Nejiho trable 01 - Kam že to jedu?

Moje jméno je Neji Hyuuga. Asi mě všichni dobře znáte. Každý ví, že mi je šestnáct, že jsem jounin a takové blbosti, ale skoro nikdo neví, co si na mě připravila hlava klanu, jeden z nejvlivnějších lidí Konohy, ó veliký Hiashi-sama alias strejda.

To jsem si jednou přišel domů z tréninku, zpocený jsem byl jak nutrie a už ode dveří jsem slyšel ten jeho řev. Od schodiště do prvního patra mě dělilo pouhých deset metrů, ale problém byl, že by mě bylo vidět z obýváku.
Tož, přece mě, zkušeného jounina, taková překážka nezastaví. Vážně jsem neměl náladu na ty jeho řeči, a proto jsem vymýšlel strategii, jak to projít bez povšimnutí.
Najednou se mi nad hlavou objevila petrolejová lampa a já konečně dostal nápad. Už předem jsem věděl, že to dopadne blbě, ale za pokus to stálo. Z botníku sem teda vzal leštěnku na boty, namazal jsem si s ní celou přední část těla a hurá na to.
Na rozeběh jsem měl jen dva kroky, ale stejně jsem doufal, že to nějak ukočíruji a k těm schodům dojedu. Tak jsem se rozeběhl, co to dalo, hodil jsem placáka na zem a světe div se, jel jsem. Trochu jsem si pomáhal chakrou, nechtěl jsem si nějak odřít moji pěknou halenku.
Přidal jsem víc chakry a frčel jsem jak po másle, dokonce tak rychle, že jsem to narval hlavou přímo do prvního schodu. Během pěti vteřin se ke mně seběhl celý klan. Ležel jsem bezmocně na zemi a hladil jsem si bolístku na hlavě.
Když ostatní viděli, že pořád ležím a nezvedám se, rozsvítila se jim očička štěstím a většina z nich vypadala, jakoby tři týdny nejedla.
To byla jedna z mála věcí, kterou jsem nemohl rozluštit, buď byli tak škodolibí a tudíž šťastní, že se mi něco stalo, nebo tak hladoví, že by snědli i svého druha.
Radši jsem nad tím dál nepřemýšlel a rychle se zvedl, aby si na mě ještě nepřinesli sekáček na maso.
Tak a tím jsem získal zkušenost k nezaplacení, když se fláknu do hlavy, měl bych pár minut ležet. Teď už byla podlaha nejen černá od leštěnky, ale i krásně zelenožlutá od mých zvratků. Hlava se mi točila a viděl jsem svět černě, strejda u mě jediný zůstal a odvedl mě do obýváku.
Když už jsem si myslel, že není tak zlý, jak vypadá, tak mi dal takovou facku, že jsem sebou zas málem šlehl. Zapadl jsem do křesla a radši ani nedutal.
Chvíli chodil sem a tam, tam a sem, funěl jako stádo ovcí a nejspíš přemýšlel, co mi říct jako první. Kdybych tenkrát věděl, co mě čeká, radši bych ani domů nechodil, i když…

Konečně se rozmyslel a začala půlhodinová přednáška o chování teenagerů. Nevím, proč to roztahával na půlhodinku, stačilo říct, že si ty zničený parkety zaplatím a je to. Ale hádat se s ním, to fakt nemělo cenu, takže jsem mu všechno odkýval, dal jsem mu dýchnout do balonku a už jsem se chystal zmizet do pokoje.
Pomalinku jsem se zvedal a při tom jsem se na něj díval jako andílek. Zpražil mě takovým pohledem, že jsem se zas svalil zpátky do křesla a šoupal nohama.
Vážně jsem neměl ponětí, na co čekáme. On se rozvalil naproti mně a nespustil ze mě oči. Děkoval sem pánu Bohu, že nemá Sharingan, ona taková démonická iluze nemusí být špatná, ale jen z jedné strany.
Nechtěl jsem nic riskovat a díval jsem se na zem, na mé boty, kalhoty, černou halenku. Počkat, černou?
A v tu chvíli jsem získal další zkušenost k nezaplacení, nemaž černou leštěnku na bílý hadry. Vypadal jsem jak zebra, tučňák, panda, čáp, nu prostě jsem byl černobílý a fakt mi to muselo slušet.
Podíval jsem se na Hiashiho, který se naštěstí díval jinam než na mě. Založil jsem si ruce na hrudi a dělal jsem, že to tak už bylo. Stejně ten páprda ani neví, jak se jmenuji.

Čekali jsme a čekali, už snad přes hodinu a já pořád netušil na co. Padla na mě únava z tréninku a začala se mi klížit očka. Propadal jsem se do říše snů, bylo mi najednou tak hezky, víc a víc jsem se vzdaloval od reality.
Tenhle stav netrval ani pět minut a už jsem byl zas v pohotovostním režimu a vděčit za to můžu tomu raplovi, který z ničeho nic zařval, jako bych od něj seděl sto kilometrů a ne tři metry.
Promnul jsem si ospalá kukadla a s trochu nevrlým výrazem jsem k němu vzhlédl. Tento zážitek jsem vzal z té lepší stránky, mám další skvělou zkušenost k nezaplacení, nikdy nespat v Hiashiho blízkosti.
„Konečně můžeme začít.“
Aspoň, že už tak neřval. Jen mě zajímalo, co se změnilo od doby, kdy jsme sem přišli, a současnosti, že najednou se uráčil vyklopit, co má na srdci.
Rozhlédl jsem se kolem a u mé pravice stála jeho nejstarší dcera, ta, na kterou mám dávat pozor, velectěná Hinata-sama alias sestřenka.
Vypadala ještě hůř než já. To jediný Hiashimu závidím, umí si sjednat pořádek a každý k němu chová takový respekt, že se před ním pomalu bojí nadechnout.
Za to on se nadechl jak balon a spustil.
„Kdyby bylo po mým, zůstal by si tady, ale většina z klanu se rozhodla, že půjdeš studovat na Střední školu pro speciálně nadané ninji (SŠPSNN) v Katonshini. Ona s tebou pojede, aby viděla, co jí příští rok čeká, nebo taky možná ne.“
Na chvíli se odmlčel a škodolibě se na Hinatu usmál. Tuhle chvíli jsme všichni využili, abychom si urovnali myšlenky a vstřebali nové informace.
Jako první se zas ozvala hlava klanu.
„Hinato, ty se tam jen podíváš a okamžitě pojedeš zpátky, není to žádný výlet.“
Oba jsme na něj čučeli s otevřenýma pusama, div že nám netekly sliny od pusy a stejně tak synchronizovaně jsme vykřikli.
„Cože?“
Už jsme se ho chystali zasypávat námitkami, ale když jsme viděli, jak se nadechl, zrudl a vyvalil na nás Byakugan, okamžitě nám sklaplo a pokorně jsme sklopili hlavy.
Uklidnil se a barvitě mi začal líčit, kdy jedu, jak, v kolik, jako bych byl malý genin. Potom přišlo to horší, začal nám vyprávět, jaké to bylo za jeho mládí, když tam studoval.
Prý je to pro mě obrovská čest a já jsem si toho byl vědom, ale ta představa, že budu mezi cizími, bez Naruta, kterého můžu kdykoli setřít a machrovat na něj, že budu, úplně mi z toho vyschlo v puse, já, nejnadanější genin své doby, budu zobákem.
Odchodu těch dvou jsem si všiml, až když byla tma. Odcoural jsem do koupelny, kde jsem se konečně zbavil toho nechutného smradlavého potu a zabalil jsem se do mého neoblíbenějšího župánku.
V pokoji jsem pod postelí našel starý velký kufr a začal jsem balit. Můj odjezd se nemilosrdně blížil, dneska jsem frajer Neji, zítra budu nikdo Neji. Ta myšlenka mi vrtala lebku až do rána, takže jsem si ani nemusel lehat do postele, protože jsem stejně ani na minutu nezabral.

Příchod do koupelny mi dal další výbornou zkušenost, když se nevyspím, tak se nesmím dívat do zrcadla. Ale já to tenkrát nevěděl a koukl se. Okamžitě jsem si stoupl do bojové pozice a zapnul Byakugan, protože jsem myslel, že si tu na mě počkala Smrt se Sharinganem, ale podle krásných, udržovaných, teď trochu zkroucených vlasů jsem poznal, že ten zjev jsem já.
O pár kroků jsem se k tomu nepříteli přiblížil a podrobně prozkoumal můj nevyspalý obličej.
Pod zrudlýma očima jsem měl dvě obrovský nákupní tašky.Opláchl jsem se studenou vodou, abych z těch tašek udělal aspoň malý pytlíčky. Doufal jsem, že mi ty zrudlé oči zmizí, než vyjedu.
Nastartoval jsem žehličku na vlasy a využil jsem chvíli, než se ten zázrak nahřeje, k vyčištění zubů.
Konečně se ozvalo pípání a já si zvesela narovnal těch pár vlnek, které se mi přes noc udělaly. Tak, a teď už jsem to zas byl já, usmál jsem se na svůj odraz a sepnul si konečky vlasů do gumičky. Každý přece nemusí vědět, že je mám roztřepené jak vánoční stromeček. Žehlení má i své stinné stránky. Dobré je, že tenhle můj fígl ještě nikdo neodhalil.
V tu chvíli mi to došlo, vehnalo mi to slzy do očí a já nevěděl co dělat. Tohle byla jediná žehlička v našem klanu, naše tajná zbraň, a já si jí tedy nemohl vzít s sebou!
Snažil jsem se uklidnit a něco chytrého vymyslet. Kdo by mi jí tak mohl pučit?
Napadla mě akorát peroxidka, takže kvůli tomu pozměníme naši trasu na autobusovou zastávku a stavíme se u ní.

Tak a konečně jsme byli na zastávce, seděli jsme tam jak hromádky neštěstí na velkém hnědém kufru a koukali jsme do dálky. U srdce mě hřál jen ten pocit, že součástí mého zavazadla je i Inina žehlička. Za to půjčení má u mě barvu na vlasy, možná přihodím i lak.

Jelo nám to za sedm minut a já bych nejradši zdrhnul. Hinata mě pořád uklidňovala, že to nebude tak hrozné. Uvidíme, třeba má pro jednou pravdu.
„Čau lidi.“
Otočil jsem se po hlase a koho jsem to neviděl. Náš génius jede taky, to mě mohlo napadnout. Trochu se mi ulevilo, nebudu tam přece jen mezi cizíma, aspoň Shikamaru jede se mnou. Zaskočilo mě, že ho vzali o rok dřív, ale přece jen má IQ vyšší než půlka Konohy dohromady. Táhl toho s sebou dvakrát tolik co já, ještě že nemám takovou mámu. Z jeho tváře byl poznat odstín rtěnky, kterou paní Nara používá. Samozřejmě jsem mu to neřekl, alespoň nebudu jediný, na koho ostatní zírat.
Ale smích se nedal potlačit, chvíli na mě divně zíral, ale pak se začal smát taky. Viditelně se mu ulevilo, že jedem spolu, ale když jsme slyšeli přijíždějící autobus, tak nám úsměv hned opadl.
Vždycky jsme kamkoli skákali po větvích jak opice, ale s těma kuframa by to asi nešlo. A tak mě, Hinču a Shika čekala premiéra v jízdě autobusem.