manga_preview
Boruto TBV 09

Když má srdce svoji hlavu 36

Díl šestatřicátý - „Vysněné“ osobní peklo

„Ten hlavní hrdina je vážně břídil, tímhle stylem ji nikdy nezíská. Vždyť si o něm myslí, že je vyšinutej psychopat,“ komentoval Naruto zapáleně na obrazovce se odehrávající děj, jemuž jsem pro nimrání se ve vlastních starostech nevěnovala nijak valnou pozornost.
„I když ta její rodina taky není úplně normální. Copak by se někdo dobrovolně nastěhoval do domu, kde byl spáchanej takovej krvavej zločin?“ rozebíral charakter postav dál, nechápavě nad tím kroutíc hlavou.
„Nevím,“ řekla jsem a neurčitě pokrčila levým ramenem.
Přikývla jsem na blonďákův návrh společně stráveného odpoledne, tudíž jsem se nacházela rozvalená na vysloužilém a krátkém leč stále pohodlném gauči. Hlava, podložená rukou ohnutou v lokti, mi místo na polštáři spočívala v mladíkově komfortně hřejivém klíně, což mu umožňovalo mě co chvíli pohladit po vlasech, pošimrat na krku či zanechat otisky prstů na holé paži. Kdyby se má zrádná mysl pořád nevracela k onomu problému s chakrou, každé pondělí ve službě jsem totiž v nemocnici obstarávala ambulanci, byla bych se nacházela v sedmém nebi.
„Tebe to nebaví, viď?“ zeptal se pro mou zjevně nedostačující reakci obávaně. Jemnými tahy ukazováčku a prostředníčku shrnul růžové prameny od spánku k temeni a trochu se naklonil dopředu, aby mi viděl do tváře.
„Přitom ta můra v půjčovně tvrdila, že je to trhák,“ zamumlal na svou obhajobu ukřivděně podvedeným tónem.
„Ne, film je v pohodě,“ vyvrátila jsem Narutovu mylnou domněnku a patrně tím zachránila onu zmíněnou pracovnici před neoprávněným vyplísněním.
„Tak ti vadí ta malá pohovka. Posledně jsem měl pocit, že mě do zadku tlačí vylézající péra,“ vyrukoval s novou příčinou mé trudomyslnosti. Nepochybně narážel i na fakt, že se tísnil u opěradla a já musela mít pokrčené nohy, abychom se tam vtěsnali.
„V tom to není,“ ubezpečila jsem ho malinko rozmrzele.
„Tak… co se děje?“
Rezignovaně jsem si povzdechla, hmátla po ovladači válejícím se na stolku, stiskla pauzu a posléze se za pomocí levačky vytáhla do sedu. Nervózně jsem si skousla spodní ret a prohrábla si vlasy. Jinchuuriki bedlivě pozoroval každý můj pohyb. Řešila jsem vnitřní dilema, zda se svěřit a ulevit rozdrásané dušičce, nebo se nějak přijatelně vymluvit. Jakmile jsem pozvedla zrak a zakotvila jím v Narutově starostlivém obličeji, kterému vévodily smutné, blankytně modré oči, bylo rozhodnuto. Měla jsem štěstí, že ten nejúžasnější, nejlaskavější a nejcitlivější člověk na světě je zároveň mým partnerem, bezmezně milujícím a za jakékoli situace podporujícím.
„Musím ti něco říct,“ promluvila jsem, když jsem si ujasnila, že vztah je především o komunikaci, a vyhodnotila výsledek interního konfliktu rozumu s citem.
„Jsem tu jen pro tebe, Sakuro-chan. Přece víš, že mi můžeš povědět absolutně cokoliv,“ prohlásil dobrosrdečně. Viditelně byl rád, že jsem ho coby posluchače vzala na milost, současně jsem na něm však poznala drobné obavy, že by se mé doznání mohlo týkat jeho.
„No, je to taková choulostivá věc. Já…od tý nehody… teda od toho incidentu nemůžu používat chakru.“ Tak, a bylo to venku.
„Jak to myslíš?“ zeptal se Naruto se zmateně nakrčeným čelem.
„Přesně tak, jak to říkám. Z nějaké neodhalitelné příčiny nemůžu používat chakru. Jako by zamrzla.“ Zbaběle jsem odvrátila hlavu a za účelem nepodlehnout rozbouřeným emocím jsem si od spodní čelisti k horní jazykem roztřeseně přejela po vnitřní straně tváře.
Táhle jsem vydechla a nevědomky si začala pohrávat s rukama složenýma na stehnech. Nejspíš jsem měla za to, že všemožné kroucení prstů mi pomůže se trochu uklidnit.
„Tenkrát, když se mi Tsunade-sama chystala svěřit do péče prvního pacienta, jsem o tom mívala noční můry. Že nebudu schopná ovládat chakru a totálně selžu. Jenže jsem se vždycky vzbudila a přesvědčila se, že to byl jenom zlý sen. A teď se to doopravdy děje. A já… medicína je jediná věc, která mě baví; naplňuje. Bez ní jsem neprospěšná, odepsaná. Připadám si jako rozbitá hračka, na kterou došly náhradní součástky.“ Na krátký okamžik jsem zavřela oči a zhluboka do plic nasála vzduch. Kruci, zase se drala na povrch ta má plačtivá stránka.
„A to… je neměnný stav? Pověděla jsi to bábi Tsunade?“ vysoukal ze sebe po opravdu dlouhé pauze, drbaje se přitom za uchem. Evidentně neměl páru, jak na takové šokující oznámení reagovat. Nebylo divu, ninjům se obdobná věc nestává denně.
„Jo, jasně že jo.“ Za účelem udržení protipovodňové bariéry, sestávající z obou víček, jsem protočila panenky vzhůru ke stropu, k rozvětveným prasklinkám nemálo připomínajícím krablaté křečové žíly na lýtku mnoha hodinovým stáním poznamenané důchodkyně. Což se dalo velmi snadno splést s grimasou zklamání. Dle Narutova nepatrně předjetého spodního rtu k takovéto záměně právě došlo. Ve skutečnosti jsem nečekala radu, nestála o utěšování ani přísliby falešné naděje, prostě jsem uznala za vhodné se podělit o zlomový důsledek negativně ovlivňující můj život.
„Podstoupila jsem asi milion vyšetření, ale zatím jsme s Pátou na pravou podstatu problému nepřišly. Víme jistě akorát jediné – původcem je technika s jakýmisi starodávnými znaky.“ Bezděky jsem si zpoza boku vydolovala utisknutý polštářek a po vzoru malé holčičky zahnané do kouta si jej přimáčkla k hrudi.
„Možná to nemá lékařské východisko,“ nadhodil variantu, jenž okamžitě upoutala mou pozornost. „Může jít o ne pouhým okem viditelný zádrhel, sugesci, nebo nějaký psychický blok.“ Při poslední eventualitě si ukazováčkem názorně poklepal na pravý spánek. Svou bezprostřední přehledností mě docela překvapil. Navíc to znělo rozumně. Třeba jsme k tomu s Tsunade-sama přistupovaly zbytečně složitě.
„Co jsi myslel tou viditelností?“ zeptala jsem se s lehce pozdviženým obočím.
„Jsou věci, kterých si je schopna všimnout jen určitá skupina lidí.“ Nabádavě na mě upřel své přirozenou živelností hrající safíry, jako by mi poskytoval důležitou nápovědu k nějaké hádance.
„Hyuugové.“
„Za pokus to stojí,“ prohlásil nezvykle uvědoměle. Za jiných okolností by mi jeho nové poradenské já připadlo legrační a neodpustila bych si rýpavou poznámku. Opak byl pravdou, přestože jsem se ze všech sil snažila předčasně nepoddávat té prchlivě vítězné vizi, celým nervovým systémem se zhoubně šířil bleskurychle postupující klid. Přestala jsem si nepokojně hryzat nehet na palci, polehoučku naklonila hlavu kapku na stranu a upřela na něho pohled plný hotové emocionální bouře.
„Co?“ zeptal se maličko nejistě.
„Nic, jen si znovu opakuju, jak jsem ráda, že tě mám,“ odpověděla jsem na hranici šepotu. „A že jsem tě přese všechny ty dětinský vtípky nadobro nezavrhla a počkala si, až duševně dospěješ.“ Nemohla jsem přece dopustit, aby ho ovládla ona chlapská ješitnost.
„O trpělivosti mi něco povídej. To čekání, až tě pustí zaslepený pobláznění parťákem Sasukem, bylo doslova úmorný,“ oplatil mi pohotově stejnou mincí. Z jeho škádlivě školáckého výrazu bylo zjevné, že si taky dělá srandu.
„Ještěže jsme oba takové rozvážné osobnosti,“ podotkla jsem a v hravém rozmaru koketně zamrkala, zatímco jsem se přisunula trochu blíž.
„To rozhodně,“ zamumlal, načež mi naprosto nenásilně odebral onen muchlací polštář. Netečně ho upustil na zem, poposednutím se našteloval do pohodlnější polohy, hypnotizuje mě spalujícím pohledem, přejel kloubky prstů po hebké tváři a poté si dychtivě přivlastnil po ničem jiném netoužící rty.

„Nazdar. Zavíráte dřív?“ Ač jsem věděla, že svým tichým přikradením kamarádku, soustředěně zajišťující staženou roletu, vylekám, nedokázala jsem si to potěšení odepřít.
„Fuj. Čau, Čelisko,“ odpověděla na pozdrav s rukou na srdci. Opět se postavila zády a vrátila se k zamykání poslední kladky, objasňuje přitom můj dotaz: „Celý odpoledne bylo mrtvo, tak jsem o hoďku zkrátila otevíračku, snad nebude máma vyšilovat. Zítra s tátou odjíždí mimo vesnici za příbuznými, budu to tu mít do konce týdne na povel.“ Nacvičeným pohybem si urovnala vychýlenou ofinu a na ukazováčku levačky symbolicky zacinkala svazkem klíčů.
„Jo, to mi říkala. Prý jsi byla na misi,“ vybalila jsem na ni před chvílí získanou informaci. I když dělala vše pro to, aby to na sobě nedala znát, krapet znervózněla.
„No jo, Tsunade-sama mě poslala na ostrov pro nějaké bylinky, kořeny a tak, znáš to, nuda.“ Očima letmo zatěkala po vylidněné ulici a na důkaz vyřčených slov mě obdařila otrávenou grimasou.
„Jasný,“ utrousila jsem bezbarvě.
„A co ty?“
„Ale jo, dostala jsem pěkně na držku.“ Semkla jsem ústa do úzké štěrbiny a jaksi samovolně schovala hlavu mezi nakrčená ramena, nemálo podobná pštrosovi strkajícímu ji do písku. To napjaté situaci skutečně moc neulehčilo. Na kratičký okamžik zavládlo ticho.
„Promiň, neměla jsem se takhle blbě ptát,“ uznala svou chybu a nešťastně přitom přimhouřila víčka. Na znamení akceptace její omluvy jsem několikrát po sobě přehnaně rychle pokývala hlavou.
„Jsem opravdu ráda, že tě vidím a že ses zastavila,“ drmolila provinilým tónem.
„V pohodě, netrap se tím, je mi fajn. Pořád je tu šance na zvrat končící happyendem. Nechceš zajít na kafe?“ navrhla jsem lepší místo na probírání mých omezených možností.
„Že váháš, kafe a já jsme nerozlučná dvojka.“ Uvítala jsem, že se jí hlas opět ustálil v normální rovině.
„Vážně je tu nějak pusto,“ podotkla jsem, když jsem se po odbočení za roh porozhlédla kolem.
„V obchoďáku dneska mají velké výprodeje, nejspíš jsou všichni tam.“
„Výprodej a bez tebe?“ podivila jsem se nehraně.
„Zakázala jsem si další nákupy, moje skříň praská ve švech,“ zaúpěla lítostivě, prohrabuje si štíhlými prsty dlouhý ohon přehozený přes rameno. „Mimochodem, byla za mnou ta červenovlasá podivínka.“
„Karin?“ ujišťovala jsem se překvapeně, jestli obě myslíme týž samou osobu.
„Jo, ta. Chtěla vědět, kde je Sasuke.“
„Kde by byl, určitě se před ní někde schovává,“ laxně jsem nad celou záležitostí mávla rukou a táhle si odfrkla.
„To se mu nedivím, ta holka je… otravná.“ Přemítala jsem, zda jí nemám připomenout, že jsme kdysi nebyly jiné; naštěstí jsme z toho vyrostly. Otravná jsem však měla vštípené značně hluboko.

Podobna náměsíčnému jedinci se zálibou v toulkách rodnou vesnicí, jako v nějakém hypnotickém transu, jsem se ploužila prostředkem ulice, jejíž název i cíl mi byl absolutně ukradený. Ztraceně, zdrceně jsem sunula nohu před druhou a nevnímaje okolí, se sklopenou hlavou vrážela do chodců mířících opačným směrem. Po jedné obzvlášť tvrdé ráně do ramene a sprše nevybíravých nadávek na adresu dnešních drzých spratků, jsem odlepila oči od země a netečně zkontrolovala okolí. Jaké překvapení, nacházela jsem se na hlavní třídě.
Sešla jsem z cesty, zničeně si hrcla na první lavičku a neodvratně na povrch se deroucí raněnou grimasu schovala do rozklepaných dlaní.
Byť jsem si nekompromisně zakázala upínat se k tomuhle předem ne moc slibnému pokusu, přesto jsem pociťovala devastující zklamání. Jediný zlomek okamžiku. Přesně tolik mi stačilo k vystřízlivění, když jsem se po první lustraci podívala do šedých očí, jejichž okolí opět nabylo onen vyhlazený vzhled. Neřekla to, ale já jsem věděla. Nakonec, po čtvrté nebo páté zkoušce, jsem Hinatu zastavila, zdvořile poděkovala a s hrdinsky nastavenou vizáží smíření odešla. Ta dobračka v sobě nenašla sílu, aby mi pověděla pravdu. Tak politováníhodná jsem jí přišla! Nebýt to bizardní, ušklíbla bych se nad sebou.
Opařena realitou jsem si ztrhaně promnula obličej a nepřítomně se zahleděla do parku na hrající si dítka.
Tak jo, pokud je dnešek dnem umírajících nadějí, pojďme je pohřbít všechny, ať to máme zkrámované! Odhodlaně jsem se postavila, jenže pak se zarazila. Při představě, že mi Ino zcela volně nahlíží do mysli, se zkroutily prsty u nohou. S nesouhlasným vrtěním hlavou jsem se znovu posadila. Znamenalo by to podstoupit jí veškeré myšlenky, zážitky… pochybnosti. Intimnosti. To mě můžete rovnou zabít. Jenomže vidina obnovy schopností začínala převažovat nad ochranou soukromí. Nanovo jsem se zvedla, tentokrát definitivně rozhodnutá za ní zajít a poprosit o pomoc.
U sestry na recepci jsem zjistila, že má kamarádka v rozpise uvedené pochůzky, což znamenalo, že se může nacházet absolutně kdekoli. Paráda, ke všemu se budu muset ještě promenádovat po celé nemocnici a čelit soucitným i všetečným pohledům spolupracovníků. Informace, především ty ožehavé, se v Konoze měly tendenci šířit neskonale rychle. Překousla jsem onen nepříjemný pocit vystupující z dutiny břišní a vydala se Ino hledat.
S otráveným výrazem z nepořízené jsem se vracela chodbou v prvním patře, když jsem si uvědomila, že míjím svou kancelář. Jejíž dveře byly pootevřené. Náhlý příval kuriozity přirozeně přemohl touhu co nejdříve opustit tohle veřejné místo, přistoupila jsem blíž a s ušima nastraženýma na maximum se zaposlouchala do zvuků vycházejících zevnitř. Jenže žádné nebyly.
Lehce jsem zaťukala kloubky prstů a posléze odrzle nakoukla dovnitř. K mému úžasu za stolem seděla blondýna, kterou jsem posledních dvacet minut tak pracně naháněla po všech čertech. Dle míry soustředění smolila nějakou důležitou zprávu.
„Tak tady jsi,“ promluvila jsem bezbarvě a vstoupila. Musela do toho být vskutku hodně zažraná, protože sebou leknutím prudce cukla; až upustila pero. To se bez zájmu skutálelo na podlahu.
„Sakuro. Ahoj… Co tady děláš?“ zeptala se vykolejeně.
„Potřebuju tvoje služby.“ Zatímco jsem zrakem prolétla rozpracovanost na pracovní desce, nad níž jsem strávila hodiny a hodiny, měla tu dokonce i svůj hrníček, pár kroky jsem překonala místnost a zapadla do židle naproti ní.
„Takže s Hinatou to nevyšlo?“ konstatovala s nádechem tázacího tónu.
„Krom toho, že se jí bytostně příčí zatlouct hřebíček do rakve svým přátelům, jsem na nic nového nepřišla. Všechno prý vypadá v pořádku,“ povzdechla jsem s bezradným pokrčením ramen.
„Máš čas, neruším tě od práce?“ Bradou jsem pokynula k rozevřené složce.
„Malá pauza mi neuškodí. Můžu hned, pokud jsi připravená,“ řekla, během čehož se zavrtěním povytáhla z páteře. Přikývla jsem a nervózně si dlaněmi uhladila sukni.
Zvláštní, když jsem sem šla, kladla jsem si na srdce, abych při aplikaci techniky za žádnou cenu nemyslela na Naruta, na vzpomínky a emoce s ním spojené, kdežto teď jsem si úzkostlivě přikazovala vytěsnit z hlavy pocit zrady, žárlivosti, dojmu, že mě Ino s přehledem zvládne nahradit….
Zaměř se na něco neutrálního!
Sucho v ústech a kapičky potu tvořící se na zátylku nevěstily nic dobrého.
Zaměř se…
Pozvedla jsem oči a pak už byla jen tma.
Bylo to děsně divný, jako by se vám nějaký parazitický brouk zakousl do mozku a postupně, systematicky se jím propracovával až do centra nervové soustavy.
Neviditelný pozorovatel kompletně obnažující vaši osobnost až na kost. Skrytá kamera. Nahrávací zařízení s režimem nočního vidění, před nímž se ani v nejhlubší tmě prostě neschováte.
Neměla jsem tušení, jak to trvalo dlouho, ale jakmile jsem zcela procitla, připadala jsem si nahá a svým způsobem i zneuctěná. Potupně jsem se ošila a snažila se ten dojem setřást.
Zastrčila jsem si vlasy za ucho, abych se přesvědčila, že mám své tělo plně pod kontrolou, a tázavě se podívala na Ino. Ta si nyní zamyšleně prohlížela mou napětím staženou tvář.
Když se naše oči střetly, bylo mi jasné, že nedostanu dobrou zprávu.
„Je mi to moc líto, Sakuro. Neobjevila jsem nic, co by mohlo blokovat tvou chakru. Vše se jeví… normálně,“ pravila skoro plačtivě.
Na prchlivý moment jsem byla opět v temnotě. Tak omračující dopad měl její verdikt na pocuchanou psychiku. Vytřeštěně jsem na ni hleděla, viděla jsem však jen rozmazané mžitky.
„Mrzí mě to. Doufala jsem, že ti dokážu pomoct, ale-“
„To je dobrý, udělalas, co se dalo. Díky,“ zarazila jsem ji příkře nezdravě skřehotavým hlasem, načež jsem vystartovala ze sedátka, jako by na něj předtím někdo nastražil připínák.
„Počkej přece,“ zvolala po vzpamatování z mé fofr reakce. Zastavila jsem se, jelikož mě cosi vyloženě pálilo v kapse. Klíče. Vytáhla jsem je a krátce se na ně zadívala.
„Jo, tohle ti tady vlastně můžu nechat. Už je nebudu potřebovat,“ mumlala jsem si pro sebe. Otočila jsem se, došla vedle Ino a sehnula se ke třem zásuvkám, z nichž ta nejspodnější byla na zámek.
„Jen si vezmu nějaký věci.“ Popadla jsem rozečtené Orochimarovy deníky a přitáhla si je k hrudi. Spolu se sebraným perem jsem ten cinkající svazek položila na nezarovnaný flek na stole a chystala se odejít, když mě zase zabrzdila.
„Sakuro! Já… tohle jsem nechtěla. Tsunade-sama mě sem poslala sepsat hlášení, na sesterně byl hrozný frmol.“
„V pořádku, já to chápu,“ řekla jsem, aniž bych se k ní obrátila čelem. Nato jsem odpochodovala.
Ano, byla jsem uražená, mnohem víc ale naštvaná sama na sebe, že nezvládnu ustát neodvratné sesazení z funkce. Vždyť co jsem čekala? Že mi Pátá dopřeje neomezenou dobu, až se porouchané tělo nějakým zázrakem přivede k rozumu? Třeba k tomu nedojde nikdy. Jsem nicka, jsem obyčejná holka, která kromě léčení lidí umí kulový. Z noční můry se vyklubala pěkně syrová skutečnost. Když jsem se utvrzovala, že horší už to být opravdu nemůže, opak se ukázal být pravdou.
Opustila jsem budovu, zabočila do ulice vedoucí nejkratší cestou k domovu a záhy přimrzla na místě. Asi dvacet metrů přede mnou stála ona. Původkyně toho všeho. Neplánovaným setkáním taktéž přikovaná k zemi. Postávala tam a se zřetelným napětím v obličeji mě sledovala. Pravděpodobně s obavami očekávala, že po ní vystartuju, což jsem, co si budeme nalhávat, měla sto chutí učinit. Čapnout ji za ty rusé lokny a rozmáznout to zpudrované čelíčko o koleno. Třebaže bych si tím částečně ulevila, nevyřešilo by to zhola nic.
Místo jakéhokoli útoku jsem spolkla poslední zbyteček sebeúcty, rozpohybovala vřením krve vibrující končetiny a s kamennou tváří Kiyone minula. V bezpečné vzdálenosti jsem si uvědomila, že mám zatajený dech a zároveň nehty doslova drásám svírané ručně psané knihy. Klepala se mi pravačka, když jsem si malíčkem setřela slzu vyjadřující soustrast vlastní zemřelé důstojnosti.
Amen.
Vypadalo to, že i ty hutné baculaté mraky se vysmívají mé ubohosti.
Svěsila jsem hlavu mezi ramena a aktivovala automatickou, robotickou chůzi, umožňující vědomí se povznést nad běžné činnosti.
„Sakuro… Sakuro. Hej, Sakuro!“
Dezorientovaně jsem se porozhlédla po zdroji hlasu dožadující se tak vehementně mé pozornosti. Nacházela jsem se před naší pekárnou, kousek od vchodu přešlapoval Kaemon, jež za mnou nejspíš vyběhl poté, co skrz výlohu viděl to šourající se zombie.
„Ahoj,“ pozdravil, nejistě si cuchaje moukou poznamenané vrabčí hnízdo.
„Co chceš?“ vylétlo ze mě neslušně. Na přátelský pokec jsem doopravdy neměla náladu.
„Promiň, nezdržím tě dlouho. Tvůj taťka si odběhl na nějakou kontrolu a já nemůžu najít tahák na ovládání alarmu.“ Bezradně rozhodil rukama, což doplnil o úšklebek typu ´tohle se mi děje pořád´.
„Já s tím neumím, sorry,“ odbyla jsem ho mrzutě, vidíc se v peřinách, kde utápím svůj žal. Vykročila jsem, ale pak se mi toho kluka zželelo, vystřihla jsem otočku na patě a s otráveným povzdechem vstoupila do obchodu.
Za účelem volných rukou jsem odložila náklad na parapet a se skousnutým spodním rtem se jala studovat miniaturní přístroj přimontovaný na zdi.
„Co to táhneš?“ otázal se, poukazuje loktem na prsou založených paží na velmi odřené desky zápisků.
„Jen takový večerní čtení,“ odsekla jsem stylem naznačujícím, ať se neopovažuje do toho nahlížet.
„Koukám, že před spaním preferuješ řádnou dávku hororu, protože za takovým obalem se nic jinýho skrývat nemůže,“ otravoval hovorně dál.
Věnovala jsem mu nechápavý pohled. Copak je natvrdlý a nedochází mu, že o zdvořilostní komunikaci nestojím?! Nepatrně jsem zavrtěla hlavou a soustředila se opět na čudlíky.
„Díky za záchranu. Jinak bych tady snad musel přespat.“
„Ještě se neraduj,“ uzemnila jsem ho. S ukazováčkem, rytmicky poťukávajícím do koutku úst, jsem tápala v paměti, jak mi to kdysi taťka vysvětloval. Tuhle protizlodějskou krabičku tu nemá zase tak dlouho. Nacvakat kód a zmáčknout domeček, ale jaký bylo to číslo?
„Nejdřív mě teda napadlo, že bych jenom zamkl a nechal svítit, jakože se maká přes noc, rozumíš.“ Nepobírala jsem, z čeho usoudil, že mě zajímají jeho myšlenkové pochody.
„Obrana krámu vlastním životem zněla víc hrdinsky.“
„Taky bych řekl,“ uchechtl se sebevědomě. Patrně ten komentář považoval za pochvalu.
„Nerad bych o tu práci přišel, baví mě.“ On tu pusu jednoduše nezavře.
„Vždycky jsi chtěl bejt pekař?“ zeptala jsem se krapet jízlivě.
„Ne, zpěvák,“ odpověděl narovinu.
„Co se pokazilo?“
Určitě tam zadal datum narození.
„Kdybys mě slyšela zpívat, neptala by ses.“ Musela jsem přiznat, že mi koutky trochu zacukaly.
„Tak jo, teď by to mělo pípnout a začít odpočítávat… super, do minuty musíme vypadnout a zavřít.“ Bafla jsem deníky a s Kaemonem v patách jsme se přemístili ven, kde jsme čekali na konečné zapípání.
„Klíče radši předám taťkovi. Kam že to vlastně šel?“
„K doktorovi. Říkal něco o zádech. Mívá často tyhle bolesti?“ Muselo to být vážné, jestli se vydal dobrovolně do nemocnice. Doma se vůbec nezmínil. Z přemítání nad rodinnými zdravotními problémy mě vytrhl zvuk alarmu.
„Co? Sem tam. Musím už jít, měj se.“ Mávla jsem mu na pozdrav a vyběhla schody k bytu.
„Ty taky, a dík!“ zavolal, než jsem za sebou stihla zabouchnout.
Zanechala jsem spisy na botníku a zamířila do kuchyně, kde jsem si natočila sklenici vody. Opíraje se o linku, hltavě jsem se napila. Zabrejlila jsem na noviny, jenž taktak balancovaly na hraně stolu, ten proplešatělý panák na hlavní stránce mi byl nějaký povědomý. Natáhla jsem se pro ně a přečetla si titulek: „ŽIVOT LORDA DAIMYO V OHROŽENÍ! Karavanu slavného mocnáře přepadl včera večer neznámý útočník, osobní stráž byla omráčena a politik, cestující naštěstí bez své dcery, unesen. ´Byl to černý přízrak z lesa, pohyboval se nadpřirozenou rychlostí, nemohli jsme nic dělat´, prohlásil šéf ochranky. Dnes ráno byl Daimyo-sama nalezen v poušti, vyhladovělý, dehydratovaný a zmatený, ve velmi špatném psychickém stavu, zřejmě důsledkem mučení. Nyní je v péči lékařů. Více informací se dozvíte na straně 4.“
„Pěkně, karmo, ale měla jsi ho mezi těmi dunami nechat dýl,“ pronesla jsem polohlasně, vrátila tisk zpátky a odebrala se do pokoje.

5
Průměr: 5 (10 hlasů)

Volby prohlížení komentářů

Vyberte si, jak chcete zobrazovat komentáře a klikněte na "Uložit změny".
Obrázek uživatele Alalka
Vložil Alalka, St, 2018-09-26 11:51 | Ninja už: 5891 dní, Příspěvků: 1015 | Autor je: Prostý občan

Děkuju, chlapi Smiling jsem ráda, že to po takové pauze ještě někdo čte. S dalším dílem bych to viděla na začátek příštího týdne, zdárně se s ním potýkám.

Obrázek uživatele hagar
Vložil hagar, Út, 2018-08-21 17:04 | Ninja už: 3968 dní, Příspěvků: 181 | Autor je: Obsluha v Ichiraku

Paráda , po dlhej dobe si zpäť ! Smiling Diel parádný ako vždy .

Obrázek uživatele Chopper911
Vložil Chopper911, Po, 2018-08-20 21:24 | Ninja už: 3168 dní, Příspěvků: 249 | Autor je: Pěstitel rýže

YAHOOOO, ona je späť!!! Laughing out loud Opäť ťa tu vítam a gratulujem k ďalšiemu perfektnému dielu, dúfam, že aj v osobnom živote sa ti darí Smiling Naozaj ma potešil nový diel, skvelá práca Smiling Len tak ďalej Smiling

Obrázek uživatele Vlkoberan
Vložil Vlkoberan, Ne, 2018-08-19 19:34 | Ninja už: 4799 dní, Příspěvků: 174 | Autor je: Pěstitel rýže

Toto je vážné, konečně ses nám vrátila! Fakt parádní i po té pauze se od tebe nedalo čekat nic jiného než bomba Smiling

Člověk si všímá jenom velkých věcí, ale na všední skutky obyčejných lidí se často zapomíná.