Dívka, která řekla: "Miluji tě..." 01

"S*kra Naruto! " řekla dívka za ním.
Byla rozčilená, že ji už zase neposlouchá. Měla dlouhé rudé vlasy s jediným blond pramínkem, který měla zapletený do copánku, se kterým si lehce pohrával vítr. Na sobě měla tmavě zelené triko s výstřihem do V a kapucí, které jí sahalo jen do poloviny břicha, takže byla vidět její bílá pokožka. Ve výstřihu bylo vidět, že má i síťované tričko, které ale bylo taky krátké. Legíny měly stejnou barvu a sahaly jí těsně nad kolena. Měla také bílou sukni, která měla rozparek na jednom boku. Nosila bílé ninja sandály a na krku se jí houpal stříbrný medajlonek s vyraženou růží, ve kterém byla fotka jejích rodičů.
"Co? Říkala jsi něco Nami?" zeptal se, ale když na ni pohlédl a viděl rudou tvář vzteky bez sebe, docvaklo mu to samo.
Dívka se uraženě otočila na podpatku, měla sto chutí ho praštit. Nesnášela, když ji nevnímal.
"Počkej Nami, omlouvám se, ale co to takhle probrat v Ichiraku? Zvu tě!" řekl vesele, ale v duchu se proklínal.
Pozval na ramen asi jediného člověka, který byl schopný toho sníst snad ještě víc než on! Z té představy úplně prázdné peněženky se mu zamotala hlava, ale už nebyl čas na únik. Nami se široce usmála a přikývla hlavou. Upřímně milovala tento způsob usmiřování stejně jako majitel jejich oblíbené restaurace. Zamáváním se s ním rozloučila a odešla na trénink.

Když byla v polovině cesty potkala Sakuru, jak pospíchá ve svém doktorském plášti do nemocnice.
"Dobré ráno Sakuro, ty někam spěcháš?" optala se, dobře si vědoma, že určitě ano.
"Dobré, ano spěchám do nemocnice, máme celkem hodně vážně raněných. Dala pro mě poslat Tsunade-sama, abych tam pomohla." řekla a s omluvným úsměvem se s ní rozloučila.
"Nevadí, pokecáme někdy příště!" zvolala Nami za mizející Sakurou.
Ta jen naposledy zamávala a zmizela za rohem hnědé budovy.

Konečně dorazila na cvičiště a rozhodla se začít s ninjutsu. Začala skládat pečetě.
"Doton: Doryuu Katsu!" vykřikla a země před ní se rozštěpila.
"Futon: Juuha Reppuu Shou!" zvolala a kusy kamene se rozlámaly pod prudkým větrem.
Kývla hlavou, výsledek byl víc něž uspokojivý. Trhla sebou, když ji vyrušil známý hlas.
"To se ti povedlo," ohodnotil výsledek jejího tréninku muž pod stromem.
"Ach... Jiraiya-sensei... já myslela, že zase šmírujete v lázních. No, to je jedno, copak potřebujete?" zeptala se ho se zájmem.
Jiraiya se ušklíbl, vytáhl z obalu pro ni zatím neznámou věz a rozlomil ji. To už se k němu hnala, protože poznala, co to je. Jiraiya jí dal větší díl zmrzliny a začal:
"Jsem tady, protože mě sem poslala Tsunade... " úkosem se podíval na svou žačku. Ta ovšem spokojeně cucala zmrzlinu.
Vypadala jako malé dítě, ale on věděl, jakou to děvče má sílu. Když si uvědomila, co řekl, se zájmem se na něj podívala.
"Pojedete s Narutem, Sakurou, Shikamarem a týmem Gai do Suny. Naruto a ostatní tam musí vyzvednout nějaké svitky," řekl a čekal na její reakci.
Nami málem vypadla z ruky zmrzlina, když to slyšela, ale její vybroušené reflexi ji naštěstí zachránily. Podívala se na něj.
"Do Suny?!" skoro vykřikla.
Přesně takovouhle reakci Jiraiya čekal.
"V Suně je ale vždycky horko! Počkat mistře, řekl jste, že Naruto a ostatní musí pro nějaké svitky. A co tam budu dělat já?" zeptala se, ale už to stejně nějak podvědomě tušila.
"Zůstaneš tam. Za prvé jako záruka a za druhé tam budeš moci trénovat s ninji, kteří mají jako ty větrný element," odpověděl.
"Já myslela, že s písečnou vycházíme dobře. Tak proč jako záruka?" nechápala.
"Jak víš, Kazekage je přítel Naruta a on by ani nechtěl nějakou záruku, ale jejich rada starších nám stále nedůvěřuje a no.... nechtějí obyčejného ninju," řekl.
Nami pouze přikývla. Ještě jedna věc.
"A mistře, Naruto už to ví?" zeptala se.
Jiraiya přikývl. Ještě chvíli si povídali, a když docucala zmrzlinu a rozloučila se s ním, šla zpátky domů. Na cestě se stavila ve zbrojnici, kde si koupila pár jehel, nějaké kunaie, kouřové bomby a další vybavení, které jí scházelo.

Asi tak o půl sedmé se vrátila domů.
"Ahoj brácha, na ten ramen už asi nezajdeme, co?" smutně se zeptala Naruta.
Naruto jí věnoval povzbudivý úsměv a zašátral v ledničce. Po chvíli vytáhl dvě misky s ramenem.
"Nech mě je ohřát a budeme ho mít," řekl a sledoval, jak se jí na tváři objevil úsměv.
"No teda! Musím uznat, že jsi ten nej brácha na světě!" zaradovala se, a když dojedli, začali se připravovat na cestu. Nami si snad zabalila celý pokoj, ale jelikož to všechno uložila do svitků, neměla to těžké. Také si vzala matčinu katanu, kterou si ještě nabrousila.

Ráno v šest už oba čekali u brány na zbytek lidí, kteří je měli doprovázet. Naruto si sedl na zem, byl ještě unavený a do Suny je to dlouhá cesta. Naopak jeho mladší sestra se neudržela v klidu. Pořád přecházela sem a tam a urovnávala si drdol pod kapucu, ale její neposlušný blond pramínek neustále padal ven, tak to nechala, jak to je. Naruto ji pozoroval a řekl si, že kdyby ji neznal, myslel by si, že je blond.

Samozřejmě tým Gai dorazil jako první a po té dorazila i Sakura ve stejný čas jako Shikamaru. Nami se tam moc nechtělo, ale když vedle sebe měla svého o pár minut staršího bratra, cítila se lépe. On ji chytil za ruku a společně se vydali na tu dlouhou cestu.
"Lee, co kdyby jsme zvýšili rychlost o třetinu?" zeptal se Gai.
Leemu zazářili oči.
"A co rovnou o polovinu?" zeptal se svého senseie.
Gaiovi se zablýskly zuby a oba zmizeli za oblakem prachu. Všichni nahlas zasténali, ale museli přidat, protože kdyby se jim ti dva ztratili, nedostali by se tam v čas.