Mise v konoze, 9. díl - Brouci

„Měli bychom jít,“ zvedne se Shino. Povídali si tu tak dlouho, bude se brzo šeřit, kdyby byla tma, tak už jdou pozdě. Mikoto znervózní, neví, jestli se jí chce jít, víc se jí líbilo být jenom s ním. Venku pofukuje po několika horkých nocí opět chladnější vítr. Mikoto chladno připomíná, že se bude muset vrátit. Podívá se na Shina, neví proč, ale nejde jí to říct. Brouky ještě nakrmila, než vyšli, dokud se nerozhodne, nechá je tu. Hovor plynule plyne stejně jako jejich cesta. Je slyšet hudba a smích.
Shino se na ni usměje, dojdou na větší prostranství pod mohutným stromem. Všude se hemží spousta lidí, až teď Mikoto chápe jeho slova, brýle tu má skoro každý a kabát s kapucí taky. S jejími oranžovými vlasy si připadá tak výrazná.
„Chceš si zatančit?" nabídne Mikoto a on lehce ztuhne. Tanec.
„Přede všemi?"
„Tak se půjdeme podívat na turnaj brouků,“ vede ji k hloučku, který se sklání nad stolem. „Zrovna začínají.“
Když dojdou k hracímu stolu, všichni se na ně podívají a pozdraví.
„Shino, budeš hrát?“
„Dnes budu vysvětlovat,“ odpoví mu
„Aspoň mám šanci vyhrát,“ raduje se ten jeden a vytahuje z přepravky velkého tesaříka.
„Ták, kdo porazí mého šampióna?“
„Já,“ přistoupí ke stolu muž z květákem na hlavě, na ruce velikého roháče. Najednou se oba brouci s hlasitým „vrm vrm“ vyletí kamsi do koruny stromů.
„Uletí,“ lekne se Mikoto.
„Jen poměřují síly, ten, co se vrátí poslední, je slabší,“ vysvětlí jí Shino a opravdu, za chvilku přiletí roháč a postaví se doprostřed stolu. Tesařík přiletí hned po něm a postaví se před něj. Zlehounka začnou na sebe dorážet, po chvíli se zaklesnou do sebe.
„Na kterého sázíš?“ zeptá se jí Shino.
„Tesařík přiletěl jako druhý, takže je to jasné,“ míní Mikoto.
„Není to tak jasné, jde i o taktiku a sílu hráče, který ho může ovlivnit svou čakrou.“
„Nevěděla jsem, že můžete ovládat i jiný druhy brouků,“ diví se tomu.
„Máme spoustu různých technik, ale ovládat můžeme jen ty, kteří jsou ochotní spolupracovat. Najít silného brouka může trvat i několik let.“
„Prý u je vás hmyz lahůdka,“ nadhodí jedna holka, která pod rozepnutým kabátem odhaluje, co se dá.
Mikoto mlčí, co mám na to říct? Pár druhů hmyzu snědla, když byla nouze. Usilovně přemýšlí, jak se z toho dostat. Atmosféra zhoustne. Přesně jako předtím, i ty, co se o ni nezajímali, na ni teď tázavě koukají. Mlčí moc dlouho, kdyby někomu nabídla larvy, co snědla, nikdo by neváhal, hned by odmítl.
Pak ji něco napadne a začne: „Písečná byla jednou v obležení tak dlouho, že lidé neměli co jíst. Pak se stal zázrak, přiletěl roj sarančat. Lidé se před nimi tentokrát neschovávali, ale vyběhli ven a co se dalo, pochytali. Tak jsme prý přežili obléhání a od té doby se to o nás říká. Ale to jsou jen babské povídačky, co jsme si říkali, když jsme byli malý,“ nuceně se nad tím usměje.
„Cha cha,“ směje se ta holka, „vzpomínáte na naši chůvu? Jak nám hrozila, že když budeme zlobit, naši brouci nás snědí za živa?“
„Jo já se fakt bál,“ směje se další.
Mikoto se ulevilo, že to vzala z humorem.
„Takže?“ kouká tázavě na Mikoto muž s květákem na hlavě.
„Takže,“ zopakuje po něm, nenechá se vyvést z míry.
„Když se začalo schylovat k válce, přišel za mnou Kazekage se starými rukopisy a požádal mě, ať vyrobím podle nich proteinový tyčinky z moučky vyrobené z hmyzu,“ pokrčí rameny. „Nikdy na ně nedošlo, byly jen pro případ nouze. Ale ano, pak když jsem je vyrobila, musela jsem je ochutnat.“
„Takže pro případ nouze,“ pokývá hlavou, přitom se jeho vlasy zakymácejí, pak se začne hlasitě chechtat. Rozesmála ho představa, jak by se lidé z vesnice hladově vrhli na jejich brouky.
„Třeba by náš klan konečně ocenili,“ směje se mezi slovy, ostatní se smějí s ním. Jen Shino se nesměje, ví, jak dlouho byla mimo civilizaci, nejspíš na jednom místě. V takovém případě je jídlo opravdu problém, pokud nechcete vyhubit celou populaci drobné zvěře v širokém okolí. To jeho klan zná moc dobře.
Hráč s tesaříkem využil mužovi nesoustředění a přetlačil roháče ke kraji stolu. „Vyhrál jsem!“ raduje se
„Pojď,“ chytne ji Shino za předloktí a táhne ji pryč, něco ho napadlo. Radši jí nic nevysvětluje, jsou pořád blízko a mohl by je někdo slyšet.

Hudba se vzdaluje, zatímco tma houstne. Mikoto mrzí jeho chování, všimla si jeho výrazu, ví, že to ví. Přesto se nehodlá omlouvat.
„Další skleník?“ diví se, kam ji to dovedl.
„Tady najdeš všechny druhy, co jsi sbírala na své misi i ostatní,“ dodá Shino a koukne na ni. Mikoto se drží, aby nekřičela.
„To jako chceš ukázat, které jsem snědla.“
„Ano, to chci,“ řekne klidně. „Je možné, že sis způsobila otravu, která měla za následek tvé pomatení…“
Zprvu na něj chtěla křičet, že neví, čím si prošla. Ale když se nad tím zamyslela, mohl mít pravdu. Opět v něm viděla porozumění a začala mu všechno vypravovat.
„Vše šlo podle plánu, vlastně už jsem plánovala se vrátit. Pak se počasí zhoršilo, po pěti dnech na stan spadla větev a vše poničila, rázem začalo pršet do stanu, vše promoklo. Byla zima, našla jsem si úkryt v jednom vykotlaným stromě, kde aspoň nepršelo, tam byli a počasí se nelepšilo… Nevím, které druhy jsem snědla,“ kroutí hlavou, „nechtěla jsem to vědět.“
„Promiň,“ omluví se jí, „nechtěl jsem…“
„To je dobrý,“ skočí mu Mikoto do řeči. Neviděla důvod, proč by se jí měl omlouvat.
Chytí ji za ruku. „Tak pojď,“ říká jí a vede ji ze skleníku. Ruku stále drží a Mikoto jde mlčky vedle něho, líbí se jí to, chtěla by, aby ji už nikdy nepustil. Hudba trochu zesílila, ale vypadá to, že ji nevede do centra dění. Shino se zastaví, hudba nabyla klidného tónu.
„A tady by sis zatančila?“ nečeká na její odpověď, přisune si ji k sobě a začne s ní pomalu kroužit.
„Už se neuvidíme,“ vyhrkne z ní po chvíli.
Shino se zastaví. „Jak to?“ jeho mysl analyzuje všechny možnosti významu jejích slov.
„Zítra je Hinatina svatba a pak...“ zarazí se, bude muset jít. Chce tu zůstat, ale pak už by nebyl důvod, aby mě tu provázel, napadne Mikoto. Kousne se do rtů. Chtěla by dostat ještě pár dní navíc. Představí si, že by se jenom tak míjeli, bez jejich rozhovorů, bez jeho vůně, bez jeho pochopení a klidu. Můžu tu zůstat, ale bez něj by tu byla ještě opuštěnější než v Písečné. Chce tu zůstat s ním, chtěl by i on? Skloní hlavu, jejich ruce jsou stále propletené.
Hinatina svatba, jak jsem mohl zapomenout, zamyslí se skloněnou hlavou. Shino ignoruje naléhavost brouků, přemýšlí nad tím, jak pro samou Mikoto úplně zapomenul na okolní svět. Na jednou ucítí lehké drcnutí do jeho límce.
Zpozorní, Mikoto se od něj vzdaluje s nervózním úsměvem.
„No, já už budu muset jít, zítra mám práci, užij si to oslavu,“ zamává a utíká pryč. Nemůže uvěřit, že se k tomu odhodlala, měl k ní skloněnou hlavu, ten tanec, ty spojené ruce, byla si jistá, až na ty černé brýle… Nadává na sebe, že zavřela oči, kdyby je nechala otevřené, viděla by, že od něj není žádná odezva a pak už stála úplně na špičkách...

Shinovi chvilku trvalo, než se vzpamatoval, chtěla ho políbit, brouci to věděli a on to ignoroval. Zrychlil krok, běží za ní.
„Shino,“ volá ho někdo, otočí se. Je to vědec. To už odešla? Je zklamaný „Chtěl jsem si s ní ještě popovídat. Pojď, ukážu ti, co její brouci dovedou,“ říká nadšeně, vede ho jiným směrem, něž jakým šla Mikoto. Když odcházel z laboratoře, bylo pozdě, přesto poslal pár broučků po její stopě, ulevilo se mu, že spí ve svém pokoji a ne někde venku.

Ráno si kabát nechal rozepnutý, kdyby ji potkal, aby už ničemu nebránil. Hned se vydal k ubytovně, ale už tam nebyla. Odolal touze poslat za ní brouky. Vždyť ji nemůže pořád sledovat. S pocitem že udělal, co mohl, odešel na sraz s Kibou, a pak se společně vydali na svatbu. Lidí přišlo opravdu hodně. Obřad byl krásný a Hinatě to moc slušelo. Konečně dosáhla svého cíle. Rodinný život je přesně pro ni, vždy ji v tomhle bral za takovou včelí královnu.
Nikdy nechápal pravidla jejího klanu, u nich se nikdy nestalo, že by někdo dělal to, k čemu se nehodil, brouci vždy poznají, kdo má k čemu vlohy. Vybrali by ji jako nástupkyni klanu a její sestra s bojovnější povahou by ji ochraňovala. Ženy u nich byli na prvním místě, starost o chod domácnosti a o potomstvo bylo přece nejdůležitější. Potřese hlavou, neubránil se myšlence na Mikoto a jejich společnou budoucnost.
Už u oběda se Kiba rozhodl, že musí jejich sňatek řádně zapít, takže než přišla noc, byl pěkně v náladě. Když se začal vyptávat na Mikoto, naštěstí vyhlásili dámskou volenku.
Hned u něj stál houf dívek. Chtěl vstát, jenže se zamotal a spadl pod stůl, proto tajně přeměnil Akamara na svoji osobu a poslal ho tančit. Zatímco Kiba jejich divoký tanec pozoroval ze svého úkrytu, pro Shina si přišla šťastná Hinata: „pojď spolu jsme ještě netančili.“
„Tak co, jak to jde s Mikoto?“ překvapí Shina její přímá otázka, určitě je s Kibou probírali.
Hinata nad ním přemýšlí, vždy se choval podle pravidel shinobi, dokonce už na Akademii bylo vidět, jak moc to bere vážně. Jen málokdy dával najevo své emoce. Přesto vždycky tušila, že je jich plný a až si bude jistý, že našel tu pravou, tak své city vyjeví. Vždy jí dokázal poradit, pomoci, pro jednou má ale pocit, že mu může poradit ona. Přeci jenom za ta léta zná jeho povahu.
„Myslím, že nad vším moc přemýšlíš, některé věci prostě nejsou logické.“
Shino nepřestane tančit, ale přemýšlí nad jejími slovy. Pořád jen přemýšlel, snažil se to nějak pochopit. Proč zrovna ona? Chtěl broučímu mámení odolat, přestože věděl, jak nelogické to je. Pak zas nevěřil, že by chtěla někoho, jako je on. Dokonce ho donutila se zamyslet nad svým starým já. Nejspíš by to bral jako urážku, že někoho takového vůbec pustí na Akademii. A přitom je tak výjimečná. Pořád jen přemýšlel a nakonec vše propásl. Uznal, že má pravdu, nejhezčí chvíle byly, když nad ničím takovým nepřemýšlel jako na louce, jak si ji vedl, když ji málem políbil a taky jak si povídali, a pak ji bezmyšlenkově chytil za ruku a začal s ní tančit.
Hinata se na něj podívá, trefila se. „Další ránu by už nemusela unést,“ řekne spíše pro sebe.
To Shina vytrhne z přemýšlení. „Ty víš o jejím kamarádu Sumaru?“
Hinata si moc dobře pamatuje její příběh. Pokývá hlavou. „Chudák, myslím, že si to dlouho dávala za vinu, že mu nedala důvod, proč by žil.“
„Co o něm víš?“ zeptá se, hudba náhle ztichla, proto si jdou sednout, zatímco mu povídá o tom, jak neodpověděla na jeho otázku.
„Takže takhle to je,“ ulevilo se mu, nikdy ho nemilovala.

Když Hinatu odvedl jeden z klonů, které Naruto vytvořil, aby si zvládl popovídat a zatančit s každým, Shino osaměl. Opět ho dostal Hinatin odhad na lidi, přemýšlí, jestli právě proto ji zařadili do jejich pátracího týmu. Přemýšlí nad Irukou. Jeho práce učitele je mnohem důležitější, než si kdy myslel.
Mikoto potřebovala jen jiný druh tréninku než ostatní, ale na to nikdo nepřišel. Vlastně kdyby se narodila v jejich klanu, brouci by její čakru snědli, problémy s čakrou by nikdy neměla a ještě by dokázala ovládat raiton už od mládí. Přemýšlí nad tím paradoxem. Usměje se na něj kolemjdoucí klon Naruta. Uvědomuješ si, Naruto, co jsi vlastně dokázal? promlouvá v duchu k němu.
Už od mládí věděl, že bude shinobi. Ale teď, když je mír, má najednou na výběr. Nikdy ani nepočítal, že by měl jinou možnost. Stát se učitelem? Nemuset vystavovat brouky nebezpečí, taky by mohl vzbudit u někoho zájem o užívání brouků. Nejdřív naučím Mikoto ovládat brouky a pak se uvidí, když mě to bude bavit. Těší se na jejich další společné chvíle. Už nebude své brouky schovávat, naopak by měli ukázat, jak je jejich soužití z brouky výjimečné.
Po čase se k němu připojí Kiba, Akamaru se unaveně skulil pod stůl. Kiba nadšeně zapíjí jeho ocenění za nejdivočejší tanec. Tím překročil limit brouků, víc už nedokážou neutralizovat, jestli bude chtít Kiba pít jako doposud, začne alkohol působit. Je čas jít domů, ale Hinata s Narutem tu pořád jsou.
Jdou si popovídat s Kurenai, Shino se přitom snaží vyhnou Ino, která by se určitě začala vyptávat. Za čas se Kurenai rozloučila, malá jí totiž už usínala na ruce. A Kiba se taky někam vypařil. Začne pozorovat dění na parketu. Lee, který se trošku napil saké, si sundává své závaží. Tím se stal pro většinu lidí neviditelný. Bavilo ho pozorovat ho za pomocí brouků. Občas Lee do někoho vrazil, nakonec dotyčný, celý zmatený, co to bylo, odešel domů s tím, že už toho vypil dost.
Když brouci uviděli, že porazí Hinatu, nedokázali tomu zabránit, jejich křidélka byla pomalé na Leeho šílenou rychlost. Hinata spadla a s hlasitým puff se změnila na Naruta. Nakonec zmizel on i s dalším Narutem, který se ji snažil chytnout. Všichni svatebčané se při pohledu na prázdnou zem rázem dali do smíchu. Jak dlouho už tu nejsou? křičí dav smíchy.
Měl bych jít domů, cestou se loučí s kamarády, kteří mu ještě nalívají, prý na cestu, což odmítne. Už tak mu brouci provádějí opilecké výpravy po těle.
Cestou domu ho napadne vyhledat Mikoto, ne, v tomhle stavu za ní nemůžu. Doma usne, ani neví jak. Zdá se mu sen, je na motýlí louce společně s Mikoto, drží se za ruce, a ona je tak krásná, je jim tak lehce. Jako kdyby létali společně s Motýly. Trhnutím se probudí, ještě pořád má pocit, že je nějaký lehký, asi tak o několik kilo. Brouci jsou pryč. Rychle se oblékne a běží na ubytovnu, která je prázdná.