Ona jediná, díl sedmý - Setkání

„Takže vaši medikové se přímo nezapojují do boje? Kdo je tedy chrání?“
Inteligentní člověk, tenhle Shikamaru. Vstřebával informace o bojové strategii americké armády jako houba a kladl analytické otázky.
„Každá jednotka má svého medika, který bojuje jako každý jiný. Ten na místě ošetří raněné v nejnutnější míře, pak se zranění dopraví do nemocnic v týlu jakýmkoliv prostředkem, co je zrovna po ruce, a tam už se nebojuje. Případně medikové mají označená auta rudým křížem v bílém kruhu a na ty se dle konvencí neútočí. Většinou.“
„A jak chráníte ty nemoc...“
„Nechcete si vy dva pořád přestat šeptat?“
Naštvaná Sakura si nás oba měřila přes stůl ostrým pohledem. Seděla naproti mně, vedle ní Chouji a z druhé strany zjevně šťastný Lee. Dělil nás stůl, na nějž právě kdosi položil stolní gril, žhnoucí jako oči tygra těsně před skokem a vedle něj dvě mísy nádherně vypadajícího, v oleji s kořením nakládaného masa. Choujimu svítily oči zjevnou radostí, když kladl šťavnaté kousky na mřížku grilu.
„Eh, promiň, Sakuro. My jsme jenom, eh...“
Pod jejím pohledem jsem se mimoděk přikrčil. Opět jsem se díval do ústí velkorážního rotačního kulometu s municí z ochuzeného uranu.
„To je opruz, tyhle ženský,“ zašeptal vedle mě potichu Shikamaru. Velkorážní kulomet se namířil na něj. Po Shikamaruovi jen sklouzl, jeho štít z mírně znuděného výrazu se ani nezachvěl. Zajímavé, to bych se mohl naučit.
Ten-ten se zjevně bavila, Lee se plaše usmíval a Chouji se láskyplně věnoval masu.
„Jen chviličku, už jen chviličku,“ prozpěvoval si a pečlivě dbal na to, aby se maso nepřichytilo k mřížce.
„Ty bys to nejradši stejně sežral všechno sám, co?“
Ach jo, ta moje nevymáchaná huba. A přitom jsem to ani zle nemyslel, ba dokonce jsem to ani nechtěl říci nahlas...
Všichni se na mě podívali. Nepřátelsky. A oprávněně.
Chouji vstal. Jeho přátelský výraz byl ten tam.
„Co tím chceš říci?“ zeptal se nebezpečně potichu. „A ano, dokázal bych to spořádat všechno sám, ale rozdělím se se svými přáteli.“ Výraz jeho tváře sděloval, že mezi jeho přátele už asi deset vteřin nepatřím.
„Sám? Tyhle čtyři mísy? Tak to si říkej někomu, kdo ti to uvěří.“ Ach jo. Kdy já se naučím držet hubu? Právě jsem urazil a rozzlobil ninju a provokuju ho dál. Ale už nebylo cesty zpátky.
Také jsem se postavil. Chouji nebyl žádný drobeček, ale převyšoval jsem ho asi o hlavu.
„Tři bych ti věřil, čtyři bych možná zvládnul já, ale ty...“
„Dokážu jich sníst šest,“ zašeptal a v jeho očích jsem viděl vztek stejně žhavý jako uhlíky barbecue.
Z obličejů lidí okolo se ztratila barva.
„Tak jestli ty šest, tak já sedm. Jenže já jsem kus chlapa a ty jsi jenom tlu...“
„Beru vás za slovo oba dva,“ přerušil mě rychle Shikamaru, spěšně vstal a položil nám oběma ruce na ramena. „Kdo z vás sní méně, platí za oba, berete?“
„Beru,“ odpověděli jsme oba zároveň.
Úleva ve tvářích všech okolo...
„Zlatej Shikamaru. To bylo o chlup,“ zašeptala Ten-ten Sakuře, když jsme se opět posadili. To by mě zajímalo, co bylo o chlup.
„Dave-san, v zájmu celé téhle restaurace a tvého zdraví ti poradím, abys Choujimu už nikdy neříkal to slovo, co jsi mu chtěl říct,“ šeptal Shikamaru zase mě.
Chouji už opět láskyplně otáčel vidličkou maso.
„A co by mi udělal? Hele, Shikamaru, se mnou by měli tři takoví jako on co dělat.“
„Ty Choujiho neznáš. Je to hrozně hodnej člověk, nejhodnější, co znám, ale i když na to nevypadá, dokáže probourat tu zeď za námi tvým tělem.“
No jo. Pořád si nemohu zvyknout, že tady dokáže dvanáctiletý špunt vyskočit snožmo do koruny stromu...
„To by mě asi bolelo. Hele, je mi líto co jsem řek'. Ani jsem to nemyslel vážně, já prostě občas řeknu i to, co si doopravdy nemyslím,“ pošeptal jsem mu zpátky. A nelhal jsem, mrzelo mě to. Cizí lidé mě vzali mezi sebe na tenhle večer a já se tu do nich navážím. Dělám opravdu čest našemu světu...
„Já ti to odpouštím, Chouji ti to už odpustil, ostatní ti to odpustí také. Ale připrav si peníze, protože jsi ještě Choujiho neviděl jíst, když se vsadí. Zatím ho totiž ještě nikdo v souboji kdo víc sní neporazil. S výjimkou jeho otce.“
Usmál jsem se.
„Tak uvidíme. Mě totiž ještě neporazil nikdo, ani můj otec. Jo, a jestli si chcete užít barbecue, objednejte si nějakou svojí misku, protože tyhle čtyři už jsou soutěžní.“
„Dobrý nápad.“

* * *

Byla už tma. Číhala v zapomenutých zákoutích, krčila se pod lavičkami, prohrávala boj s pouličními lampami...
Podél řady domů se ztichlými okny, kde jen občas nesměle zářila zapomenutá lampička někoho, kdo ještě nešel spát, šla dvojice.
Podivná dvojice. Šli tak, jako by jim jakýkoliv rychlejší pohyb způsoboval krutou bolest a co chvíli se zastavili, aby si odpočinuli. A každou chvíli si některý z nich položil ruku někam poblíž solar plexu, jako by se držel za otevřenou ránu.
Světlo jedné z luceren je ozářilo tak, že bylo vidět více než jejich obrysy. Ten vyšší, s rameny velikosti průměrně velké hory se právě opět zastavil, sevřel si rukou hrudník a v mírném předklonu chvíli oddychoval. Druhý z nich byl mohutný mladý muž s postavou někoho...
… ano, někoho z klanu Akimichi.
Dýchal jsem zhluboka, ale opatrně – bolelo to. V mém žaludku byl zjevně porušen zákon o neprostupnosti hmoty a vytvořil se tam zhroucený prostor podobný vnitřku černé díry – jinak totiž nechápu, jak se do něj mohlo vejít devět misek barbecue. Zvedl jsem hlavu a podíval se na chudáka Choujiho, který na tom byl stejně jako já. Svíral si na hrudi místo, kde měl žaludek.
„Dal bych se do smíchu, kdybych mohl,“ sdělil jsem oddychujícímu tlouštíkovi. „Jen obavy, že nevypadám o nic lépe a stav mého vlastního žaludku mi v tom brání.“
Tlouštík – ne, nemyslel jsem to zle. Tenhle prima kluk potřeboval být pro své jutsu trochu při těle.
Chouji se bolestně, ale zároveň vesele zašklebil.
„Vypadáme určitě stejně. Ale máš moje uznání, Dave-san. Remízovat v závodech jedlíků s někým z klanu Akimichi, to je opravdu výkon.“
„Tak dík. Já jsem zatím vždycky vyhrál. Jsi první, s kým jsem remízoval. A remízovat v závodě jedlíků s Davem Sabremanem, to je taky velmi slušný výkon.“
Teď se jen nepozvracet. Byla by to škoda, takové skvělé barbecue. Jen škoda, že jsem to nemohl zapíjet pivem, protože bych zítra...
...dobrý Bože, zítra mám misi pomáhat kdesi na farmě, prý si pro mne šetří tu nejtěžší práci, když se dozvěděli, že k nim jde pracovat někdo se silou a postavou vzrostlého medvěda. Ach jo, to bude ale den...
Ale co. Už jsem na tom byl hůř.
„Sabreman Dave, tady se naše cesty rozdělí. Když půjdeš tamhle kolem pekárny, doprava, tak se na další křižovatce dáš opět doprava a dojdeš do ulice, kde bydlíš.“
„Uf. Dík, a ať ti zítra není moc špatně.“
Chouji se zasmál.
„O mě se neboj, Sabreman Dave. Akimichi klan má pro tyhle případy vyvinuté a osvědčené bylinné tinktury. Tak mě napadá, nechtěl bys...“
„Šmarjá, ne! Nic dalšího už nepozřu, i kdyby toho měla být jen čajová lžička.“
Pokrčil rameny. „Jak chceš. Ale kdybys přeci jen změnil názor, tak tamhle v té tmavě hnědé budově otevřeš bránu, projdeš přes trávník ke dveřím a zabouchej. Někdo ti přijde otevřít a stačí jen zmínit, kdo jsi.“
„Díky, jsi skvělej kluk.“
Jen se zasmál. „Dobrou noc, Dave.“
„Jojo, tobě taky, Chouji.“
Začal jsem se opatrně sunout směrem k mému domovu. Tam, kde mi Chouji poradil zahnout, jsem se otočil doleva a mířil směrem k domovu.
Po asi deseti minutách opatrné chůze mě napadlo, jestli jsem zahnul dobře. Ksakru, říkal doleva, nebo doprava?
Jako na potvoru byla ulice taková typicky konožsky noční - tmavá, špatně osvětlená, a hlavně prázdná. Nikde žádný smrtelník, kterého by se dalo optat na cestu.
Kdybych neměl místo žaludku tlakovou nádobu, tak se proběhnu a zjistím to. Poběžím pět minut tímhle směrem a budu vědět, na čem jsem – buď budu doma, nebo se vrátím a zároveň se příjemně proběhnu.
Jenže teď jsem byl rád, že jsem mohl jít, takže jsem pokračoval dál v naději, že mám správný směr.
Po několika minutách mi srdce poskočilo radostí – zahlédl jsem siluetu člověka. Klečel u dřevěné ohrady, což mi sice přišlo poněkud divné, ale...
No to snad...
Postarší muž, o něco méně mohutný než já. Červené hadry, dlouhé bílé vlasy. Klečel u ohrady a hihňal se jako úchyl, kterým mimochodem zjevně byl – ta ohrada, u níž klečel a oko přilepené na dírce po vypadlém suku, byly, jak jsem poznal, městské lázně. V horkých pramenech teď zřejmě relaxovali lidé, kteří se vraceli z večerních směn, například sestřičky z konožské nemocnice.
„Úchyle,“ sdělil jsem mu. Stál jsem těsně za ním. „To jsi nikdy neviděl nahou ženskou, že musíš šmírovat?“
Odlepil oko od díry a opovržlivě se na mne podíval.
„Já nešmíruju. Já sbírám informace!“
„Jasný, a já jsem Elvis Presley. Máš štěstí, kdykoliv jindy bych tě seřezal jak koně, ale dneska tě nechám jít. Padej!“
V očích mu zablýskly jiskřičky smíchu.
„To bohužel nemůžu. Jak jsem řekl - sbírám informace pro svoji novou knihu.“
Hm. Zaslechl jsem útržky zvěstí o někom, kdo píše knížky, šmíruje ženy a říká tomu „sběr informací“ a „inspirace“, takže je možné, že jsem právě narazil na dotyčného osobně.
„Fakt? A co už jsi nasbíral?“
Vesele a rošťácky se zašklebil.
„Třeba to, že ta úplně vpravo, ta s dlouhými vlasy, je opravdu hezká.“
Hm...
Hmm...
Hmmm...
„Jenže já jsem ze Svazu pro mravní čistotu města Konohy. Víš, co to znamená?“
Nazdvihl obočí.
„Tak to tedy nevím.“
„To znamená, že se musím přesvědčit, jestli tvou mysl nezatěžuje hřích lži. Uhni,“ odstrčil jsem ho, klekl si (žaludek bolestivě zaprotestoval, ale ignoroval jsem ho) a přilepil oko k díře.
„Která jsi říkal, že to je?“
„Ta napravo. Haha, spolek pro mravní čistotu, cha cha cha! Teda, to jsem ještě ne-neslyšel,“ cítil jsem, jak se za mými zády otřásá smíchy.
„Smůla. Ta úplně napravo je ke mně zády... moment! Teď se oto-... Týýýýjo... teda... teda to je luxus! To je ale kvalitka!“
Odlepil jsem oko od otvoru (ale nerad, NERAD!) a otočil jsem se na neznámého. Stále se ještě chvěl tichým smíchem, ramena se mu třásla.
„Máš štěstí, nelžeš.“
Pomalu a opatrně jsem vstal. Ve špatném světle noční ulice jsem si neznámého prohlédl.
Dotyčný měl červené čáry od očí dolů po tváři, široká ramena a široký úsměv. Neměl jsem z něj pocit hnusu, který jsem obvykle cítil při pohledu na jiné šmíráky. Nebyla to ona typická zkrachovalá, slizká, odporná parodie na muže s ohnutým hřbetem a bez jakékoliv šance na kontakt s opačným pohlavím. Tohle byl kus přímého chlapa – nebál se, usmíval se, díval se mi do očí a nevím čím, ale byl mi sympatický. Bylo v něm něco, co jsem znal u kluků z naší jednotky. U kluků, se kterými jsme proháněli sukně, pili o závod v barech po celém světě a když se to místním nelíbilo, po vzájemné výměně zdvořilostí jsme je zmlátili rukou společnou a nerozdílnou na jednu hromadu...
„Kdo jsi?“ zeptal jsem se ho.
Šťastně se usmál, jako by na tuhle otázku čekal.
Zaťal ruku v pěst. „Kdo jsem?“ Vycenil zuby v úsměvu a zdvihl pěst k noční obloze. „Jsem letní bouře. Muž nesmírné síly a moudrosti věku! Ženám měknou kolena mým šarmem a nepřátelé ve strachu utíkají!“ Vyskočil, v letu udělal piruetu a napřáhl ke mně vztyčenou dlaň s vytrčeným ukazováčkem a prostředníčkem v gestu victory. „Jeden ze tří legendárních Sanninů! To jsem já, Jiraya!“
Tak tohle vypadá jako počátek krásného přátelství, pomyslel jsem si.
No, holt zítra budu nejen se zkaženým žaludkem, ale i nevyspalý, protože tohle se musí zapít i přes stav mého žaludku.
Ach jo. To bude zítra den...