Roj meteoritů: 4. kapitola – Po prvním polibku

Jak už jsem říkal, tehdy jsem viděl rudě a neuvažoval racionálně, vybavuji si jen jak jsem praštil Naruta, toho to pár kroků odmrštilo, pak jen vidím Hanabi v šoku, stejně tak Sakura, chtěl jsem Naruta udeřit ještě jednou, ale to se Sakura rozhodla běžet vstříc, chtěla ho chránit, jak jinak, jenže si dobře nevypočítala kroky (spíše nebyla zvyklá běžet s podpatky), nemotorně zakopla o své nohy, tím se řítila na mě a oba jsme upadli na zem, já tvrději, jelikož Sakura spadla na mě…
No, a to, co se stalo nikdo, ale absolutně nikdo neplánoval. Tím pádem na moji výsostnou osobu, se stalo to, že jsme se poprvé políbili! Věřili byste tomu? Kolem mě jistě všichni byli v šoku, stejně jako já a Sakura. Bylo to však příjemné. „Polibek“ trval několik málo vteřin. I to stačilo, aby mě zase zasáhla ta její vůně. Rychle se s vytřeštěnýma očima odtáhla, postavila se na nohy a rychlým krokem odkráčela pryč ode mě.
Já se taky sebral ze země. Nehledě na protesty, které ostatní měli, jsem se rozběhl za ní. Nebylo těžké ji nedohonit. Na to jsem ji chytil za ruku a otočil k sobě, opět zavrávorala, leč k dalšímu polibku nedošlo. Jen jsem docílil toho, že se mi vytrhla z ruky, dala mi další, v pořadí už druhý políček!
„Jak se opovažuješ mě líbat?!“ vztekala se, až mi pomalu docházel význam těch slov.
„To byl tvůj první polibek, že?“ zeptal jsem se na očividné. Nedočkal jsem se žádné reakce, takže to byla pravda! Ovšem další pravdou bylo, že to byl i můj první polibek. Nikdy jsem ještě žádnou nelíbal. Což bylo tajemství, které jsem přede všemi skrýval. Už tak bylo těžké utvořit si jakous takous pověst.
„Byl, viď? Pojďme to tentokrát udělat jinak? Romanticky,“ přiblížil jsem se k ní, už jsem nakláněl hlavu na polibek, když v tom mě nečekaně kopla do holeně! Bolelo to jak čert!
„To tak, ty imbecile! Líbat tebe? To radši políbím ropuchu!“ využila moment překvapení a teprve teď se jí podařilo utéct.
Chvíli jsem poskakoval od bolesti a dostal jsem další super nápad! Asi mi už vážně přeskočilo, když jsem myslel na tyhle věci! A ještě týkající se její osoby! Kam jsem dal rozum? Stále se mi vracela ta chvíle, kdy na mě ležela a naše rty se spojily. Jako by se v ten moment něco zlomilo. Něco ve mně. Jen jsem plně nechápal rozsah a hloubku těch pocitů, které vyrašily v mém srdci jako když na jaře vykvete strom. Aby dal na odiv svoji krásu. To podezření sílilo, každou minutou, jen jsem si to nechtěl připustit. Já všemocný Uchiha Sasuke se zamiloval do chudé dívky… odmítal jsem to! Nechtěl jsem nikoho milovat! Možná z toho důvodu ten pocit jen sílil a ne slábl.

(…)

Na ples jsem už pak nešel. Protože, když tam nebyla ona, nebyla by to zábava. Druhý den mi Shikamaru – hned po ránu na cvičišti, seděli jsme vysoko na jednom kmeni, po kterém házíme shurikeny – sdělil (Naruto se cele věnoval Hanabi) vše, co se tam odehrálo. Nic podstatného, jen se neustále probíral můj a Sakuřin polibek.
„Tos neviděl, jak se všichni snažili vymyslet divočejší teorii o tom, proč vy dva. To by vydalo na mangu,“ utahoval si ze mě kamarád.
„On tě ten humor přejde, co hodláme dál dělat?“ zajímal se jsem docela znuděně.
„Co jako dál dělat?“ na to jak byl chytrý, byl až překvapivě prostoduchý.
„Se Sakurou, už dlouho jsme ji nic neprovedli, přece,“ vrtěl jsem hlavou. Chtěl jsem docílit nějaké její reakce.
„Ty ji chceš furt mučit? Nestačilo ti to? Dokonce i potom, co jste se políbili? Ty jsi fakt kádr, ti povím,“ pochleboval mi, moje reakce mi nebyla umožněna, na cvičiště se přihnala Sakura jako tornádo. Napřahovala se, že mi dá ránu, ale byli jsme vysoko – má klika, jinak bych zase skončil s ránou někde po těle –, zkoušela to dvakrát, pak to vzdala.
„To už si přehnal, psát po tabuli, že jsem měla potrat! Na rozdíl od tebe jsem ještě panna! Zapamatuj si to!“ naštěstí kmen odnesl její ránu, ale zděsili jsme se, kmen se s námi podezřele zakymácel. Sakura si toho, díkyMadarovi, nevšimla – jinak bych špatně dopadl – zase odběhla jinam (domyslel jsem si kam, Naruto tam naštěstí nebyl).
Pak jsem se tak zaculil, že jsem nevěděl kam s očima. Zčervenal jsem jak rajče a idiotsky se tlemil. „Pokud mi tohle přišla říct, znamená to, že je do mě zamilovaná?“ netušil jsem, že jsem to řekl nahlas.
Shikamaru jen zavrtěl hlavou, poplácal mě po rameni, skočil dolů a poznamenal: „Vůbec to tohle neznamená.“ Vrtěl při odchodu hlavou. Já tam seděl dalších deset minut a usmíval se jak blázen. U srdce mi bylo hezky.

Moc dlouho mi to nevydrželo, protože jsem je zase načapal, vesele si povídali. Bleskurychle jsem se schoval do keře a bedlivě poslouchal. Co tady, ksakru, dělal Naruto? Měl být s Hanabi.
„Omlouvám se za ten ples. Chtěla bych…“ nedokončila větu.
„Nic neříkej, není to tvoje chyba, znám Sasukeho už moc dlouho. Musel mít k tomu pádný důvod. Nezlobím se na něj. Máme toho za sebou hodně, takže se vůbec neomlouvej, jasný?“ usmál se Naruto, aby ji hned vzápětí rukou přátelsky nepoplácal po vlasech.
„Jo, od toho máme polici.“ Sakura mě zdárně parodovala. Zvládla i můj tón hlasu. Zasmál bych se tomu, nebýt toho keře. Místo mě se Naruto zasmál.
„To bylo skvělé! Ani Sasuke by to tak neřekl,“ dokonce jí i zatleskal.
„Děkuji,“ vysekla pukrle. Malinko se zarděla. „Hmm, ale stejně bych chtěla Hanabi vrátit její šaty a boty a poděkovat ji za laskavost, kterou mi prokázala,“ promluvila Sakura vděčným tónem, viděl jsem jak zčervenala. První pocit žárlivosti mě zasáhl naplno! Proč Naruto? Zatínal jsem pěsti a čelisti. Měl jsem, co dělat, abych se udržel v tajnosti za keřem, dělící mě a je.
„Tak to máme společnou cestu, právě k ní jedu. Pojď svezu tě,“ Naruto jen mávl rukou a drožka se už k nim hnala.
„To je v pořádku, mám kolem cestu, takže není potře-,“ zase byla přerušena mým kamarádem, o kterém jsem si myslel, že neumí mluvit s holkama kvůli Hanabi.
„Nechtěj, abych se opakoval. Pro mě to není obtěžování. Jsme dva lidé, co mají stejný směr. Toť vše, jasné?“ nakrčil obočí, založil si ruce, čekal. Pokud šlo o vyjednávání, byl v tom mistr.
„Tak dobrá,“ souhlasila.
„Hodná holka, tak si nastup.“
Dál už nevím, mohu jen hádat, co se pak stalo, na základě pozdějších událostí.
Konečně jsem nalezl odvahu se zpod keře vyplížit. Naštěstí mě nikdo neviděl. Takový trapas opravdu nepotřebuju. Stačil mi ten polibek! Znovu se mi to vrátilo. Nemohl jsem dostat z hlavy to její teplo, vůni a chuť. Bylo to jako moje prokletí. Očarovala mě, tím jsem si byl jist. Ale co jsem potřeboval nejvíc? Dát někomu pěstí, což se mi splnilo cestou pěšky domů. Drožku jsem poslal domů se vzkazem o mém pozdějším návratu.
Schválně jsem strčil do dvou chlapů, neomluvil se a chtěl jsem jít dál, zastavili mě slovy: „A co omluva, nemehlo?“
„Nemehlo?“ papouškoval jsem.
„Seš i hluchej?“ provokoval druhý.
„Ne, jen pořádně naštvanej!“ Padla první rána a rvačka mohla začít. Vůbec se mi nemohli rovnat. Do pěti minut bylo hotovo. Skučeli, naříkali, ať toho už nechám.
„Příště se mi radši kliďte z cesty,“ varoval jsem je poprvé a naposled.
Domů jsem se dostal za další půlhodiny a dalších dvou rvaček. S podivem bylo, že jsem nedostal ani jednu ránu. Bylo mi tak lehce, až jsem dostal dobrou náladu. Ta se vylepšila pozváním na soukromou akci pořádanou Hanabi. Bylo mi jen otázkou, co nám toužila říct, že to nemohlo počkat do zítra. Akce se konala už dneska v osm.
Hodiny ukazovaly půl šestou, spousta času na koupel, úpravu vlasů a oblékání kimona. V sedm hodin jsem byl připraven.
Dobrá nálada mě neopustila, ani když Hanabi – zavěšená do Naruta – vítala Sakuru. Ta pro změnu – jako jediná – měla západní šaty, v růžové barvě, s rameny odhalenými, látka splývala až na zem, obuv tudíž nebyla vidět. Účes byl prostý, jen je měla kulmou natočené. Nalíčená decentním způsobem. Jako na plese? Že by zase práce Hanabi? Odpovídalo by to tomu.
Naruto opět v bílém kimonu, co si tím jako kompenzoval? Hanabi se skvěla v červeném kimonu se vzorkem rozbouřeného moře. Vlasy umně vyčesané, jak se sluší a patří.
Když jsem se dostal na řadu, přivítal jsem se s Hanabi, na Naruta jsem se ani nepodíval.
Opravdu, malá sešlost. Jen rodina, její známí a přátelé. Bohužel se Hinata s Itachim nemohli dostavit. Stejně tak Neji chyběl. Škoda, rád bych ho viděl. Neodkladná klanová záležitost. Litoval jsem toho, že neuvidím bratra. Nutně jsem s ním potřeboval mluvit. Takže asi tak na třicet lidí. Nechyběli tu vážení rodiče, zastupovali tady právě chybějící pár. Přišel jsem je pozdravit, vždycky mi bylo ctí je potkat. Při tomto hovoru jsem na sobě cítil něčí pohled. Nedával jsem nic najevo. Jakmile se vzdálili pro jiné povinnosti, otočil jsem se a uviděl Sakuru, jak na mě civí. Co si asi tak myslela? Určitě něco v tom smyslu: „On je tak dobře vychovaný. Má způsoby, ach, jak ten je krásný.“
Do hlavy jsem ji však neviděl. Načež jsem promluvil nejistým hlasem.
„Áá, kdo to je? Že by Haruno Sakura? To je náhoda!“ bylo mi jedno, že vypadám jak blbec. Do toho jsem zčervenal, jak se mi vybavil polibek. Pozoroval jsem, jak i ona rudne. Cítila to zaručeně stejně.
„Prosím?“ podivila se.
Pokračování se nekonalo, protože se Hanabi chopila připraveného mikrofonu.
„Jsem moc ráda, že jste tak narychlo přišli. Chtěla jsem vám všem oznámit, že se dobrovolně zříkám svých pout ke klanu a budu trvale žít v Suně jako doživotní diplomatka. Zítra odpoledne odjíždím. Napořád. S Yondaime Kazekagem a Hokagem už jsem mluvila. Oba souhlasili. Pozlátko pro mě není, nechci paláce, šperky ani drahé šaty. Je mi to ukradené. Chci jen prostý život plný radosti. Otče, matko, je mi to líto, ale už mě to dusilo dost dlouho.“ Pročež vytáhla z rukávu nůžky a celý drdol si odstřihla. Sborově jsme zalapali po dechu. Po očku jsem sledoval Naruta. Nevypadal v šoku. Jako by to už věděl.
Načež mi vytanul na mysli Itachiho dopis. Přesně o tomhle psal. O rozhodnutí. Asi ho musel z koše vytáhnout. Či mu to Hanabi řekla už dřív?
Dokonce i Sakura třeštila oči. Užuž jsem měl nakročeno k Narutovi, abych ho utěšil, Shikamaru mě předběhl. Odtáhl ho k baru. Jedině dobře, necítil jsem se čelit příteli, ne potom, co jsem mu tak bezostyšně jednu vrazil. Lehčím cílem se ukázala býti Sakura.
„Tohle jsem od Hanabi nečekal.“ Přiznal jsem upřímně s pohárem saké v ruce.
„Jak to mohla udělat?“ ptala se Sakura, kopla do sebe další várku saké.
„Jednoduše,“ začal jsem vysvětlovat verzi i pro mimina. „Prostý život v Suně se jí zalíbil. Nebýt ničím a nikým svázaná, jen sama k sobě. Vyletěla z klece a už se do ní nechce vracet. To je pochopitelné pro někoho, komu bohatství nic neříká.“ V koutku duše jsem to cítil úplně stejně. Mít bohatství je pro každého, ale ne každý ho dokáže snášet. Brát na sebe odpovědnost za lidské životy… pouze na kratičký okamžik jsem nechtěl být majetný, ale chudý jako Sakura, mohli bychom být spolu, aniž by mezi námi byly nějaké rozdíly. Žili bychom šťastně, leč skromně…
Musel jsem se napít, jinak bych tu představu nedostal z hlavy. Byl jsem v tom až po uši. Dostávala mě čím dál víc. Jako slova, co pronesla, když do sebe hodila další kalíšek.
„Dobře, ale stejně být chudá je těžké, tvrdě pracovat, abychom se měli jak uživit, do toho musím chodit na lekce plavání, abych si udržela stipendium. Po Akademii chodím ještě do práce. Podobný život chce?“ až tady jsem zjistil, odkud měli její rodiče na školné. Speciální stipendium.
Zasmál jsem se tomu.
„Moc se nesměj, Uchiho. Radši mi řekni, proč sis jako terč vzal mě? I přes fakt, že jsem ti vyhlásila válku? Nejsem hezká, nemám jméno, postavení a moje osobnost s povahou jsou na dvě věci, tak proč?“ Začínala mluvit z cesty.
„Protože jsem tě schválil. Vím, že nejsi hezká, nemáš jméno, postavení, tvoje osobnost s povahou jsou fakt na dvě věci, ale jsi dívka, kterou schvaluji. Rozhodl jsem z vlastní vůle.“
„To si zaslouží odměnu,“ z ničeho nic mě popadla za kimono, navlhčila si rty a chystala se mi dát pusu. Civěl jsem na ni, srdce mi začalo bušit jako o závod, ale pusy jsem se nedočkal. Místo toho se mi vyzvracela na zcela nové kimono, dnes ráno přivezené až Kirigakure…
„ÁÁÁ, to snad…“ úpěl jsem, Sakura se mi poté skácela v bezvědomí k nohám. Musela toho vypít víc, než jsem myslel. Jinak by to s ní takhle neseklo. Byl jsem i trochu zklamaný z toho, jak nedokončila, co začala...
Sluhové Hyuugů mi ihned pomohli očistit kimono, aspoň z toho nejhoršího, také mi pomohli naložit omdlelou Sakuru do drožky… nikdo se neptal na její stav, i hostitelé byli zvyklí na podobné výstupy od některých hostů. Navíc se ani ptát nemuseli, když šlo o mě.
Po příjezdu domů jsem poslal sluhu, aby poslal vzkaz jejím rodičům, že přespí u mě. Kvůli starostem.
Sotva jsem vešel dovnitř se Sakurou v náručí, už se ke mně hnal Kai a konvoj služek, aby se postaraly o „mladou paní“. U sebe v pokoji jsem ze sebe rychle sundal stále špinavé kimono, vlezl si do vany, kde jsem musel přemýšlet nad těmi, slovy, co mi řekla. Myslela je upřímně? Nevím.
Poměrně brzy jsem opustil lázeň, osušil mokrou kůži a vlasy, nezbytná hygiena mi zabrala málo času, takže do postele jsem padl vyčerpáním, usnul jsem ještě lépe. Nic se mi nezdálo. Spal jsem klidným spánkem.
Probudil jsem se časně, už po šesté hodině. Nevím jak to Kai dělal, ale moje oblečení – klanová hakama s vrškem – už bylo nachystané. Nesnídal jsem, měl jsem naspěch. Než jsem odjel, vydal jsem několik příkazů.
Poprvé ve svém životě jsem jel navštívit chudé lidi…