Ona jediná, díl druhý - Probuzení

Probudilo mě světlo. Škvírkami mezi závěsem a zdí prošlehly jasné paprsky veselého sluníčka a poťouchle mě lechtaly na zavřených očních víčkách tak dlouho, dokud mě neprobudily a nenechaly rozespalého, bručícího medvěda, aby se slastně protáhl a uvědomil si, že se cítí o hodně lépe. Bolest po celém těle zmizela, zůstalo jen stále sílící svrbění v žebrech, dokazující, že se mi má zranění opravdu hojí.
A ještě jedna věc, díky které jsem zjistil, že už jsem na tom daleko lépe.
Dostal jsem hrozný hlad.
Rozhlédl jsem se po místnosti, jestli s tím náhodou někdo nepočítal a nenechal tady něco, třeba kus propečeného steaku o velikosti Číny nebo menší horu smažených hranolků s oceánem majonézy.
Stůl, dvě židle, skříň, noční stolek...
Jídlo žádné, kupodivu. Jen čerstvé květiny ve váze...
Ale takový hlad ještě nemám.
Ha, ha.
Dveře se otevřely a vešla jimi moje známá v červeném, následovaná jakýmsi mužem s bílými, do všech stran trčícími vlasy (účes, kterému můj otec trefně říkával „jako když se prase lekne“), kusem tmavě modrého hadru přes obličej a tou pitomou čelenkou přes jedno oko (proboha, co mají všichni s těmi čelenkami?), oblečeného v modrém úboru se zelenou útočnou vestou, na první pohled voják. Jako třetí vešla vysoká, krásná blondýnka v zelené blůze a...
Zapolykal jsem.
Tedy, vážení, už jsem viděl u ženských ledacos, ale takováhle výbava, to se opravdu jen tak nevidí, navíc v tomhle případě spíše vidí, neboť obě přednosti byly všem na očích díky více než hlubokému výstřihu.
Uvědomil jsem si, že na ni civím s otevřenými ústy. Rychle jsem je zavřel.
Moje známá v červeném se na mě dívala znechuceně, Tmavě Modrý Hadr Přes Obličej se na mě svým jedním okem poťouchle smál – a Dáma S Velkýma... ehm, Dáma V Zeleném...
… no, ta jen konstatovala:
„Jak vidím, už je mu opravdu lépe. Když se pacient zajímá o věci ve svém okolí, je to vždycky příznak zlepšení.“
Tmavě Modrý Hadr se chvěl potlačovaným smíchem.
Všichni tři přistoupili k mojí posteli.
„Já jsem Tsunade, pátý hokage Konohy. Tohle je Hatake Kakashi, velitel teamu, který tě našel, a tady mojí učednici Sakuru už znáš.
Takže, cítíš se na zodpovězení několika otázek?“
Usmál jsem se.
„Samozřejmě. A co vy, odpovíte mi na oplátku na pár mých?“

* * *

Cítil jsem se otráveně a připadal si jak v nějakém přiblblém sitcomu nebo v těch pitomých pořadech se skrytou kamerou. A už mě nebavilo se hádat.
„Takže jsem v ninjovské vesnici, v ninjovské nemocnici, ošetřovaný ninjovskými mediky a našla mě šestnáctiletá kunoiči, která se vracela z mise spolu se zbytkem jednotky, kde bojovali s nějakým supersilným ninjou, který létal na ohromným, z jílu uplácaným holubovi nebo co to bylo a házel vybuchující pavouky a mravence, taky z toho jílu.
A míchal je dvěma pusama na dlaních.
A těsně předtím zabil spolu s ostatníma supersilnýma nějakého jiného supersilného ninju s démonem v těle, který uměl ovládat písek.
A co Elvis? Ten vám tady v Konoze nežije?“
Začínal jsem toho mít právě dost.
„Dík za to, že jste mě našli a dali dohromady, za to vám asi těžko někdy poděkuju dostatečně. Ale idiota ze mě dělat nemusíte! Jako voják toho znám opravdu hodně o všech armádách světa, o těch současných i minulých, takže toho vím docela dost o organizaci ninjů ve starém Japonsku. Rozhodně neměli města, nemocnice a spoustu dalších věcí.
Copak vážně čekáte, že vám něco takového uvěřím?“
Té, která si říkala (s velkými písmeny, je to titul, jak mi tvrdili) Pátý Hokage Tsunade, už hodnou dobu tepala na čele modrá žíla, přímo nad jakýmsi drobným drahokamem v místě „třetího oka“. Zhluboka se nadechla, jakoby na mě chtěla začít řvát z plných plic.
A opravdu, nespletl jsem se, začala. A pořádně.
„A ty se nám tady snažíš namluvit, že jsi elitní voják nějaké podle tebe úžasné a veliké země, o které jsem nikdy neslyšela, pomocí nějakých ocelových trubek, co plivou projektily z oceli a olova, a věcí, kterýma vidíte i potmě, jste se snažili zajmout nějakého toho... generála, který měl u sebe nějaký kufr, který umí srovnat se zemí půlku města, a ten kufr explodoval a pak jsme tě našli. A ta vaše armáda o síle několika desítek tisíc mužů s nějakými obrněnými vozidly, loděmi a létajícími vozidly se samozřejmě dokáže někam ukrýt, takže armádu, která má víc lidí než polovina Země Ohně a je tu už asi pět let, jsme nějak přehlédli.
A to ti máme věřit zase my?“
Zadíval jsem se z okna, unaven nesmyslnou hádkou. Opravdu mě vyčerpávalo hádat se o naprosto zjevných věcech.
Jenže...
… někde hluboko uvnitř se mě zmocňoval neklid a strach. Bál jsem se. Hrozně jsem se bál, že by mohli mít pravdu. Nejvíce mě to přepadalo právě při pohledu z okna. Bylo tu příliš mnoho divných věcí. Měl jsem neodbytný pocit, že se doslova dívám na něco, co mi má dojít. Nebyl to jen fakt, že jsem přežil jaderný výbuch, věc sama o sobě pravděpodobná asi jako že potkám živého dinosaura nebo že McDonald zkrachuje.
Ne. Je to něco, co přehlížím, ale co je natolik zvláštního a chladně, nepříjemně cizího, že mě to znepokojuje, něco...
…architektura.
Vytřeštil jsem oči. To bylo ono.
Tohle nebylo nic, co jsem znal ani viděl – a to jsem za dvacet let u amerických speciálů byl snad ve všech oblastech tohoto světa včetně Antarktidy více než třikrát.
Válcovité, zvláštní budovy, propojené spoustou drátů a kilometry trubek, se táhly, kam až jsem dohlédl. Vícenásobné, lomené šípovité střechy, jakoby spojené z japonské a čínské architektury naráz, ale jakýmsi zvláštním, cizím způsobem k mně neznámému praktickému účelu.
Vím, jak se staví v Kábulu. Jak se staví ve vesnicích na Sibiři, na Čukotce, jak vypadá středně velké město v jižním cípu Chile. Viděl jsem, v čem bydlí v jižní, střední a severní Africe. Jak stavějí Židé, Arabové, Peršané, Finové nebo domorodci v Kongu. Vím, jak vypadají ropné plošiny v Severním moři a jak vypadají ruské polární základny.
Vím to, protože jsem se všechny ty budovy učil vyhazovat do vzduchu.
Všechna města si byla svým způsobem podobná. Ano, vypadaly úplně jinak, ale určité, na první pohled nepostřehnutelné rysy byly pro většinu mě známých budov společné.
Umístění oken, tvar budov a jejich střech, jejich uspořádání do architektonického obrazce...
Ale tohle bylo jiné, cizí. Jakoby odjinud. Nic z toho, co jsem znal...
A tehdy jsem si vzpomněl na Eritakova slova.
Tenkrát jsme byli na misi v Paraguay. Cvičili jsme povstalce v džungli poblíž Asunciónu, dělali s nimi přepady vládních konvojů, sabotáže a podobné věci. Prostě jsme podporovali hnutí odporu proti místnímu diktátorovi, jak bylo naší náplní práce.
A při jedné z cest skrz džungli jsme narazili na domorodou vesnici, jejíž obyvatelé byli právě masakrováni vládními jednotkami – vyrušili jsme je právě v nejlepším. Po eliminaci útočníků (nemám se zabíjením nepřátel nejmenší problém, ale nejsem přítelem zbytečného zabíjení, obzvláště ne civilistů) jsme ošetřili raněné. Pomáhal nám i Eritak, místní postarší léčitel – šaman. Na podobné nesmysly samozřejmě nevěřím, ale ten člověk se vyznal v léčení a věděl, kam přiložit tlakový obvaz, jeho rozdrcené rostliny z váčku měly překvapivě antiseptické účinky a zjevně se svými léčitelskými metodami slavil dlouhodobé úspěchy, protože místní ho měli ve veliké úctě. Zůstali jsem s nimi asi tři dny a pomáhali jim vybudovat palisády kolem vesnice.
Poslední den večer si mne Eritak vzal stranou.
„Moc jste nám pomohli, vojáci. Nejste sice z naší země, ale přesto jste nám pomohli. Děkujeme vám.“
„Není třeba děkovat, je to naše práce, Eritaku. Ale ty jsi mi chtěl říci něco jiného než slova díků, ne?“
Usmál se.
„Správně válečníku. Chtěl. I přesto, že mi nebudeš věřit.“ Zvednutou rukou zarazil moje vlažné protesty. „Vím to a počítám s tím, ale chtěl bych, abys to věděl. Jeden z mých darů je vidět cesty osudu člověka.“
Pousmál jsem se.
„Takže mi chceš předpovědět budoucnost?“
„Ne. Budoucnost nezná nikdo. Já vidím cesty osudu. Vidím to, co se může, ale nemusí stát, to, co se stalo, nebo mohlo stát. Cesty osudu nejsou rovné a předem dané. Někdo má před sebou cestu jasnou, bez odboček. Ale ta tvoje, válečníku, ta tvoje se štěpí na dvě jasné větve. Na jedné z nich zemřeš v bílém záblesku...“
„To se vojákům stává, že umřou. A ta druhá?“
„Staneš se válečníkem v jiném světě.“
„Hm. To jako že budu lovit démony nebo co?“
„Ne,“ úsměv, lemovaný počínajícími vráskami. „Dostaneš se do jiného světa, kde budeš pokračovat ve svém řemesle. Dál už nevidím.“
„Hm. Zajímavý...“
„Věděl jsem, že mi nebudeš věřit. Beztak to jsou jen tlachy starého šarlatána z domorodého kmene kdesi v džungli, a ty přece něčemu takovému nevěříš, že ne? Klidně na to zapomeň. Stejně, jako jsi zapomněl na tu černovlasou dívku, co jsi jí slíbil, že nezapomeneš, když ses tenkrát začínal učit svému řemeslu.“
Šamanův úsměv získal nový rozměr. Evidentně se dobře bavil.
Jenže já jsem si na Moniku, se kteru jsem chodil tenkrát před svým nástupem do armády, nevzpomněl alespoň pět let, a rozhodně jsem se o ní nikomu nezmiňoval. Byla to jen jedna z řady mých dobrodružství v mládí. Odkudsi se objevil pocit, že tady něco není v pořádku.
Podíval jsem se mu zpříma do očí. „Ty nejsi obyčejný, hloupý vesnický šaman.“
To bylo konstatování, ne otázka.
Místo odpovědi se na mne znovu usmál, otočil se a odešel.
Samozřejmě jsem na tuhle příhodu zapomněl....
... a já ti nevěřil, Eritaku. Já idiot ti nevěřil. Idiot, neskutečnej idiot.
Na druhou stranu – kdo to moh', sakra, vědět?
Vrátil jsem se zpět do přítomnosti. Podíval jsem se na Tsunade.
„Nechte mě o samotě. Prosím.“ Asi tak deset let, než se s tím srovnám.
Všichni tři kývli téměř zároveň. Zvedli se a odešli.