Skrytá vesnice, díl 1.

Skrytá vesnice, díl 1.

Z temnoty se vyloupl člověk. Průměrně vysoký, hubený a spíše šlachovitý, než svalnatý. V jeho pohublé tváři se stýkalo mládí s velkou zkušeností. Usadil se, podíval se do černého nebe a zhluboka se nadechl.

Dobrý den,
Asi bych se měl nejprve představit. Mé jméno je Azura a byl jsem ninjou v Zemi Vln. Asi byste chtěli vědět, kde to jsme, jak jsem se sem dostal já a jak vy. Je to složité a tak musím začít hezky od začátku, pár roků nazpět.

Nedivím se, že jste o mně neslyšeli, nikdy jsem nebyl známý. Zato skupina, které jsem byl součásti, známá byla. Říkali jsme si Ďábelští. Žádný originální název, já vím, ale mnohé jednodušší mozky to ovlivnilo. Náš vůdce, který se nechal oslovovat zásadně jako Sokol, byl vcelku chytrý muž a využil každé příležitosti k zastrašování a roznášení pověsti naší skupiny. Zastrašování mělo svůj důvod. Stačilo k tomu, abychom se objevili a dostali vše, co jsme požadovali, bez boje a zbytečného protahovaní. Bylo to dobré pro naši bezpečnost. A čím víc lidí nás znalo, tím větší šance byla, že zastrašování přinese svoje ovoce.
Bohužel, roznášení pověsti mělo i jisté neblahé účinky. Dovědělo se o nás vedení několika ninja vesnic a nabídlo karavanám a obchodníkům procházejícím naším územím ochranu. Ochrana nebyla zadarmo, ale mnozí jí využili. A my tak postupem času viděli, jak nám pod nosem procházejí cennosti a my si z nich nemůžeme ani uloupnout. Důsledek toho všeho byl, že jsme začali živořit. Naše síly obvykle stačily na nechráněné či lehce chráněné přepravce a ti vozili jen samé neužitečné harampádí.
Abych vše uvedl na pravou míru a vylepšil Vaše mínění o mně a mých přátelích. Byli jsme zloději, ale nezabíjeli jsme. Naším mottem nebylo peníze nebo život, ale jídlo nebo nakládačku. Hluboko v lese byla totiž naše skrytá vesnice. Její jméno bylo Vesnice ukrytá ve větvích. Komplex nádherných budov v korunách stromů spojených velmi romantickými chodníčky a lávkami. Bydlelo v ní na dvě stě lidí.
Všichni, kteří jsme loupili a kradli, jsme v té vesnici měli rodiny, známé a kamarády. Naše vesnice byla skrytá a jediný způsob získávání jídla co jsme měli, byl rybolov. Pole a lány by nás prozradili a to jsme si nemohli dovolit, kvůli trestům a odměnám vypsaným na naše hlavy. Ty byly vypsány kvůli opuštění polností feudála bez propouštěcího listu, kvůli nedovoleným svatbám, kvůli odmítnutí práva první noci, či útěkům ze skrytých vesnic. Většina z nás se tedy stala psanci, protože chránila to, co jí bylo drahé. Ne všichni jsme byli podle všeobecného názoru nevinní. Pár zlodějů uteklo s námi. Jejich zkušenosti se však hodili a tak proti nim nikdo neřekl ani slovo.
Sokol byl náš vojenský vůdce, vedl nás zhruba dvacet a my se starali o bezpečí vesnice a samozřejmě o loupení. Zbytek lidí vedl Shilo. Starosta naší vesnice. Organizoval a přiděloval práci jako opravy domů, výrobu keramiky a již zmíněný rybolov. Shilo utekl ze stejného důvodu jako já, nechtěl dát svou ženu feudálovi na první noc. Sokol zabil v souboji na dvoře feudálního pána jednoho z jeho příbuzných. Byl to férový souboj se sekundanty a veškerým dozorem, přičemž oba podepsali listinu o vyvázání druhého z viny v případě něčí smrti. Feudála však popadla zlost a Sokola chtěl nechat uvrhnout do kobky.
Jak už jsem řekl dříve, žilo se nám dobře, než se o nás začali zajímat Skryté vesnice. Od té doby, jsme museli dávat větší pozor a občas i bránit vesnici před útoky ninju. I to se však dalo snadno zvládnout za cenu posílení hlídek. Naše vesnice dál poklidně přežívala a to pro nás bylo nejdůležitější. Nikomu jsme se nemuseli zodpovídat a mezi sebou jsme zachovávali kodex slušnosti a rozumné domluvy.
Problém nastal až ve chvíli, kdy se feudálové doslechli, kdože přesně ve vesnici žije. Měli jsme podezření na špeha mezi námi, ale na nikoho se nepřišlo. Feudálové však věděli, kde se skrývají lidé, kteří utekli zpod jejich krutovlády a kteří znají jejich všemožná tajemství. My se o však o jejich plánech dověděli od zajatého ninji, který měl za úkol naši vesnici najít. Zavřeli jsme ho do jednoho z domů, nechali mu dostatek jídla na několik dní a spolu s celou vesnicí se pokusili utéci. To byl začátek tohoto příběhu.

„Katon: Technika velké ohnivé koule,“ ozvalo se z míst, kde byl ještě před hodinou střed vesnice. Nad stromy se objevila oranžová záře v momentě, kdy část lesa vzplála. Po tváři mi sjela slza. Bylo mi nekonečně líto našich bývalých domovů. Měl jsem odtamtud mnoho šťastných vzpomínek, včetně narození mého druhého syna. Všechno však muselo být ponecháno osudu, abychom mohli přežít.
Zkázu naší vesnice sledovali spolu se mnou další čtyři lidé. Byli jsme hlídači, kteří dávali pozor, aby se žádný z útočníků nevydal po stopě ostatních. Seděli jsme, poslouchali zvuky praskajícího dřeva a pobíhajících lidí a snažili se potlačit smutek.
„Byl to hezký čas, teď musíme jít dál,“ promluvil jeden z mých kolegů.
„Pravda,“ odpověděl jsem.
„Pravda,“ zopakoval po mě Hiru, který byl pověřen velením nad naší malou jednotkou, „a my už musíme jít. A hlavně bacha, ať nenecháte stopy,“ pravil s odražením se od větve.
Nedalo mi to a ještě jednou jsem se ohlédl. Oranžová záře na obloze již hasla, mně do oka vhrkla poslední slza a já se vydal za svým velitelem.
Urazili jsme asi pět kilometrů, když Hiru prohlásil: „Tady o devadesát stupňů doleva.“
Všichni jsme shodně změnili směr. Krom Hira nikdo nevěděl, kde se má setkání se zbytkem vesnice odehrát. Bylo to důležité pro ochranu našich blízkých, kdyby někoho z nás chytili a vyslýchali. Díky tomuto nápadu se ostatně stal Hiru velitelem skupiny.
Z lesa jsme se dostali na velkou louku. Byla podivně klidná, ale při množství hluku, jaký vydávali lidé feudálů, se nebylo čemu divit. Jejich řádění bylo slyšet ještě dlouho potom, co jsme opustili naše pozorovací místo.
„Pauza,“ prohlásil Harani a padl do měkké trávy, „už mě nedonutíte běžet dál bez odpočinku.“
Hiru se na něj vztekle podíval: „Tvoje tlusté břicho nás jen zdržuje, nevím, jak ses do téhle jednotky dostal. Ale dobrá, pět minut pauza,“ dořekl již klidněji a sedl si na zem.
„Že nevíš jak? Sám sis mě vyžádal, kvůli mému talentu na element země, stejně jako ostatní tady. Víš totiž, že jsme jedni z těch lepších.“
„Ať ti do toho nosu nenaprší. Teď odpočívat, neplkat,“ odvětil Hiru.
Dalších pět minut jsme mlčeli. Nebylo o čem mluvit. Každý měl plnou hlavu svých vzpomínek a zážitků. Nikdo nechtěl rušit kouzlo okamžiku. Ale ve chvíli, kdy se Hiru zvedl, byli všichni připraveni pokračovat v cestě. Harani sice brblal, avšak jen potichu, aby ho Hiru neslyšel. Pohybovali jsme se znatelně pomaleji. Náš vedoucí asi usoudil, že nebude Haraniho příliš přetěžovat.
Vzpomínám si, jak hvězdy zářily do noci a já nepochyboval o orientačním smyslu toho, který věděl, kam jdeme. I tak jsem ale neodolal s otázkou: „Kdy tam budem?“
„Již brzy,“ řekl Hiru a odvrátil se.
Deset minut na to jsme vyběhli na další louku. Uprostřed travnaté plochy se klikatila malá říčka, která nabízela vítané občerstvení. Ke zchlazení vyschlých krků však nedošlo.
Ze země za námi vyjely tři stěny. Všichni se pokusili odskočit, ale smetla nás stěna vody. Byli jsme chyceni mezi hliněnými zdmi a jedinou cestu ven nám zahradili objevivší se ninjové s překrytými ochrannými čelenkami. Než jsme se zmohli na jakoukoliv reakci, hlína začala překrývat i výhled na oblohu. Čtvrtá stěna vyrazila ze země rychleji než předchozí tři a definitivně nás uzavřela v hliněné kobce.
„Kdo vás vede?“ Ozvalo se ze všech stran našeho vězení.
Nikdo z nás neřekl ani slovo. Pomalu jsme se zvedali a já ucítil, jak někteří hromadí chakru. Také jsem se o to pokusil, ale v tom okamžiku skrz nás projela elektřina. Naše mokré oblečení dokonale vedlo něčí bleskovou techniku.
„Kdo vás vede?“ Ozvalo se podruhé.
„Já,“ prohlásil Hiru a začal se propadat do země, hned jak dopověděl. Nikdo se nehýbal, všichni byli poučeni elektrickým šokem. Chvíli jsme stáli a koukali, jak jeden z nás ostatním mizí před očima.
„Ne,“ ozvalo se potichu, „prostě ne! Zemní element: Hliněný sloup,“ zakřičel Harani.
Zprvu se nic nedělo, ale po pár vteřinách začal Hiru pomalu stoupat. Harani byl očividně silnější, než ninja na druhé straně. Rozhlédl jsem se, složil pečeti a vytvořil jsem svoji oblíbenou: „Vodní element: Sprška!“
Z vlhké země a mokrých šatu se zvedl mrak malých kapek a ty se rozletěly proti hliněné zdi. Malé ostré kousíčky vody pomalu odštipovaly části stěn.
„Dost!“ Zařval někdo venku.
Naším hliněným vězením se prohnala další elektrická smršť. Mnohem silnější než prve. Padli jsme na kolena a Hiru opět začal mizet pod zemí. Nikdo z nás se nemohl pohnout a velitel mizel do neznáma.
„Zetlejte,“ řekl hlas.
Cítili jsme, jak stěny našeho vězení pomalu sílí, až nebyl slyšet žádný zvuk a dovnitř nepronikl ani ten nejmenší paprsek světla. Kobka z nás pomalu cucala chakru a my se nemohli pohnout, ani promluvit. Čas plynul pomalu, v naprosté tmě nebylo možné určit, jak dlouhá je minuta, ale než jsme byli schopni cokoliv udělat, uteklo jich jistě mnoho.
Harani se zapřel, nedovolil, aby mu vězení dál bralo sílu a nakonec se pokusil složit pečeť. Jeho ruce se však jen klepaly a neposlouchaly, co chtěl jeho mozek. Já se pomalu nořil do bláta a vší silou se snažil, aby mi ústa a nos zůstali na vzduchu. Mezitím se rozhodl jednat jiný z mých společníků.
„Musíme přežít, vesnice nás potřebuje,“ zašeptal Saruma a pomalu zvedl ruce nad sebe. Skládal pečetě, jednu za druhou. Temnota v kobce se rozestoupila, jak kolem Sarumy vznikla aura shromážděné chakry. Třeba něco zvládne, pomyslel jsem si a přemluvil svoje tělo k dalšímu nádechu.
Po dokončení dlouhé řady pečetí se Saruma hluboce nadechl a položil ruce podél těla na zem. Cítil jsem, jak z jeho těla uniká chakra a zároveň, jak prostupuje celý prostor kolem nás. Naše naděje vzrostla, dokonce jsem cítil, jak stoupám. Nebyl to ale jen pocit, proud kamarádovi chakry mě úplně vyzvedl z bláta.
Zmateného mě někdo chytil za ruku. Byl to Harani. Dotáhl moje bezvládné tělo k sobě a začal přitahovat i Mizunu, posledního z naší původně pětičlenné skupiny. Co se bude dít? Řekl jsem si a dostal do sebe další nádech.
„Element země: Tlustý pilíř,“ zašeptal Harani, kterému se konečně podařilo dát dohromady pečetě. Malý, ale plynule se zvětšující kopeček hlíny nás začal oddělovat od Sarumy. Co se to sakra bude dít? Dožadoval se odpovědi můj mozek. Saruma se na nás podíval.
„Sbohem kamarádi, ochraňte vesnici,“ zachraptěl a zmizel za hliněnou hromádkou.
„Element země: Výbuch skály,“ ozvalo se zpoza muldy.
Výbuch otřásl celou kobkou. Spadl na nás strop a my zůstali uvězněni pod hromadou hnědé hmoty. Proč? Napadlo mě. Můj hrudník byl zmáčknutý vahou země ležící nade mnou. Další nádech už nebyl možný.
Něco mě opět chytlo. Obrovská síla mě vyrvala ze země a hodila zády do trávy. Otevřel jsem oči a nadechl se jako dítě, které právě přišlo na svět. Chtělo se mi plakat stejně, jako pláčou novorozeňata, aby dala vědět, že jsou naživu a že chtějí žít dál. Temnotu před očima mi prosvítily světlé tečky. Pomalu nabíraly na jasu, až jsem v nich poznal hvězdy. Nocí se ozývaly nádechy a výdechy tří lidí. Tří, co zbyli z pěti.
Ležel jsem dlouho, dlouho jsem koukal do nebe a poslouchal jen uklidňující se dech svých dvou kamarádů. Nevěděl jsem, co říct. Nevěděl jsem, co si myslet. Nevěděl jsem totiž, co a proč se stalo. Zvedl jsem se na lokty a rozhlédl se. Na louce kromě nás nikdo nebyl. Byli si svojí technikou jistí a neviděli důvod, proč nás hlídat. Harani s Mizunou se na mě tázavě podívali.
„Proč a co to Saruma udělal?“ vypadlo ze mě.
„Nešlo to jinak. Ta kobka nám nedovolila používat pořádně techniky. Jen ta jeho specialita fungovala. Ten hliněný hrob vysával naši chakru a Saruma toho využil, aby svoje okolí naplnil chakrou určenou pro jeho výbušnou techniku. Jen díky tomu jsem byl schopný vytvořit ten kopeček hlíny, co nás ochránil před výbuchem. Nebýt tam Sarumova chakra, nedokážu to,“ řekl Harani.
„Ale proč to odpálil, kdyžs mohl použít techniku, mohls nás dostat ven!“ oponoval jsem.
„Moje technika, měla vytvořit tři metry vysoký a metr a půl široký pilíř, udělala ale jen pár centimetrů vysokou hromádku. Nikdy bych nás skrz ty tlusté stěny neprokopal. Saruma nás svým výbuchem zachránil.“
„Vím, že nás zachránil, ale proč se sám zabil? K čemu je vůbec dobrá taková technika? Kde tě naučej, vyhodit sám sebe do povětří?“ brblal jsem dál.
„V jeho zemi používalo tyhle techniky pár horníků, co se naučili ovládat chakru. Dělali pomocí ní štoly ve skalách, podél žil s rudou nebo drahými kovy. Samozřejmě odstoupili, než odbouchli kus hory. Saruma neměl kam odstoupit. Přesto se obětoval kvůli nám a kvůli vesnici. Neměl bys pochybovat o jeho rozhodnutí,“ vysvětloval dál Harani.
„Nepochybuju a chci splnit jeho poslední přání. Jen bych si přál, aby byl jiný způsob,“ odpověděl jsem smutně.
Harani se na mě podíval: „Máš pravdu, musíme splnit jeho poslední přání. Musíme najít starostu s ostatními a varovat je. Musíme jim říct, že nám jsou v patách. Musíme jít.“
„Počkejte,“ promluvil Mizuna jinak velmi mlčenlivý, „nejprve uctíme hrdinu. Harani, mohl bys mi tu udělat kopec, prosím.“
Ze země vyrostla velká kamenná mohyla.
„Přiložil bys ruku k dílu, Azuro, prosím?“
Věděl jsem, co po mě Mizuna chce. Použil jsem opět vodní spršku, tentokrát jsem se však soustředil na určitá místa. Kámen se pod dopadající vodou pomalu drolil. Začali se objevovat vzory. Vymodeloval jsem několik zvířat zvěrokruhu a na vrch jsem posadil malého draka, představitele znamení, ve kterém byl Saruma narozen. Mezi jeho přední tlapy jsme společnými silami vyryli Sarumovo jméno.
„Teď odstupte, prosím,“ řekl Mizuna, „Element ohně: Velký plamen.“
Oheň začal tavit kámen a měnit jeho povrch v lesklou poloprůhlednou plochu. Mnou vytvořené vzory se zalily taveninou a tak se zdálo, že vystoupily z povrchu. Drak na vršku dostal majestátnější vzhled a jeho šupiny začaly odrážet světlo měsíce. Jakmile oheň přestal působit, mohyla tiše syčela. Odběhl jsem kousek od našeho bývalého vězení na místo, kde nebylo bahnito a utrhl pár květin. Ty jsem položil pod vytesané jméno.
„Teď můžeme jít, prosím,“ řekl Mizuna a uklonil se před mohylou.
„Jdeme,“ řekl Harani a rozeběhl se k lesu. Spolu s Mizunou jsme jej následovali.