Zkáza Zelené lilie 05 - Poslední noc svobody

Je hluboká noc a já nemůžu spát. Ležím klidně v posteli a přemýšlím o událostech minulých dní. Tolik se toho stalo od mé první mise s týmem Kakashi. Tsunade nás posílala z mise do mise a nedala nám ani chvilku odpočinku, ale to se nedalo dělat navěky a ona to věděla. Zítra začíná můj první volný den a také první den konce Konohy. Zakázala jsem si tuto vesničku oblíbit, ale něco ve mně cítilo, že tady bych mohla být alespoň trochu šťastná. I když je to naprosto absurdní. Ale to se nestane, nejsem tu přece proto, abych se stala součástí něčeho, jsem tu proto, abych vše rozbila. Jsem předurčena k tomu ničit, byla jsem k tomu zrozena. Povzdechla jsem si a vylezla z postele, nemělo cenu se dál pokoušet usnout. Ne, musím něco dělat, musím se uvolnit. Musím se jít projít.
Dnešní noc tolik připomíná tu, když jsem sem přicházela a přesto je úplně jiná. Ne, to já jsem jiná. Už nejsem tak odhodlaná, tak silná a tak rezignovaná… Dnes v noci cítím něco, co jsem nepocítila už roky, mám chuť se smát, mám chuť létat, mám chuť být znovu hvězdou. Dnes v noci mám chuť žít. Chci alespoň na maličký okamžik pocítit svobodu, nespoutanost a obyčejnou radost.
Rozeběhla jsem se temnými ulicemi spící Konohy přímo ke cvičišti. Běžela jsem jak nejrychleji, ale zároveň nejtišeji to šlo. Konečně, konečně jsem byla na místě. Doběhla jsem doprostřed louky a jediným prudkým pohybem si rozpustila vlasy. Ten pocit, kdy si s nimi začal pohrávat vítr, byl tak magicky nespoutaný, až se mi téměř podlomila kolena. Užívala jsem si každičkou vteřinu své svobody a nechtěla jsem si připustit, že právě tyto drahocenné okamžiky budou poslední. Pomalu jsem klesla do trávy a zahleděla se na oblohu. Bože, jak jsou ty hvězdy nepředstavitelně nádherné. Je to až nespravedlivé, že existuje něco tak čistého, krásného a nedotknutelného.
Zavřela jsem oči a vychutnávala si vnitřní harmonii, která mě celou naplňovala. Najednou se nade mnou objevil stín, to nejspíš mrak překryl měsíc. Pomalu jsem otevřela oči a vteřinu mi trvalo než jsem se dostala ze svého opojení. To není mrak, to je… Okamžitě jsem byla na nohou a nevěřícně na něj zírala. To jsem byla tak unešená, že jsem si nevšimla cizí přítomnosti? Jak jsem jen mohla dovolit, aby se ke mně přiblížil. Jak jsem…
„Nastydneš,“ vytrhl mě z vířících myšlenek Kakashi a podával mi deku.
„Eh… Cože?“
„Nastydneš,“ opakoval a jemně mi ji položil na ramena. V tu chvíli mi to došlo. Vyběhla jsem ze svého pokoje tak rychle, že jsem se ani nestačila obléct. Stála jsem před ním bosa jen ve své tyrkysové noční košilce. Najednou jsem pocítila chlad a zachumlala se do deky.
„Děkuji, Kakashi-san. Ale co tady děláte?“ zmohla jsem se konečně na souvislou větu.
„Zahlédl jsem oknem tvůj šílený úprk městem jen v… Tedy… No, měl jsem starost, jestli jsi v pořádku.“ řekl poněkud trhaně Kakashi a rozhlížel se kolem, jako by očekával nějaké nebezpečí.
„Omlouvám se, nechtěla jsem vám dělat starosti. Já jsem jen,“ cítila jsem se trapně a nevěděla, jak mu to vysvětlit, „jen jsem se chtěla projít a… Já…“
„Také jsem nemohl usnout,“ snažil se mi pomoct Kakashi a já mu byla vděčná. Chvíli jsme oba mlčeli než se zvedl vítr a začal si pohrávat s mými vlasy.
„Nevšiml jsem si, že máš tak krás… eh, tak dlouhé vlasy,“ pronesl tiše a na maličký okamžik vypadal, jako by se jich chtěl dotknout. Uvědomila jsem si, že tohle začíná být nebezpečné a pomalu jsem si začala vlasy smotávat.
„Nechtěl jsem tě urazit,“ vyhrkl spěšně.
„Neurazil jste mě, ale ten vítr mi nebyl příjemný,“ zalhala jsem.
Opět nastalo ticho a já se neubránila vzhlédnout k nočnímu nebi.
„Dnes je jasná noc,“ řekl neurčitě, „ale je chladno a ty… Hm, možná bychom se měli vrátit.“
Chvíli trvalo, než jeho slova dolehla až ke mně a poté jsem lehce přikývla. Pomalu jsme vyšli, ale já pořád nedokázala odtrhnout oči od hvězd. Cítila jsem, že to může být naposledy, kdy se můžu nechat bezstarostně unášet kouzlem okamžiku. Zasnila jsem se a nevšimla si nerovnosti na cestě. Kakashi mě ale zachytil a vzal do náruče.
„Bude lepší, když tě odnesu, nechci aby sis ublížila.“
Věděla jsem, že normálně bych řekla ne. Normálně bych trvala na tom, aby mě okamžitě pustil. Ale normálně bych ani nepřipustila, abych se dostala do takové situace. Byla jsem zmatená, ale v jeho pohledu bylo něco, co mě uklidňovalo. Vyzařovalo z něj teplo a klid. Kakashi pomalu kráčel potemnělým městem a já se v jeho obětí cítila stále klidněji a příjemněji… Usnula jsem.

Probudily mě hřejivé paprsky slunce, které mě lehce šimraly po tváři. Lenivě jsem otevřela oči a pak se prudce posadila. Co jsem to proboha v noci udělala? Na co jsem myslela? A jak jsem se dostala zpět? Ne, tohle celé je šílené, naprostý nesmysl, určitě se mi to celé jen zdálo. Uklidnila jsem se a chtěla vstát z postele, ale jakmile jsem spatřila deku, jíž jsem byla přikryta, polil mě studený pot. Byla Kakashiho! Tak ono se mi to nezdálo… Po nekonečně dlouhé době jsem si myslela, že jsem měla krásný sen a ona se z toho stala strašlivá realita. Už dlouho se mi nestalo, že bych se přestala ovládat a podlehla svým instinktům jako včera v noci a co hůř, dokonce mě u toho někdo viděl. A ne jen tak někdo… Musím se z toho nějak vylhat. Vstala jsem a tentokrát si dala pořádně záležet na tom, abych se řádně oblékla. Poskládala jsem deku a vyšla do slunečného dne.
Zaklepala jsem a v duchu si formulovala věty, kterými bych vysvětlila své včerejší pomatení smyslů. Ale nic kloudného mě nenapadalo. Nic neznělo věrohodně, dokonce ani pravdě by nejspíš neuvěřil. Byla jsem bezradná a hrozně si přála, aby to celé již bylo za mnou. Konečně otevřel a i přes masku jsem poznala, že se šibalsky usmívá. Tentokrát jsem zrudla já.
„Kakashi-san, já jsem vám přišla vrátit vaši deku a chtěla jsem vám…“
„… vysvětlit včerejší noc?“ dopověděl za mě Kakashi. Tentokrát mi to neulehčoval.
„Vlastně jsem vám přišla poděkovat a ujistit vás, že už se to nebude opakovat.“
„To je škoda,“ usmál se Kakashi a já přemýšlela, jestli můžu zrudnout ještě víc. Co to se mnou je?
„No každopádně děkuji, Kakashi-san,“ řekla jsem spěšně a obracela se k odchodu.
„Měla by sis s tím někam zajít, věřím, že Hokage-sama by ti s tím pomohla, Mirai.“
Zarazila jsem se. Naprosto jsem nevěděla o čem to mluví. Mohl snad tušit, že já a Tsunade jsme si byly blízké? Nebo snad věděl něco víc?
„Zajít s čím, Kakashi-san?“ snažila jsem se o neutrální tón.
„No přece s tvou náměsíčností. Včera jsi sice jen běhala polonahá po Konoze, ale kdybych tě na tom cvičišti nenašel, možná bys tam zmrzla. No a zítra bys třeba mohla skákat ze střech v domnění, že létáš. Může to být nebezpečné.“
Náměsíčná? Tak on si myslí, že jsem byla náměsíčná! No to je naprosto brilantní. Něco takového by mě nikdy nenapadlo.
„Ano, zajdu za Hokage-sama. Děkuji.“ Tak a teď rychle pryč.
„Ale když si byla skutečně náměsíčná, tak jak víš, že ta deka je moje?“ zeptal se. Byla to snad past?
„Víte, nestalo se mi něco podobného prvně a tak vím, že příliš živé sny, se zakládají na realitě. Proto jsem tušila, že by ta deka mohla být vaše.“ V duchu jsem se modlila, aby na to už skutečně skočil. Tvářil se ale pořád nespokojeně.
„Ale jedna věc z mého snu mi přijde zvláštní. Skutečně jste obdivoval mé vlasy, Kakashi-san?“
„Eh… Co? Ne, to se ti skutečně jenom zdálo,“ ujistil mě až příliš rychle a já věděla, že jsem vyhrála. To bylo ale opravdu jen tak tak, příště si musím dávat větší pozor. Nesmím na sebe strhávat přílišnou pozornost a už vůbec ne pozornost Sharinganu. Rozloučila jsem se s ním a vyrazila k Ichiraku. Domluvili jsme se s Narutem, že se tam sejdeme a on mi představí své další přátele. Chudák, ani netušil, že právě tím odstartuje plán na zničení jeho milované vesnice. Pokud to někdy zjistí, zajímalo by mě, jestli si to odpustí. Já si to ještě neodpustila…