Prison break - Svoboda pro oba (2/2)

Doufal, že už se neprobudí.
Bohužel se však vzbudil, otevřel oči a zjistil, že před celou někdo stojí. Rychle sáhl po hadru, aby si zavázal oči.
„Nedělej to, prosím, chci ti vidět do očí.“
V ruce zmáčkl kus hadru, ale ze země ho nezvedl, přemýšlel, jestli se má podívat na dívku stojící před ním.
Před ním? Ona odemkla dveře a vešla dovnitř!
Chtěl jí vynadat, tohle nikdo nesmí a ona si k němu jde jak na procházku, netuší jak je to nebezpečné.
Klekla si naproti němu a čekala, až se na ní podívá. On se stále díval na svou sevřenou pěst položenou na zemi.
„Vím, že nejíš.“
„Sakra, proč jen ke mně chodila! Teď si něco vyslechnu.“
„Já….asi tě chápu, být na tvém místě, asi bych dělala to samé.“
„Cože?“
„Myslela jsem si, že budeš chtít zemřít, a proto jsem vymyslela plán.“
„O čem to mluví?“
Položila mu svou ruku na jeho.
„Pomůžu ti se odsud dostat. Uteč Naruto a já půjdu s tebou.“
Už byl vážně naštvaný, zvedl k ní zrak a podíval se jí očí.
„Nemůžu utéct! Ty to snad nechápeš? Hinato?“
„Chápu, ale nemůžu tě takhle vidět. Nějak to zvládneme, pomůžu ti.“
„Mně nejde pomoct, nedělej si bláznivý naděje.“
Přitáhla si jeho ruku blíž k sobě a jedním z klíčů, z velkého svazku, se pokusila odemknout pouta. Nešlo to. Zkusila další, bezvýsledně.
„Klíč od těch pout má jen jedna osoba Hin.“
„Kdo? Kdo je má?“
Po tváři jí stékaly slzy. Tolik mu chtěla pomoct, ukradla kvůli němu ten svazek klíčů, který měla Tsunade schovaný.
Smutně se usmál.
„A ty si myslíš, že ti to řeknu?“
Ovládla jí beznaděj.
„Co se to s ním jen stalo?“
Přisunula se k němu blíž a objala ho. Klíče odhodila kamsi do kouta.
Přimknula se k němu co nejblíže.
„Naruto, prosím, chci ti pomoct!“
Nenamáhal se ani zvednout ruce ze země, neobjal jí, jen tupě zíral do stropu.
„Víš jak mi můžeš pomoct?“
Odtáhla se od něj a podívala se mu do očí.
„Jak?“
Trochu sklopil hlavu, aby byly jejich oči ve stejné úrovni.
„Zabij mě.“
Nemohla tomu uvěřit, znovu se jí do očí řinuly slzy, které nemohla zastavit. Odtáhla se od něj. Nevyděsila jí ani tak ta slova, ale spíše ten jeho pohled. Byl tak přesvědčený, smutný, prázdný.
„O tohle mě nežádej.“
„Tak prosím odejdi.“
„Ne.“
Rukama něžně sevřela jeho tvář. Nechápavě se na ní podíval.
„I když vypadá tak chladně, pořád je někde uvnitř ten Naruto, kterého miluju.“
Pomalu se k němu přibližovala. Díval se na ní pořád tak nepřístupně. Jeho pohled jí bolel.
Blížila se k jeho rtům, chyběl už jen kousek.
Zastavila se. Ne proto, že by chtěla, ale narazila na jeho ruku, kterou jí připravil do cesty.
„Jdi prosím!“
„Teď už se nevzdám, Naruto.“
Jednou rukou odstrčila tu jeho a než stačil zareagovat, tak se svými rty přitiskla k těm jeho. Nejdříve se jí snažil odstrčit, ale po chvíli to vzdal a…objal jí.
Líbilo se mu to, moc, ale ten polibek v něm probudil víc než touhu, lásku a vášeň. Bohužel kvůli němu ztratil kontrolu nad svými emocemi.
Nejdřív myslel, že to horko, co se mu rozlévá po těle, způsobila Hinata, ale pak mu došlo, že to byla démonní chakra.
Naštěstí z toho polibku byla Hinata taky vedle, a tak jí mohl lehce odstrčit.
„Rychle, zmiz odsud!“
Zavřel oči a soustředil se. Rudá chakra obalovala jeho tělo, snažil se Kyuubi zatlačit zpátky. Nešlo to tak lehce, jako dřív, ale podařilo se mu to, zatím ano.
Otevřel oči, pořád tam byla a vyděšeně se na něj dívala.
„Omlouvám se, Naruto-kun. Můžu za to já.“
Zase se rozplakala, místo toho, aby mu pomohla, tak mu jen přihoršila.
„Běž už prosím.“
„Ale já tu s tebou chci zůstat, napořád.“
„Teď jsem měl štěstí, že se mi podařilo tu chakru zastavit, ale příště se mi to podařit nemusí. Proto prosím odejdi!“
„NE!! To mě raději zabij!“ Sedla si zpátky k němu.
„Tak už to sakra pochop! Nic mi nepomůže, ani naše láska!“
„Naše??“ Zírala na něj s otevřenou pusou.
Ovládl ho vztek, proč jen ho neposlouchá. Zas to horko.
Zavřel oči a objevil se ve svém podvědomí, před Kyuubiho celou. Bezmocně sledoval, jak se liška snaží dostat ven. Pečeť pomalu, ale jistě praskala, je konec.
Otevřel oči.
„Hinato, rychle, musíš to pro mě udělat, ….zabij mě!“
„Ale…“
„Žádný ale, pečeť už dlouho nevydrží!“
Svíjel se v bolestech, z posledních sil se snažil zpomalit příval rudé chakry.
Vytáhla z pouzdra kunai, pevně ho sevřela v ruce. Dívala se, jak trpí. Měl pravdu, udělá pro něj to jediné, co mu pomůže.
„Sbohem, Naruto-kun, má jediná lásko.“
Podhlédli si do očí, pak je zavřel.
Napřáhla se, bodla.
Krev se vpíjela do jeho trika. Cítil, že síla démona slábne, ale že společně s ním, slábne i on.
Vykašlal trochu krve.
Odhodila kunai a přisedla si k němu.
„Odpusť mi to…“
Usmál se, tím svým krásným zářivým úsměvem.
„Díky, žes mě osvobodila. Sbohem, budu na vás seshora dohlížet.“
Usměv ochabl, oči zavřely. Jen slzy milované dívky mu dopadaly na tvář.
Přitiskla si ho k sobě. Přestala se ovládat a propadla v hysterické pláč.
Křičela, bouchala pěstmi o zeď, ale její bolest se nemírnila.
Pohladila ho po vlasech. Nevnímala realitu. Byla uzavřená ve svém světe, ve kterém byla šťastná a on byl živý.
Mluvila na něj, ale on jí neodpovídal.
Položila ho a došla si pro kunai. Sevřela ho a namířila na své srdce.
„Za chvíli budu u tebe, tak tu na mě nehraj, že spíš. Až budu s tebou, tak si zajdeme na ramen, hm?“
Kunai se blížil k její hrudi. Projel látkou jako nic a zabodl se do svého cíle.
Vytáhla ho, objala Naruta a ve své umírající a pomatené mysli doufala, že se probudí. Že se jí splní sen, a opravdu spolu půjdou na ramen, na její první schůzku.