Hiroki 4

„Co po mně chcete?“ zeptala se trochu vystrašeně, ale i naštvaně Hiroki.
„Celkem nic. Jenom budu potřebovat pomoct s některejma mýma plánama, taky bys mohla pomáhat v kuchyni, od tý doby, co nám zabili kuchaře to jídlo není poživatelný, potom budeš mým špehem,“ Orochimaru se zarazil. Uslyšel vedle sebe chrápání. Shodil Hiroki ze židle a ta se rázem probudila. Než stačil Orochimaru něco říct, někdo zaklepal na dveře. Když se dveře rozlítli, vstoupili dovnitř Daisuke s Isamem a vlekli mezi sebou Sabura.
„Není to ten malej fakan, co mi zkazil zábavu?“
„Ano je, Orchimaru-sama.“ odpověděl Daisuke.
„Jo, ne žádný ano! Kolikrát ti budu muset ještě říkat, abys nemluvil spisovně! Co tu chceš?“ zeptal se směrem k Saburovi.
„Jen aby mi Hiroki vrátila ten náramek po babičce.“
„Ty ses sem trmácel jen kvůli nějakýmu náramku?“ podivil se Orochimaru.
„A kvůli čemu jinýmu bych se sem asi měl trmácet?“
„Třeba abys mi pomoh, ne?“ ujala se slova Hiroki.
„Nebuď naivní. K čemu by mi to asi bylo? Teď mi dej ten náramek a přestaň se chovat jako Tsunade, když sází všechny svoje prachy do nějaký dementní hry.“
„To přirovnání se ti fakt povedlo!“ zachechtal se Orochimaru.
„Já ten náramek nemám.“ řekla Hiroki.
„To si ze mě děláš srandu, ne? Kdes ho jako nechala?“
„Jak to mám asi vědět? Nejspíš budeš muset prohledat les, abys ho našel.“
„Na to nemám čas, musim dokončit misi.“ naštval se Saburou.
„Já myslim, že si s misí nemusíš dělat starosti. Jelikož si našel náš úkryt, budeš tu muset zůstat, dokud se neuráčim si najít nějaký jiný. A to nebude zrovna brzo.“ zašklebil se Orochimaru.
„A co tu jako budu dělat?“ naštval se Saburou.
„Budeš mi pomáhat s mýma plánama atd. Když jsem to přeříkával minule, tak tu tahle holka usla, tak se nebudu zbytečně namáhat. Nějaký dotazy?“
„Ne.“ řekl Saburou a využil toho, že ho Daisuke s Isamem pustili a vyběhl z otevřených dveří ven. K jeho neštěstí vrazil do obrovského, tukem zalitého chlapíka, který zrovna šel za Orochimarem s důležitou zprávou. Popadl Sabura a dovlekl ho zpátky do místnosti, kde zrovna Orochimaru nadával Daisukemu s Isamem. Když si všiml, že někdo vstoupil do místnosti, otočil se a jakmile zjistil, kdo tam stojí, objevil se mu na tváři úsměv.
„Skvěle, Yatako. Tyhle tupci ho nechali utéct.“
„Nevěděl jsem. Kdo to je, ale tak jsem ho sem vzal… Jinak mám pro vás důležitou zprávu, ale….“ zarazil se Yatako v půli věty.
„Ale co?“ podíval se na něj Orochimaru.
„Ale nevim, jestli by bylo dobře, aby to oni věděli.“ podíval se na Sabura a Hiroki.
„Aha, v tom nebude problém. Daisuke, Isame, postarejte se o ně!“

****************************************************************************

Daisuke, Isame, Hiroki a Saburou došli do místnosti, kde byly dvoje dveře.
„Tak, tamhle je tvůj pokoj, Hiroki,“ ukázal Daisuke na jedny dveře, „a támhle tvůj, Saburou,“
ukázal na druhé dveře.
„Co si vy myslíte o Orochimarovi?“ zeptal se těch dvou Saburou.
„Že je to pěknej pitomec,“ zabručel Isame a Daisuke ho za to kopnul do nohy.
„Běžte do těch pokojů a už ani slovo. Nemáme na vás čas.“ řekl Daisuke, otočil se, vzal sebou Isameho a zamkl tu místnost s dveřmi.
„To jsi mě musel tak nakopnout?“ rozhořčil se Isame.
„Jo, nesmějí vědět, co si o něm my myslíme. Pak bysme z toho měli průšvih my….“

***************************************************************************

„Jak to, že si ztratila můj náramek po babičce?“ rozčílil se znovu Saburou.
„Neptej se mě na to furt a dej mi pokoj!“ naštvala se Hiroki a utekla do svého Daisukem určeného pokoje. Saburovi nic jiného nezbejvalo, než aby se odebral do toho svého.
Když otevřel dveře, vyvalil se na něho zatuchlý smrad. V jeho pokoji byla jenom postel, skříň, u které nešly zavírat dvířka a polorozpadlý stůl. To mu tolik nevadilo, jako ten smrad.
Asi po pěti minutách do jeho pokoje vstoupila Hiroki.
„Musim ti něco ukázat.“ vzala Sabura za ruku, druhou rukou si držela nos a táhla ho do svého, stejně zapáchajícího pokoje.
„Co jako má bejt?“ zeptal se Saburou, protože nic neviděl.
Hiroki ukázala na dvě díry ve zdi. Saburou se k nim sehnul a podíval se. Nemohl uvěřit tomu, co uviděl. Byl tam Orochimaru s Yatakem. Hiroki se sehnula k druhé díře a společně se dívali a poslouchali jejich rozhovor.

****************************************************************************

Orochimaru-sama, mám pro vás jednu špatnou a jednu dobrou zprávu. Jakou chcete slyšet dřív?“otázal se Yatako. Orochimaru se chvíli rozmýšlel a pak řekl: „Obě najednou.“
Yatako se zarazil, potom si udělal klona a řekl mu obě zprávy najednou. Orochimaru se zamračil.
„Z toho jsem nic neměl. Tak nejdřív tu špatnou.“
„Ta špatná je, že jeden vězeń vám sežral váš předposlední lanovitej fialovej pásek.“ Řekl Yatako s velkou vážností.
„Kdo byl ten vězeň?“
„Jiraiya. Von nejdřív zařval, že má strááášnej hlad, pak se napřáhl po někom, kdo zrovna nes váš předposlední lanovitej fialovej pásek, sebral mu předposlední lanovitej fialovej pásek, ukousl váš…“
„To stačí Yatako. Musíme toho vězně nějak potrestat.“
„Nemůžem, Orochimaru-sama.“
„Jak to?“ podivil se Orochimaru.
„No on použil zbytek vašeho předposledního lanovitýho fialovýho pásku, nějak se dostal ven z cely a utekl.“
„Tak ho chyťte!“
„To už taky nejde. My nevíme kam šel a pořádně za sebou zametl stopy.“
„Vy neschopáci! Proč ste mu ksakru půjčovali koště?“ rozčílil se Orochimaru.
„A teď mi řekni tu dobrou zprávu.“
Za tři roky by měli tyto pásky prodávat ve Francii. A do tý doby můžete nosit tento růžový pásek s kytičkami.“
„A když tamto byl můj předposlední lanovitej fialovej pásek, kde je můj poslední fialovej lanovitej pásek?“
„Ten máte na sobě, Orochimaru-sama.“
„Aha.“ S těmito slovy vyrval Orochimaru z Yatakových rukou růžový pásek s kytičkami a poslal ho pryč.