Skrytá vesnice, díl 3.

Skrytá vesnice, díl 3.

Ležel jsem na zemi vysílený a zraněný. Krev mi pomalu vytékala z ran a já neměl ponětí, kolik času zbývá, než ke mně dorazí ninjové vesnice, ze které jsem právě unikl. Další vchod do podzemí totiž určitě nebyl daleko.
S vypětím všech sil jsem doklopýtal k nedalekému stromu. Za jednu jeho ulomenou větev jsem zahákl rukojeť kunaje, který mi stále trčel ze zad. Díky silnému trhnutí nůž vyšel z rány rychle. Celou lopatkou mi projela příšerná bolest, ale tu jsem musel překonat. V tu chvíli bylo důležité, co nejlépe se ukrýt a počkat, až se po mně přestane vykradená vesnice shánět.
Z jedné z kapes mojí vesty jsem vyndal obvazy a rychle si obvázal rány na noze a ruce. Obvázání zad mi trvalo déle, ale nakonec jsem i se silně nemohoucí levou rukou něco provizorního sbastlil.
Moje jednání muselo být opět rychlé. Moje vůle mě vedla hlouběji do lesa. Klopýtal jsem z kopce a pozorně poslouchal, zda neuslyším někde v blízkosti zurčet vodu. A skutečně, po nedlouhé chvíli se z dálky ozvalo šumění. Upravil jsem tedy směr svého klopýtání a prodíral se skrze husté křoví k vodnímu toku.
To, k čemu jsem dorazil, bylo úchvatné. Řeka padala v kaskádách o několik desítek metrů níž do hlubokého koryta. Příroda zde, v místě, kde se podklad měnil z kamenného na hliněný, vytvořila úžasný kaskádový vodopád. Voda jiskřila v dopoledním slunci a já, přestože pronásledován, strávil několik vteřin vychutnáváním si pohledu na malý zázrak.
Bohužel jsem přirozenou krásu tohoto místa nemohl zkoumat dlouho a musel se zaměřit na praktické věci. Kousek nade mnou byla skalní římsa, na které by se, s trochou snahy a malou znalostí vodních jutsu, dal zřídit provizorní úkryt. S vypětím všech sil a za pomoci mála chakry, co se mi podařilo nashromáždit, jsem se na římsu vyšplhal.
Jaké bylo moje překvapení, když jsem objevil dlouho nepoužívanou pěšinu. Ta vedla skrze padající vodu, mne neznámo kam. Zkusil jsem se po ní kousek vydat, protože stejně nebylo co ztratit. Prošel jsem pod vodopádem.
Přede mnou se rozprostřela velká kamenná místnost s několika polorozpadlými postelemi, několika truhlami, velkým stolem a dokonce ohništěm. To ale nebylo nejzajímavější. Celý okolní svět, jako by přestal existovat. Necítil jsem nic, co se dělo venku. Veškeré známky chakry, co ninja vnímá celý život, jako by ode mě byly odříznuty. Musel jsem být v nějakém speciálním úkrytu.
Naštěstí bylo skoro jisté, že to není tajné místo Vesnice ukryté v zemi. Kdyby bylo, jistě by se o něj někdo staral, obzvlášť když bylo k vesnici tak blízko. Toto vyvození bylo poslední, co jsem byl schopen udělat. Svalil jsem se na nejbližší postel a skoro ihned upadl do tvrdého spánku.

Za vodní stěnou bylo temno, skoro stejně jako uvnitř mojí skrýše. To znamenalo, že jsem prospal nejméně celý den. Ale podle toho, jak jsem byl hladový, to mohly být i tři. Sundal jsem ze sebe přikrývku, kterou jsem se někdy v průběhu spánku zakryl. Došel jsem k ohništi a zkusil to, k čemu směřoval můj trénink několik měsíců. Zavřel jsem oči a pomalu vytvořil několik pečetí. Všechnu čakru jsem směřoval do svojí pravé dlaně a po hlubokém nadechnutí jsem přiložil ruku v pěst ke své puse a prudce vydechl.
Od úst mi vyšlehl několik centimetrů dlouhý plamínek. Nebylo to nic zázračného, ale na zapálení vyschlého dřeva v ohništi to stačilo. Navíc, ještě čtrnáct dní předtím jsem si nezapálil ani chlupy na hřbetu ruky. Byl to opravdu pokrok, co se týče trénování druhého elementu.
Usmál jsem se potěšen úspěchem a tím, že v jeskyni bylo konečně trocha světla a já mohl začít hledat zásoby, co tu předchozí nájemce nechal. Můj zrak padl předně na bedny stojící ve vzdáleném koutě. Po krátkém prozkoumání, jestli na truhle není past, jsem se chopil kamene. Zámek vydržel jen několik úderů, než se rozsypal a mě tak dovolil nahlédnout do nitra truhly. Obsah mě nepotěšil. Tři černé pláště s červenými mraky místo vzoru mi byli k ničemu. Vrátil jsem je tedy zpět do truhly s myšlenkou, že se třeba budou hodit někomu, kdo přijde později.
V další truhle už jsem ale narazil na zajímavější věci. Několik kusů sušeného masa a několik uzených ryb mi udělalo radost. Jednu uzenou rybu jsem si nechal ohřívat na plameni, který jsem přiživil dřevem z nejrozpadlejší postele. Voda na napití mi tekla přímo ve vstupu do jeskyně a padající vodopád jsem využil i na lehkou sprchu a vyčištění ran od kunajů.

V úkrytu jsem se zdržel ještě několik dní, do doby, než se moje levá ruka opět začala hýbat bez bolesti. Zásoby jídla v truhle jsem doplnil rybami nachytanými v řece a vyuzenými nad ohněm těsně před odchodem. Nakonec jsem se rozhodl sbalit i jeden z plášťů z první truhly.
Pokračoval jsem v cestě za mými dvěma druhy, které jsem nechal na palouku v lese, ti už tam ale nebyli. Na místě, kde bylo tábořiště, na mě však čekal dopis. Podle všeho byl psán Mizunou. Bavily ho šifry a tuhle mi vysvětloval čtrnáct dní zpátky. Pomocí dalšího papíru a tužky jsem šifru přelouskal a dokonce celou zprávu jak takž pochopil. Když jsem se skoro týden neobjevil, rozhodli se Harani s Mizunou mířit dál na pomoc vesnici. Pokud to přežiji, mám se za nimi vydat. Ale nemám se vracet bez pořádného vysvětlení, že jim to v dopise ode mě nestačilo.
Moje cesta tedy pokračovala dál směrem, kterým Harani vytyčil předtím, než mě napadlo dojít pro svitek.

Možná je na čase, abych řekl, k čemu onen svitek je a proč byl tak důležitý. Onen svitek obsahoval mocné pečetící jutsu. Dokázal v sobě uzamknout objekty, zvířata i lidi a já ho nyní vlastnil a věděl, jak ho použít. To vše díky misi pro vesnici, ze které jsem před několika lety odešel a před týdnem utekl. Mým plánem bylo zapečetit v něm ty, kteří zničili naši vesnici a nyní ohrožovali mé blízké. Časem, až opět ukryjeme naše rodiny na bezpečném místě, možná i najít původce zničení naší vesnice, toho kdo vydal rozkaz a za vše zaplatil.
Teď se ale se svým příběhem zase posunu o kousíček dále.

Na Mizunu a Haraniho jsem několik dnů nenarazil. Cesta, kterou šli, byla plná značek, které mi měli ukazovat jejich trasu. Já se těchto značek držel a doufal, že moje tempo bude stačit k dohonění mých druhů. Přece jen jsem ještě nebyl zcela fit po boji v podzemní vesnici.
Ztrácel jsem se ve svých představách, když se z lesa napravo ode mě ozvaly zvuky praskajících větví. Vyšplhal jsem do koruny nejbližšího stromu a počkal, co se bude dít dál. Po okamžiku ticha se nedaleko od stromu, který sloužil jako můj úkryt, vypotácel na cestu nějaký člověk. Byl celý špinavý a z ran na rukou a hlavě mu tekla krev. Některá zranění byla skoro zahojená, jiná nemohla být starší než několik minut.
„Haaaa,“ ozvalo se z křoví vedle cesty a najednou se ve vzduchu objevil letící muž. V rukou držel krátké kopí, jehož špicí mířil na člověka, kterého jsem pozoroval. Zraněný se ohlédl, ruce dlaň v dlani složené před hrudí.
„Zemní element: Vál,“ zakřičel. Ze země se začala zvedat zeď hlíny. Člověku s kopím se zalesklo v očích a stejně tak se zableskl hrot kopí, který následně hladce prošel hliněnou stěnou a pokračoval ve své cestě skrz hrudník bránícího se ninji.
Proklatému se naplnila ústa krví a podlomila kolena. Ve chvíli, kdy se nebyl schopný udržet na nohou, rozpadla se i hliněná bariera mezi ním a útočníkem. Ten vytrhl kopí z hrudi umírajícího a koukal, jak mu jeho oběť zvrací krev k nohám. Pak pozvedl kopí a rychlým bodnutím do zátylku definitivně ukončil život prvního objevivšího.
Z celé scény se mi trochu zvedl žaludek. Kopiník byl velmi zkušený a nemilosrdný. Otázkou zůstalo, kdo to je a zda je můj přítel, či nepřítel. Neměl jsem však čas přemýšlet o tom příliš dlouho, protože v ten okamžik se nemilosrdný ninja vydal k mému stromu. Naštěstí si jen sedl a opřel se o kmen.
Usadil jsem se pohodlně, protože jsem neplánoval odejít dřív, než se rozhodne odejít kopiník. Další střet by pro mě nemusel dopadnout dobře. Sice jsem byl odpočatý, ale levé ruce jsem stále nevěřil jako dřív. Zespodu se začalo ozývat hudrování a já se zaposlouchal.
„…jsem zvědavej, jak dlouho tu budu muset s tou mrtvolou čekat. Prý že to poznají, když ho zabiju a hned mě vyzvednou i s kořistí a bohatě zaplatí. To jsou mi žvásty. Jsem zvědavej, fakt že jo,“ žbrblal si člověk pode mnou. Trochu mě potěšilo, že jsem ho odhadl dobře jako profesionála a uklidnilo mě, že je nájemný. Nešel by totiž po někom, za koho by nedostal zaplaceno.
Doufal jsem, že to jeho nájemcům nebude trvat dlouho, než sem dorazí, nechtěl jsem ztratit moc času a tak dovolit Harnimu s Mizunou, aby se mi ještě více vzdálili. Ninja stále brblal, ale už to byli jen nedůležité věci o tom, jak se mu zle sedí a že ho kořeny tlačí při sezení a je příliš horko. Byl celou dobu nespokojený se vším kolem něj. Po hodině už začínal být celkem nesnesitelný. Od jeho stěžování mě však zachránili jeho nadřízení.
„Hmm, už jedou, fakt jim to netrvalo dlouho, asi nebyli daleko,“ řekl kopiník.
„Konečně,“ odfrkl jsem já.
Z jihu začal doléhat zvuk kopyt rychle jedoucích koní. Za pár chvil dorazili tři jezdci. Ninja se pomalu zvedl ze země pomocí svého kopí, které použil jako hůl.
„Měl jste pravdu, opravdu jste přijeli. A dokonce i celkem rychle, jak jste slíbil. Jak je to možné?“ Začal rozhovor kopiník.
„Máme svoje způsoby,“ odpověděl vyhýbavě jeden z jezdců.
„Ale no tak, přece o nic nejde, určitě za to může ta pečeť, co má ten chlápek na ruce,“ pokračoval kopiník ve vymáhání informace. Muž na koni začal být trochu neklidný.
„No tak, mně to můžete povědět. Máte to na detekci, kde se vaši ninjové nacházejí? Teda jejich těla, pokud zemřou? Ale když žijou je signál z tý pečeti slabej a takže ho jde sledovat jen, když je ten, kdo ho hledá, blízko?“
„Když to víte, proč se ptáte,“ utrhl se na něj druhý jezdec.
„Jen si tak říkám, tenhle člověk nevypadal, že by patřil k vašim.“
„Nebyl z našich,“ řekl opět ten první jezdec.
„Tak kde vzal vaši pečeť?“
„Byl to vězeň. Jak jste řekl, na krátkou vzdálenost se dá ta pečeť dobře detekovat, takže ji používáme i k počítání vězňů. Dá se tak snadno zjistit, zda někdo utekl. A když se včas vyšle nějaký náhončí, má usnadněnou práci. Když je dost blízko, ukáže mu svitek, kterým směrem vězeň je, jak jste si mohl sám vyzkoušet,“ vysvětlil vše první jezdec, „ale vy byste určitě chtěl svůj plat za odvedenou práci,“ dořekl a hodil mu váček.
„Děkuji za vaši štědrost, kdyby byla každá práce jako tahle, nechal bych si to líbit.“
„Pokud chcete další, dojděte opět do našeho tábora. Dáme vám vědět, kdy by se něco naskytlo,“ řekl druhý člověk na koni.
Třetí jezdec, který do té doby mlčel, popojel k mrtvole muže.
„Jouko, Jouko, pročs jen dělal takové problémy. Dva lovce si nám zabil,“ řekl, když se sklonil z koně a já zalapal po dechu, protože jsem to jméno znal. Poznal jsem i hlas třetího jezdce, ale nebyl jsem si jistý, kdo to je.
Jezdec seskočil z koně a sundal si helmu. Snažil jsem se zaostřit, a chytit náznak obličeje, ale zezadu byli vidět jen záda a vlasy. Muž zkontroloval tep zakrváceného muže a řekl: „Vše v pořádku, můžeme jet zpátky.“
Pak se otočil a podíval se směrem ke svým společníkům a tudíž i ke mně.
A já poznal jeho tvář.