Mise v konoze, 8. díl - Rodina

Rázem atmosféra zhoustla, všechny černé brýle upínají na ni zrak. Jakoby věděli, že ji to znervóznilo a znervózní ještě víc. Už podruhé si vzpomněla na den, na který se snažila tak dlouho zapomenout. Mlčky kouká na broučka, který běží po ruce Shinovy matky až na rameno jejího manžela, za které ji drží. Vyměňují si tak informace? užasne.
Ticho roztrhne Shino.
„Říkali jste, že jste výzkum nedokončili.“ Atmosféra se opět pohne.
Nic nezkoumali, tak přeci jenom je zajímá, co se stalo s těma ostatníma. Samou nervozitou by si rozkousala ret, ale přemůže to.
„Omlouvám se!“ vyhrkne, nemůže to dál snést. „Nedokázala jsem jim dát správnou péči,“ cítí se bídně. Svým nezájmem jsem zabila jejich tolik ceněné brouky. „Byla jsem rozrušená, můj přítel, on…“ zlomí se jí hlas. Sumaru zemřel, už nic nebylo důležité. Nabere dech a pokračuje. „Zapomněla jsem, a proto zemřeli...“ Zahanbeně kouká do stolu, hlavu zvedne, až když domluví Shinův otec.
„Ano, mí brouci opravdu zaznamenali veliký úhyn v jenom dni i vaší náhlou rozrušenost. Nemusíte se stydět, to se ve válce už tak stává, málokoho nechala nepozměněného.“
Po jeho slovech se jí trošku uleví. Ale její nervozita nepomine. Co bude teď? Cítí, že se Shino snaží zachytit její pohled, ale nemá odvahu se na něj podívat, ví, že mu nelhala, ale cítí se tak.
On zemřel, usoudil dle míry jejího rozrušení, musela ho mít opravdu hodně ráda. Trošku mu to zjištění ulevilo, ale zároveň přitížilo. Přišla o něho, pak udělala bůhvíco a brouky zabila a teď si myslí, že se na ni všichni zlobí.
„Myslím, že byste je měli vzít rovnou do laboratoře,“ vytrhne ho z přemýšlení jeho matka. Do laboratoře? Kam tím míří? Shino nechápe, vždyť o všechny vzorky přišli.
Shinů otec si vezme velkou báň, kterou měl položenou na stoličce.
Co v ní asi má? říká si Mikoto, když jde za ním po pěšině k broučímu centru. Budou mě tam zkoumat, přemýšlí nad jejím dalším osudem a ví, že nemá smysl pokusit se utéct.
Najednou z křoví vyskočí malý chlapec: „Fůj, jdete jí ukázat brouky nebo ji chcete jimi rovnou nechat prolézt? Jste nechutný!“ vyplázne na ně jazyk a uteče dřív, než mu stačí někdo vynadat.
Mikoto se vyděsí. Cože chtějí?
Shinova matka si všimla jejího vylekaného výrazu: „Neboj se, nic tak drastického neděláme. Do symbiózy s brouky vcházíme hnedka po narození, kdy naše těla jsou na to nejlépe připravená. Když si pak uvědomíme, že jsme jiní kvůli naším tradicím, je to těžké období, každý se s tím vyrovnává po svém, záleží na povaze," vysvětlí jí a ještě se za něj omluví.
„Che che,“ směje se nejstarší Aburame, „když si vzpomenu na moje pokusy vypudit brouky z mého těla. Rodiče z toho byli dost nešťastný, domlouvali mi a různě přesvědčovali, stejně jsem utekl. Ale díky tomu i zjistil, že přírodní principy našeho klanu jsou opravdu jedním z nejlepších způsobů jak žít."
„Nechat je, ať se o tom sami přesvědčí, jít příkladem, žít jako doposud, to je to nejlepší, co proti tomu můžeme udělat,“ řekne rozhodně.
Mikoto se to snaží pochopit. Jsou přesvědčeni, že to, co dělají, je dobré. Ale co chtějí po ní?
Před budovou broučího centra se s nimi Shinova matka rozloučí. Mikoto byla klidnější, ale tohle ji opět rozhodí Proč odešla?
Vědec otevírá dveře budovy: „Tady chováme naše brouky, každý tu má uschovanou svou kolonii brouků pro případ, že by o svoje přišel.“ Jdou chodbou, zatímco vysvětluje princip svého výzkumu. „Vychoval jsem speciální generaci brouků k přepisování tak, aby i čerstvě vylíhlí brouci dokázali přepsat zprávy. Každý z třiceti lidí dostal vajíčka našich brouků, čerstvě vylíhlé brouky a larvy, které ještě nikdy nebyly krmeny čakrou. Po celou dobu války je krmili lidi z různých vesnic s různými podstatami. Následně jsem začal zkoumat, jaký vliv to mělo na naše brouky, jestli se u nich objevila změna nebo nová vlastnost. Pak se mezi již testovanými vzorky roznesla nákaza. Vlastně jen vaše vzorky brouků zůstaly bez následků.“ Zastaví se v jedněch dveří.
Byly tady celou dobu, jsem kolem nich chodil, užasne Shino. Jeho brouci je sice zaznamenali, ale tak malé množství je nechalo v klidu. Když se Mikoto objevila v jeho blízkosti, ihned si ji spojili s jejími brouky. Proč říkali, že se pokus nezdařil? Proč to tajili?
Vědec dál vysvětluje: „Začal jsem s podrobnějším testováním. Ukázalo se, že vaše brouci jsou odolný na nemoci, viry a na parazity, zaútočili dokonce raitonem. Byla to náhoda, neměl jsem v plánu něco takového testovat, brouci, co mají svého uživatele, ničím takovým netrpí.“ Cvakne vypínačem a rázem se místnost rozsvítí.
„Mohla bys nám ukázat, jak jsi krmila tyhle brouky?“ ukáže na stůl, na kterém je připravená přepravka. Čekala takovou otázka, kdyby prováděla výzkum ona, taky by se tak zeptala. Co udělají, až jim to ukáže?
Shinovi brouci okamžitě reagovali na brouky v přepravce, což pro něj zprvu nebylo až tak příjemné. Všiml si, že se jeho otec malino pousmál. Poznal to.
Mikoto rozhodně pozvedne ruku, nechá ji obalit svou čakrou, která jiskří.
„Má čakra je až moc elementární, až moc raitonová. Abych mohla svou čakru používat jako normální čakru, musím nejdřív raiton omezit.“ Udělala to zcela automaticky, protože to tak dělala od začátku války, přitom vůbec si neuvědomila, co dělá. „Uvědomila jsem si svou chybu až po čase. Bylo to hrozné, skoro všichni zemřeli a zbylé jsem začala léčit. Nakonec jsem je až do konce války krmila společně se Souden no jutsu, protože jsem raiton nedokázala omezit úplně. Ze začátku je to spojení omračovalo, pak se časem stali odolnější a neomdlévali.“
„Tím se vše vysvětluje,“ pokývá hlavou vědec.
„Brouky si můžete nechat, jsou vázáni na vašií čakrou. Zkoušel jsem je rozmnožit, ale jak jsem předpokládal, brouci byli krmeni krátce, na další generaci se tato vlastnost nepřenesla.“
„Můžu si je nechat?“ Čekala všechno, byla odhodlaná se i bránit, ale tohle? Přistoupí blíž k přepravce.
„Proč jste teda dělali, takový vědecký výzkum, když jste předpokládali, že nově převzaté vlastnosti nebudou moct předat dál,“ nechápe smysl jejich výzkumu.
Slova se chopí nejstarší Aburame: „Už dlouho se do našeho klanu nikdo nepřidal. Chtěli jsme tak vzbudit zájem o naše brouky.“
„Proč jste neřekli rovnou, že si je můžeme nechat?“
Aburame se na ni usměje: „To je něco, do čeho se nedá nutit, ono si to člověka najde samo.“ Kouká na ni tak, jako kdyby jí prozradil tajemství. „I když někdy je potřeba náhodě vyjít vstříc a vymyslit nějaký výzkum, nebo jen takové malé popostrčení a poslat zprávu.“ Obdaří ji úsměvem.
„A to, že jste tady, jen dokazuje, že to je pravda. Někdy obyčejná starost o něco tak malého jako jsou naši brouci dodá životu smysl,“ dokončí svoje slova
Od začátku války je pozorovala, jak se vylíhly larvy z malinkých vajíček, které se po čase zakuklily a vykuklily se z nich broučci, teď už její brouci. Viděla, co dokáže malý brouček, vždy přilétl k jejím broukům, kteří se začali přeskupovat do vět, bylo to úžasné. A pak pro ní vše skončilo. Proč by měla vyrábět léky? Proč by se měla snažit někoho zachránit? Nechápala, za co ostatní bojují ve válce, když už nebyl důležitý její výsledek. O všechno přišla, o rodinu, o kamaráda, pak ti brouci taky umírali její vinou. Nemohla je nechat zemřít, oni za nic nemohli, proto je začala léčit a některé zachránila. Pak přilétl brouk, tak jako vždycky…
Měl pravdu, celou dobu si říkala, jak mohla vydržet a dál dělat svou práci. Byli to brouci, co jí říkali, co má dělat, stejně jako oni nadále přepisovali zprávy, tak i ona jako by ve snu nepřestala léky vyrábět. A pak, když už byla válka za ní, kupodivu nepropadla depresím jako tenkrát, když přišla o rodinu. Byli to zase brouci, co jí dali nový směr. Brouci v jejím skleníku. Byl to jejich záměr? Věděli, co válka přináší, ale taky věděli, co dokážou jejich broučci, věřili, že tak někomu pomůžou najít cestu k nim?
„Je to na vás, jak se rozhodnete,“ promluví k ní Shinův otec „Můžete je tu nechat, my se o ně už postaráme nebo se o ně můžete starat jako doposud. Kdybyste se rozhodla začít užívat brouky jako my, jste u nás kdykoliv vítána, dneska prosím zůstaňte až do večera, pořádáme takovou naší sešlost.“
„Teď už je to na tobě,“ vzkáže synovi jejích vlastním způsobem a všichni tři se rozloučí, nechají je tam o samotě.

Je možné, že to věděli od začátku? Všimli si, že Mikotini brouci na někoho reagují, proto se jí rozhodli pozvat sem? Několikrát tu byl a párkrát si ho sem dokonce zavolali, je možné, že tím zjistili, že reagují na něj? Když se objevila ve vesnici, dali mu ji na starost záměrně? Proto mu jeho otec řekl o její vůni až potom, co byli z Mikoto pryč? Jak dlouho se ji snažili sehnat? Jak dlouho věděli něco takového?
Není si jistý, popojde blíž k ní, ještě pořád kouká na brouky v přepravce. Mrzí ho, že ona necítí, jak jsou její brouci z něho rozrušení.
„Necháš si je?“ Mikoto nad tím celou dobu přemýšlí. Zítra se nejspíš neuvidí a pak bude muset odejít. S brouky nebo bez, když si je vezme, budou jí to tu připomínat, bude se chtít vrátit a naučit se je používat.
„Ještě nevím,“ řekne tiše a pozvedne k němu hlavu.
„Zemřel za války ten tvůj kamarád Sumaru?“ Nejdřív musí tohle zjistit, ničího ho představa, že by nebyl v jejím srdci první.
Mikoto se začne chvět: „Ten den, kdy zemřel, jsem zabila i ty brouky. Tolik mě to všechno mrzí,“ drží se, aby se nerozplakala.
„Nikdo se na tebe nezlobí,“ koukne se do jejích krásně zelených očí, trošku se k ní skloní, má chuť spojit jeho rty s jejími. Načeš Mikoto vytáhne kapesník a začne si utírat slzy.
„Půjdeme ven se projít, pak se pro brouky vrátíme,“ narovná se. Nedošli daleko, vlastně když uviděla na chodbě vchod do skleníku, zeptala se, jestli by se tam mohli podívat. Bylo otevřeno, Shina překvapilo, jak se její nálada změnila, když vešli dovnitř. Mikoto to vůně skleníku připomněla ten její, když prolezla každou kytku i brouka, sedli si k jezírku.
„Přesně jako u nás,“ a natáhne se spokojeně s rukama za hlavou. Shino si lehne vedle ní, užívá si její blízkost.
„Máme i jeden skleník věnovaný poušti. Ale teď se tam rozmnožují Kutilky Písečné, nemohu tě tam vzít.“ Chtěl, aby to věděla, že by měla kam jít a Písečnou si připomenout.
„Vím, vyhrabou si pěticentimetrovou chodbu zakončenou komůrkou, následně na to uloví housenku, kterou pouze znehybní, tu dotáhnou k jejich díře, kterou ještě předtím zkontrolují, pak housenku vtáhnou do komůrky a nakladou na ni vajíčko, nakonec díru zamaskují kamínkem. Je to opravdu zajímavé pozorovat," řekne zamyšleně Mikoto. Chvíli se rozhovoří o hmyzí tématice, ale nakonec se přeci jenom Shino zeptá.
„Proto tě nechtěli z Písečné pustit sem? Kvůli tvému Raitonu?“
Mikoto se zamračí: „Nevím, proč mi o těch zprávách neřekli, ale o mé schopnosti nic neví.“
„Proč jsi to utajila?“
„Tolik jsem chtěla používat čakru a pak tohle! Měla jsem radost, běžela jsem domů, ale naši se neradovali. Doba byla zlá, lidé si nedůvěřovali, báli se, také se ztráceli, mluvilo se o pokusech na lidech. To mi řekli. Bali se o mě. Nevěřila jsem jim, myslela jsem si, že mi brání ukázat, co dovedu. Nakonec jsem přistoupila na to, že nejdřív naučím Raiton omezit, než to někomu řeknu. Teď to beru jako štěstí, že se na to nepřišlo, dostala jsem tak šanci si vybrat. Většinou lidé se schopnostmi byli zneužíváni jen jako zbraně. Co by ze mě udělali, kdyby to o mně věděli? Ale i tak jsem byla podezřelá tím, že jsme čakru začala ovládat tak dlouho.“
Opravdu na svých misi tohle zažil, Orochimarovy pokusy a jeho touha po technikách opravdu vzbuzovaly strach mezi lidmi. Na jedné misi, pod vedením Anko, se dokonce setkali s dívkou, na které byl nepovedený pokus, ovšem s trvalými následky, pro které byla využívána. Kolik lidí svoje schopnosti tajilo tak jako ona?