Loučení a návraty 11

A jedenáctý díl... spíš jen takový předkrm ke dvanáctce, protože až tam se teprve pomalu dají věci do pohybu... ale o tom později...:D

Naruto
Tady jde o Sakuru… Okamžitě se zarazil. Sakura…
Jak se vůbec opovažuje o ní mluvit? Po tom všem… To mu to pořád nestačí? Získal ji, dívku na které Narutovi záleželo víc než na komukoli jiném. A nejen ji. Sasuke… ten muž v něm vyvolával stále větší nenávist. Pomalu začal nad svými city ztrácet kontrolu.
Co si vlastně myslí? Ten arogantní, nafoukaný parchant… Sasuke. Vždy, když se něco pokazilo, mohl za to on. Ty roky bez něj… kdy si jen tak odešel, za tou svou hloupou pomstou… kolik bolesti, smutku a stesku jim tím způsobil! A bylo mu to jedno…
Záleželo mu vůbec někdy na svých přátelích? Přátelé… Naruto se chladně ušklíbl. Ne. To sotva. On byl vždy zahleděný jen do té pomsty. Jsem mstitel, musím zabít bratra… Znovu se ušklíbl. Posměšně, chladně… nelidsky.
A teď za ním přišel… Prý, přivést ho zpět… A proč? Kvůli Sakuře… Sakura… co by to s ní mohlo mít společného?

Sasuke
Konečně to vypadalo, že ho začal poslouchat. Má šanci, ale musí jednat rychle.
Naruto se otočil. Tedy… Naruto? Byl to vůbec on? Hleděly na něj dvě rudé, démoní oči. Oči bájného Devítiocasého démona. Oči, ve kterých byla bolest, a spousta vzteku… vražedného vzteku. To už opravdu nebyl Naruto, jak ho znával.
Ale proč?
Proč se z něj stalo tohle? Kvůli tomu, že ztratil holku… Sasuke byl schopen pochopit někoho, kdo něco ztratil. Sám to poznal, věděl jak moc to bolí, ten vztek, ta bezmoc a stesk... Kdy jediné, co mohl udělat, byla pomsta. Ten, kdo to způsobil, musel trpět. Musel zemřít.
Ale přesto… ztratit rodinu a ztratil přítelkyni… to je pořádně veliký rozdíl. No, tak si přeci mohl najít jinou, tedy, ne že by to Sasuke chtěl, to ne, už kvůli Sakuře, ale… nemohl si pomoct. Sám nikdy nepoznal, co je to být zamilovaný, nevěděl, co znamená opravdu, nesobecky a z celé duše mít někoho rád, to je pravda… ale tak či tak, Jinchuurikiho reakce se mu prostě zdála reakcí přehnanou. Co se to s ním děje? Nechápal.

Naruto
Celé ty roky… všechny ty pocity… které vždy skrýval za šťastným úsměvem… Znásobeno událostmi poslední doby… to všechno muselo ven…

Sasuke
„Naruto… jde o Sakuru. Ona je…“

Naruto
Jde o Sakuru… Ta slova ho rozzuřila ještě víc. Oči mu zaplály rudou, vzteklou září. Už se přestal ovládat, nechal své pocity volně proudit, nebránil se jim… Jako rozbouřená řeka, něco neovladatelného, co si vždy najde svou cestu, svou prudkou silou, která postupem času stále narůstá… až odstraní z cesty všechny překážky a …
Zase začal. „Sakura je tě-“
Nenechal ho domluvit. Zrušil tu malou vzdálenost mezi nimi a pevně ho chytil pod krkem. Zadíval se na něj. Jeho přítel… ne. Na to nemysli, řekl si. Už to není přítel. A nikdy nebyl, umínil si.
Už nedokázal jasně uvažovat. Vztek mu doslova zatemnil mysl, a navíc se k němu přidala i Kyuubiho přirozená zuřivost. Poslední dobou využíval ohromné množství chakry, i té Kyuubiho. A každý den se pomalu otvíral Devítiocasé víc a víc… Pro démona nebylo těžké ovlivňovat jeho mysl… nenápadně vsouvat mu své city, svou vůli...a Kyuubi miloval zabíjení…

Sasuke
Málem ho uškrtil. Držel ho moc pevně, Sasuke se nemohl vykroutit. Co to sakra dělá? Vždyť ho chce jen odvést zpět, domů, tam, kam Naruto patří.
„P-Přes…Přestaň“ zasípal. Ne, opravdu se to nevyvíjelo, jak by si býval přál.

Naruto
Přestaň? Fajn, pomyslel si, jak chceš. Chytil ho pevněji a širokým obloukem odhodil několik metrů dopředu. Pak se pomalu vydal za ním. Viděl Sasukeho, jak před ním leží na zemi, proti jeho síle bezmocný. Mohl by ho klidně zabít… pohrával si s tou myšlenkou. Proč ne, vždyť o jednoho Uchiha míň nebo ne, už na tom nezáleží… Pozvedl ruku.
Bude to jednoduché… Fuuton: Rasen shuriken, tři slova a potom už nic… konečně bude konec. Konec všeho…
Začal soustřeďovat chakru. Díky svému tréninku už dávno nepotřeboval klony, vše bylo tak stroze jednoduché...

Sasuke
Jenom ležel, a zíral na něj. Nemohl uvěřit tomu, co vidí. Jak se může někdo tak….změnit? Naruto je teď…je teď… jako já, uvědomil si. Jako jsem býval já…
Ale takhle to nemůže skončit! Já se nechci vzdát! Nemůžu teď tady zemřít! Ještě jsem nesplnil svůj slib!
Zarazil se. Nechci se vzdát… slib… To jsou… Narutova slova.
Kdyby to nebyla tak vážná situace, tak by to snad bylo i k smíchu… On se teď choval podobně jako Naruto, a Naruto teď měl jeho touhu po pomstě… Ironie osudu.*

Naruto
V ruce mu rotoval zářivý kotouč chakry. Jedna rána, a bude po všem… díval se mu do očí. Zabít přítele…udělá to? Připravil se. Teď!

Napřáhl ruku…Ale… nemohl. Ne. Za liščíma očima jakoby najednou prosvitla nebeská modř… jen na kratičký okamžik to byl znovu TEN Naruto, přátelský, obětavý… ten, který se mohl stát Hokagem. Ten, který by nikdy neublížil příteli... Jen na okamžik, ale i ten stačil k tomu, aby se zarazil a techniku zrušil. Jeho ruka prázdně dopadla na Sasukeho hruď, velkou silou, to ano, ale ne smrtící… neudělal to. Nezabil ho. Proč ne?

Sasuke
Nezabil ho… proč? On by to na jeho místě udělal. Pocítil zvláštní, podrážděné bodnutí. Rivalitu... Nezabil ho… dokázal se ovládnout… přemoci tu touhu po pomstě… Sakra, dost! Už zase… Samé nesmysly.
„Vrať se…“ zašeptal. „Domů… ke svým přátelům… Sakura… bude mít dítě, ty baka…“

Naruto
Bude mít dítě… zrychlil se mu dech. Dítě… tak tohle je důvod, proč ho chtěl přivést zpět?

Aby mu ukázal, že splnil i svůj druhý cíl, ten o obnovení klanu Uchiha? Jak jen může... jak?

...............Pokračování příště..........................