Dědictví Bílé vlčice – Pohnutí vpřed – část 17.

Kazemi a Kankurou

Během jedné vteřiny se karta obrátila!
Kankurou bleskurychle popadl Karu za zápěstí, i když se bránila skončila připoutaná k posteli. Během chvilky byl u Kazemi a rychle ji osvobodil.
Celou dobu Kara plivala jed.
„Tohle vám nedaruju! Já se pomstím a vám se to líbit nebude!“ Jak se na posteli mrskala jako ryba na suchu vyšlo najevo její tajemství. Nebyla těhotná! Pouze nosila zvláštní dutou polokouli, která vytvářela dojem těhotenství. Během jejího zápasu s Kankurem a pouty se uvolnil pásek, který vše držel pohromadě.
„Ty nejsi člověk, ale zrůda!“ poznamenala Kazemi.
„Náhodou jsem víc než ty!“ Kařina tvář, která kdysi byla krásná se proměnila v odpornou masku. Byla pohlcena pomstou, hořkostí a nenávistí k oběma. Její láska ke Kankurovi se změnila v posedlost, která přerostla v hlubokou nenávist.
Kara ani nemohla mít děti. Před tím než potkala Kankura se nechala sterilizovat.
Kdyby ji někdo chtěl litovat. Možná by plakal nad špatným hrobem. Bála se, že při porodu zemře, proto podnikla tento krok.
Kankurou než odešel s Kazemi do nemocnice se postaral o Karu. Kazemi, když od ní Kankurou odcházel držela se ho jako klíště. Zážitek ji poznamenal. Psychicky.
„Neboj, hned jsem zpátky.“ Klidnil ji Kankurou, ale jakmile viděl v jejích očích děs a hrůzu dovolil ji jít s ním.
Kara byla důkladně připoutána. Než se Kankurou nadál už tam stáli dva ANBU.
Bratr kazekageho je informoval o celkové situaci.
„My se o ni už postaráme,“ řekl první a jeho kolega vstoupil do jejího bytu.

Kara byla hospitalizována na klinice a vzata do bílého pokoje, kde dostala sedativa, na kterých již bude celý život.
Když ji sedativa uklidnila pořád něco mumlala o dítěti, lásce, nenávisti a pomstě. Už to psychicky nevydržela a zhroutila se.
Jednoduše se zbláznila.

Kazemi a Kankurou vešli do nemocnice právě, když svítalo. Měli kliku právě otevírali.
„Doktora! Honem, doktora!“ zahřímal Kankurou přes celou prázdnou čekárnu. Okamžitě přiběhla sestřička.
„Co se jí stalo?“ hned se zeptala.
„Byla přepadena, ošklivě zmlácena a navíc je těhotná. Mám strach o naše dítě.“ Řekl naléhavě Kankurou.
„Dobře, hned se jí ujmeme, ale vy budete muset počkat tady.“ Pronesla sestra a posadila Kazemi do křesla, už se chtěla rozjet, ale náhle Kazemi vykřikla.
„Kankurou!“ rychle se otáčela, aby ho viděla. Její oči získaly podivný lesk. Byla na pokraji svých sil.
Ve chvilce byl u ní. „Musela prožít asi hodně těžký šok.“ Poznamenala sestra.
„Máte pravdu.“ Souhlasil. „Miláčku, jsem tady.“ Když uslyšela a ucítila jeho hlas a dotek, uklidnila se.

I při vyšetření musel být s ní jinak by se nenechala. Po konečné prohlídce a pár testech se skoro k večeru objevil s výsledky.
„Mám pro vás dvě zprávy.“ Začal doktor.
„Začněte s tou lepší.“
„Dobře, vaše dítě je v pořádku. Nic mu není je jen zázrak, že se jí nic nestalo. Jinak matka má zlomené žebro, zlomenou ruku a povrchové modřiny.“ Doktor se odmlčel, aby Kankurou mohl vše vstřebat.
„Řekl jste jí?“ podivil se Kankurou.
„Ano, vaše paní čeká holčičku.“ Prozradil Akito.
„Ale ona není moje paní, je to snoubenka.“ Podotkl Kankurou.
„To je to stejné.“ Mávl nad tím rukou Akito.
„Pokračujte, prosím,“ vyzval ho po chvilce.
„Ta špatná… nevím jak vám to mám říct.“ Zdráhal se lékař.
„Jen mi to řekněte.“
„No… vaše snoubenka nechci vás strašit, ale upadla do kómatu. Napětí, stres, šok, možná, že zažila mučení, zranění a celkové vyčerpání proto se mozek „rozhodl“ pro tuto variantu. Záleží na určitém člověku jestli se probere nebo ne. A nevíme, kdy se tak stane. Může to být zítra, za měsíc, rok. To nikdo neví přesně.“ Kankurou zbledl a polil ho ledový pot. Jeho srdce jakoby nechtělo přijmout fakt, že Kazemi může zemřít a s ní jejich holčička.
„Jak hodláte postupovat?“ vydal ze sebe Kankurou.

Kimm a Kiba; Neya a Akamaru

Dál potichu a hlavně nenápadně sledovali Kyara a Nyara. Dva Neyiny bratry, kteří se zaprodali Oyashimu.
„Co když nás vycítili?“ strachovala se Kimm, která nechtěla domyslet, co by udělali její holčičce.
„Ne, kdyby ano už bychom něco zaznamenali nebo by na nás nachystali past.“ Uklidňoval Kimm a sebe.
„Kiba má pravdu,“ přidal se Akamaru. Neya mlčela.
Jenže to se pletli. Nyar a Kyar o nich věděli od samého začátku.

„Taky je cítíš?“ zeptal se Nyar/Nidara svého bratra.
„Cítím a možná, že je dobře, že nás sledují, zabijeme tím dvě mouchy jednou ranou. Oyashi-sama si může vzít jejich schopnosti.“ Pronesl Kyar velmi jednoznačným hlasem.
„Máš pravdu a co to mrně?“ Nyar ukázal prstem na spící Sachiko Yukiko.
„Co by, to mrně je mi ukradený.“ Řekl vlažně Kyar.

„Víš přemýšlel jsem.“ Ozval se Kiba za Kimm.
„O čem?“ už chtěla být pohotová a něco odseknout, ale tón jeho hlasu ji zarazil.
„Že až tohle všechno skončí, tak se nastěhuji k vám do Suny, snad mě Tsunade-hime nezabije a Gaara-sama přijme.“ Svěřil se Kiba, když ty dva hlídali Akamaru s Neyou, tak se vydal za Kimm.
„Neboj, kazekage-sama tě přijme a Tsunade-sama to pochopí,“ řekla Kimm klidně.
„To jsem rád, že to bereš takhle.“ Oddychl si Kiba.
„A co tak najednou?“ zajímala se Kimm.
„Jelikož jsem se do tebe zamiloval, máme spolu krásnou dceru, tak by nebylo od věci se vzít a žít jako spořádaná rodina.“ Řekl Kiba zcela otevřeně.
„Mám strach,“ náhle se Kimm začal třást.
„Proč?“ divil se Kiba.
„Nevím, ale víš co říkala Bya? Že mi ženy si nikdy neudržíme manžela a to já nechci dopustit. Jsme prokleté!“ Svěřila se Kimm.
„Třesky plesky, mě neztratíš! Věř mi!“ Kiba ji objal a rukama ji hladil záda, aby se uvolnila a přestala myslet na takové věci.
Podařilo se. Kimm na chvíli zapomněla na své starosti. Ty odpluly někam daleko. Cítila pouze jeho teplo a blízkost. Samozřejmě si vychutnávala jeho vůni, která pro ni byla stále nová, i když ji znala jako svou vlastní.

Objetí a chvilka zapomnění trvaly velice krátce, protože přišel Akamaru.
„Už jsou opět na cestě.“ Poznamenal.
„Dobře, jdeme.“ Kiba se cítil mírně vyčerpán, už nespali skoro dvaasedmdesát hodin. Kimm se statečnš držela. Na to, že měla po porodu. Nevěděli jak je to daleko a nechtěli je ztratit z dohledu. Proto se uchýlili k tomuto krajnímu řešení.
Věděli, že jim bude chybět chakra do boje, ale riskli to.

Než se nadáli stáli před celou tlupou asi třiceti vlků. Jeden z nich se pyšnil svou výškou a mohutností. Jeho zbarvení bylo bílé. Nápadně se podobal Bye. Jak posoudila Kimm a Neya nezávisle na sobě.
Už sám o sobě vzbuzoval respekt a vyzařoval podivnou aurou.
„Vylezte! Víme o vás!“ ozval se Oyashi.
Kimm, Kiba, Akamaru a Neya strnuli a pomalu se vydali k Oyashimu.