Pád měsíce 3. kapitola

Všechno do sebe zapadlo jako puzzle. Dokonce i Sasukeho slova, která pronesl před chvílí na chodbě. Mysli na to, že živou tě nepotřebujeme. znělo mi v hlavě pořád dokola a dokola. Dávalo to smysl. Přece jen Sasuke moc dobře věděl, že jakožto členka hlavní rodiny, tak můj byakugan můžou získat i po mé smrti. Nemám žádnou pečeť, která by tomuto zabránila… Na rozdíl od Nejiho.
Vyschlo mi v krku a na sucho jsem polkla. Takže kvůli tomuhle mě zachránili? Skutečně je tohle ten jediný důvod? zeptala jsem se sama sebe. Věděla jsem, že sama odpověď nalézt nedokážu, přesto jsem to, ale zkoušela. Skutečně jsem si bláhově myslela, že by snad v Sasukem zbyla špetka citu? zavrtěla jsem hlavou. Chtěla jsem vyhnat tyto myšlenky z hlavy, jak nejrychleji to jen šlo. Musela jsem se soustředit… přece jen teď je tu se mnou Karin, která toho očividně ví víc, než na kolik vypadá. Možná, že se mi z ní podaří dostat něco víc… řekla jsem si v duchu a párkrát jsem zamrkala, abych se vrátila z myšlenek zpátky na zem.
„Posaď se,“ pronesla Karin ke mně s naprostým nezájmem v hlase. Skutečně nevypadala, že by byla nějak nadšená z toho, že tady jsem. Vlastně jsem se jí ani nedivila, ani já jsem z toho nebyla dvakrát nadšená. Obzvlášť když můj únos způsobí o dost víc problému, než jsem si původně myslela.
„Co chceš dělat?“ zeptala jsem se jí a pomalu jsem přešla ke své provizorní posteli a pomalu jsem se posadila. Obličej se mi na moment zkřivil do bolestné grimasy. Jakmile jsem si, ale našla dobrou pozici, tak jsem se opět uvolnila.
„Co asi?“ odpověděla mi nevraživě, „sundej si mikinu, zkontroluju, jaký sis způsobila škody,“ dodala a pomalu přistoupila ke mně, načež si přede mě klekla a evidentně čekala, až se konečně rozhýbu. Pomalu jsem přikývla, doufajíc, že mi alespoň trochu pomůže.
Rozepla jsem si mikinu a pravou ruku jsem vyndala z rukávu. Mikinu jsem poodtáhla tak, aby si Karin mohla prohlédnout zranění, které spočívalo na mém pravém boku pod vrstvou obvazů.
„Jak dlouho už jsme tady?“ zeptala jsem se po chvíli, „tedy… jak dlouho jsem byla mimo?“ upřesnila jsem svoji otázku, zatímco jsem nechala Karin, aby mi sundala obvaz.
„Dva dny“ odpověděla mi stručně. Zahlédla jsem, jak jí začala z ruky vycházek zelená chakra, evidentně mi tím chtěla ještě trochu doléčit zranění. „Celou tu dobu jsi byla v bezvědomí… více méně. Nedivím se, žes ztratila pojem o čase.“ Dodala.
„Ano,“ přikývla jsem, „Máš pravdu… netušila jsem, že to byly jen dva dny… zdálo se to… nekonečné,“ vydechla jsem a zadívala jsem se opět na ni. „Jsi medik?“ zeptala jsem se poté.
Odpovědí mi bylo mírně přikývnutí, „Myslím, že na to si přišla i tak,“ řekla Karin, „a více méně máš pravdu,“ vydechla. Na chvilku jsem se zarazila. Docela by mě zajímalo, co myslela tím více méně. Než jsem se, ale stihla na cokoliv zeptat, tak Karin spustila svoji ruku podél těla.
„Hotovo?“ zeptala jsem se a Karin přikývla. Beze slova vytáhla nový obvaz a začala mi s ním převazovat bok.
„Arigato,“ vydechla jsem, jakmile to měla hotové. Stáhla jsem si tričko a opět jsem si oblékla svoji mikinu. Karin se zvedla a mírně přikývla.
„Příště buď opatrnější… to, že tady slídíš kolem ti moc nepomůže. Navíc Sasuke-kun nepatří zrovna k těm trpělivým,“ řekla. Přemýšlela jsem, jak mám tuto její radu brát. Na jednu stranu nevykazuje žádnou známku toho, že by mě měla ráda… ale na druhou se zase stará o to abych dělala jen to, co mě více méně udrží na živu. Alespoň prozatím. Nejspíš jen nechce mít problémy, napadlo mě. Tohle mi připadalo zhruba nejpravděpodobnější. A vlastně měla pravdu. Tím, že se budu jen tak poflakovat kolem toho moc nezmůžu. Jistě si už dají pozor, když teď ví, že jsem vzhůru, napadlo mě a povzdechla jsem si. Posunula jsem se trochu dozadu a opřela jsem se zády o chladnou stěnu. Na moment jsem zavřela oči. Přestože jsem byla teď zavřená tady, myslí jsem byla v Konoze… u svých přátel a také u svého týmu, který mě jistě hledá. Možná že už to vzdali, problesklo mi hlavou. Nejspíš se vrátili do Konohy a teď s Hokage vymýšlí, kam jsem asi mohla zmizet, co se se mnou stalo a jestli jsem vůbec ještě na živu, řekla jsem si. Postrádá mě vůbec? napadlo mě po chvilce, když mi v mysli opět vyvstal obraz blonďatého chlapce se zářivým úsměvem na rtech. Chlapce, kterého jsem milovala… tedy… to jsem si alespoň myslela.
Z mého přemýšlení mě vytrhlo zaluskání. S trhnutím jsem otevřela oči, které jsem ihned upřela na Karin, která pořád stála přede mnou.
„Už jsem si myslela, žes usnula,“ pronesla podrážděně, „vstávej,“ řekla poté. Unaveně jsem k ní zvedla oči. Spala jsem minimálně jeden celý den… přesto jsem se, ale cítila podivně slabá a vyčerpaná… a to nejen psychicky.
„Proč?“ vydechla jsem po chvíli, ale zůstala jsem sedět na místě. Karin jen protočila oči,
„Bohužel tě mám na starost…takže se zvedej, nemám v plánu ti jídlo nosit až pod nos,“ řekne a založila si ruce v bok. Přestože jsem měla původně v plánu zůstat sedět a několik minut nic nedělat jsem se zvedla. Za ty dva dny jsem měla pořádný hlad a o žízni ani nemluvě. Karin to nejspíš pochopila jako můj souhlas a beze slova vyrazila ven z místnosti. Já ji jen tiše následovala, doufajíc, že se mi podaří se tady, při cestě do něčeho jako kuchyně, trochu zorientovat.
Při cestě za Karin mi přišlo, že místo, ve kterém se právě nacházíme, je skutečné bludiště. Všechny chodby tu vypadaly stejně. Každý se sice točila pokaždé na jinou stranu nebo byla jinak dlouhé, ale ve skrze to bylo ideální místo, aby se tu někdo ztratil. Karin ovšem vypadala dost sebejistě na to, abych jí dokázala uvěřit, že přesně ví, kam jde.
Tolik jsem se zabrala do svého přemýšlení, že jsem si ani nevšimla, že se Karin už zastavila před dveřmi do místnosti, ze které šlo světlo. Pomalu jsme obě vešly dovnitř. Uvnitř byly, stejně jako na chodbě, pochodně, které celou místnost osvětlovaly. V celé místnosti dominoval velký stůl, kolem kterého byly čtyři židle. Z místnosti vedly ještě jedny dveře, sice jsem nevěděla kam, ale tušila jsem, že to bude nejspíš něco jako kuchyně. Před jednou z nich stál tác se skleničkou, ve které byla nejspíš voda, miskou rýže a hůlkami. Letmo jsem pohlédla na Karin, která mírně přikývla.
„Dík,“ šeptla jsem při cestě ke stolu, věděla jsem, že mě uslyší. Odpovědi jsem se, ale nedočkala, protože když jsem si sedla ucítila jsem podivný zápach, který se linul z vedlejší místnosti.
„Suigetsu! Co to s*kra zase vyvádíš?!“ zařvala Karin, až jsem sebou trochu trhla. Evidentně ji dokázala vytočit i sebemenší maličkost. Raději jsem svůj pohled stočila opět k jídlu a vzala jsem si do ruky hůlky. Přestože jsem se nedívala, jsem slyšela kroky, které mířily přímo do vedlejší místnosti a následně obrovskou ránu.
„Co si myslíš, že děláš čtyř očko?!“ ozvalo se po chvíli, poznala jsem, že ten hlas patřil Suigetsuovi.
„Ty-“ ani to nestihla doříct a ozvala se další rána, mnohem silnější než ta předchozí. „To si uklidíš! Nejsem nějaká služka, abych tu po tobě uklízela ten tvůj svinčík!“ vyjekla Karin nasupeně. Upřímně bych si teď nepřála být v Suigetsuově kůže.
„Opravdu ne?“ ozval se nechápací hlas, patřící Suigetsuovi. Trochu jsem se přikrčila, když se z místnosti ozval opět Karinin hlas. Musela jsem přiznat, že někdo jako ona se jistě ve světě neztratí. Pomalu jsem si do úst nabrala první sousto. Ať už to dělala Karin nebo Suigetsu, musím uznat, že je to dobré, napadlo mě.
Zatímco jsem se snažila ignorovat křik z vedlejší místnosti, tak jsem v klidu jedla. Po chvíli jsem pohledem uhnula od jídla směrem ke dveřím, kudy po chvíli vešel dovnitř Sasuke. Vypadal ještě podrážděněji než předtím. Prošel kolem mě, jako bych tam snad ani nebyla a namířil si to rovnou do vedlejší místnosti. Zvědavě jsem se otočila na židli. Jakmile Sasuke zmizel za dveřmi, tak křik v místnosti utichnul. Po chvíli z ní vyšel Suigetsu v závěsu s Karin. Oba vypadali jako zpráskaní psi.
„Stejně si to uklidíš,“ sykla Karin Suigetsuovým směrem zatímco vycházela ze dveřím a neopomenula za sebou prásknout dveřmi, čímž ovšem málem sejmula Suigetsua, který šel hned za ní.
„Ty!“ vykřiknul, ale nic víc neřekl. Místo toho rychle vyšel ze dveří, nejspíš rovnou za ní.
Všimla jsem si, že i Sasuke se chystá k odchodu a přestože jsem ještě nedojela jsem se zvedla s tím, že ho zastavím.
„Sasuke!“ promluvila jsem po chvíli a přerušila jsem tak ticho, které nastalo po odchodu Karin a Suigetsua. Jmenovaný se na mě ani neotočil, ale zastavil se. Očividně čekal, co všechno mu chci.
„Promluvme si,“ zkusila jsem, ale jakmile jsme to vyslovila, tak mi to nepřipadalo jako to nejchytřejší. „Mám na tebe několik otázek a-“ přerušil mě.
„Proč bych ti měl na cokoliv odpovídal?“ otočil se ke mně s kamenným výrazem ve tváři, „Myslím, že předtím jsme si řekli všechno, co potřebuješ vědět… nemám potřebu s tebou ještě něco rozebírat,“ dořekla a očividně se chystal k odchodu.
„Proč jste mě zachránili?“ zopakovala jsem otázku, na kterou jsem se ho ptala už předtím. To se mi, ale odpovědi nedostalo, tudíž jsem dostala, že tentokrát se to změní. Výraz v jeho obličeji, ale ničemu takovému nenapovídal. Zamračila jsem se.
„Sasuke… prosím já-“ opět mě přerušil.
„Proč si tady? Co jste měli za misi?“ zeptal se mě znova. Zavrtěla jsem hlavou na znamení, že mu neodpovím. Na jeho tváři se mihl úšklebek.
„Tak vidíš,“ pronesl a opět se ke mně otočil zády.
„Ne… nevidím,“ zavrtěla jsem hlavou, „Já… nechápu to… chováš se jakoby ti bylo všechno jedno… a… a… Nevidím to. Nevidím důvod, proč bys mě měl chtít zachraňovat nebo proč by ses měl starat o to, jestli jsem živá nebo mrtvá. Karin mi sice řekla, co se mnou dál zamýšlíte, ale… nemohli jste vědět, že se stane to, co se stalo,“ odmlčela jsem se a trochu jsem se zarazila. Kde se to ve mně jen bere? napadlo mě po chvíli a sklopila jsem pohled k zemi. V Narutově přítomnosti jsem obvykle nebyl schopná pronést jednu souvislou větu… a většinou tomu tak bylo i u ostatních. Teď to bylo, ale jiné… jen jsem netušila čím to vlastně je.
Sasuke vypadal, že to, co jsem mu řekla vůbec nebere na vědomí. Vlastně jsem si ani nebyla jistá jestli mě vůbec poslouchal. Jeho výraz byl totiž nezúčastnění. Jakoby tu snad ani nebyl. Ve chvíli, kde se opět rozešel ke dveřím jsem si jen povzdechla. Vždy byl vyhýbaví a skoupí na slovo. Netušila jsem, ale že to bude až takového… nikdy jsem s ním moc nemluvila… ani jsem s ním nebyla sama, tudíž jsem neměla nejmenší ponětí, jak ho přimět k tomu, aby mi něco řekl… nebo aby se vůbec obtěžoval mě brát alespoň trochu na vědomí.
„Neudělal jsem to kvůli tobě,“ ozvalo se během chvilky ode dveří. Překvapeně jsem zvedla pohled k němu. Nezdálo se mi to? napadlo mě.
„Tak proč?“ vypadlo ze mě po chvíli. Můj hlas by opět tichý, i přesto jsem, ale věděla, že mě uslyší. Přece jen kolem nás nebylo nic a nikdo, kdo by mohl zabránit v tom, aby to Sasuke slyšel.
„Kvůli Juugo,“ odpověděl stroze a s těmito slovy opustil jídelnu. Já jsem tam zůstala jen tak stát s pohledem upřeným na dveře. Kdo je Juugo? zeptala jsem se sama sebe a svraštila jsem obočí. Pak jsem, ale ztuhla. Tohle jméno jsem už slyšela. Vzpomněla jsem si. Ano. Určitě to bylo to, co křičela Karin, než jsem upadla do bezvědomí. Že by to byl i ten co mě napadl? zeptala jsem se sama sebe. Při těch vzpomínkách mi přeběhl mráz po zádech. Najednou mě opustila veškerá chuť k jídlu.
Pomalými kroky jsem se tedy vydala ven. Přitom jsem přemýšlela, kudy se jde vůbec zpátky. Procházela jsem chodbami. Skutečně jsem si připadala jako v bludišti. Snažila jsem se, ale zachovat si chladnou hlavu. Přece jen… když už se nedostanu do pokoje, tak budu mít alespoň možnost to tu trochu prozkoumat. napadlo mě. Zahnula jsem za roh a ocitla se v chodbě, která byla skutečně stejná jako ty předešlé… s tím rozdílem, že tahle měla dveře na stejné straně jako ty, za kterými se nacházela místnost, která měla být mým pokojem. Že bych to našla? zeptala jsem se sama sebe s pochybami. Měla jsem pocit, že tohle není můj pokoj, ale zkusit jsem to mohla. Pomalými kroky jsem přešla ke dveřím a u nich jsem se na chvilku zastavila. Vevnitř bylo ticho, nejspíš tam tedy nikdo nebyl. Pomalu jsem chytla kliku a zmáčkla jsem ji. Trochu víc jsem zabrala a dveře se se zavrzáním začaly otevírat. Na malý moment jsem si skutečně začínala myslet, že jsem trefila i bez jakékoliv pomoci. Dveře jsem nechala otevřené a zůstala jsem stát na prahu, kde jsem také rázem ztuhla. Ať už tahle místnost byla cokoliv, tak můj pokoj to rozhodně nebyl. V rohu stála postel, na které někdo ležel. Cítila jsem, jak se mi srdce rozbušilo o něco rychleji, když jsem si všimla řetězů, trčících ze stěny. Co to má být? zeptala jsem se sama sebe. Chtěla jsem odtamtud zmizet, ale nebyla jsem schopná se pohnout. Jakmile osoba, která dosud poklidně ležela na posteli, zaregistrovala můj příchod, tak se posadila na posteli. Cítila jsem, jak se mi málem podlomila kolena, když jsem spatřila, kdo to je. Můj klidný výraz se změnil na obezřetný. Nerada bych udělala tu samou chybu jako předtím.
Ty zrzavé vlasy bych poznala snad všude. Poznala jsem kdo to je i přesto, že vypadal jinak než při našem posledním setkání. Teď vypadal mnohem víc jako člověk… obě jeho oči vypadaly normálně a po jeho monstrózní ruce, tam nebyla ani stopa. Tak tohle je Juugo?