Inu, Každý má nějaké tajemství 06 - Sblížení

Drsné slunce opět zasvítilo. Sakura se přitiskla k vlhké kůži a zavřela oči. Kisame se ještě víc ponořil do vody tak, aby voda zahalila Sakuru až po krk. Upevnil si ji na zádech a pokračoval v plavbě. Před nimi se rozprostíralo širé moře, kde byl jeden z nepoužívaných úkrytů Akatsuki.
Sakura se k němu přitiskla ještě víc, aby nesklouzla do hlubiny. Kisame si byl moc dobře vědom, že kdyby z něj spadla, mohla by se utopit.
Kdyby mohl, vzal by ji prostě do náruče a šel by po hladině s pomocí chakry, ale podmínky byly nemilosrdné. Voda chránila Sakuru před úpalem, smyla všechen pach a navíc byli stále blízko pobřeží, mohli by je vidět.
Po několika hodinách konečně spatřil molo úkrytu.
Sakura otevřela oči, až když k němu doplavali. Nic raději neříkala, opět zavřela oči, nechala se vzít do náruče a položit se na chladné molo, čelem ke slunci.
Kisame ji překryl pláštěm a sám se postavil směrem k druhému břehu, který se schovával za hustou mlhou. Povzdychl si.
Vzal Haruno a co nejrychleji ji odnesl do chatrče, která stála u mola, jejím základem byl útes.

Sakura se probrala až po dlouhé době. Zjistila, že záda i ruce má obvázané obvazy, pod nimiž se skrývaly popáleniny od slunce. Posadila se a nabrala si vodu z kbelíku, který stál na nočním stole.
Ležela v posteli, v místnosti s koupelnou. Vypadalo to, že celý úkryt tvořila právě místnost s koupelnou a se šatnou. V jednom rohu pod oknem bylo cosi jako improvizovaná kuchyně s malou ledničkou, v druhém rohu bylo dvojlůžko s nočním stolkem, skříní, a v dalším malá knihovnička. Uprostřed místnosti stál starý stůl se třemi židlemi. Na krajkovém prostírání sedělo kulaté akvárium se dvěma rybami, které si pochutnávaly na červech. Na bílé zdi byl jediný obrázek, který vypadal, jako kdyby zde visel několik let.
Tohle je úkryt Akatsuki? Zeptala se Sakura sama sebe. Vstala, obula se a půjčila si Kisameho plášť, který ležel přehozený přes židli.
Přešla ke knihovničce a neurčitě sáhla po jedné ze zaprášených knížek.
Vyšla ven na molo a rozhlédla se. Jak si myslela. Úkryt byl něco jako malá chata, sotva by se do ní vešlo víc než čtyři lidé, navíc, Akatsuki mají až mnoho členů, i dva se sem sotva vejdou.
Pousmála se. Chatka s hezkou červenou stříškou, co stála uprostřed moře a tu největší část zabíralo molo? Pěkný.
Šla směrem ke konci mola a rozhlížela se po Kisamem. Nikde nikdo, tak se posadila na molo, zakryla se pláštěm, aby Kisame nenadával a začala číst knížku, kterou si náhodně vybrala.
Po pár minutách se opět rozhlédla, Kisameho však nespatřila.
Rozhodla se, že si lehne, ale zády narazila do něčeho pevného.
„Hele, Itachi-san mě zabije, jestli se spálíš ještě víc.“
Nadskočila, ale zůstala opřená.
„Máš štěstí, že máš plášť-to bych tě zabil i já.“
„Nevěřím tomu, že tohle je úkryt Akatsuki.“
„Ne,“ odpověděl Kisame. „Tohle je můj úkryt. Dal jsem ho k dispozici, jako většina.“
„Takže-“
„Jsme blízko skryté mlžné. Každou chvíli tady někdo proběhne. Malý děcka si sem chodí hrát, nebo chytat ryby.“
„Vědí, že tady máš úkryt?“
Kisame kývl. „Právě proto sem chodí. Říká se, že tady straší žraloci- naprostá blbost, ale Pein to ještě podpořil.“
„Aha,“ řekla Sakura. „Jak dlouho tu budeme?“
„Dokud se nedáš do pořádku,“ řekl Kisame. „Kdybych tě tam přivlekl teď, Itachi-san by mě naporcoval a podával jako sushi.“
Sakura se zahihňala, ale raději dál mlčela a zadívala se do vody. Zůstala opřená o Kisameho, který proti tomu nic nenamítal.
Zadívala se do dálky na druhou stranu moře. Několik stěhovavých ptáků kolem nich proletělo, jako kdyby chtěli uprchnout dalšímu hejnu, které se k nim blížilo. Vévodil jim obrovský jestřáb.
„Itachi-san nás už nahání,“ oznámil Kisame, jakmile se hejno dostalo nad chatku. Jestřáb je opustil, zůstal sedět na molu, k noze měl přivázaný vzkaz, opatřený železným kroužkem.
Kisame rozdělal pergamen a vytrhnul jestřábovi brko. Inkoustem, co měl vždy u sebe, naškrábal vzkaz a spěšně s ním jestřába zase poslal zpátky přes moře.
„Co psal?“ zeptala se Sakura zvědavě.
„Očekává náš návrat, máme se vrátit, co nejrychleji to jde. Jeho bratříček je už na cestě, Orochimaru je mrtvý.“
„Sasuke-kun… On zabil Orochimaru?“
„Ten už byl nad hrobem,“ mávl rukou Kisame. „Řekl jsem mu, že ještě něco potřebuješ, takže si koukej něco vymyslet.“
„T-To není tak snadné!“ namítla Sakura. „Ale zkusím něco…“ dodala rychle, když viděla, jak se Kisame tváří.

Sakura seděla v chatce a léčila si spáleniny od sluníčka, zatímco Kisame šel na ryby. Sakuře se zdálo, že tam je už nějak dlouho, jelikož byl jako žralok, dokázal je pochytat v mžiku. Podívala se z okna. Kisame stál na molu s několika rybami v ruce. Voda z něj kapala, zatřásl se, aby ji ze sebe dostal-nechtěl do chatky nanosit vodu. Sakura se na něj zadívala. Z tohoto pohledu nevypadal tak špatně…
Jedli mlčky. Pomalu se stmívalo. Ani jeden z nich neměl náladu na mluvení, neboť jeden druhého ani trochu neznali. Ta špetka informací, co o sobě věděli, byly docela dostačující.
Sakura, zvyklá na stále nové lidi dík svému povolání, naprosto hořela zvědavostí dovědět se o žralokovi něco víc.
Když dojedli, mlčky se dohodli, že Sakura bude spát na posteli, zatímco si Kisame lehne na zem ve spacáku.
„Zhasínám,“ řekl Kisame.
„Můžeš,“ šeptla Sakura, které se samozřejmě vůbec nechtělo spát, jelikož měla převrácený režim.
Zaslechla, jak se Kisame zabalil do spacáku. Nastala tma a ticho. Sakura se překulila směrem k oknu, aby se měla na co dívat.
„Hele,“ šeptla Sakura do tmy. „Jak ses vlastně dostal k Akatsuki?“
„Bylo to výhodný, neměl jsem jinou šanci na přežití. Spi.“
„Můžu se na něco zeptat?“
„Teď ses zeptala,“ zabručel Kisame do tmy.
„Proč se vlastně staráš, aby se mi nic nestalo?“ zeptala se.
„Už ses na to ptala.“
„Nerozvedl jsi to.“
„Na otázku neodpovídám dvakrát.“
„Tak na jinou,“ rozmýšlela se Sakura. „Budu hádat, nemáš rád filé ze žraloka.“
„Che!“ odfrkl si Kisame. „Nejvhodnější jsou krabi.“
„Určitě nebudeš jíst sám sebe, žraloku.“
„Přestaň votravovat, Haruno, radši otrav sebe, ušetříš mi práci.“
„Neříkal jsi, že jsem důležitá pro tvoje přežití?“
„To jsem nikdy neřekl.“
„Takže jsem!“
„Zavři už tu pusu.“
„Huuh? Nejseš zas takovej, jak jsem si tě představovala.“
„On si mě někdo představuje?“ divil se Kisame.
„Já vždycky udělám nějaký obrázek,“ řekla Sakura a naklonila hlavu tak, aby viděla na tmavý stín na podlaze vedle postele, na který náhle zasvítilo sluneční světlo. Kisame taky ležel otočený směrem k ní, se zájmem si hlavu podepíral rukou.
„Jaký sis udělala?“
„Co?“
„Obrázek o mě,“ zopakoval Kisame trpělivě.
Sakura se zamračila. „Ettoo...“
Kisame se zasmál zubatým úsměvem. Sakurou projela vlna husí kůže, byl k ní tak blízko a smál se tím zubatým úsměvem. Člověku to občas nahánělo strach, ale z něčeho poznala, že ten úsměv je upřímný.
Otočila hlavu do polštáře a mírně se červenala. Vůbec netušila, že se člověkem, kterého pokládala za… hmm... prostě za nepřítele, může tak dobře pobavit, aniž by mu to nějak vadilo.
Celkově členové Akatsuki nebyli celkově špatní. Jenom měli špatné cíle. Otočila se ke zdi a přitiskla polštář k sobě. Třeba Deidara byl dobrý kamarád, Konan také nebyla špatná, Tobi byl… roztomilý? Itachi byl v pohodě, stejně tak Sasori a Zetsu, Kakuzu jí byl vděčný, že zašila Hidana místo něj, a samotný Hidan neustále navrhoval, aby ji rozsekali na kousíčky a nabízel Kisamemu, že ji může předhodit žralokům, ale i to se dalo vydržet, protože jí neustále někdo chránil záda.
Ale žít s Akatsuki? Napořád? To, co řekl Kisame ji zneklidňovalo. Velice.
„Nee, Hoshigaki-san,“ oslovila ho Sakura. „Moje šance na zdravý návrat domů je minimální, že jo?“
„Deset ke stovce. Nikdo se tě nechce vzdát.“
Otočila se ke Kisamemu a zavrtala se do polštáře. „Dobrou,“ zamumlala. „Jo a, můj obrázek se dost změnil.“
„Chmm. Dobrou.“