Výměna...

Poklidná noc. Tedy spíš večer. Slunce dávno zapadlo a celá vesnice se uchylovala dávno ke svým domovům. Stejně tak jako vysoký mladý muž ke svému domu, kde na něj již dávno čekala voňavá večeře a milovaná manželka, mělo to však malý háček…

…kunai se zapíchl do stolu. Vylekaný náhlou ranou radši zaujal obranou pozici a čekal na útok.
„Tak dost!“ zakřičela žena na druhé straně stolu a stěží se uklidňovala.

Rukojeť kunaie stále svírala v dlani a probodávala svého manžela pohledem.
„Už zase jsi přišel pozdě…“řekla znenadání klidným hlasem.

Vytrhla kunai ze stolu a tiše zabědovala, protože si svou neurvalostí zničila další ubrus. Zlehka si pohrávala při pomalé chůzi se zbraní, jakoby nic nevážila a mluvila dál:
„Už zase… už po několikáté…“
„Měl jsem toho dnes moc,“vymlouval se úskočně její tmavovlasý choť a snažil se tiše splynout s židlí, na které se krčil.
„Ticho!“ okřikla ho, „…takže, už mě to nebaví. Přijdeš si domů, odhodíš ty svoje zablácené kramfleky do předsíně, kabát odhodíš na nejbližší židli a bez umytí, převlečení a nic jiného očekáváš večeři! Ani svou milovanou ženušku nepozdravíš…“zatvářila se ublíženě, „…ale! Mě už to nebaví, věčně po tobě uklízet, obšťastňovat tě a navíc se starat o naše děti, které, nebýt mě, tady poletují a sápou se na tebe!“
„Zajímavý monolog, čekáš, že ti padnu ke kolenou a začnu ti líbat tvoje nohy?“
„Hmmm,“ zamyslela se, „to by nebylo špatné.“
„Pfff,“ usykl její manžel a otočil hlavu na druhou stranu, „to sotva.“

Tmavovláska vzteky sevřela čepel kunai až tiše zabědovala, protože jí po ruce začal stékat pramínek krve.
„Do háje… chci říct. Bojíš se mi to říct do očí?“ Pomalu přenesla váhu na druhý bok a kunai odhodila kamsi mezi další krámy až to hlasitě zadunělo.
„Ne…“stále otočen.
„Hmmm?“
„Co je?!“usykne znovu.
„Nech si ty svoje super drsné manýry, tohle na mě neplatí už od dob, kdy ses mě snažil sbalit na misi bez Gaie.“
„Nepřipomínej to, buď tak laskavá.“
„Hmmm, klidně budu…“
„Co tím sleduješ?“
„O tom až později!“

Přešla k němu ještě blíž a sedla si mu do klína.
„Takže můj drahý, máš hlad? No tak soustřeď se,“ trochu ho propleskla, „v tom výstřihu stejně neuvidíš nic nového.“
„Eh… trochu.“

Jeho ženuška se přiblížila ještě blíž. Pomalu chytla jeho volný, blátem pokrytý oděv a přitáhla k sobě.
„Uděláme to takhle! Na den si vyměníme role.“
„Co tím myslíš?“odpoví, zkoumaje již zmíněný výstřih jejího domácího kimona v jednoduchém střihu.
„Ty budeš obstarávat domácnost, já si budu hovět na tvé pozici.“
„Hm, to je hloupé…“
„Bojíš se?“
„Ne! Beru to…“

Žena se šibalsky usmála.
„Tak platí…“

~~~

O den později…

Opět se schyluje k večeru. Žena si vykračuje sebevědomým krokem ke svému domovu. Kalhoty jí plandají na bocích, uniforma je stejně zablácená, jako z každé mise, o botách nemluvě. Všechny zbraně jsou zašpiněné krví a jinými nečistotami. Už z dálky jí něco štípalo v nose. Jakmile uviděla její domov, vše jí bylo jasné. Z jednoho okna se kouřilo a z druhého se ozývaly křiky jejích dětí.

Hned v nejhorší chvíli, kdy byl křik nejsilnější, a z kuchyně se ozývala kupa nadávek, zaklepala.
„Ahoj rodino, tatínek, teda, maminka je doma… kdo mi půůůůjde otevřít. Já čekám!“
„Grrr,“ozvalo se ze vnitř a o pár minut později se dveře rozrazily.

Stál v nich její zníčený muž s kruhy pod očima, vařečkou v ruce a prosebným pohledem.
„Ach, ahoj miláčku.“
„Taky tě ráda vidím, kde mám večeři?“

Žena vstoupila dovnitř a posléze zapísknutím zhodnotila situaci. Bylo všude uklizeno, jen ta večeře zřejmě nebyla na cestě.
„Nooo, nějak ses činil,“uznala a přehodila zablácenou ruku kolem mužových ramen.
„Eh, dej tu ruku pryč!“
„Nějaká nevrlá, teda chci říct nevrlý.“
„Prosím, vrať se ke kuchyni, neumím vařit.“
„Um,“ přiložila si prst ke rtům a začala děsně přemýšlet, „co za to?“
„Cokoliv, jen mě ušetři tvých prací.“
„Uznáváš tedy, že toho mám hodně?“
„A-ano, uznávám.“
„Dobře, beru to zpět. Co takhle si…“ nadzvedla obočí, „jít užít!“
„Teď? Jsem mrtvý.“
„Ale to já jsem každý den taky,“směje se žena.
„Heh… prosím, uznávám, máš toho hodně, ale už nikdy po mě nechtěj tohle.“
„Hm… jenže mě se post tatínka docela líbí.“
„Prosííím,“zaprosil šedooký muž, čímž pohřbil veškerou svou autoritu, kterou ještě den předem vcelku ovládal.
„To byl vtip. Staral ses o náš domeček moc pěkně, udělalo to na mě dojem.“
„To jsem rád. No snaha byla, uznávám, že to není lehké.“
„Pojď sem, ty moje velká hospodyňko,“zažertovala Tenten a přitáhla si svého vyčerpaného muže k sobě.
„Miluju tě, zlato.“
„Já tebe taky, Neji.“

V noci polovina spoluobčanů tráví své společné chvilky u televize, nebo se baví. Náš pár leží již v posteli. Tenten si ještě čte knížku a Neji nějak netečně leží vedle.
„Cs cs… Neji!“zašeptá a zhasne sporé osvětlení.
„Chrrrr…“

Tenten se tiše zasmála a přikryla se dekou.