit život za kohokoliv z vesnice dobrovolně a z vlastního rozhodnutí. Nepotřeboval jsem k tomu rozkazy nebo příkazy nadřízených, pro které bych byl jen číslo na papíře, které jde kdykoliv škrtnout nebo smazat.
Tato ochota, jež hraničila s láskou ke každému v mojí skryté vesnici, mě udělala dostatečně silným. Dost na to, abych porazil každého, kdo se postavil mému zájmu, myslel jsem si.
Vstal jsem a podíval se na nebe. Hvězdy svítili jasně a měsíc zářil v temnotě tak jasně, že mi to připomnělo krásné první dny uprostřed lesa, kde se začala budovat společná budoucnost s dalšími utečenci. Tvář mi zmáčel pár slz. Při té vzpomínce mi bylo jasné, co je důležité a co je třeba udělat. Napsal jsem krátký vzkaz na svitek a rozeběhl se opačným směrem, než kterým nás vedl Harani několik dní.
Urazil jsem asi tři kilometry opravdu svižným tempem, když jsem narazil na místo, o které mi šlo. Předchozího dne k večeru mi nedošlo, co vidím, ale vzpomínka na začátky naší nové vesnice ve mně vzbudili i vzpomínku na odchod ze staré vesnice, na její ukryt a jiné důležité detaily. Došlo mi, že hromada kamení, kterou jsem minul den předtím, byla značkou skrytého vchodu do Vesnice ukryté v zemi.
Nashromáždil jsem chakru a nepatrné množství jsem vypustil do horního kamene malé mohyly. Zem přede mnou se roztáhla tak, aby pohodlně prošel člověk, a odhalila cestičku osvětlenou ohněm pochodní do hlubin země. Prošel jsem mně kdysi známým průchodem a země se za mnou opět zacelila. Postupoval jsem po úzké, lehce se svažující cestičce.
Věděl jsem, že každou chvíli musím narazit na zdejší hlídku a s každým krokem jsem si byl míň a míň jistý, že můj plán dopadne dobře. Avšak kolem bylo čím dál tím světleji a přede mnou se rozprostřel starý kamenný důl. Na jednotlivých stupních těžby se rozprostíralo několik desítek velkých budov a mnoho menších obytných chatrčí. Celý prostor byl osvícen věčným světlem pod klenbou obří jeskyně. Mělo příjemnou načervenalou záři, která nebolela do očí a nebyla příliš výrazná, tudíž neprostupovala všude. Tím vytvářela pocit útulného prostředí, kterým však starý důl rozhodně nebyl. Až na pár plísní a mechů by tam člověk zeleň hledal stěží.
Sebevědomě jsem vykročil k největší budově na dně dolu. To bylo sídlo zdejšího vůdce. V jeho knihovně byl svitek, který jsem potřeboval. Obsah svitku mohl vyřešit všechno, co trápilo mě i mou novou vesnici. Doufal jsem, že dosud nepřišli na to, k čemu je, nebo ho dokonce nepoužili.
Před knihovnou stáli dva znudění mladí genini. Nenápadně jsem se přiblížil a pak na toho bližšího vyjel: „Co si myslíte, že tu děláte?“
„Co, co co-že?“ začal koktat.
„Máte hlídat tuhle budovu, to znamená, že budete dávat bacha, aby se tam nikdo nedostal.“
„Však tam nikdo…“
„Nikdo, nikdo řikáš? Kdo byl ten člověk, co odešel před pěti minutama?“ zeptal jsem se řevem.
„Jaký člověk?“
„Tak tys ho ani nezaregistroval? To bys nesměl koukat po všech kamenech tady kolem, ale hledět si svoji mise!“
„Tady nikdo neprošel!“ bránil se.
„Nikdo? Nikdo? A koho jsem asi viděl? Máš štěstí, že si nic neodnesl. Jinak bys měl obrovský průser. A co ty?“ otočil jsem se bleskově k druhému, který doposud jen přihlížel s otevřenou pusou.
„Já? Já jsem si toho člověka všiml a prohlédl si ho?“ lhal mi.
„Jo? Prohlédl? To mi řekni, jak sis zavřenýma očima někoho mohl prohlednout. Tvůj kolega alespoň čumí do blba. Ty tu bezostyšně chrápeš.“
„Já nespal,“ bránil se chabě.
„Tak kdo to byl, když sis ho prohlédl, kdo?“ ptal jsem se na zcela fiktivní osobu.
„Ehmm…“ začal vyslýchaný.
„Nevíš, tak nekecej. Jestli se tohle bude opakovat, nahlásím vás vedoucímu vašeho týmu!“ vyhrožoval jsem.
„Co mi chcete nahlásit, pane?“ Objevil se za mnou další ninja.
Do háje, tohle se mi teda moc nepovedlo, pomyslel jsem si. Musel jsem jednat dál, jako bych do vesnice patřil a doufat, že mě nadřízený mladíčků vyslechne, trošku je postraší a odejde.
„Tihle dva tu spí a nedávají pozor na lidi odcházející a přicházející o této budovy,“ začal jsem.
„To je jistě hodné nahlášení, ale nevšiml jsem si, že by někoho pustili dovnitř nebo ven. Jako oni hlídají budovu, já hlídám je, jestli plní svoji povinnost, kterou dostali za trest. A nevšiml jsem si, že by někdo vycházel ven, jak jste tvrdil.“ Řekl mi.
„Nikdo nešel, v tom měl tenhle první mladík pravdu,“ odpověděl jsem, „Ale, jak jste musel slyšet, tak druhý tvrdil, že někdo odcházel, když jsem to nadhodil. Abyste rozuměl, v té knihovně mám uschovaný velmi důležitý svitek a je pro mě zásadní, aby se odtamtud neztratil. Pokud tu bude hlídat takováto ochranka, o vás jsem nevěděl, necítím se příliš bezpečně, ohledně mého majetku.“
„Svitky a knihy v naší knihovně mohou mít jen obyvatelé této vesnice. Vás tu vidím poprvé.“
„Bydlíval jsem tu, než jsem odešel.“
„Ze skrytých vesnicí se neodchází, obzvlášť z téhle ne, kdo jste?“
V tu chvíli bylo vše ztraceno, nemohl jsem říct nic, co by bylo věrohodné. Obchodníků je málo a nebydlí přímo ve vesnici, stejně tak jiná zaměstnání jako tesaři a podobní, ti jsou najímáni a přivedeni z okolí vesnice. Ti co náhodou ve vesnici bydlí, jsou zavázáni, že tam zůstanou po zbytek života, aby nevynesli nějaké informace, třeba i nevědomky.
Musel jsem nějak jednat, dva genini nebyli velký problém, ale netušil jsem, jak silný je ninja stojící přede mnou. Násilím bych to tedy asi nevyřešil, obzvlášť když stačilo, aby jeden z nich stihl přivolat pomoc. Moje vodní techniky by jim nezabránily v ničem, ale neměl jsem na výběr.
„Jsem člověk, co si přišel pro něco, co mu jednou patřilo,“ prohlásil jsem.
Druhý ninja na mě zůstal překvapeně zírat, dva genini nevěděli co se děje a já ve chvíli, kdy jsem dořekl poslední slovo, začal skládat pečeti. Genini stáli jako přikovaní na místě a ninja na mě velmi rychle zaútočil kunajem. Vyhnul jsem se jeho útoku a přiložil ruce k opasku. Rozepnul jsem přezky, které držely uvnitř obsah dvou čutor. Do vzduchu se vylily zhruba dva litry vody. V tu chvíli jsem musel čelit dalšímu útoku ninji. Odrazil jsem jeho kop a odskočil před hozeným kunajem.
Můj protivník nečekal a pokusil se mě znovu zasáhnout. Dokončil jsem dříve započatou sérii pečetí a ze země se zvedlo to malé množství vody, které jsem tam vylil. Nepřítel to zaregistroval a pokusil se něco zakřičet na geniny, kteří stále nevěděli, co se děje. Využil jsem jeho otevřených úst a naplnil je vznášející se vodou. Místo slov se tedy ozvalo jen bublání, jak vzduch rozvibrovaný hlasivkami narazil na překážku, skrz kterou si nebyl schopný udržet svoji frekvenci.
Rychle jsem složil několik dalších pečetí a ze zbytku vody vytvořil dvě střely. Každá ze střel tvrdě zasáhla jednoho genina do hlavy. Dostatečně tvrdě a to, aby je zbavila vědomí. Přiskočil jsem k ninjovi, co se snažil vykašlat vodu ze svých úst a plic, a udeřil ho loktem do zad. Potom, co padl na zem, jsem ho přiklekl, aby se nemohl hýbat a silnou ranou do zátylku ho zbavil vědomí.
Vzal jsem nepřítele za ruce a odtáhl ho do vchodu do budovy. Stejnou věc jsem provedl i s oběma geniny. V knihovně jsem běžel rovnou na místo, kam jsem svitek před několika lety ukládal. Stále tam byl. Popadl jsem ho a snažil se vyběhnout z budovy ven, když mi cestu zastoupil jeden z geninů. Ten, který předtím spal a tvrdil, že viděl toho člověka, kterého jsem si vymyslel.
„Stůj!“ zakřičel.
Popadl jsem nejbližší knihu a mrštil ji po něm. Genin knize uhnul, ale už nestihl odvrátit kop, který mu mířil na hrudník. Padl na zem s vyraženým dechem a začal se svíjet.
„Promiň, chlapče,“´řekl jsem a začal utíkat k průchodu, kterým jsem přišel.
Můj zběsilý úprk začal vzbuzovat pozornost, ale já musel být pryč dřív, než někdo zburcuje ostatní. V okamžiku, kdy jsem vbíhal do úzké průrvy mezi domy, se ozval zvon vyhlašující poplach a já věděl, že těm, kolem kterých jsem proběhl, brzy dojde, že ten běžící neznámý je narušitel.
Cesta ven byla deset metrů přede mnou, když po mě někdo hmátl a otočil mě k sobě. Srazil jsem ruku silným úderem do předloktí a utíkal dál ke svojí záchraně. Ten lovec byl však neoblomný a i přes velkou bolest v ruce mě po několika krocích opět dostihl a zdravou rukou mě chytil za nohu. Upadl jsem na kamennou zemi. Do dlaní mi vjela palčivá bolest a ukradený svitek odskákal hluboko do průchodu, kterým jsem měl v plánu uniknout.
Převalil jsem se na záda a kopl útočníka natahujícího se ke mně do obličeje. Ten zahekl, ale stisk nepovolil. Pokusil jsem se napřáhnout k dalšímu kopu, ale někdo další mi do chycené nohy vrhl kunaj. Zařval jsem a tentokrát kopl vší silou do hlavy člověka, který držel moji nohu. Držení konečně povolilo, avšak další kunaj mě trefil do levé ruky. Odkutálel jsem se stranou. Ozval se zvuk kovu narážejícího na kámen. Za pomoci stěny jsem se zvedl a kulhavým během zapadl do nevelkého východu ze skryté vesnice následován dalšími kunaji. Jeden z kunajů mě zasáhl do levé lopatky.
Opřený o zeď jsem se šinul pomalu dál. Všechna tři zranění byla lehká, ale bolest z nich mě prostupovala celého. Pronásledovatelé byli opatrní a k mému štěstí za mnou ihned nevlezli dovnitř. Asi se báli nastražených pastí. Sebral jsem tedy ze země svitek, který se tam odkutálel a pokračoval šouravým krokem dál. Na zdi o kterou jsem se opíral, jsem nechával krvavé stopy.
Po několika desítkách metrů jsem za sebou uslyšel hlasy, které naznačovali, že za mnou brzy někdo vleze. Přivázal jsem si svitek přes rameno. Velmi opatrně, tak abych nezavadil o kunaj zaražený v lopatce. Vytrhl jsem si kunaj z nohy a z levé ruky, pomalu a velice bolestivě složil několik pečetí a přiložil dlaně k oběma stěnám chodby.
Stěny tu už byly hliněné a to mi mělo pomoci. Začal jsem vytahovat z půdy její vlhkost a plnit chodbu vodou. Když byla vodní stěna v chodbě dostatečně široká, uvolnil jsem ji. Voda na mírném spádu cesty rychle nabrala rychlost a smetla všechny, kteří několik chvil předtím překonali strach a vběhli za mnou do východu z jejich vesnice.
Dalším účinkem vytažení vlhkosti z hlíny bylo její vyschnutí. Stěny a strop kolem cesty ven se začaly drolit a sypat. Odkulhal jsem poslední kousíček a zbytkem chakry otevřel východ ven. V okamžiku kdy jsem se svalil na zem před mohylou kamenů, která otevírá průchod zvenku, se propadla země v místech, kde chodba směřovala ke skryté vesnici.