Densetsu no Kunoichi - 4. Kapitola

KAPITOLA 4 - NOVÉ INFORMACE

Chodník je mokrý od krátkého osvěžujícího deště a mé dřevěné boty do něj tupě narážejí. S pohledem přišpendleným k zemi se procházím často. Nejsem zvědavá na myšlenky lidí okolo mě, které mají napsané v očích. Mám ještě asi hodinu, než budu muset dorazit na schůzku, kterou jsme si dali s Tsunade, Hiromi a Ayame. Ayame se dnes vrátila z měsíční špionážní akce přímo v útrobách organizace Akatsuki.
Pomalým krokem a o hodinu později jsem dorazila do taverny. Byl to malý zapadlý pajzl jako stvořený pro schůzky, o kterých nikdo neměl vědět. Hlavně ne Rada. Tsunade už seděla v odlehlém rohu místnosti. Zjevně se jí povedlo utéct Shizune ještě před tím, než jí stihla dát další hromadu papírů na prostudování. Tsunade na mě vrhla kyselý obličej a přemoženě kývla na pozdrav. Nemohla jsem si nevšimnout, že se vyhýbá očnímu kontaktu. Mé oči na lidi nepůsobí dobře. Ve žluté barvě lidé nacházejí neklid. Přesto jsem se divila, protože Tsunade se do mých očí vždy odhodlaně opírala a předváděla mi tak jako svému sensei, že přede mnou nemá co skrývat. Od jisté doby ale máme tak trochu komunikační bariéru.
Jak jsem tam stála a přemýšlela, na rameno mi něžně zaklepala čísi ruka. Otočila jsem se a spatřila Ayame.
„Ayame-sama! Dlouho jsme se neviděly! Jak se cítíš?“ To celé bylo jen divadlo pro přihlížející. Co se naše oči setkaly, už mi předávala informace.
„Cítím se skvěle! Konečně mám volné vlasy,“ usmála se a jedno obočí jí vylétlo vzhůru.
„Cože chce Uchiha Madara?! Já osobně ho zabiju!“ vylétlo mi nekontrolovatelně z pusy. V ten moment vkráčela Hiromi. Na obličeji výraz vzteku se směsicí překvapení. „Anebo taky ne…“ řekla jsem tišeji, jak se Hiromi jako zosobněný vztek blížila.
„A o tom jsem měla být informována kdy? Nechcete mi snad vy dvě tvrdit, že nejen že Madara žije, ale i že vy dvě jste o tom celou tu dlouhou dobu věděly?“
„To tu teď řešit nebudeme, Hiromi-sama. Je to jen jedna z novinek, které zjistila Ayame na své poučné výpravě.“ Ani se mi při té lži nezaprášilo od pusy. Faktem bylo, že o tom, že Madara žije, jsem už poměrně dlouhou dobu věděla.
Jak jsem to dořekla, nadávala jsem si za svou nekontrolovanou reakci do idiotů. Nejen, že to skutečně zjistit neměla nebo ne v nejbližší době, ale nechtěně jsem to vyzradila i Tsunade, která zjevně vůbec nebyla překvapená.
„Dobře,“ zavrčela o poznání tišeji Hiromi. „Ty ses to dozvěděla teď. A jak dlouho to víš ty?!“ obrátila se na Ayame, která se jí podívala zpříma do očí.
„Bylo to pro dobro mého úkolu. Přesně tuhle reakci jsem očekávala, proto jsem ti nic neřekla. Nepotřebuju, aby mi tvoje msta zasahovala do už tak ošemetné mise,“ odpověděla velitelským hlasem, který nepřipouštěl odpor.
Hiromi na ní dál nasupeně zírala, ale už nic nenamítala. Ayame na mě vrhla ještě jeden ošklivý pohled.
Usadily jsme se a chvíli nikdo nic neříkal. Servírka převzala naši objednávku a znovu jsme upadly do hrobového ticha. To prolomila až Ayame.
„Dobrá tedy…“ začala zvolna vyprávět. „To, že Madara žije, jste se teda už všechny dozvěděly.“ Pohlédla na mě s výčitkou a pokračovala dál. „Nyní si říká Tobi a je v páru s Deidarou. Zjistila jsem, že Deidara nemá zcela pohyblivé ruce a tak se jeho síly docela zmenšily. Nepovedlo se mu tak docela zotavit se z konfrontace s Hatake Kakashim.“
„Deidara je ten blonďatý zmetek, který porazil a odvlekl Gaaru,“ doplnila Tsunade. „Gaara byl a stále je Kazekage Sunagakure no Sato. Je nejmladším ninjou uvedeným do této funkce v celé historii. Za svou velkou sílu vděčil démonovi, kterého měl v sobě…“
„Jistě, to víme,“ skočila jsem Tsunade do řeči a ta zavřela pusu jako malá uražená holka. Tyhle její záchvaty chytrosti mě vytáčely, už když jsem byla její sensei.
„Tedy zpět k věci,“ pokračovala Ayame vážně. „Nevím, čeho přesně chce členstvím v Akatsuki Madara dosáhnout, ale je to výtečný stratég a plánuje dlouho dopředu. Mám jisté dohady, ale ty si nechám pro sebe, dokud se mi nepotvrdí.“
Ayame si je ale nenechala tak úplně pro sebe. Byly to právě její dohady o Madarových plánech, díky kterým jsem se prořekla, že Madara žije.
„A když už jsme u Madary,“ navázala Ayame, „když tedy všichni víme, že žije, je velmi důležité, abyste věděly, že Uchiha Madara působí jako Mizukage v Kirigakure no Sato. Vzhledem k tomu, že i on má s bijuu své plány, je nutné, abychom zaútočily i na Skrytou mlžnou vesnici.“
„Když zaútočíme na dvě skryté vesnice, tak všechny ostatní napadne, že chceme všechno ovládnout,“ namítla Tsunade vážně.
„Proto také musíš vyslat spěšné posly do ostatních skrytých vesnic, aby jejich kage věděli, co se chystá, Hime-sama,“ vysvětlila Ayame. „Jsem si jistá, že mnoho z nich nám i nabídne pomoc. Skrytá mlžná bude trochu větší oříšek než Amegakure no Sato.“
Tsunade přikývla.
„Nicméně,“ pokračovala Ayame, „Peinovy cíle se zdají být stále stejné a tím se tedy náš čas výrazně krátí. Jakožto člen Akatsuki jsem měla svázané vlasy a převlek neustále na sobě, nemohl hodnotně zúročit celou mou chakru. Chakra mi skrz svázané vlasy neproudí v plné síle, jako když je mám rozpuštěné. Odebíral tedy jen zlomek z mé síly. Mám ale pocit, že to démonům na rozpoznání stačí. Mise jsem plnila v páru s Hoshigaki Kisamem, legendárním ztraceným ninjou pocházejícím ze slavné šermířské sedmičky.“
„To je skvělé, můžeš to brát jako kurz u mistra zdarma,“ pronesla Hiromi kysele.
„Nebuď směšná,“ odvětila Ayame a kyselý pohled jí vrátila. „Víš stejně dobře jako já, že se mi nemůže rovnat, ani když mám svázané vlasy. Jsem několikanásobně rychlejší než on. Kdyby přišlo na souboj, jsem schopna ho porazit velmi rychle.“
„Myslím, že kdyby zjistil, že jsi Densetsu no Kunoichi, ani by se do souboje s tebou nehrnul, Ayame-sensei,“ prohlásila Tsunade s jemným úsměvem.
Z vedlejší kóje se ozvalo zašramocení a rána, jak se rozbila mistička na saké. Na hluk jsme nijak nereagovaly a možná, že jsme měly…
Zpozorovala jsem, že všechny informace brala Tsunade s pokerovým výrazem a už nám do řeči neskákala. Jen nasávala údaje a zapisovala si je do paměti.
„Tak tedy… připojili tě ke Kisamemu? Dozvěděla ses o něm něco nového? Má nějaké plány?“ zajímala jsem se.
„Je to velice zajímavý člověk…“ Ve slově člověk, jak ho vyslovila Ayame, se daly velmi dobře vycítit uvozovky, díky čemuž jsme se všechny lehce pousmály. Kisameho lidský vzhled je velice diskutabilní věc. „Z času, který jsem s ním strávila, jsem dokázala pochytit jen pár střípků opravdových reakcí, které mu proklouzly přes pečlivě udržovanou stoickou masku. Došla jsem k velice zajímavému závěru, že mu chybí přítomnost Itachiho a cítí se neúplný. Jinak se choval velice uctivě a občas jsem měla pocit, že má problém s mým pohlavím a že neví, jak se ke mně má chovat. Jestli gentlemansky nebo jako rovný k rovnému. Pečlivě hlídal své reakce, a když mluvil, kontroloval, co smí a nesmí říci. Rozhovory s ním byly jako hra na kočku a na myš.
Dále mám velmi silné podezření, že Madara poznal mou pravou totožnost, s čímž jsem ale počítala. Myslím, že později bude chtít vykoupit své mlčení protislužbou. Myslím, že je mu jasné, že pokud jsem doopravdy ta, kdo si myslí, že jsem, bude ze mě výhodný spojenec. Byl by to velice mocný soupeř, a tak jsem ho zatím nechala na pokoji. Myslím si, že konfrontaci s radostí přenechám tady Hiromi,“ kývla směrem ke jmenované.
„S radostí!“ zasyčela a upřela nenávistný pohled na své saké, zvedla ho k ústům a usrkla. „Nemáte ani tušení, jak ráda bych mu vlastnoručně zakroutila krkem.“
„Myslím, že představu bych měla,“ odvětila jsem lehce a sáhla jsem jí konejšivě na rameno. „Kdyžtak ti ho přidržím.“
Ayame se nadechla a prohlásila, že to jsou všechny informace, které má, a že nyní musíme fakta prodiskutovat a upravit plány. Seděly jsme a debatovaly ještě další dvě hodiny.
Druhý den ráno jsme měly s Hiromi plán naverbovat potřebné nadané ninji. Tsunade nám pomohla a udělala seznam možných kandidátů jak z řad chuuninů tak jouninů. Mezi jmény, která jsem nikdy neslyšela, byla i velice zvučná jména z klanů jako Hyuuga nebo Nara. Dále tam byli sourozenci Kazekageho z Písečné vesnice. Seznam čítal asi třicet jmen. Takže schopná kapacita Konohy není zcela zanedbatelná. Jen doufám, že alespoň třetina z nich bude vyhovovat našim potřebám.
Když jsme vyrazily z našeho domu, shlukovali se před ním různí lidé, brebentili a kradmo po nás pokukovali. „Nějak zjistili, kdo jsme, a jsou na nás strašně zvědaví. Půlka z nich tomu nevěří a přišli se podívat jen z nudy,“ zašeptala jsem letmo Hiromi do ucha. Ta zvedla obočí a lidi si se zájmem měřila.
„To nemohou být ony, vždyť jsou ve stejném věku jako já nebo ty!“ ozvalo je z hloučku mladých jouninů. Pohledem jsem vyhledala dívku, která to prohlásila. Měla dlouhé blonďaté vlasy stažené do koňského ohonu, prasečí nosík a mírně povýšený výraz.
„Yamanaka Ino… Na svou bezvýznamnost bys neměla tak hlasitě upozorňovat. S tvou rodinou jsem nikdy nepřišla do styku a to je možná důvod, proč se na sebe vždy snažíš strhnout pozornost svou nevymáchanou hubou.“ Po celou dobu, co jsem mluvila, jsem se jí dívala do očí a ona měnila barvu do purpurova.
„A kdo má poznat, kolik vám je, když se maskujete stejně jako Tsunade-baachan!“ Mladíka s pískově žlutými vlasy si nešlo s nikým splést. Prudce jsem se otočila a skupinka sborově zalapala po dechu. Asi jsem to udělala příliš rychle a na první pohled to vypadalo jako teleportace, ale nemohla jsem si pomoct.
„Za poznámky tohohle typu obyčejně zabíjím,“ zašeptala jsem. Zapřela jsem se pohledem do jeho azurových očí a neodpustila jsem si: „To je moje nindo, moje cesta ninji.“
Nejprve mu spadla čelist a pak se zamračil.
„Dobrá, dobrá… Věřím vám,“ zamumlal uraženě.
„To bys měl. Tsunade-hime byla mou studentkou.“ Jak jsem to dořekla, skupinka o krok ustoupila. Trošičku jsem je asi vyděsila, ale chtěla jsem si tohle divadlo řádně užít. „Naviděnou!“ pronesla jsem nahlas s nebezpečným úsměvem a pomalu jsem se otočila a vydaly jsme se pryč.
Tsunade vyčkávala na místě, které jsme domluvily. Kývla a pozdravila nás.