Co dokáže láska?, IV.: Šok!

"Chceš mi odporovat? Doopravdy se mi chceš postavit? Dobře. Uvidíš, co se stane, když se mi někdo postaví do cesty." Znechuceně nad ní ohrnul nos. Nesnášel ženy, co brečely. Donutil jí se mu podívat do očí a pak ji uzavřel v genjutsu...

Všechno kolem Tatanari se uzavřelo. Z prostorné nóbl místnosti se stala kruhová malá místnost, pravděpodobně hladomorna. Na zdi proti Tatanari a Itachimu byla na řetězech pověšená dívka s roztrhanými šaty a dříve možná i hezká. Tatanari ji odněkud znala, marně si ji zařazovala...
Tu náhle ze stěn vyšlehl plamen ohně a zaútočil přímo na dívku. Nereagovala. Byla naprosto bezvládná. Byla ubitá k smrti.
Když se oheň dostal až k mrtvé dívce, nemilosrdně začal plápolat. Po několika vteřinách nechutných zvuků a bušení srdce oheň znenadání uhasl. To, co se Tatanari naskytlo za pohled, bylo neskutečně nechutné a příšerné.
"Ty hajzle..." zasípěla, rty jí vyschly a ona si konečně uvědomila, na čí smrt vlastně koukala."...Ichiga.." Ta samá služka, která jí sdělila sňatek s tímto tyranem, teď visela uškvařená na stěně hladomorny.
"Přesně tak." Itachi celému procesu nečinně přihlížel s chladným výrazem. Těžko říct, zda-li v něm probíhaly nějaké pocity. Potěšení, vzrušení, nechuť, chlad nebo vztek - navenek nebylo nic vidět.
Tatanari vyděšeně zavřeštěla. Ale neodráželo se to od stěn jako v obyčejné hladomorně, ale křižovalo to sem a tam po ložnici, ve které se probudila...

Ležela na zemi. Na tvrdé, chladné zemi.
"Krucifix, už mě zase převezl!" S těmito slovy se zvedla. Typické - Itachi se vypařil. Tatanari si naštvaně nadzvedla šaty a vyšla z ložnice.
Už byla v půlce chodby, když - co to slyší? Klapot koní? Řehot koní? Kola od kočáru, točící se po mostě před hradem, v němž se nacházela?
"Ach bože!" vykřikla a běžela k nejbližšímu oknu. Venku stál kočár temný jako noc. Na něm zářily hvězdy. Bílí koně nervózně přešlapovali a ten samý mladík, co přišel Tatanari sdělit, že s ní potřebuje otec mluvit, stál se svitkem v ruce a rozmlouval s Itachim. Ten měl ruce založené na prsou a stíral mladíka v rozpacích.
Tatanari se okamžitě rozběhla k východu. Jako by jí někdo vložil do hlavy mapu hradu, šla cíleně. Když se ocitla venku, mladík už nastupoval do kočáru a volal "Jeď!". Itachi jenom tak stál a posměšně se se zábleskem v očích díval na odjíždějící kočár.
"Počkejte!" volala Tatanari na lidi ze svého království."Tak počkejte přece! To jsem já! Ten.. Unesl mě!" řvala. Mladík se na ni otočil a Tatanari si nemohla nevšimnout mrtvolné bělosti jeho obličeje.
"Vraťte se! Neodjíždějte.." Tatanari se zlomil hlas. Její vlastní království ji nechalo na holičkách. Pro samé slzy ani neviděla, kdo ji to obejmul a vzal zpátky do hradu. Bylo jí tak hrozně, že se odhodlala věřit té ruce, co ji objímala a usedavě plakala.

Probudila se zpocená v posteli na ošetřovně po snu plném uškvařené Ichigy a odjíždějícím kočáru. Posadila se na posteli a pak se na ni zase svalila.
Tak moment. Kdo mě to objímal? A proč se ten zmetek tvářil tak vítězoslavně? Ty ruce byly docela hrubé na to, jak jemně mě objaly... Zalapala po dechu. Itachi a ...? Ale to ne. Nesnáší brečící ženy. Ale služebnictvo má přece ruce úplně jiné..... Sakra, jak tohle vím? honilo se jí hlavou. Nebyla schopna kloudné myšlenky. Povzdychla si a vstala z postele, načež zjistila, že má na sobě jen spodní prádlo. Co se tady krucinál stalo?!
Když se konečně oblékla, vyrazila ven z ošetřovny a mířila si to přímo k Itachimu. Něco jí našeptávalo, kam má jít. Vrazila do dveří, které - podle jejího mínění - měl být Itachi. A taky byl.
"Hm?" reagoval na její přítomnost. Vypadal divně. Něco mezi zamilovaností, něžností, pokušením, zamyšleností a spokojeností, co zavánělo ďábelským plánem.
"Vysvětli mi dvě věci - proč jsem ležela polonahá na ošetřovně, a proč ses tak tvářil u toho odjíždějícího kočáru mého království. Co si jim řekl, že odjeli beze mě?"
"Takže. Těm tvým kumpánům jsem řekl, že se tu máš dobře a nic ti nechybí, a že budeš vládnout odsud," Zvýšil hlas, aby přerušil její demonstraci."A ta druhá věc.." zamyslel se a zahleděl se z okna, u kterého seděl. Venku svítily hvězdy. Nevypadalo to, že by v nejbližší chvíli promluvil.
"Co?" otázala se drze. Itachi mlčel, jen se otočil a významně se na ni zadíval. Sjel ji pohledem a sice jen na setinu, ale přece zůstal pohledem v bujném výstřihu. Pak se malinko usmál.
"Ty jeden...úchyle!" zaječela a vrhla se k němu. Zvedl se za židle, jakoby nic. Začala do něj bušit pěstmi."Ty hajzle, de*ile, magore, psychopate, ty ..ty.." Nemohla najít slova, jimiž by to zděšení vyjádřila."...DEVIANTE!" zavřeštěla nakonec. Už zase plakala a svezla se na zem. Itachi jí držel ruce, ale nic neříkal, nic nedělal a nijak se netvářil, jen se usmíval.
"Víš, i když tu teď děláš scény, mám ten dojem, že se ti to líbilo. Hezky jsem si užil." Pustil jí ruce a odešel z místnosti.