Sladká nevědomost 01 - Rozhodnutí

„Hinato.“
„Dobré ráno, Hiashi-sama,“ otočila se čelem k otci, který měl založené ruce v kimonu a pozoroval jezerní zahradu. Bylo krátce po obědě a Slunce svítilo nepříjemně do očí. Hiashi zamrkal a opět se otočil k Hinatě.
„Neji dnes bude mít těžký trénink. Bude jiný než obvykle.“
Hinata se zajíkla. „Myslela jsem, že bych... ...dnes mohla trénovat sama...“
„Sama? To toho moc neovládneš, měla bys jít s Nejim-“ pohledem upěl na Hinatině batohu.
„Prosím, zkuste mi věřit!“
Hiashiho tato reakce velice zaskočila, nedal však nic znát. Opět se zadíval do zahrady a pozoroval stíny stromů. Párkrát se naklonil směrem ke slunci. S kamennou tváří se nakonec otočil a pokračoval v chůzi. Hinata sklopila hlavu, od toho únosu ji otec jen nerad někam pouštěl. Ale to jí byly proboha čtyři roky!
„Kam půjdeš? Na jak dlouho?“
„K horskému jezeru, na čtyři dny.“
„Vem sebou Hanabi.“
„Nechte mě, prosím, jít samotnou, Hiashi-sama!“
„Samotnou?“ pokrčil nos. „Dělej si co chceš.“
…
Promiňte, ale nemohu dovolit, aby to někdo viděl.
Z batohu vytáhla malý spacák, který i s batohem hodila na jakýsi výklenek v jeskyni, kterou před tím pečlivě zkontrolovala, zda je prázdná. Nechala si pouze jakýsi namodralý svitek s bílými okraji, do kterého se rychle začetla.
Je to dost těžké, nesouhlasil byste s tím. Bojím se, že to nezvládnu.
Do vodopádu se trefila jasně modrá chakra, zkroucená v patvar, ztratila se v proudu vody. Pak zase a zase. Její tvar se jen zřídka kdy změnil. Většinou zůstal zkroucený v jakousi tyč.
Možná by vás ale potěšil můj pokrok. Dokážu svou chakru zhmotnit v pevnou látku, ale...
Kibův psí náramek jí dráždil křehké zápěstí. Měla sto chutí ho odhodit, ale neměla na to srdce. Byl to jeden z dárků, kterých si velmi cenila. Ještě že od Shina nedostává takové dárky.
Je to bolestivé. Došla jsem k závěru, že chakra pálí. Doufám, že mi to nebudete mít za zlé.
Hinata se posadila na výklenek a začala si hojivou mastí mazat prsty a dlaně. Snad se to přes noc alespoň trochu zmírní... Chci zesílit... Naruto-kun určitě trénuje jak nejlépe umí. Nesmím to vzdát... Zvedla se a postavila konev s vodou nad oheň. Sakura-san říkala něco o tom, že citrón pomáhá na popáleniny... Bolí to. Moc. Musím se dát do kupy.
„Hele Hinato... Ty vypadáš hrozně.“
…
Od vodopádu se hemžily modré záblesky chakry. Pokud by teď někdo v okolí stanoval, přilákalo by to jeho pozornost. Dokonce se dalo říct, že to přímo provokovalo k útoku.
Hinata cítila, jak ji ruce pálí čím dál víc, i obvazy na rukou se propalovaly a byly nasáklé rudou krví. Zjistila, že nemůže zatnout ruku, pohnout prsty, či cokoli jiného, aby ji ruce ani trochu nebolely. Nejbolestivější bylo natáhnout pravou ruku před sebe tak, aby se levá dotkla dlaně a natáhla tak chakrovou síť, která se měla začít tvarovat. A poté pustit do vodopádu.
Blížila se ke svému limitu. Dobře dnes naposledy...
Ruce v úrovni ramen, zpevnit. Levou se dotknout dlaně a natáhnout síť. Snažit se dát síti tvar. Zpevnit. Natáhnout... Pustit!
Modrý záblesk jasného světla se odrazil od vody a rozplynul se v obloze.
Ozval se křik. Hinata padla na kolena a se slzami v očích si držela pravou ruku. Zasténala bolestí a namočila dlaně ve vodě horského jezera. Podráždění se zklidnilo, ale pořád to bolelo.
„Říká se, že shinnobi by měl něco vydržet. Ale i tak... je to tak bolestivé, že?“
Hinata se ihned zvedla a schovala ruku do kapsy. Hladila Kibův náramek a přemýšlela, zda tu opravdu někdo byl, nebo se jí to jen zdálo. Nemyslela si, že by měla vidiny, ale možná je to tím, že je unavená. Zničená.
„Být tak v klidu a jistotě, když je nepřítel v tvé blízkosti... Ne... Jsou to otupené smysly? Únava?“
Hinata sebou opět trhla a vytáhla ruce z kapes. Otočila se směrem, kam se hlas upínal a vtom se jí naskytl pohled na postaršího muže se zlověstnýma očima. Měl dlouhé černé vlasy svázané do ohonu a stíny nad jeho očima mu dodávaly děsivý vzhled.
„Vzpomínám si na vás,“ vzpomínala Hinata v zamlžených vzpomínkách. „Jste ten z Chuuninské zkoušky... Mistr týmu ze Zvučné... Tuším správně?“
S rukama v kapsách šel směrem k ní. Hinata zacouvala směrem k jezeru, až nakonec musela stoupnout na hladinu jezera. Nebylo se čemu divit... Ten muž měl kolem sebe děsivou fialovou záři.
„Proč se mě tak straníš? Jsem přece jen Sensei ze Zvučné vesnice-“
„Která nás zradila pro Orochimaru,“ doplnila ho Hinata slabě. „Viděla jsem, jak jste se jich zbavil-“
„Koho?“ zeptal se a jeho tvář byla té její tak blízko, že možná dotýkali nosy.
„Vaše spolupracovníky, styďte se!“ sykla na něj, ovšem to nemělo žádný efekt. On se jen zasmál.
„Ale já se nestydím. Ani nebojím. Já necítím nic...“ šeptl a usmál se. „Ale ty vypadáš vyplašeně.“
Sáhl do svého pouzdra, umístěného na pravé noze. Hinata toho využila a odskočila doprostřed jezera. Pak jako kdyby zapomněla na vše, co ji od mala učili. Místo toho, aby využila boje na blízko, odskočila několik metrů od nepřítele. Místo, aby útočila se bránila. Vše se jí přeházelo. Myslela jen na to jutsu... Dokončím ho teď!
Natáhla pravou ruku a snažila se nevšímat bolesti. Rychle tvarovala síť, aniž by si všimla, že dosahuje mnohem lepšího tvaru než předtím... Ale nestačilo to... On to odrazil. Jen mu to poškodilo vestu, rozpustilo ohon a on se skácel do vody.
Hinata se chytla šance a vyrazila vpřed, aby ho svým juuken trefila do středu.
Kawarimi? Zahleděla se na dřevěnou figuru a aktivovala byakugan. Ale nenašla ho. Protože...
„Známe slepé místo tvé oční techniky...“ stál za ní. Hinatu nenapadlo nic lepšího, než ho loktem trefit zezadu, i když to byla úplná pitomost. Když ho ze sebe shodila, znovu začala svou techniku...
Kterou ovšem znovu odrazil. Poté vyrazil a strhl ji na hladinu jezera. Hinata poznala, že proti němu nemá šanci, jak v boji na blízko, tak na dálku.
„Kdo říká že jsem chtěl bojovat?“ zeptal se pobaveně. „Kdybych chtěl, už bys byla mrtvá.“
Něco z jeho výrazu Hinatě řeklo, že to myslí smrtelně vážně. Přestože kolem něj se neproháněla fialová záře temné chakry, byl děsivý. Z jeho vlasů jí kapala voda na tvář a vytvořila na její tváři neviditelnou kresbu. Jeho oči byly pobavené.
„Chakra pálí, že? Měl jsem tu zkušenost.“
Hinata se marně snažila ho ze sebe dostat. Nešlo to. Měl nad ní plnou kontrolu.
„Ovšem, je to složitá technika, vyžaduje čas a nějaké zkušenosti.“
Hinatiny zkušenosti s chakrou: nulové. Čas je přesně to, co nemá.
„Roztomilé, jak snažíš. Líbíš se mi.“
Hinata trochu zčervenala, ale pořád se bránila. Znehybněla, až když jí laskavě položil ruku na tvář. Druhou ji pohladil po vlasech. Usmál se. Ale ne děsivě, ale laskavě.
„Nabízím ti pomoc,“ pronesl. „Myslím, že se do tebe dá ten čas investovat, ale-“
Hinata široce rozevřela oči. On jí nabízel pomoc? On, který sloužil Orochimaru? On, který byl možná jeden z jeho nejsilnějších shinnobi?
„-Ale nebude to zadarmo,“ řekl klidně. Hinata se na něj podívala, jako kdyby ji právě vyzval, aby se upsala ďáblu svou vlastní krví. Usmál se, jako kdyby jí četl myšlenky. Pravou ruku měl pořád na její tváři.
„Nebude to nic závažného,“ řekl. „Nic to by tě muselo trápit. Je to vlastně zcela prosté a jedinečné.“
Usmál se a naklonil se k ní. Hinata nevěděla proč mu věří... Copak by teď neměla odmítnout, začít útočit a bojovat o svůj vlastní život? Neměla by utíkat do vesnice a povědět, že Zvučná se dostala přes hranice? Co by teď měla dělat?
„Hnn, ta sladká nevědomost...“