Noví Akatsuki 05 - Plán je v pohybu

Plán je v pohybu

„Můj pane, měli bychom-“
„Ticho!“ okřikl svéhu posluhovače Orochimaru. „Přiveďte Yuichiho.“
Za pár minut přišel do místnosti urostlý muž s mnoha jizvami na obličeji, ale šla jich vidět jenom část, protože od kořene nosu měl obličej zavázaný obvazy, stejně jako jeho ruce a trup.
„Co si přejete můj pane.“ jeho hlas byl sice plný úcty, ale v očích měl zlovětsný pohled. Pořád tikal pohledem po místnosti, jako by byl netrpělivý.
Orochimaru vstal ze svého křesla, přešel k velkému dřevěnému stolu, zalovil mezi nespočtem papírů, až vytáhl malý pokrčený papír a předal ho ninjovi. „Udělej to stejně, jako tehdy.“
„Hai!“

Akatsuki sídlo
„Hele, neměli byste to s Deidarou konečně urovnat? Byl jenom naštvaný, tak se mu nediv, že řekl takovou pit-“
Umlčela jsem Itachiho pohled, který mluvil za vše. Už ani nepípl, jenom kývl, ať si sednu za ním a natáhl ruku mým směrem, tak jsem slezla z okenního parapetu, na kterém jsem seděla a přisedla si k němu na postel. Položila jsem mu hlavu na rameno, on mě dal svoji ruku kolem ramen.
Dívala jsem se na zeď, která byla naproti postele a až po hojné chvíli jsem promluvila. „Já vím, že to tak nemyslel, ale... dotklo se mě to. Už hodně krát jsem si s ním chtěla promluvit, přece jenom je to už dva týdny, co spolu nemluvíme, ale kdykoli na něho narazím, tak dělá, že mě nevidí, nebo se začne bavit s někým, kdo je poblíž. To samé Pein a... nezdá se ti, že jsou všichni poslední dobou nějací divní?“
„Dej mu čas. Sasukemu taky chvíli trvalo, než si přebral v hlavě pravdu o vyvraždění klanu.“
„A jak dlouho to trvalo?“
Itachi začal počítat na prstech, chytil se za hlavu, udělal přiblblý obličej a smutně se na mě podíval. To už jsem nevydržela a začala se smát.
Itachi se usmál a odkašlal si, takže jsem zpozorněla a čekala, co má na srdci. „Trvalo by mu to určitě déle, nebýt války a toho, že jsme byli nuceni spolu bojovat.“ odmlčel se a po chvíli řekl „mám takové tušení, že dnes spolu všechno vyřešíte.“ povzbudivě se na mě usmál a přitáhl si mě k sobě.
Chtěla jsem mu oponovat, ale v tom do pokoje vtrhl Kisame a začal vyšilovat. „Itachi! Nech toho vykecávání a hned pojď do obýváku, Pein tě volá!... Rino, ty přijď za čtvrt hodiny do obýváku, šéf zvolal nutnou poradu.“
Itachi vyskočil z postele a šel do obýváku. Já jsem z toho zas tak vzrušená nebyla, stejně se většina porad týkala průšvihů, co udělal Hidan, nebo misí, na kterých jsem nebyla, tak jsem pomalu přešla ke skříni a převlékla se. Pein nemá rád, když chodíme na porady 'nevhodně oblečení', hodila jsem na sebe žluté šortky a šedé tílko. Když jsem se zadívala do zrcadla, pohled mi zůstal na jizvě. Přejela jsem si po ní prsty a šáhla do skříně pro mikinu a zapnula si ji až ke krku.
Když jsem scházela schody do obýváku, slyšela jsem šuškání a tiché cupitání. Vešla jsem do obýváku a to co jsem uviděla mi dočista vyrazilo dech!
„VŠECHNO NEJLEPŠÍ!“ naproti dveří stáli všichni Akatsuki, smáli se, bouchali konfety a drželi v rukách skleničky se šampaňským. Jako první ke mně přišla Konan, v rukách držela ovocný dort. Dala mi pusu na tvář a popřála mi všechno nejlepší do života. Takhle se vystřídali všichni, až zbyli jenom dva.
Bloďatý kluk za mnou přišel, rozpačitě mi chytil už volnou ruku, Konan vzala dort a dala ho na stůl, rozklepaným hlasem mi popřál všechno nejlepší a měl se k odchodu. Já jsem ale jeho ruku nepustila a objala jsem ho. Objetí mi opětoval a ještě ho umocnil tím, že mě zdvyhl nad podlahu. Potom se odtáhl, dal mi pusu na čelo a dal, i když nepříliš ochotně, prostor poslednímu gratulantovi.
Černovlasý ke mně přišel, popřál mi, dal mi pusu na tvář a zašeptal mi do ucha „Neříkal jsem to?“ a pak už jenom se spokojeným úsměvem odešel za všemi ke stolu na krájení dortu.
„Jde se chlastáát!“ Hidan se dortu ani nedotkl a tryskem vyrazil k ledničce plné alkoholu. Nebýt Peinova Shinra Tensei, asi by nic nezbylo. Konan přinesla flašky s pitím a Kisame talíře s občerstvením na stůl v obývacím pokoji. Všichni zúčastnění se na stůl vrhli s takovou chutí, že do pár minut nezbyl ani drobeček.
Kolem jedenácté večer, už byli všichni na mol. Nejvíce to poznamenalo Hidana, který začal se sebelitováním, fňukáním na celé sídlo a padl mi kolem ramen. „Koukni se na mě, já se rozpadám *fňuk fňuk fňuk*, jsem troska!“
Já se ho jenom snažila od sebe odtáhnout, ale moc to nešlo, tak jsem, samozřejmě povzbuzená alkoholem, řekla první větu, co mě napadla. „Na to kolikrát tě 'zabili', vypadáš dost dobře.“ Hidan jenom mávl rukou a rozbrečel se ještě víc, tak jsem pokračovala. „Je to pravda, Hide.“
„Vážně?“
„Je snad tohle tvář holky, co ti lže?“ *příliš sarkastický Hollywoodský úsměv* „Joo, vážně, za chvíli se ti vrátí tvoje stará jiskra!“
Hidan měl v té chvíli hvězdičky v očích a nebýt Itachiho, který mě vysvobodil z jeho spárů, by mě nadšením rozmačkal.
Itachi mě dovedl na menší plac, který díky přesunutému stolu a posunuté sedačce, vznikl před televizí, rychle a dost silně mě zatáhl za ruku se slovy „Pojď na mnou hruď!“ a začali jsme tancovat. Na obou bylo poznat, že jsme toho 'trošku' vypili, takže jsem byla ráda, že zrovna hrála pomalá muzika.
Když skončila písnička, pomalu jsme se od sebe odtáhli a oba nás udeřilo do uší neuvěřitelní ticho. Itachi se začal rozhlížet a když nikoho opravdu neviděl prohodil „Asi to vzdali.“
„A divíš se? Většina lidí tady se řídí heslem 'Kdo nezvrací, pije pod své možnosti' nebo 'radši být i slepý, hlavně když se motám.“
Itachi nadzdvihl obočí, zasmál se a namířil si to ke stolu s pitivem. Kupodivu vytáhl polo plnou flašku saké a přišel ke mně. „Tak to vyzkoušíme, ne?“ a napil se. Podal mi flašku a já si ji vzala do ruky, váhavě jsem se na něho podívala, ale nakonec jsem se taky napila. Takhle to pokračovalo, dokud nebyla flaška prázdná.
„Itachiii, já už jduuuu. Dobroooou noc!“ nejistým krokem jsem se rozešla ke schodům a už jsem byla v prvním patře, když mě někdo chytil kolem pasu, praštil se mnou o zeď a začal mě líbat na krku.
Ani jsem se nemusela ptát, kdo to je. Poznala jsem ho podle jeho vůně. „Itachi, co to sakra-!“
Umlčel mě polibkem a pomalu se ode mě odtáhl. Byla jsem si jistá, že se usmívá a taky jsem to poznala, když mě zase políbil. Tentokrát jsem neváhala a začala mu jeho polibky oplácet. Po chvíli jsme oba nabrali odvahu a začali se vášnivě líbat. Začal mi rozepínat mikinu a pomalými kroky jsme se začali přesouvat dál od schodů, blíž k pokojům. Začala jsem mu rozepínat košili, ale nakonec si ji sundal sám, stejně jako mě mikinu a tílko. Byli jsme v polovině chodby, když jsme zase narazili do další stěny. Itachi si počupnul, chytil mě pod zadkem a nadzdvihl mě do vzduchu tak, že jsem mu nohy ovinula kolem pasu. Narazili jsme do dveří od mého pokoje, ani mě nepoložil na zem, dveře rychle otevřel a vešel dovnitř. Až teprve v mém pokoji mě postavil zase na nohy a začal mě líbat na krku. Vzdychla jsem slastí, což bylo pro něho znamení, ať nepřestává. Nevím proč, nebo co mě k tomu vedlo, ale začala jsem mu rozepínat kalhoty a on mě napodobil. Během chvilky jsme se přesunuli k posteli, na kterou jsme oba spadli. Lehl si na mě, líbal mě na krku a pomalu se posouval až na břicho, ale tam najednou přestal. Sedl si, opřel ruce o pokrčená kolena a nic neříkal, dokud jsem si nesedla vedle něco a nedala mu ruku na rameno. „Nechci ti ublížit.“
Usmála jsem se a klekla jsem si za něm. „Neboj, neublížíš.“ dala jsem mu ruce kolem ramen a políbila jsem ho na krk. Zaklonil hlavu, tak že si ji opíral o tu moji. Po chvíli se otočil proti mně, chytil mě za boky a pomalu mě položil na postel...

„ No to snad ne! Kdo to udělal?!“ Peinův hlas se ozýval po celém sídle tak silně, že to všechny vzbudilo, ale nikomu se nechtělo ven z postele, navíc, když měli kocovinu, jak nikdy. „Heeeej! Mládeži nástup a to HNED!!!“
Naštvaně jsem se přetočila obličejem ke dveřím a sedla si na postel, když jsem zjistila, že jsem úplně nahá. Otočila jsem se ke zdi a pohled mi skončil na Itachim, který už byl probuzený a díval se na mě neutrálním výrazem. Během sekundy jsem si vzpomněla, co všechno se stalo v noci, začala jsem se červenat a přikrývku si přitáhla blíž k bradě.
Itachi se usmál, sedl si a dal mi pusu na čelo. To mě trochu uklidnilo a taky jsem se na něho usmála.
„Kde je sakra Itachi a Rina?! Hned je někdo najděte!“
To byl pro nás pokyn, abychom se oblékli a šli na chodbu zjistit, co se děje. Vzala jsem ze země aspoň spodní prádlo a oblékla jsem si ho. Když jsem šla kolem zrcadla, všimla jsem si na rameni a zádech pár malých modřin, ale neměla jsem sebemenší tušení, od čeho je mám.
Itachi otevřel dveře a naoko rozespalým hlasem řekl „My jsme tady šéfe.“ stáli jsme ve dveřích, jenom ve spodním prádle a všichni se na nás dívali s otevřenýma pusama.
První se vzpamatoval Pein a začal zase šílet „Takže předpokládám, že tenhle bordel máte na svědomí vy dva, že?!“
Nechápala jsem, co tím myslí, tak jsem se podívala na Konan, která jenom ukázala prstem ke schodům. První co upoutalo moji pozornost, byla moje mikina, ležící na zemi a vedle ní tílko, o kousek dál zase tmavě modrá košile, ale to nebylo všechno. Na stěnách byli praskliny a u schodiště byla ve stěně dokonce díra. Při pohledu na tohle všechno se mi vybavilo, jak jsem se vlastně dostala do pokoje. „Aha, tak z tohohle.“ Podívala jsem se udiveným výrazem na Itachiho a ten se jenom usmál a pokrčil rameny.
„Tobě to snad připadá směšné?! Co Itachi?! Kdo to asi bude všechno platit, hm?!“
„Zrovna ty máš co povídat, šéfe.“ zraky všech se teď upírali na Deidaru. Čekala jsem, že zrovna on bude nejvíc řádit, ale kupodivu byl úplně klidný. „Všichni moc dobře víme, z jakého důvodu byla ta 'potřebná rekonstrukce' druhého patra... když tam shodou náhod máte ty a Konan ložnici.“
To už Pein raději rezignoval a řekl, že na to někoho zavolá.
Přišla jsem na Deidarou a chtěla jsem mu všechno říct, ale jak mě uviděl, rychle se otočil a odešel někam do přízemí. Sklopila jsem hlavu a šla zpátky do pokoje. Přišla jsem ke skříni, vybrala si šortky a oblékla si je, když jsem zavřela skříň, v zrcadle jsem viděla odraz Itachiho, stojícího za mnou.
Rychle jsem vzala triko a chtěla si ho obléknout, ale zastavil mě a triko hodil na zem. Jednu ruku mi dal kolem pasu a tou druhou mi přejel po jizvě na hrudníku. „Promiň.“
„Za co se omlouváš?“
„Tu jizvu máš kvůli mně.“
Mlčela jsem. Jenom jsem se dívala do zrcadla na naše odrazy. Chytila jsem Itachiho za ruku, co měl na mém hrudníku a dala ji dolů. Vzala jsem tričko ze země a oblékla ho.
„Nic ti nevyčítám, ty jsi za to nemohl.“
„Kdybych byl rychlejší, nic z toho-“ Itachi chtěl něco říct, ale přerušil ho výbuch v zahradě.
Přiběhla jsem k oknu, abych zjistila, co se stalo. Deidara ležel na zemi a kousek od něj byl nějaký muž, celý obvázaný obvazy. Nečekala jsem ani minutu a vzala jsem si svoji katanu. Vyskočila jsem oknem a rozběhla se přímo na ninju. Ten se mi ale vyhnul a zase zaútočil na Deidaru. Tak tak se mu stačil vyhýbat, ale zakopl o kámen a spadl na zem. Ninja k němu přišel a zabodl mu katanu do ramene. Deidara vykřikl bolestí a snažil se katanu vytáhnout z ramene ven. To už ji ale vytáhl neznámý ninja a zabodl ji Deidarovi do břicha.
Najednou se mi zatemnilo před očima a nebyla jsem schopná pohybu. Můj bratr ležel na zemi v kaluži krvi. Ninja přišel ke mně, čupl si přede mě, rukou mi chytil bradu a řekl velmi zřetelným hlasem „Minule teta, teď bratr, přístě...“ odmlčel se a ukázal směrem k sídlu „...to bude on.“ Ninja vstal, ještě dodal „lord Orochimaru pozdravuje“, složil pečetě a byl pryč. Dívala jsem se na místo, kde před chvílí stál a potom mi došlo, co říkal. Rychle jsem se otočila, kam ukazoval a uviděla jsem jeho. Itachi... klečel nad Deidarou a snažil se mu zastavit krvácení na břiše. Přiběhla jsem k nim, ale nebyla jsem schopná nic dělat. Itachi mi něco říkal, ale neslyšela jsem ho, jenom jsem se dívala na Deidaru a křičela „ty nesmíš umřít, jsi jediná rodina, co mám, SLYŠÍŠ!!“ To už byl u nás Sasori a řekl něco Itachimu, ten za mnou přišel, zvedl mě ze země a proti mé vůli mě odvedl do sídla. Zavedl mě rovnou do svého pokoje, kde mě posadil na postel. Sám si sedl ke zdi, chytil mě za ruku a přitáhl si mě k sobě, takže jsem mu seděla mezi nohama, pevně mě objal a snažil se mě uklidnit. Já jsem se křečovitě držela jeho paže a snažila se ho poslouchat, jenže jeho hlas zanikl ve strašném výkřiku. Nehty jsem zaryla Itachimu do paže a přitiskla se víc k němu. Další výkřik. To už jsem nevydržela a chtěla jsem si zacpat uši, ale když jsem si všimla, že mám ruce od krve, začala jsem ještě víc panikařit. Itachi nevěděl, co má dělat, pořád jsem chtěla jít za Deidarou, ale on mě nepustil a s každým mým pohybem, si mě k sobě víc tiskl.

V Sasoriho pokoji
„Kakuzu, drž ho!“ Sasori byl dost nervózní a ještě k tomu mu moc nepomáhala bolest hlavy z minulého večera. Kakuzu držel Deidaru, který sebou házel v hrozných bolestech.
Sasori vzal injekci s fialovou tekutinou a píchl ji Deidarovi do žíly, aby se uklidnil a necítil bolest. Poté se s Kakuzem pustili do ošetřování a sešívání jeho ran.

Po několika hodinách přišel Sasori do Itachiho pokoje, aby mu řekl, jak dopadl Deidara. „Itachi, Deidara je-“
„Vypadni! Právě usnula.“ Itachi mě přikryl a odešel za Sasorim. Odvedl ho na chodbu, kde byl klid a hlavně odtud nebylo nic slyšet do pokoje.
„Už je v pořádku, zranění nebyla tak vážná, jak se zdálo. Vyčistil jsem mu rány a Kakuzu je zašil. Možná se u něho ještě objeví infekce, ale to zvládne bez větších problémů... a ještě něco, aspoň dva dny musí mít absolutní klid, což znamená, že k němu nikdo nesmí. Chápeš?“
„Jo, jasně. Řeknu jí to.“