Noví Akatsuki 06 - Vzpomínky

Vzpomínky

„Kde to sakra jsem?.. aha, v Itachiho pokoji... A proč mě tak sakra bolí oči?“ chtěla jsem rychle vstát z postele, ale zadržela mě ruka omotaná kolem mého těla. Chytila jsem Itachimu ruku a pomalu se vymanila z jeho sevření. Co nejrychleji jsem se přesunula k sobě do pokoje, kde jsem hned vběhla do koupelny, abych se osprchovala. V zrcadle jsem viděla své rudé oči, stačila mi jen vzpomínka na včerejšek a zase se mě zmocňoval ten strašný pocit a hnali se mi slzy do očí. Když jsem skončila očistu, vyšla jsem z koupelny jen s ručníkem kolem těla a zamířila si to ke skříni. Jako obvykle jsem dalších deset minut přemýšlela, co si mám na sebe vzít...
Když jsem se oblekla, tak jsem jako každý normální den vběhla rovnou do kuchyně, abych si udělala pořánou snídani, než začnu s tréninkem. Tohle ráno bylo ovšem jiné, normálně bych se s někým dohadovala o poslední koblihu nebo muffin, ale dnes, už po příchodu do kuchyně, se na mě všichni dívali vzláštním pohledem.
Přišla ke mně Konan a s velikou opatrností v hlase se mě zeptala „jak ti je? Vyspala ses aspoň trochu?“
Dívala jsem se na svůj prázdný talíř a chtěla odpovědět něco ve stylu 'jak by bylo tobě, kdyby napadli Peina' a podobně, ale nechala jsem to být, vzala jsem si jídlo, obratně prošla kolem Konan a šla rovnou na své místo v jídelně. Skoro všichni už seděli na místech jako obvykle, ale po mém příchodu celá místnost utichla a nikdo se neodvážil říct ani slovo.
Tohle už mě vážně vytočilo a když jsem si sedala na židli, praštila jsem talířkem o stůl tak, že se skoro rozletěl na malé kousíčky. „Co to s váma všema dop***le je?! To že se mnou nikdo nebude mluvit, mi jenom připomene to, že nějaký recidivista od Orochimara málem zabil mého bráchu-!“
V řeči mě zastavil pohled Peina, který si následně stoupl a přišel ke mně. „Jak víš, že byl od Orochimara?“
„Ten chlápek mi řekl, že mě Orochimaru pozdravuje.“
„Aha... a ty ho znáš? Chci říct, jestli ses s ním někdy viděla osobně, nebo mu něco, jak máš ve zvyku, provedla, třeba na nějaké misi. Stačí jenom jediné křivé slovo na jeho osobu a už to mu stačí jako důvod, aby tě nechal zabít.“
„O ničem nevím, vážně ne.“
Pein nadzvyhl obočí a chtěl se dál vyptával, ale přerušil ho Kakuzu, náš odborník na konspirační teorie. „Třeba jsi mu někdy ukradla peníze.“ jsem jsem se na něho podívala pohledem alá 'nejsem ty' a dál se o něho nestarala. On ale neskončil a pokračoval. „Proč by vůbec šel po tobě? Nemáš žádné vyjímečné schopnosti, v taijutsu a ninjustu jsi sice nadprůměrná, ale to je asi tak všechno.“
„Noo děkuji, teď si mi vážně zvýšil sebevědomí, ty sešitej páprdo!“
„Uklidněte se, bude lepší to probrat v klidu a ne teď, když jsou všichni rozrušení... navíc šéfe, potřeboval bych s tebou o něčem mluvit.“ Itachi přišel za Peinem a něco mu pošeptal do ucha. Pein zbystřil, nevěřícně se podíval na Itachiho a potom na mě. Ještě mu v rychlosti odpověděl a potom promluvil k ostaním, usoudil, že bude lepší si o to promluvit při poradě. Sedla jsem si tedy zpátky ke svému rozbitému talířku a pustila se do jídla. Po snídani jsem vyrazila do pokoje pro zbraně, návleky se značkami a plavky. Vyskočila jsem z okna na zahradu a zamířila si to k jezírku, kde jsme trénovali s Itachim. Oblékla jsem se do plavek, sedla si na kámen uprostřed jezírka a zavřela oči. Začala jsem si přehrávat celý včerejší útok... Bodl Deidaru do ramene, potom do břicha. Začal se mě zmocnovat neuvěřitelný vztek, ninja už stál u mě a mluvil o tom, že příště ublíží Itachimu. To už ve mně zlost vřela a cítila jsem ji v celém svém těle. „Lord Orochimaru pozdravuje“... cítím, že se dlouho neudržím a asi vysekám celý les kolem mě. „Příště to bude on...“ Itachi, ne! Rychle jsem otevřela oči, probudil mě děsný rámus. Kousek ode mě proletěl obří kámen a rozbil se o skálu. Vstala jsem a chystala se do bojové pozice, nikoho jsem ale necítila, tak jsem se vydala zpátky k sídlu, ale pořád jsem se za sebou ohlížela, kdyby náhodou. „Co to kruci bylo? Ten šutr se pohnul sám, nebo co?!“
V zahradě jsem narazila na Hidana, jak trénuje s Kakuzem. Oba na mě jen kývli a dál se věnovali své činnosti. Celou cestu do pokoje mi v hlavě znělo 'příště to bude on'. Tohle se nesmí stát, už ne... v pokoji jsem si sedla na postel a přemýšlela. „Musím něco... nikomu se už nesmí nic stát, ne kvůli mně.“ seděla jsem tam tak už několik hodin, když mi někdo zaklepal na dveře.
Konan vešla do pokoje a sedla si ke mně. „Pamatuješ na svůj první trénink?“ trochu jsem nechápala, o co se snaží, ale poslouchala jsem dál. „Byla jsem ráda, že tu už nebudu jediná žena. Tehdy jsem ti přinesla snídani do postele a-“
„A začala mi cpát jídlo do pusy, až sem myslela, že se udusím. Jo, pamatuju si.“

***
„Budíček, čeká nás rozcvička jedem! Hop hop hop.“
„Sakra, co to je? Chci se vyspat a někdo mě budí hned první den?“ přikryla jsem se přikrývkou až k hlavě a doufala, že to vetřelec v mém pokoji pochopí, jako 'vypadni, spím!' Jenže ze mě 'ten někdo' strhl přikrývku, takže jsem byla nucena si sednout a podívat se na toho opovážlivce.
U postele stála modrovlasá dívka s tácem plným jídla a mile se na mě usmívala. Ani nevím jak, ale najednou seděla vedle mě a tác jsem měla na posteli. „No obleč se, hni sebou, nasnídáme se.“ z tácku vzala talířek s lívanci a dala mi ho pod nos. „Ovocné lívance a smějí se na tebe.“ podívala jsem se na moji snídani a vážně se ty lívance usmívali, čokoládovou polevou měly udělané široké úsměvy a nos a jahody sloužili jako oči. Podívala jsem se na dívku vystrašeným a zmateným výrazem zároveň, ale to už mi cpala jeden lívanec do pusy a začala u toho vykládat. „Je pozdě! Jsi nováček, takže pro tebe neplatí, to co pro ostatní, což znamená, že musíš vstávat dřív. Je to pro tebe první den výcviku, budou tam i ostatní, poslouchej šéfa a neper se, buď hodná k ostatním, kromě těch protivných, těm klidně jednu flákni.“
„Já nechci nikomu žádnou flákat.“
„A nemluv s plnou pusou, tvař se jako pravá ninja!“
Můj pohled byl teď dvojnásobně zmatený, pusu jsem měla nafouklou, protože jsem v ní měla jídla víc, než zvládnu a ještě jsem byla rozespalá. No, ninja k pohledání. Pomalu jsem začala polykat všechno jídlo, když v tom mě dívka chytila za límec trička a zatřásla se mnou.
„No to jsem teda strachy celá bez sebe... DĚLEJ HOLKA A VYDĚS MĚ!“
Už jsem to nevydržela, tak jsem ji chytila za ruce, dala je ze svého trička, odstrčila ji a zavrčela jako vzteklý pes.
To ovšem s dívkou skoro nic neudělalo, spíš vypadala ještě ví nadšená. „Výborně, tomu se říká ninja“ chytila mě za tváře, štípla mě a pokračovala „začínáš mi dělat radost!.. mimochodem, jmenuju se Konan.“

S Konan jsme přišli do zahrady, kde se odehrával trénink jako poslední, což nezůstalo bez povšimnutí. Hidan šťouchl do Kakuza a spustil: „Koukejte náš nováček asi zaspal... ahoj děvče, zdáš se být ještě ospalá, jestli chceš, tak tě probudím, ani nemrkneš.“
Už jsem se napřahovala, že mu jednu 'fláknu', jak mi radila Konan, ale bohužel k nám přišel Pein, chytil mi ruku a ke všem promluvil. „Hej! Každé ráno svižně a tiše nastoupíte. Kdo příkaz nesplní, bude potrestán.“ pustil mi ruku a ukázal mi, kam si mám stoupnout.
Hidan to samozřejmě nezapomněl okomentovat větou „Ouuu, cejtí se.“
Když jsem si stoupla na konec řady pokračoval v instrukcích. „Dnes budete všichni cvičit hod kunaiem nebo shurikenem na terč... Hidane!“ Jashinista neochotně vystoupil z řady a podíval se na šéfa naštvaným pohledem, proč se zrovna on musel tak namáhat vyjít z řady. Jenže to už mu skončily dva kunaie v hrudníku a Hidan se svalil na zem.
Pein jenom dodal „Asi takhle to bude vypadat.“ a odešel do sídla.
***

Tyhle vzpomínky mi vykouzlily na tváři úsměv. „Abych byla upřímná, tehdy jsem si myslela, že jsi zfetovaná, nebo ta něco.“
Konan se zasmála a usoudila, že to tehdy trošku přehnala. Potom se jí ale šťastný výraz v obličeji změnil na starostlivý a podívala se mi zpříma do očí. „Deidara bude v pořádku, ale nikdo k němu nesmí aspoň ještě dva dny, možná i dýl... mezitím, abys myslela na něco jiného, jsem ti připravila pár věcí, které by jsi mohla udělat.“ Konan mi podala papír, byl popsaný asi z půlky, ale když jsem se podívala, co se na něm píše, bylo mi jasné, že to chvíli zabere.
„Mám na výběr?“ Konanin pohled mě ujistil, že ne. Převrátila jsem oči v sloup, stoupla si k oknu a začetla se do papíru. „Takže, co to tu máme... uvařit na dnešek oběd, vyzvednout léky, injekce a krytí v nemocnici, sbalit si věci na cestu do Konohy?“
„Ano, půjdeš odevzdat hlášení a útocích k Hokage a domluvit sezení všech Kage s námi.“
„Ale nepůjdeš tam sama.“ ve dveřích se objevil Pein po boku s Itachim. Oba ke mně přišli a oznámili mi, ať si sbalím nejnutnější věci, že po obědě vyrážíme do Konohy. „Ty se postaráš o ubytování a jiné věci, já s Itachim půjdu za Hokage a řekneme jí všechno o těch útocích. Vsadím se, že ti chlápci, co vás před několika týdny napadli v lese, byli taky od Orochimara.“ Pein ukončil diskuzi a odešel z pokoje.
„Páni, v Konoze jsem ještě nikdy nebyla. Trochu jsem doufala, že ve válce uvidím Uzumaki Naruta na vlastní oči, ale měla jsem smůlu. Už se nemůžu dočkat!“