Poslední z klanu Akame XVII. - Návrat

Nebylo špatné bydlet s Kurenai, hodně se to lišilo od jejího běžného života. Česala ji vlasy a vůbec to nebolelo, taky s ní víc mluvila a hodně se usmívala. Jenže přes to všechno ji Kakashi chyběl čím dál tím víc a každý den čekala na Narutův návrat a pomoc, kterou ji slíbil. Jenže se začínala bát, že se ti dva blázni někde ztratili. Nebo, že se Naruto někde ztratil a Jiraiya teď má strach se vrátit. Danzo se zatím stáhl, nevěděla jestli něco plánuje a neměla šanci, jak to zjistit. Všechno, co ten chlápek podnikal, bylo dokonale utajené. Kenji se neukázal. Nikde na něho nenarazila, zjistila jeho adresu, ale jak se zdálo doma nebyl. Vrtalo ji to hlavou. Měla o něho strach. Doufala, že mu něco neudělal. Stále věřila, že není špatný a všechno jen vyplynulo ze situace. Mohl přeci za někým přijít, všechno by se vyřešilo.
Něco dobrého na tom všem nakonec bylo. Po všech letech konečně pochopila, že ve vesnici nejsou jen přátelé a lidé, co ji ochraňují, ale i ti zlí. V tom se její matka tehdy spletla. Nebo ji jen chtěla uklidnit. A taky zjistila, že dětské škádlení není nic proti skutečné nevraživosti. Neji ji pomohl a nebýt jeho, možná mohlo všechno skončit daleko hůř. Druhý den za ním přišla. Chtěla mu poděkovat a taky se omluvit za roky ignorace z její strany. Nezapomněla mu při tom říct, že si za to může tak trochu sám, ale všechno vynahradila dárkem, který mu donesla.
„Co to je?“ zeptal se Neji a zkoumal krabičku, kterou mu podávala. Uvnitř bylo několik očíslovaných lahviček.
„Můj nový zlepšovák. Pět nejpotřebnějších lektvarů, které by měl mít každý shinobi u sebe při misích. Jednou to budou nosit všichni, protože to může zachránit spoustu životů,“ nadšeně začala vysvětlovat.
„Máš u toho návod. Koukni,“ poklepala na víko, kde byl připevněný papír s nejdůležitějšími informacemi.
„Tenhle je na povzbuzení, daleko lepší než bojové pilule, rychleji se vstřebá a má delší účinnost. Potom tady je protijed, teoreticky odvrátí nejhorší účinky otrav. Jo, jen detoxikace má poměrně nepříjemný průběh.“
„Jaký?“
„Silné zvracení, průjem a pocení. Můžou ti taky vypadat vlasy. Ale neboj, ber to jako poslední možnost, raději trochu problémů se zažíváním než smrt,“ dodala rychle, když viděla jeho překvapený pohled.
„No, pokračujeme. Je tu látka na zastavení krvácení a uspávací prostředek. Ten je skvělý pokud nemůžeš usnout nebo třeba na likvidaci nepřátel. A nakonec poslední,“ Tou vytáhla lahvičku a držela ji dlouhou dobu v rukou než ji vrátila zpátky.
„Nevěděla jsem, jestli tam mám dávat i tu poslední, ale vzhledem k nedávným událostem jsem se rozhodla použít ji také. V téhle je silný jed. Účinkuje celkem rychle a bezbolestně. Aby fungoval musí se vypít. Má hořkou chuť, ale myslím, že to nevadí. Není určený nepřátelům. Dala jsem ho tam spíš kvůli sobě, takže ho můžu vyměnit za cokoli jiného, když budeš chtít. Víš jen mě napadlo, že se někdy dostanu do situace, kdy všechno, co vím by mohl získat někdo cizí, nepřítel. V takovém případě. Bych ho použila. Mimochodem tenhle jed není definitivní, když přibližně do půl hodiny vypiješ protijed z první lahvičky, máš šanci se zachránit. Nevyrábím jedy bez antidota“ usmála se na něho. Všechno probírala s lehkostí, jako by mluvila o přísadách do čokoládového dortu a ne o něčem tak nebezpečném. Nejiho to trochu vyvedlo z míry.

Guy právě skončil s hlídkou u Kakashiho a střídala ho Touazuki. Posadila se na židli vedle a na kolenou si rozložila svitek. Vzdala pokusy o jeho probuzení, místo toho studovala lékařské poznatky a snažila se najít řešení. Během té doby zabrousila i do anatomie, což ji přivedlo zpět k výuce jejího otce. Možná by mohla oživit něco, co ji naučil. Zabraná do čtení trávila dlouhé hodiny v nemocničním pokoji. Čas od času mrkla na Kakashiho, ale neprojevoval žádnou změnu. Pak uslyšela na chodbě kroky. Zpozorněla, přibližovaly se k pokoji. Vstala a dívala se na dveře. Přišel snad splnit svoje hrozby? Vyčkával, až tu bude jen ona, příliš slabá, aby ho mohla ubránit? Někdo se zastavil před dveřmi. Sestra tu už na kontrole byla. Kdo je na druhé straně? Sevřela v ruce kunai, jen tak pro jistotu. Netrpělivě čekala, kdo se objeví. Dovnitř vešla rázným krokem žena. Tou ji neznala. Nikdy ji v Konoze nepotkala. Na první pohled působila impozantně a šel z ní strach. Tím víc, když si založila ruce v bok a zamračila se na Tou.
„Na co si to tady hraješ?“ promluvila ostře. Vůbec ji nezaskočilo, že před ní někdo stojí se zbraní v ruce.
„Už ani krok,“ odpověděla nebojácně Tou a nakročila kupředu.
„Kakashimu neublížíš,“ dodala ale vetřelec se neměl k ústupu. Neviděla jinou možnost než zaútočit. Jedním skokem se dostala až před ní, ale její nepřítel nevypadal, že by se chystal bránit. Dál na ni zamračeně hleděla.
„Tou! Co vyvádíš?“ do místnosti vtrhl Naruto.
„To je Tsunade. Přišla uzdravit Kakashiho.“
„Naruto? Tsunade?“ zmateně ze sebe vykoktala.
„Přesně tak a teď mi uhni z cesty.“ řekla ji Tsunade, a když ji míjela poklepala ji na rameno s takovou razancí, až Tou skončila na zemi. Naštvaně si promnula rameno. Přeci nemůže mít takovou sílu.
Vstala a postavila se k posteli. Pozorně sledovala, proud chakry, kterým Tsunade léčila Kakashiho. Stejně ji ještě úplně nevěřila. Zabralo ji to jen několik chvil. Pak Kakashi vydal zamručení a s námahou se posadil. Zmateně se rozhlédl kolem. Tou nadšeně vykřikla a chytila ho kolem krku.
„Jsi zpátky!“
„Ufff, asi jo.“ Ještě se nestihl ani pořádně probrat a Tsunade ho už začala plísnit. Jak si dovoluje něco takového říct.
„Sklapni,“ zavrčela na ni Tou, jako malé rozzuřené vlče a věnovala ji jeden ze svých hrozivých pohledů. Alespoň doufala, že jsou hrozivé.
„Klid,“ zamručel Kakashi.
„Tou, musím ti něco ukázat. Má úplně super novou techniku,“ nadšeně křičel Naruto, aniž by si uvědomil napjatou atmosféru v místnosti. Ještě chvíli si měřili zamračené pohledy než se Tsunade otočila a odešla.

Ať jejich první setkání dopadlo jakkoli musela uznat, že její příchod pozvolna vnesl do vesnice řád. Věci se začali vracet do starých kolejí. Ze zkoušek vzešli dva noví chunninové Shikamaru a Shino, což Naruto jen tak nemohl přenést přes srdce a dobré dva dny s tím Touazuki otravoval. Nakonec všechno ukončil prohlášením, že příště už to dokáže a bude z něho rovnou jounin. Neuběhl ani týden a Tou byla povolána do kanceláře Hokage.
„Víš proč jsem tě sem zavolala?“ zeptala se Tsunade hlavu přitom měla položenou na propletených prstech a upírala na ni svůj pronikavý pohled.
„Ne.“
„Kvůli tomuhle,“ ukázala na stoh papíru vedle jejího stolu, :“víš co to je?“
„Ne,“ zalhala a z nervozity začala špičkou boty ťukat do jejího stolu.
„Přestaň okopávat můj nábytek!“
„Myslím, že ho máte jen zapůjčený, ve skutečnosti patří vesnici, takže je stejně tak můj jako váš,“ zabručela na ni.
„Přestaň! Ty mě nepřechytračíš. Chci s tebou mluvit o těch otravných žádostech, které neustále posíláš. Víš kolik práce dá na všechny odpovědět?“
„Vím, proto je píšu.“
„Musíš s tím přestat.“
„Až dostanu kladnou odpověď,“ prohlásila Tou lhostejným tónem. Tsunade se prudce postavila a vztekle bouchla pěstmi do stolu, stoh papírů na jejím stole se zhroutil a cestou kácel další, které byly všude okolo. Vzduchem poletovali popsané listy a Tou pozorovala jejich krouživý let kanceláří. Tsunade naběhla žíla na spánku a nepěkně pulzovala.
„Dobře, mám dost věcí na práci, nechci se zdržovat tvými hloupostmi. Uděláme spolu dohodu,“ procedila skrz zuby. Otevřela jeden šuplík a vyndala papír. Podala ho přes stůl Tou. Ta si ho vzala a začetla se. Nějak jí to nedávalo smysl.
„Co je to?“ zeptala se po chvíli.
„Přihláška do turnaje. S radou jsme se dohodli, že ozkoušíme dovednosti našich shinobi a zároveň přilákáme pozornost okolí. Každý z vesnice se může přihlásit do bojů. Nebudou se dělat rozdíly v hodnosti ani zkušenostech. Vybírat bude náhodný los. Když na mě uděláš dojem, povolím ti účast na misích.“
„To by šlo,“ souhlasila.
„Taky jsem žádala o tátovi věci.“
„Nemyslíš, že toho chceš příliš!“
„Dobře, já klidně můžu pokračovat v podávání žádostí.“
„Fajn, ale co se trochu vsadit,“ škodolibě se na ní usmála Tsunade.
„Poslouchám.“
„Jestli chceš otcovi věci, musíš vyhrát celý turnaj. Jestli nevyhraješ, tak už o ně nikdy nepožádáš. Budou navždy patřit jen vesnici.“
„Souhlasím,“ věděla, že lepší nabídku už nedostane. Tsunade k ní natáhla ruku, potřásli si na znamení dohody.
„A teď už vypadni, mám spoustu práce.“ Tou zmizela ve dveřích, jak nejrychleji dovedla. Hokage se jen pousmála.

Nadšeně běžela nejdřív domů. Vyplnila přihlášku a při tom všechno vylíčila Kakashimu. Potom uháněla za Narutem, který se hned přihlásil také. S ničím jiným Tou ani nepočítala.
„Naruto, uvědomuješ si, že když budu bojovat s tebou, budu tě muset porazit, ať se mi to líbí nebo ne? Chci získat zpět věci, co mi patří a ještě potřebuju, aby mě zařadili do týmu.“
„To přeci nejde, taky chci vyhrát.“
„Jo, jenže ty už máš svůj tým a můžeš chodit na mise, tobě o nic nejde.“
„Jakto, že ne? Musím všem ukázat, že jsem nejlepší.“
„Fajn, teď to nech plavat. Tohle rozhodneme, až to bude potřeba. Teď máme daleko důležitější věci na práci.“
„A co?“ ptal se zmateně.
„Budeš mi dělat cvičný terč.“
„Cože? Blázníš? Budeš mi ubližovat?“
„Jenom trochu. Pochop to, jenom na tobě můžu cvičit.“
„Proč jenom na mě?“
„Vzhledem k tomu, že máš na své straně lišku, mám menší šanci tě zabít nebo vážně zranit.“
„Půjčím ti klony.“
„S nima to nepůjde, už jsem to zkoušela. Naruto přece chceš, abychom byli spolu v týmu. Musím být vážně dobrá, aby mě Tsunade nechala projít. Bez tebe to nezvládnu.“
„Dobře,“ řekl Naruto po chvíli.
„My dva jsme nelepší tým. Musíme to všem ukázat,“ široce se na ni usmál.

Věděla, že projít turnajem nebude jednoduché, navíc když neměla téměř žádné bojové zkušenosti. Boje probíhaly bez přestávky. Všichni účastníci budou muset být na místě neustále. Podle pravidel budou losováni jednotliví soupeři. Po skončení jednoho zápasu hned nastoupí další a pokud na někoho padne los dvakrát za sebou, nedostane možnost odpočinku. Nebudou se dělat žádné rozdíly. Chtějí se přiblížit podmínkám na misi. Její jedinou šancí je překvapení. Nikdo ji vlastně pořádně neviděl v akci. Budou ji podceňovat, ale ona má několik trumfů a hodlá je použít. Navíc zná statistiky většiny z nich, přečetla zprávy z jejich misí. A skrývá jedno extra eso, které hodlá vytasit ve chvíli velké krize.

I když ze začátku viděla všechno nadějně, postupně měla stále větší trému. Přemýšlela nad soupeři se kterými by se mohla utkat, ale ze všech možností ji brzy šla hlava kolem. Před kanceláří Hokage byl vystavený seznam přihlášených a každý den se zvětšoval. Cvičila s Narutem i o samotě. Zvykala si na nový luk od TenTen. Musela hodně posílit ruce, aby ho ovládla, ale stálo to za to. Připravovala si lektvary a sehnala nové brýle. Nechala si vyrobit jejich kopii, potřebuje náhradu než získá zpět ty svoje. Navíc k nim připevnila nové vylepšení, filtrační masku. Zjistila, že nejlepší možnost, jak svůj nový doplněk nosit, je na temeni hlavy. Když si masku nasadila vypadala, jako když má dva obličeje.

Před zápasem nemohla usnout, dlouho do noci přemýšlela nad vším, co nestihla. Potřebovala se toho ještě tolik naučit. Ráno vstala brzo, možná až příliš. Chtěla, ale všechno nachystat, aby na nic nezapomněla. Vlasy si spletla do malých copánků a všechny je připevnila kolem hlavy, nenechala žádný volný pramen. Nechtěla, aby ji někdo zase popadl za pačesy a zahnal ji tak do kouta. Kolem pasu a křížem přes hrudník měla kožené pásky s poutky na lektvary. Do jednoho z nátepníků schovala svitek na přivolání luku a ve druhém několik s různými sadami šípů. Oblékla si černé kalhoty a stejně černé triko. Pak se zarazila. Dívala se do skříně. Odhodlala se a vyndala z ní svoji bundu a oblékla si ji. Prohlédla se v zrcadle, zaměřila se na znak Akame na svých zádech. Jen ať všichni vědí, co je zač. Prohrabala se skříní, než našla poslední doplněk. Nejistě s ním stála před zrcadlem a uvažovala kam s ním. Nakonec si ochranou čelenku připevnila na nově vyrobenou masku.