Dědictví Bílé vlčice – Vlčí proroctví – část 18.

Kimm a Kiba; Neya a Akamaru

„Vylezte! Víme o vás!“ ozval se Oyashi.
Kimm, Kiba, Akamaru a Neya strnuli a pomalu se vydali k Oyashimu.
Kimm se láskyplně podívala na svoji dceru, která byla blízko, ale zároveň tak daleko.
„Co s námi zamýšlíte?“ zajímal se Kiba.
„No, když už se chlapče ptáš, tak nic hezkého, chci vaše dědické schopnosti a tím lze dosáhnout jedině tím, že vás rituálně obětuji a pokud mám dosáhnout úplné moci musíte se mi dobrovolně obětovat. Jinak to nemá účinek.“ Sdělil Oyashi.
„To se asi nedočkáš!“ ozvala se Kimm, která již nevydržela být zticha.
„No uvidíme.“ Než dořekl poslední hlásku už se nacházeli v obklíčení všech vlků. Bylo jich přesně dvacet a Kiba cítil přítomnost dalších padesáti.
„Tak dobře, ale řekni co hodláš dělat s naší dcerou?“ zeptal se Kiba.
„Se jménem vaší dcery Sachiko Yukiko je spojeno vlčí proroctví. Které zní následovně.
Z lásky narodí se dítě,
bude mít dvě jména, pomůže jen tomu, kdo ji vychová.
Má vzácnou schopnost,
kterou nelze přehlédnout.
Sachiko Yukiko bude mocná, krásná a povede vlčí národ.
A protože vy jste Dědicové, tak po vás zdědila celou moc a pokud ji budu odmalička vychovávat já, tak mi podle proroctví ráda přenechá svoji sílu.“ Osvětili Oyashi.
„Se ještě uvidí!“ prorokoval Kiba. Akamaru a Neya se zatím nějak neprojevovali jejich čas teprve přijde.
„Tak fajn, pokud chceš naši moc, tak začni se mnou.“ Řekl Kiba dostatečně nahlas.
„To je mi, ale změna, ale pokud plánujete něco nekalého, tak vězte, že vás moje smečka šetřit nebude.“ Varoval je Oyashi.
„Ne!“ zaprotestovala Kimm.
Zašeptal ji do ucha: „O mě se neboj, ale až dám signál, tak buď připravená vzít Sachiko Yukiko a zmizet, rozuměla?“ Kimm jen slabě kývla. Podobnou zprávu poslal Akamarovi a Neye telepaticky.
„Tak pojď za mnou.“ Pokynul mu Oyashi.
Jaký signál? Blesklo Kimm hlavou. Ovšem zapomněli na jednu věc a tu, když by jeden z nich zemře, tak ten druhý se již na trvalo změní na vlka.
Kiba přistoupil k tomu zvláštnímu vlkovi, kterým Oyashi byl.
„Ještě než mě obětuješ, tak mi řekni, proč to děláš a kdo jsi?“ zajímal se Kiba.
„A proč ne? Času máme. Takže to dělám proto, aby vymřeli poslední Prokletí a tím konečně očistil vlčí národ. Tohle si přeji. Jelikož vy jste poslední z Prokletých a náhoda k tomu chtěla, že i Dědicové. Sachiko Yukiko, to je jiný případ ona již není prokletá, protože se narodila z lásky. Je očištěna. K tomu kdo jsem, to jsi vážně nepoznal?“ dal mu otázku.
Kiba chvíli nad tím přemýšlel a pak mu to trklo!
„Vidím, že jsi na to přišel. Ano, moje sestra byla Bya – vaše učitelka, která nedokázala zlomit prokletí. Stejně jako mnoho jí před ní. Vy dva jste jiní. Vám bylo souzeno zemřít dříve než se u vás prokletí projeví.“ Šokoval je.
„Tak proto jsi mi byl povědomý.“ Ozvala se Kimm.
„Řečí bylo dost!“ donutil Kibu, aby si lehl na obětní oltář, který se tu objevil z ničeho nic.
„Uvolni se a hlavně vypusť z hlavy nepotřebné věci.“ Radil mi Oyashi.
To víš, že jo! Odsekl v duchu Kiba.
Nyar mu podal slavnostní dýku, která se používala na obětní rituály. Byla mírně zahnutá, měřila asi dvacet centimetrů a na rukojeti se skvěl znak vlka. Bílého. Kiba si toho na první pohled nevšiml, ale zářila podivnou bílou aurou, kterou mohli spatřit jen Dědicové.
Kimm si toho všimla také i na tak velkou vzdálenost. Akamaru a Neya spíše cítili uklidňující auru.
Kdyby jen věděli, že dýka, kterou drží Oyashi v ruce kdysi patřila Bye. Bylo to její dědictví předáváné z generaci matek a dcer. Zůstalo to tajemstvím.
Tato dýka patřila v minulosti nejmocnější vlčici, která se narodila. Zajímavé bylo, že se jmenovala podobně jako Sachiko Yukiko. Její jméno znělo Sayu.
Kiba tohle nevěděl, ale něco mu říkalo, že ta dýka mu neublíží. Zavřel oči. Uklidnil se a skutečně vypustil všechno nepotřebné z hlavy. Vyčkával na bolestivou ránu, ale ta nepřicházela. Otevřel oči a…
Kimm a její společníci obklopeni ze všech stran. Také skoro nehnutě pozorovali scénu, kde Kiba ležel zcela klidně, ovšem Kimm nebyla, tak klidná. Strach ji doslova uzemnil. V duchu křičela: Kibo! Ty zmetku jeden! Opovaž se umřít! Užuž se jí draly slzy, ale náhle se cosi změnilo…
Spíše se tady někdo objevil…

Kazemi a Kankurou

„Jak hodláte postupovat?“ vydal ze sebe Kankurou.
Než mohl doktor Akito promluvit, tak do jeho ordinace doslova vletěla sestřička. Byla celá udýchaná s překvapením v obličeji.
„Co se stalo?“ okamžitě se zvedl ze židle, ale sestra ho zadržela a po pár minutách, kdy popadala dech promluvila: „Stal se zázrak. Pacientka Kiharashi Kazemi se probudila!“
Kankurou na nic nečekal a běžel rovnou do pokoje, kde ležela.
Sestra se zarazila, když kolem ní proletěl jak střela Kankurou.
„Měla jste se podívat lépe.“ Napomenul ji Akito.
„Hai.“

Kankurou nedočkavě vstoupil.
Jakmile spatřil pololežící Kazemi, tak se mu neskutečně ulevilo.
„Už jsi vzhůru jak se cítíš?“ zajímal se.
„Prosím? Kdo jste?“ odpověděla Kazemi.
„Ty si mě nepamatuješ?“ zkusil to ještě jednou, ale jeho radost zkalila tahle událost.
„Ne, ale mohl by jste mi říct, kdo jste? Byla bych klidnější.“
„Oh, jistě jsem tvůj snoubenec Kankurou, čekáme spolu dítě a milujeme se.“ Zatím řekl jen tohle nebylo potřeba jí říkat o dalších věcech.
„Tak to je mi líto, ale i tak nevím.“
Do pokoje diskrétně vstoupil doktor. „Tak jak vám je?“ zeptal se.
„Celkem to ujde, ale na nic si nepamatuji.“ Sdělila Kazemi.
„To bude tím šokem, který jste prožila. Aby se z toho tělo dostalo, tak poručilo mozku, aby vše zapomnělo, ale časem si na vše vzpomenete.“ Ujistil ji Akito.
„Děkuji.“ Akito kývl a zkontroloval puls, poslechl si srdce. Pak odešel.
Kankurou chtěl již odejít, ale Kazemi ho zastavila. „Proč odcházíte? Jestli je něco co…“ nedořekla.
Kankurou byl v mžiku u ní. Nerozpakoval se jí políbit. Kazemi byla nejdřív zmatená, ale následně začala polibky oplácet. Něco ji bylo povědomé, nedokázala však určit co.
Kankurou se podíval do jejích očí. Viděl tam stejný lesk jako po každém polibku. Toho neskutečně potěšilo.
„Omlouvám se.“
„Není za co. Povídej mi o mém životě, prosím.“ Požádala, automaticky přešla na tykání.
„S radostí. Jmenuješ se Kiharashi Kazemi, máš mladší sestru Kimm, která je Dědička jedné vlčice, jménem Bya. Má partnera Inuzuku Kibu. Mají spolu dceru Sachiko Yukiko. My jsme se poznali…“ dál hovořil a Kazemi ho ani jednou nepřerušila. Byla skvělý posluchač. Ovšem na nic z toho si nepamatovala. Což ji mrzelo. Jen kdyby se jí tolik nelíbil… V tom pocítila určitou změnu. Jakoby neviditelné pouto…
„Až tě pustí z nemocnice, tak ti ukážu jedno místo, ano?“ navrhl.
„Budu se těšit. Mrzí mě, že si nic nedokážu vybavit.“ Řekla lítostivě Kazemi. Kankura však něco napadlo! Dlouze se na ni zadíval, nic neříkal jen se jí neustále díval do očí. Do těch hnědých očí, které ho už od jejich setkání tolik okouzlily.
„Co na mě tak civíš?“ už to nevydržela.
„Dívám se, to je zločin?“ pronesl tyto slova, které ho vrátily do doby, kdy ji teprve poznával. Bylo to tak dávno.
Něco na těch slovech ji bylo povědomé.
„Ty slova, které jsme si teď řekli, odněkud znám.“
„Jsou to stejná slova, co jsme si řekli na začátku naší známosti.“ V duchu se radoval už věděl jak ji vrátit paměť!