Poslední z klanu Akame XXVII. - Vůně jasmínu

Touazuki nikdy nezažila nudnější cestu. Vlastně to byly nejnudnější čtyři dny v jejím životě. Všechno vypadalo celkem dobře. Jakmile opustili brány Konohy, okamžitě se připojila k Shizune a chtěla s ní diskutovat. Jednak měla pár otázek ohledně lékařských technik, ale hlavně se s ní chtěla nějak sblížit, nicméně Shizune jí jen rychle něco odpověděla, pak se otočila na Sakuru a dala se s ní do hovoru, rudá až za ušima. Jenže Sakura neměla chuť se bavit se Shizune a pořád se pokoušela navázat konverzaci se Sasukem. Ten ovšem všechny ignoroval, a tak Sakura víceméně mluvila sama se sebou. Nakonec to dopadlo tak, že šla Shizune vpředu, za ní Sasuke, na něj se nalepila Sakura a neustále mluvila k jeho zádům. Nastala dlouhá pauza a o nějakých sto metrů za nimi kráčela Tou. Řekla si, že pokud o ni nestojí, nebude se mezi ně plést. Většinu doby promlouvala sama k sobě. Opakovala si tak získané vědomosti a nahlas řešila problémy, které ji trápily. Navíc cesta byla celkem otravná, protože je celou dobu pronásledovalo pálící slunce. Poučena zkušeností z výcvikového tábora si na hlavu dala obrovský list, spálená pěšinka je celkem nepříjemná záležitost. Na nos si nalepila lístek menší, jen tak pro jistotu, aby se jí Sasuke zase nevysmíval. Jejich cesta vedla skoro celou dobu při hranici se Zemí Větru, kde zalesněná krajina přecházela do oblasti nízkých keříků a štěrkovitých cest. Neměli kam se schovat, navíc drobné kamínky se dostávaly do bot a tlačily. Nesnesitelně se potila, dřely ji popruhy od batohu. V duchu nadávala Tsunade, že ji ještě nabádala k tomu, aby si vzala veškerý svůj arzenál.

Konečně dorazili k pohoří. Zastavili se u paty jedné z nejvyšších hor a se zděšeně podívali nahoru. Čekal je náročný výstup a všichni si to příliš dobře uvědomovali. Nahoru vedla jen úzká a klikatá cestička plná nestabilních kamenů.
„Tyjo, vážně musíme až tam nahoru, nemůžou nám poslat vzorky dolů, třeba po laně?“ zeptala se Tou. List jí uschl před třemi dny a od té doby nenarazila na jeho vhodnou náhražku. Teď měla kolem hlavy uvázaný hadr a nezakrytá místa na kůži potřela vlastnoručně vyrobeným blátem.
„To přeci nemůžeme, musíme dorazit až na místo a všechno prověřit,“ mírně ji pokárala Shizune a vytřeštila na ni oči. Nejspíš si ještě nestihla všimnout její výzdoby, protože Tou šla celou dobu poslední.
„Tak jdeme na to,“ povzbudila je Shizune.
„Dobře, ale Sasuke jde za mnou, až to nemehlo začne padat, nechci, aby mě vzal s sebou,“ rozhodla Touazuki. Sasuke to nijak nekomentoval. Naruto měl pravdu, něco s ním nebylo v pořádku.
Takže tentokrát si vyměnili pořadí, Tou šla první, za ní kráčela Sakura, která se neustále ohlížela na Sasukeho jdoucího za ní. Celou skupinu uzavírala Shizune, aby byla co nejdále od Tou.
Výstup zpočátku nevypadal vůbec tak drsně. Když dodržovali mírné tempo, zvládali postupovat kupředu, nebo spíš vzhůru zcela bez problémů. Pak nastala změna. Přibližně v polovině jako by byla jakási neviditelná hranice. Nejprve jí prošla Tou. Na místě se zarazila. Zezadu do ní vrazila Sakura, která věnovala pozornost Sasuskemu a ne tomu, co se děje před ní. Sasuke naštěstí stihl včas zabrzdit, ale k zemi ho poslala Shizune, která se pro změnu kochala výhledem, a tak to napálila rovnou do Uchihy.
„Cítíte to, že nic necítíte,“ prohlásila Tou zpod Sakury.
„Co to meleš, blbko,“ bylo to poprvé po čtyřech dnech, co na ni Sasuke promluvil přímo.
„Tak se zvedni a popojdi sem.“ Ani moc neprotestoval, vstal a došel na jejich úroveň. Okamžitě se mu změnil výraz v obličeji. Zračil se v něm čiré překvapení. Tou ze sebe shodila zmatenou Sakuru a vydrápala se na nohy.
„Aktivuj sharingan,“ pobídla ho. Sasuke chvíli stál, pak nasadil zmatený výraz a několikrát zamrkal.
„Nejde to, co,“ ušklíbla se Tou. Shizune došla k nim. Složila několik pečetí, ale nic se nestalo. Poslední se vzpamatovala Sakura.
„Tohle je naprosto neuvěřitelné,“ zajásala Touazuki a zkoumala zvláštní pocit, který měla. Nepřítomnost chakry byla zdrcující a oprošťující zároveň. Všichni si museli na novou situaci teprve zvyknout.
„Proč nešli jako doprovod Lee a Gai? Šlo by jim to líp,“ ptala se Sakura.
„Jsou mimo vesnici a žádost zněla naléhavě, Tsunade se rozhodla nečekat.“
Zbytek cesty byl daleko náročnější. Únava přicházela rychleji. Nedokázali držet stejné tempo jako předtím. Nikdo z nich si nejspíš neuvědomil, jak moc využívají chakru při každodenních činnostech.

Konečně se všichni vydrápali na vrchol hory. Tou se klepala kolena, bláto se z ní oloupalo cestou, jak se potila. Namáhavý výstup stál za to. Kousek pod nimi se rozprostírala prohlubeň. Na druhé straně blikala vodní hladina, pod nimi zelená střídala hnědé střechy malých domečků. Jak sestupovali dolů, kolem nich se začaly objevovat terasy, na kterých rostly čajovníky.
Scházeli dolů, zvolna se před nimi odkrýval pohled na nádhernou vesničku, kde se mezi chomáči zeleně schovávala obydlí. Všude, kam se podívali, byly rostliny. Žádná plocha nezůstala nevyužita. Ještě nestihli vejít mezi první domky a už jim běžel někdo naproti. Všichni se zastavili.
„Vítám vás, konečně jste přišli,“ pozdravil je, jakmile došel až k nim. Byl hodně vysoký a měl tmavé vlasy, které na spáncích začínaly šedivět.
„Už mi hlásili, že se blížíte, všichni jsme na vás netrpělivě čekali. Jsem Joben, vůdce této vesnice,“ usmál se na ně, ale oči měl plné starostí.
„Jsme rádi, že jsme konečně tady,“ usmála se na něj Shizune.
„Posílá nás Hokage, abychom vyřešili váš problém. Já jsem Shizune, tady je Sasuke, Sakura a Touazuki,“ představila je. Joben se jim uklonil a pak jim naznačil, aby ho následovali. Procházeli mezi domky a Tou byla jako ve snu. Před každým domem byla bylinková zahrádka a celou vesnicí se nesla vůně jasmínů.
„To je nádhera, ty jasmíny,“ zašeptala zasněně.
„Měla jsi tu být zjara, od loňska nám tady kvetou rododendrony a to je teprve pastva pro oči. Všechno je nádherně barevné,“ v jeho hlase byla patrná pýcha.
„Chcete si odpočnout?“ zeptal se jich.
„Ne, zaveďte nás nejprve k nemocným,“ rozhodla za ně Shizune.
Nemocnice byla nízká budova, větší než okolní domky. Ve dveřích stála stará shrbená žena.
„Tohle je Emi, naše bylinkářka,“ představil jí Joben.
„Nikdy jsme tu žádného doktora nepotřebovali, na všechno jsme stačili sami. Lidi tady jsou zdraví a silní. Vždyť ani tohle není nemocnice, je to společenský dům pro naše setkávání. Teď tu umírají lidé.“
Otočila se a odcházela, jako by vůbec nemluvila k nim, ale spíš k sobě. Před vchodem jim Shizune rozdala roušky a rukavice, pak teprve vstoupili dovnitř. V jedné velké místnosti byly na zemi futony a na nich leželi lidé. Mezi nimi procházeli ještě jedna žena a muž. Stařena je zavolala k sobě.
„Máte tady nějaké záznamy?“ zeptala se jich Shizune.
„Jaké záznamy?“ podivila se velmi mladá žena.
„O nemocných.“
„Nic takového se tady nedělá. Někomu něco je, přijde za mnou. Dám mu nějaké byliny a on si jde po svých. Proč si něco zapisovat.“ Takže museli začít od začátku. Shizune s Tou prohlíželi pacienty a Sasuke se Sakurou zapisovali. Každá dvojice procházela jednu stranu místnosti. K Tou a Sakuře se ještě připojila ona mladá dívka a podávala jim další informace o pacientech. Jméno, věk, jak dlouho už tu leží a podobně. Když obešli všechny, Shizune je poslala se omýt a pak odešli. Joben je odvedl až k břehu jezera, dřív tu bydleli lidé, kteří sem přišli do lázní, ale teď sem nikdo nechodil. Měli strach, že se nakazí. Donesli jim občerstvení. Tou se Shizune procházely záznamy.
„V mnoha věcech jsme soběstační. Máme dostatek zeleniny, bylin, medu, čaje a ryb. Jen masa tu moc není, cesta sem je dlouhá a čerstvé maso nevydrží, nakupujeme sušené.“ Jenže maso jim nechybělo. Měli zásobu ovoce a zeleniny, všechno čerstvé a velmi chutné. Dali si místní čaj, který byl výtečný. Dali si zelený, jen Tou si k němu přidala jasmín. Místnost naplnila lahodná vůně.
„Je jasné, že všichni trpí tím samým,“ Shizune nezvedla hlavu od papírů.
„Přesně, zvracení, slabý pulz, špatné vidění, u některých halucinace. Liší se jen intenzita projevů.“
„Zkoušeli na ně všechno možné, ale nic nezabírá. Někteří se po krátké době zotavili, ale brzy se zase vrátili. Jiní leží v podobném stavu několik dní a projevy se stupňují. Pak buď odezní, nebo zemřou. Vůbec mi to nedává smysl,“ prohlásila Shizune. Byla nervózní z toho, že při vyšetření nemůže použít chakru, a nemoci tak hodnotí jen pohledem. Pro diagnostiku tady neměli žádné vybavení. Vzorky by do vesnice putovaly několik dní, pak by teprve proběhla analýza a nakonec by ještě výsledky musely dorazit zpět k nim. Nemluvě o tom, že by za tu dobu došlo pravděpodobně k jejich znehodnocení. Museli všechno vyřešit tady a teď, jinak zemře víc lidí.
„Mezi nemocnými je víc dětí a žen než starších lidí a mužů,“ zamyšleně prohlásila Tou, která si údaje zanesla do tabulky.
„Není to tak výrazné, abychom to mohly považovat za hlavní vodítko, je to spíš jen náhoda. Nemoci nemívají takové populační rozložení. Mohla by to být bakteriální infekce,“ navrhla Shizune. „Zvrací a pak dojde k dehydrataci a vyčerpání organismu. Z toho vznikají halucinace a zpomaluje se tep.“
„Naši pacienti mají dostatek tekutin. Nejprve jsme zkoušeli bylinkové nálevy. Nakonec jsme přešli jen na vodu, nebo ji doslazujeme a přidáme trochu soli,“ osvětlil jim situaci Joben.
Zůstali na mrtvém bodě. Nevěděli nic. Shizune rozhodla, že si chvíli odpočnou, než půjdou znovu za nemocnými.
Všichni byli unavení, okamžitě usnuli. Tou se probudila uprostřed noci, v domě byl slyšet nějaký rámus. Rozlepila oči. Pode dveřmi byl vidět úzký pruh světla. Vyšla ven. Sasuke stál opřený o stěnu v chodbě, slyšela mluvit Shizune.
„To je dost, žes vstala. Chrápeš jako mrtvola,“ řekl jí Sasuke, když procházela kolem něj. Sakura klečela v koupelně a zvracela. Vedle ní Shizune, která ji podpírala. Sakura byla bledá, měla obrovské vytřeštěné oči. Položili ji zpátky na futon a seděli u ní.
„Možná je to jen z únavy po cestě,“ zašeptala Shizune. Sama tomu nejspíš nevěřila. Do hodiny se udělalo zle i Shizune. Touazuki doběhla pro pomoc do nemocnice. Obě dvě přemístili mezi ostatní pacienty. Tou a Sasuke se posadili před vchodem. Ani jeden nepromluvil, ale při každém pohybu se navzájem sledovali. Čekali, že se u nich také projeví nějaký symptom. Jenže začalo svítat a oba vypadali stejně zdraví jako vždycky. Možná trochu unavení, ale jinak zcela v pořádku. Když sluneční paprsky dorazily až k nim, Sasuke vyskočil.
„Odcházíme,“ řekl prostě.
„Co vyvádíš?“ vyběhla za ním Tou.
„Obě dvě onemocněly, chceš čekat, až se to stane i nám? Vezmeme je dolů. Když odsud lidi odešli, udělalo se jim líp.“
„Není to zaručený. Chceš všechny tyhle lidi opustit? Nechat je umírat?“
„Co podle tebe máme dělat? Bez Shizune stejně nic nevyřešíme a já nehodlám umřít v nějaké pitomé vesnici kvůli nějakým lidem. Já mám ještě věci, které musím udělat.“
„A co máš tak důležitého?“ Stáli naproti sobě a křičeli na sebe.
„Musím najít Itachiho a zabít ho. Pomstím svůj klan.“
„Chceš nechat umřít lidi, abys mohl zabít dalšího člověka. Jsi horší, než jsem si o tobě kdy myslela,“ rozzuřila se Touazuki a vší silou ho uhodila do hrudníku. Sasuke udělal několik kroků vzad, pak se rozeběhl a strčil do ní.
„Neříkej mi, že bys nejednala stejně. Tvoji rodiče byli taky zabiti. Co bys asi udělala, kdybys potkala člověka, co jim ublížil?“
„Já nevím, co bych udělala, ale rozhodně bych se za ním nehnala jako pominutá a na všechny ostatní kašlala. Stejně na něj nemáš.“
„Já získám sílu a zabiju ho.“ Tou mu vlepila facku.
„Jsi hlupák, rozhoduješ se, aniž bys znal důsledky svých činů,“ zakřičela na něho.
„Kašlu ti na důsledky, ty ničemu nerozumíš,“ otočil se a odcházel. Touazuki za ním běžela, chytla ho za rameno a otočila k sobě. Vrazila mu pěstí do obličeje. Sasuke jí to chtěl vrátit, ale v poslední chvíli se zarazil.
„Síla není to samé jako moc. Možná budeš silný, ale i slabí lidé můžou získat moc. A já to udělám. Pamatuj si to. Já se ze všech sil budu snažit zabránit ti v tom, abys ubližoval dalším lidem.“ Sasuke se vytratil.

Touazuki procházela mezi nemocnými. Pořád nemohla na nic přijít. Byla z toho zmatená a zoufalá. Začala si opět drhnout spánek. Za chvíli ho měla celý rudý. Chtělo se jí hrozně moc brečet, jenže stejně nikde nebyl nikdo, kdo by ji utěšil. Neměla si za kým zajít pro radu. Nakonec z nemocnice utekla. Posadila se pod strom. Zavřela oči a zacpala si uši. Seděla tam dlouho, nechtěla vnímat nic ze světa kolem sebe. Probral ji až dotek na rameni. Zvedla hlavu. Přišel za ní Joben, posadil se vedle.
„Jestli chceš, sneseme tvé nemocné kolegyně dolů, třeba se jim tam udělá líp. Můžete odejít, nechci nijak ohrozit vaše životy. Propouštím vás,“ smutně se na ni usmál.
„Ne, já neodejdu. Kdyby se Shizune a Sakuře přitížilo, pošleme je se Sasukem pryč, ale já vám pomůžu, jen musím nějakou dobu přemýšlet.“
Nic se nezměnilo, stav se nelepšil. Touazuki na nic nepřišla. Pořád seděla pod stromem a připadala si naprosto ztracená. Sasuke přišel k ní a posadil se. Mlčel. Touazuki taky mlčela.
„Přišla jsi na něco?“ Sasuke prolomil ticho jako první.
„Ne,“ odpověděla zdrceně Tou.
„Tak to bys s tím asi něco měla dělat.“ Nejdřív se na něho chtěla obořit. Co si sakra myslí? Ale pak uznala, že má pravdu. Rozhodla se znovu projít záznamy, které zapsali den předtím. Pročítala je a třídila. Po hodině a půl konečně promluvila.
„Je zvláštní, že neonemocněli všichni členové rodin. Příjmení se tu neopakují často.“
„Co je na tom zvláštního?“ divil se Sasuke.
„Že se nejedná o infekční onemocnění. Podle všeho se nepřenáší z člověka na člověka, jinak by onemocněla celá rodina. A podívej se na ty lidi, co se o ně v nemocnici starají. Žádný z nich neměl roušku nebo rukavice a jsou úplně zdraví. A Shizune se Sakurou onemocněly a my ne. Je to nemoc, kterou někde chytíš, ale dál se nemůže přenést.“
„Existuje taková nemoc?“
„Možná od zvířete by se to dalo chytit, nebo třeba z vody nebo z jídla. Jenže při infekčním onemocnění většinou stoupne teplota, tělo se tak brání. Tady se to nestalo. Nikdo z nich nemá teplotu. Navíc se Shizune domnívala, že lidé nejdřív zvrací a pak se objeví další příznaky. Jenže my měli možnost vidět, že tomu tak není. Všechny propukají téměř naráz nebo hodně brzo po sobě. Takhle rychle se dehydratace neobjeví. Musíme za Jobenem,“ dokončila svoje myšlenky. Vstala, nečekala na Sasukeho reakci a uháněla pryč. Jako divá zabušila na jeho dveře. Joben vyšel a vypadal hodně zmateně. Nejspíš si myslel, že někde hoří.
„Co se stalo?“ vyhrkl místo pozdravu.
„Potřebuji se vás zeptat na pár věcí,“ Tou se hrnula dovnitř, aniž byla pozvána. Sasuke hned za ní. Právě byla uprostřed myšlenkového rauše a neměla stání.
„Jak vám můžu pomoci?“
„Kdy přesně a jak začala ta nemoc?“ ptala se ho.
„Někdy během zimy. Nejdřív bylo jen několik případů, ale postupně jich přibývalo.“
„Kde byly první případy?“
Joben došel ke stěně a sundal z ní obrovskou mapu vesnice. Položil ji na zem. Všichni se posadili kolem. Začal ukazovat na jednotlivá místa. Tou mu diktovala jména nemocných a on jim ukazoval, kde bydleli. Pak nastalo na dlouhou dobu ticho.
„Stalo se něco?“ ptal se Joben.
„Víte, podle toho, co jste mi ukazoval, jsou nemocní přibližně stejně roztroušení po vesnici. Kdyby to byla nemoc, vycházela by z jednoho místa a postupně by se šířila. V jednom bodě by bylo víc nemocných. Takže podle mě nejsou nemocní, ale něčím se otrávili.“

Diskutovali celou noc a na nic nemohli přijít. Ráno se Touazuki se Sasukem zašli podívat na nemocné. Sakura vypadala o něco líp, ale Shizune na tom nebyla dobře. Teprve teď ji popadl opravdový strach. Emi říkala, že Sakura na tom byla celou dobu hůř, vůbec nechtěla pít a mysleli si, že se z toho nedostane, ale teď se začala zlepšovat. Zato Shizune se dívala někam skrz ně a mluvila z cesty. Touazuki vyšla ven a ve vzteku do všeho kopala. Nemůže umřít. Tohle se jí nemůže stát. Sasuke šel za ní a mlčel. Nevěděla, jestli o ně taky dostal strach, nebo má jen výčitky svědomí, ale kupodivu nedělal žádné hloupé poznámky. Většinou mlčel.
„Co to sakra je? Čím se otrávili?“ vztekala se.
„Nepoznáš to podle příznaků?“ ptal se Sasuke.
„Ty ukazují na víc možností. Navíc ani jedna nepřipadá v úvahu. Potřebovali bychom toxikologický rozbor krve. Jenže v týhle vesnici nemají ani doktora.“ Nepřestávala kopat do stromu, pod kterým zrovna stála.
„Třeba je ta bába travička, vyzná se v bylinách.“
„Blbost, proč by to dělala. A proč by neotrávila i nás? Nebo aspoň tebe. Já jsem odolnější, mohla bych prvotní otravu přežít. Znovu si projdeme, co jsme dělali.“
„Přišli jsme. Do té doby jsme jedli a pili všechno stejně. Nic nám nebylo. Přijdeme sem. Procházíme tudy. Neotrávili se z vody nebo ze vzduchu, to bychom na tom měli být všichni stejně. Takže pokračujeme. Jdeme do nemocnice. Vrátíme se zpátky. Jíme. Na stole byla spousta jídla,“ shrnul Sasuke.
„Určitě vím, že jsem měla rybu a rýži, dala jsem si čaj. Všichni jsme měli zelený, jen já jsem si k němu přidala jasmín. Tak co bylo jinak?“
„Já jsem neměl to sušený maso,“ řekl Sasuke. Touazuki zauvažovala.
„Já taky ne. Dobře, takže teď sníš pořádnou porci toho masa a já si počkám, co to s tebou udělá.“
„Zešílelas?“
„Ne, ale pokud chci zjistit, jestli je to otrávené, musí to někdo ochutnat. Já to být nemůžu, jednak by to na mě nemuselo účinkovat, a hlavně, já tě dokážu uzdravit. Možná. A už jsi podepsal papír jako testovací subjekt.“

Touazuki donesla Sasukemu mísu masa a on ji musel sníst. S plným břichem seděl u stolu a říhal. Čekali několik hodin, ale Sasuke nevypadal, že se chystá zvracet. Byl pořád stejně zdravý. Tou z toho byla zklamaná. Takže zase nemají nic. Zaklonila hlavu.
„Je tu ale krásně, kdyby tady nebyly ty problémy s nemocnými, je to přímo ráj. Někdy bych se sem chtěla podívat, až pokvetou rododendrony. Určitě je to ještě hezčí.“
Sasuke zřejmě její náklonnost pro krásu přírody nesdílel, protože nijak nereagoval. Tou se odmlčela. Pak najednou vyskočila, jako by ji něco kouslo do zadku.
„Už jsem na to přišla. Vím, čím se otrávili.“ Rozeběhla se k nemocnici. Vtrhla do dveří jako velká voda.
„Teď dávejte nemocným jen vodu. Nic jiného,“ rozkázala. Bylinkářka sice trochu protestovala, ale nakonec ji poslechla. Neustále tvrdila, že nemocní potřebují energii a musí jim vodu doslazovat, jinak zeslábnou. Pak nezbývalo než čekat. Uběhl den a většina pacientů se zlepšila. Joben se na ten zázrak přišel podívat.
„Jak je to možné?“ ptal se a úsměv měl přitom od ucha k uchu.
„Jednoduše. Všichni se otrávili medem.“
„Cože? Medem?“
„Přesně tak. Řekl jste, že loni vám poprvé vykvetly rododendrony, a říkal jste, jaká to byla nádhera. Jenže to byla i nádhera pro včely, které sesbíraly pyl. Ten je jedovatý, stejně tak jako rostlina. Udělaly z toho med a ten byl taky jedovatý. Lidé postupně vyčerpali zásoby a začali používat med z poslední sklizně. A začaly první otravy. Postupně na něj přešli všichni a nemocných přibylo. Onemocněli jen někteří, protože ne všichni sladí medem čaj nebo ho mají celkově rádi. Normálně není otrava příliš nebezpečná, ale oni se intoxikovali stále dokola. V nemocnici jste jim vodu taky sladili. Někteří, jako Sakura, odmítali cokoli pozřít a těm se udělalo líp. Pak šli domů a znovu si dali svůj oblíbený čaj a zase se otrávili. Když jsme k vám přišli, tak si zřejmě jen Sakura a Shizune přidaly med do čaje. Takže vyházejte všechny zásoby. Pokácejte rododendrony a všechno bude v pořádku.“

Touazuki měla pravdu. Ještě týden čekali, než nabraly Shizune a Sakura dostatek sil na cestu zpět. Všichni nemocní se postupně uzdravili.
„Jsem ti zavázán. Pamatuj si, že až ode mě budeš něco potřebovat, rád ti pomůžu.“
„Dobře, třeba až si budu potřebovat zregenerovat chakru, tak přijdu.“
„Správně, máš tu všechno zdarma,“ usmál se na ni Joben. Pak se rozloučili.
Vydali se zpátky na cestu ke Konoze.
„Tak tentokrát to dopadlo dobře,“ pochválila si Tou. Otočila se na své společníky, kteří šli za ní. Jenže to neměla dělat. Ve chvíli nepozornosti šlápla na nestabilní kámen a v kotrmelcích se řítila kopcem dolů.