Ten nejhezčí dárek k osmnáctinám

Hlasité řinčení zvonku ostře přeťalo ticho malého bytečku. Mladá Mikoto vzhlédla od knihy, odložila ji na stolek a šla ke dveřím. Když otevřela, překvapeně vykulila oči. Před starou rohoží stály dvě dívky a jeden velký pes.
__„Yoshino-chan, Tsume-chan a Kuromaru... Co tu děláte?“
__Yoshino se zazubila. „Přišly jsme oslavit tvé osmnáctiny.“
__Černovlasá se začervenala a nejistě pozvedla semknuté ruce k hrudi. „No, a-ale já žádnou oslavu nepořádám.“
__„To nám došlo, když nepřišly žádný pozvánky!“ štěkla Tsume.
__„O-omlouvám se, měla jsem vám to říct,“ zamumlala a její obvykle bledý obličej rudl víc a víc.
__„Tsume-chan, nebuď tak hrubá! To nevadí, Mikoto-san, my pozvánky stejně nepotřebujeme. Ojama shimasu.“ Yoshino bez sebemenšího zdráhání přešla práh.
__Mikoto se snažila něco namítnout, ale přesto pootevřela dveře a ustoupila. „U-um...“
__Tsume se s povzdechem poškrábala na hlavě. „Promiň, Mikoto-san, asi nás tu nechceš, ale ta blbka je prostě neodbytná! Původně sem se neodvážila zastavit, protožes nám nedala nic vědět, ale vona přesto naklusala ke mně domu a pak mě sem dotáhla.“
__„Um, moc se omlouvám, jestli tě to obtěžuje.“
__„Vo to nejde, to spíš jestli my neobtěžujem tebe. Ta blbka sice vší tý svý drzosti už nasadila korunu, ale já furt můžu odejít.“
__„No, když už jsi tady, byla bych ráda, kdyby ses na chvíli zdržela. Jestli tě to tedy neob-“
__„Hairu zo,“ přerušila ji Tsume hlasitým zvoláním a vešla dovnitř. Kuromaru ji tiše následoval jako stín.
__Před obývacím pokojem se Tsume najednou zastavila. „Jo, tohle je pro tebe. Sice nic moc, ale já přes tydle věci moc nejsem, víš...“ Natáhla k Mikoto ruce s velkou barevnou kyticí.
__„A-ale to jsi nemusela... Páni, je vážně nádherná. Děkuji ti.“ Převzala pugét a usmála se.
__Všichni tři pak vstoupili do malého pokoje. Tsume se ihned uvelebila na zemi a Kuromaru si lehl za ni, aby jejím zádům poskytl oporu. Mikoto však zůstala překvapeně stát ve dveřích a zírala na konferenční stolek, který Yoshino mezitím stihla zaplnit talíři a miskami plnými všelijakého jídla. Ovšem nejvíc vyčníval dort se sněhově bílou polevou a čokoládovým nápisem Otanjoubi omedetou gozaimasu, Mikoto-san.
__Černovlasá málem upustila květiny. „Propána...“
__Yoshino se uculila. „Tohle je dárek ode mě.“
__Mikoto se zatřásla brada. Pak se jí z očí spustily slzy.
__Yoshino se polekaně nadzvedla. „Co se děje, Mikoto-san?“
__„O-omlouvám se vám,“ vzlykla a jednou rukou si zakryla obličej, „udělaly jste mi ta-takovou radost... Ani nevím, proč vlastně pláču... Promiň-te...“
__Dívky na ni chvilku zmateně hleděly a pak si vyměnily tázavý pohled.

__„Chápu...,“ zamumlala Yoshino. „Fugaku-san dostal misi zrovna na tvé osmnácté narozeniny... To proto jsi nechtěla slavit?“
__Mikoto přikývla. Štkavý pláč ji už přešel, ale oči i tváře měla pořád zarudlé. „Vím, že to zní hloupě, ale -“
__„Ne!“ přerušila ji Yoshino. „Já tě naprosto chápu. Taky by mě štvalo, kdybych nemohla zrovna osmnácté narozeniny oslavit i se svou milovanou osobou.“
__„Děkuji, Yoshino-chan.“
__„Ale nemohla by ta oslava být i bez Fugaka-san?“
__„N-no...“
__Vtom Tsume zasáhla. „Když Mikoto-san nechce, tak prostě nic nebude a tečka.“
__„Tsume-chan!“
__„Přestaň konečně lidi nutit do něčeho, co sami nechtěj, ty blbko!“
__„Ale já Mikoto-san přece do ničeho nenutím. Jen říkám, že podle mě by se zrovna osmnáctiny -“
__„Kterou část ‚Nechci slavit‘ si nepochopila?!“
__„Pochopila jsem úplně všechno!“
__„Tak o tom silně pochybuju!“
__„Přestaň se do mě navážet!“
__„To bys ale nejdřív musela přestat bejt taková BLBKA!“
__„Děvčata!“ okřikla je Mikoto. Hlas se jí silně třásl.
__Obě se vzápětí uklidnily.
__„Mikoto-san,“ začala Yoshino.
__„Moc se omlouvám... Já bych s vámi chtěla slavit, ale... ale... Když mně Fugaku-san tak chybí...“ Už to vypadalo, že zase začne plakat.
__Yoshino si k ní přisedla a jemně jí položila ruku na záda. „Jen klid, Mikoto-san, pomalu a zhluboka dýchej.“
__Černovlasá ji uposlechla a opravdu se začala uklidňovat. Povzdechla si. „Totiž, až do včerejška byl Fugaku-san na nějaké důležité misi, takže jsem ho neviděla několik dní. Řekl mi, že by už měl mít chvíli volno, ale...“ Nedopověděla.
__„Hm... A dal ti aspoň něco?“
__„Sakra, jak se můžeš ptát zrovna na tohle?“ houkla Tsume.
__„A proč bych nemohla? Když už s ní nemůže oslavit její osmnáctiny, aspoň by jí měl dát nějaký dárek.“
__„No...,“ začala Mikoto nervózně. „Nedal. Já jsem mu ani neřekla, že mám narozeniny dneska.“
__„Cože? Proč?“ spustily obě dívky najednou.
__„Totiž... On na tu misi klidně mohl místo sebe poslat někoho ze svých podřízených, ale jako nový velitel Vojenské policie musí jít svým mužům příkladem. Takže kdyby nešel jen kvůli mně, bylo by to...“ Na chvíli se odmlčela. „Omlouvám se. Původně jsem chtěla svolat pár přátel, ale... nevím, jak velký vliv na mě bude mít Fugakova nepřítomnost. Nakonec bych jen všem zkazila zábavu.“
__Bytem se rozhostilo nepříjemné ticho. Ani upovídaná Yoshino už nevěděla, co říct.
__Vtom se Mikoto usmála a slabě tleskla. „No, co kdybychom se pustily do toho jídla? I když nevím, jestli to všechno sníme jen ve třech. Yoshino-chan opět nezklamala.“
__Zmíněná dívka nic neodvětila, jen seděla a zadumaně koukala na koberec.
__Mikoto při pohledu na ni zesmutněla. „Moc se omlouvám, Yoshino-chan.“
__„Nevíš, čeho se ta mise týká?“ zeptala se najednou.
__Černovlasá na ni překvapeně zamrkala. „Myslím, že Fugaku-san říkal, že jdou sjednat pořádek do nějaké vesničky někde nedaleko.“
__„Takže je furt v okolí Konohy?“
__„Pravděpodobně...“
__Yoshino se na okamžik zamyslela. „Kdyby tady Fugaku-san byl, chtěla bys s náma slavit?“
__Mikoto v očích blesklo podezření. „Asi vím, co zamýšlíš... Ale to ti nedovolím.“
__„Proč ne?“ V Yoshinině hlase byla znát panika.
__„Nechci Fugakovu misi zmařit jen kvůli svému sobeckému přání.“
__„Sobec-,“ začala rozčileně, až jí hlas přeskočil o oktávu výš. Odkašlala si a zhluboka se nadechla. „Vzdala ses svých osmnáctých narozenin pro... ale ano, pro Fugakovo dobro. Ta mise mu sice může nějak posílit reputaci, jenže to by klidně mohla i nějaká jiná. Zatímco ty máš osmnáctiny jen jednou!“
__„To je pravda. Ale Fugakova mise je důležitější, než moje narozeniny.“
__„To říkáš ty, ale myslí si to i ostatní?“
__Mikoto zamrkala. „Prosím?“
__Yoshino zlověstně přivřela oči. „Myslíš, že kdyby si Fugaku-san nějak vzpomněl, že máš dneska osmnácté narozeniny, vybral by si tebe nebo misi?“
__Bylo jasně vidět, jak v Mikoto hrklo. Brada se jí roztřásla, ale přesto se snažila nedat na sobě nic znát. „Já nevím.“
__„Tak co kdybychom se šly přesvědčit?“
__„Ne, Yoshino-chan!“ pronesla překvapivě pevným hlasem. „Nemůžu upřednostňovat svá přání před -“
__„Mikoto-san!“ zavřískla dívka a prudce vyskočila na nohy. „Aspoň jednou bys mohla přestat myslet pořád jen na ostatní a měla se zaměřit taky na sebe! Proč se musíš obětovat pořád jenom ty?! Proč bychom někdy nemohli my něco udělat pro tebe?! I ty máš přece právo dostat to, co chceš nebo co si přeješ!“
__Černovlasá na dívku hleděla s vykulenýma očima, neschopna slov. Už už se chtěla rozbrečet, ale Yoshino ji předstihla.
__„Tohle prostě... není fér!“ křikla mezi vzlyky a odkudsi vytáhla kapesník. „Nemusíš pořád jenom dávat, vzdávat se něčeho... obětovat něco pro jiné. Musíš i brát.“ Hlasitě se vysmrkala. „A teď musíš přijmout to, co ti nabízíme!“
__Mikoto už vůbec nevěděla, co říct. Yoshinina řeč ji tak vzala, že se už nevzmohla na odpověď.
__Tsume si všimla, jak se urputně snažila najít vhodná slova, a naklonila se k ní. „Víš vlastně, co přesně chceš, Mikoto-san?“
__Černovlasá překvapeně vzhlédla. „Co chci?“
__„Chceš Fugaka-san u sebe nebo ne?“
__Sevřela v dlaních látku své sukně. „Ano, ale také chci, aby úspěšně dodělal tu misi.“
__„A je to to, co chceš ty?“
__Zmateně zamrkala. „Asi ti nerozumím.“
__„Podle mě neni to druhý to, co chceš, ale to, co považuješ za správný, a proto s tim nic neděláš.“
__Mikoto mlčela a zvažovala odpověď.
__„Popravdě – mě nezajmá, co je důležitý nebo správný nebo přednější. Stejně tak mě nezajmá, co chce Fugaku-san nebo ta uřvaná blbka nebo kdokoli jinej. Ale řekni mi – co chceš ty, Mikoto-san?“
__Černovlasé se začaly třást ruce, bylo vidět, že bojovala se sebou samotnou. A poté sklonila hlavu, načež se na její sukni objevilo pár tmavých skvrnek.
__„Chci... chci s Fugakem-san a vámi ostatními oslavit své osmnáctiny,“ řekla roztřeseným hlasem.
__Tsume se široce zazubila. „No to to trvalo.“
__Yoshino rázem ožila. „Výborně! Tsume-chan -“
__„Nerozkazuj mi, udělala bych to tak jako tak,“ řekla a zvedla se, Kuromaru hned po ní.
__„Dobře, dobře, já seženu zbytek! Ať jsi tu nejpozději do -“
__„Proč to pro mě děláte?“ přerušila ji Mikoto.
__Tsume se zamyslela. „Hmm, vhodná odpověď by byla, že nám na tobě záleží. Ale jak tak znám tuhle blbku, nejspíš tolik touží po oslavě proto, aby mohla pozvat nějakýho frajera a sbalit ho.“
__Yoshino zrudla rozpaky i vzteky zároveň. „C-co to zas plácáš?! Jdi sehnat Fugaka-san, dělej!“ Popadla Tsume za paži a táhla ji ke dveřím.
__„Nerozkazuj mi! A dej tu pracku pryč!“
__Yoshino se ještě ohlédla a uculila se. „Za chvíli budeme zpátky. Ty se mezitím přichystej, ať Fugaku-san vidí, o co málem přišel.“
__Mikoto se začervenala. Pak si ale na něco vzpomněla. „Děvčata!“
__Obě se zastavily na prahu dveří a otočily se.
__„Děkuji vám... Za všechno. Už jen vaše snaha je ten nejhezčí dárek, který jsem k osmnáctinám mohla dostat.“
__Yoshino se dojatě usmála. „Nemáš zač, Mikoto-san. Děláme to hlavně proto, že jsi to ty.“
__„Mně poděkuj, až se vrátim i s Fugakem-san,“ houkla Tsume, otočená zády. „Mimochodem... co když se mi to nepovede?“
__Yoshino se k ní rozčileně otočila a zatahala ji za rukáv. „Co to děláš? Neděs Mikoto-san tak!“
__Černovlasou to skutečně na chvilku rozrušilo, ale pak se usmála. „Nepochybuji o tom, že ty mi ho přivedeš, Tsume-chan.“
__Oslovená na ni pohlédla a pak se spokojeně zazubila. „Správná odpověď! Tak my jdem!“
__„Ittekimasu, Mikoto-san!“
__„Hai! Itterasshai!“