Mise v konoze, 10. díl - Mise v Písečné

Mikoto pomalu přichází k hlavní bráně, hlouček z Písečné organizuje Kankuro, aby postupně nastoupil na Gaarův písek. Mikoto se jde těžko, mrzí ji, že se nerozloučila, ani ty brouky si nevyzvedla. Pořád v krytu duše doufala, že se něco stane a nebude moci odejít z Listové, ale nic se nestalo. Ten večer za ní ani nešel, jak jsem si vůbec mohla myslet, že by o mě stál?
Vrátí se do Písečné ke svému starému životu. Je rozhodnutá, na Listovou musí zapomenout. Řada před ní se krátí, pomalu bude muset udělat ten krok, z kterého nebude návratu.
„Mikoto!“ uslyší za sebou známý hlas a trhne sebou, zrychlí se jí tep, zatímco se pomalu otočí a nechá těch pár opozdilců, aby ji předběhli. Stojí tam On s rozepnutým kabátem. Ona udělá pár krůčku k němu.
„Shino,“ spíše překvapeně zašeptá.
Přistoupí až k ní.
„Já už budu muset jít,“ slyší sebe říkat.
Chytne ji za zápěstí a podívá se jí do očí, což Mikoto rozechvěje. Mezitím všichni nastoupili na písek a Kankuro křičí: „Odlétáme, kdo nenastoupí, půjde pěšky!“
„Musím,“ snaží se mu vymanit, i když touží po opaku.
„Přijdu si pro tebe,“ řekne Shino pevně, zatímco ji nechce pustit.
Mikoto se rozšíří oči, chvíli na něj beze slova kouká. „Slibuješ?“
„Slibuju,“ pak ji trošku nakloní k sobě a jejich rty se dotknou v letmý polibek. Mikoto má pocit, že motýli z louky se objevili, uvnitř, v jejího těla. Pak nastoupí na písek, který se neslyšně vznese.
Shino tam stojí, dokud nezmizí z dohledu. To se začne pomalu rozpadat.

Za ním stojí Shino, který své brouky přivolal k sobě.
„Vy jste ji políbili,“ řekne jim lehce dotčeně.
„Ty jsi svou šanci propásl,“ odvětí mu jednotně. „Nešlo tě vůbec probudit a nemohli jsme ji nechat odejít.“
„To že jste udělali? A jak se mám dostat do Písečné, když jste to tak skvěle zařídili!“ vypění Shino.

Blíží se k Hokageho pracovně, zkusí se jednoduše zeptat na nějakou misi v Písečné. Náhle se ale rozrazí dveře a z protější pracovny vyběhne Naruto koukaje na Shikamara za ním.
„Děkuju ti, že sis udělal kopie poukázek, úplně se ztratili mezi tolika dárky.“ V tom vrazí do Shina tak mocně, že společně proletí až do Hokageho pracovny. Naruto se rychle zvedne: „Omlouvám se, ale pospíchám, Hinata mě zabije,“ říká, když mizí ve dveří.
ŘÍKALI JSTE NĚCO O PÍSEČNÉ?

Misi mu dali, byli rádi, že nikoho nemusí shánět tak brzy po oslavě. Mise to byla lehká, měl vrátit jen pár zapomenutých věcí. Šel tři dny, ovšem když se blížil k vesnici, začal se zvedat vítr. Musel své brouky schovat, protože písek v ovzduší by mohl potrhat jejich blanitá křidélka. Do vesnice došel právě včas, jen co došel do Garovy pracovny, bylo vidět, že venku propukla písečná bouře.
Misi vyřídil brzy, hned věci předal. Garaa mu nabídl, ať zůstane hostem alespoň než se počasí zlepší. Shino mu poděkoval a odešel vyhledat Mikoto.

Na skleníky se musel potupně zeptat, kvůli písečné bouři brouci Mikoto necítili. Jedna žena ho dovedla k jednomu skleníku, ke kterému rychle doběhl, na skleněných tabulí byly nánosy písku. Jen co otevřel dveře, přivítala ho vůně vlhčené hlíny společně s Mikotinou vůní, nad kterou se brouci blaženě zachvějí. Zatímco ho brouci vedou k ní, Shino si všímá rostlin, většina je mu důvěrně známá. Jako kdyby se vrátil do Konohy, akorát tu jsou různé druhy, blíže u sebe, tak jak to ve sklenících bývá.
Uvidí ji oblečenou do laboratorního oblečení, zrovna něco slévá do malé lahvičky. Ona si ji vyrábí, zhrozí se Shino
Chvíli na ni kouká, jak pracuje a pak ji tiše osloví. „Mikoto.“
Leknutím upustí malou lahvičku, kterou právě naplnila její vůní, ale brouci ji včas zachytí. Mikoto na něj kouká jako na zjevení, čekala, že bude čekat několik měsíců nebo i déle. Brouci ji vrátí věc do ruky, překvapeně se nad tím usměje.
„Díky.“
„Ne, já tobě děkuju,“ přistoupí k ní teď je řada na něm. „Mí brouci to poznali ještě dřív než já sám,“ odmlčí se, „ale nemýlili se, miluji tě. Chtěla by ses se mnou vrátit do Listové?“
Mikoto se mu vrhne kolem krku. „Nepřeji si nic jiného,“ pak se poprvé políbí. „Ani jsem nedoufala, že přijdeš tak brzo,“ zašeptá, zatímco se k němu tiskne. Po chvíli zvážní. „Myslíš, že to půjde?“
„Nejdřív se zeptáme,“ řekne Shino, který nad tím celou cestu přemýšlel. A přivine si ji víc k sobě.
„Takže, kdy končíš v práci?“ zeptá se potom, co ta kouzelná chvíle trošku pominula. Mikoto nechápe, jak to myslí, ve skleníku je doma a starost o něj je toho součástí, kterou nikdy nepovažovala za práci.
„Kdy půjdeš domu?“ zeptá se ještě jednou.
„No, já jsem doma,“ až teď jí to poprvé připadá divné.
„Ty bydlíš v tomhle skleníku?“ podívá se po něm důkladněji. Všímá si udusané trávy, lehce zlomených rostlin, je to důkaz, že svůj volný čas tráví tady.
Mikoto kývne. „Ano, v tomhle je nejlépe, v ostatních se nedá spát pro jejich klima,“ lehce zrůžoví. „Pojď, ukážu ti skleníky a brouky.“
Provedla ho několika skleníky, byly opravdu rozsáhlé Mikoto snad u každé kytky dodala, že ji sem donesla ona. Prohlídku ukončili v jejím skleníku.
„Zeptáme se hned, abychom mohli odejít, jen co bouře pomine,“ plánuje nadšená Mikoto a běží se převléknout. Přijde v hnědém hábitu a světlém šátkem omotaném kolem hlavy. Shino na to nic neřekne, ale radši by ji viděl v šatech, co měla v Konoze než v tomhle.
Mikoto pokrčí rameny, „proti písku je to nejlepší. Nemám ráda písek v puse,“ vytáhne ho ještě víc do obličeje. A namíří si to k východu.
„Počkej,“ zadrží ji, „a co tvoje rodina?“ S tím si Shino dělal taky starosti.
Mikoto se zastaví s rukou na klice, „máš pravdu.“ Otočí se a dojde ke květinám, pár jich utrhne a schová do hábitu.
Shino si zapne kabát a vytáhne ho co nejvíc.
Mikoto ho vede ulicemi, pro samý vítr a písek jen matně vnímá okolí. Dojdou na malé prostranství, na druhém konci je podivný strom. Shino, až když se před ním zastaví, uvidí jeho černý kmen a tam, kde by měla začínat koruna, je jen spálené dřevo. Zatímco odvrácená část se živě zmítá ve větru.
„Co to udělalo?“ zakřičí, aby ho slyšela.
„Sem spadla první z bomb, které Garaa nezachytil svým pískem. Taky tu stál náš dům, přežil akorát tenhle strom,“ říká, když do vykotlaného kmene vkládá květiny. Shina zamrazí. Akatsuki.
Chytne ji za ruku. Tenkrát přišla o rodiče, pak i o jejího přítele. Uzavřela se od skleníku, který je tak odlišný od téhle Písečné. Odejít odsud pro ni bude spíše vysvobození. A to se tolik bál, že ji vytrhne ze svého života. Kdyby věřil víc svým broukům, kdyby se tomu poddal a dělal to, co opravdu chtěl, místo přemýšlení... Vybaví si Hinatu. Některé věci člověk pozná jedině tak, že se do nich ponoří celý.

U Gaary to dopadlo dobře, dovolil jí přejít k Listové.
„Já věděl, že zelené listí z Listové ti pomůže,“ řekl se záhadným úsměvem.
Mikoto se ještě zeptala mezi dveřmi .„Proč jste mi neřekli o tom, že mě chtějí Aburame vyhledat?“
„Vlastně jsem tě tam chtěl poslat hned, co přišla první žádost, ale zrovna jsi přišla s tím nápadem,“ zamyslí se, „byl jsem rád, to bylo poprvé, co jsi projevila takové nadšení, od té doby, co se to stalo.“ Poslední slova spíše zašeptá.
Mikoto se s ním náležitě rozloučila a poděkovala. Před jeho pracovnou se nadechla, „chtěla bych ještě jedno místo navštívit, než půjdeme.“
Několik dní písečná bouře neutichala, Shino s Mikoto ji přečkali ve skleníku.
Pak nastal krásný prosluněný den a Mikoto, jak řekla, navštívila památník padlích. Vyhledala pomníček svého kamaráda.
„Tys to tenkrát věděl, že jo?“ promlouvá k němu tiše. Sundá si ochrannou čelenku a položí ji k patě pomníčku. Tohle už nebudu potřebovat, usměje se smutně, protože ho tu nechává samotného.
Chytne se Shina. „Můžeme jít,“ usměje se na něj.