Blbečku...

A mohlo to být právě naposled, co něco takového udělala. Ona věděla. Právě proto…

Když začaly první kapky dopadat na nehybná těla, slyšela už jen vzdálené záchvěvy tlapek na zemi. Jak čvachtaly v tvořících se kalužích a lepily na sebe bláto. Jak jí mizela z dohledu poslední naděje, kterou měla. Jak jí opouštěl jediný přítel, který jí zbyl.
Celá zeslábla natáhla ruku směrem, kterým před chvílí odběhl.
Namodralé rty se mírně pohnuly a vypustily s mlhovým závanem i jedny z jejich posledních slov -
"Já věřím, Homaru…"

Běžel. Nevěděl jak dlouho, ale přesto pokračoval dál. Polštářky popukané a pokryté krví byly obalené v hnědém bahně, které ho štípalo v čerstvých ranách. Ale nezastavil se. Věděl, že kdyby to udělal, byl by konec. Pro ni i pro něj. Protože co byl on…bez ní? Bez zářivého úsměvu, jemného pohlazení a sprostých nadávek každé ráno? Jen obyčejný
"Pes!"
Jediné slovo ho upozornilo na protivníky dřív, než je stačil on sám, unavený a zesláblý, zaregistrovat. Bylo už ale stejně pozdě.
Jakmile se jeho drápy zabořily do mokré hlíny, jakmile se jeho přední nohy odlepily od země a on se natahoval k dalšímu skoku, tupá bolest mu projela celým tělem, hlavou počínaje.
Dopadl do kaluže a pár metrů se ještě kutálel. Bahno se nalepilo na jeho zmoklou srst a vniklo mu do nosních dírek a ušních otvorů. Tak moc mu to bylo nepříjemné. Tak moc to chtěl dostat pryč. Ale nebyl schopen se ani pohnout.
"Dostal jsi ho," uslyšel nad sebou škodolibý hlas.
"Jo, ještě aby ne. Bez kořisti bychom dneska dostali pěknýho sjezda," zachechtal se druhý z dvojice a popošel pár kroků blíž k ležícímu chomáči chlupů. "Ale tenhle teda je…," znalecky poznamenal po chvíli koukání. "Vztyčené uši, bílé tesáky, tvrdé drápy, dobře vypracované plece, silné zadní nohy…heh, ne často se stává, že narazíš na ninkena," uškrnul se při prohmatávání jeho unaveného těla.
"Ninken?" podivil se neaktivní člen přepadového dua.
"Jo, ninken. Šéf nás za tohle pochválí," zazubil se druhý a přehodil si nehybné psí tělo přes rameno.
Jen cítil, jak ho někam nesou. Jak se jeho hmotná existence otřásá pod nepohodlným terénem. Jak mu tvrdé rameno vytváří podlitinu na břiše.
Kam ho nesli? Proč ho nesli? Proč ho zastavili? On má přece úkol. Důležitý úkol pro záchranu jejího života. Právě proto…

Dveře se otevřely a dva muži v nepromokavých pláštích vešli do zapáchající místnosti. Byla velká; na délku dvacet, na šířku třicet metrů. V levém rohu blíž ke dveřím stály čtyři kotce, uprostřed byla vydlabaná mísa obestavěná nízkými prkny a kolem dokola se hrdě vzpínaly tribuny.
"Fuj, ten smraďoch je těžší, než jsem myslel," odfrkl si muž a shodil na zem svůj dýchající náklad.
Ihned po nárazu se ozvalo prasknutí a bolestivé zakňučení.
"Dávej pozor, sakra! Jestli má být použitelnej, musí být živej," poučoval kolegu netečný z dvojice.
"Ale vždyť jo furt," ohradil se svalovec a zvedl psí tělo z podlahy.
Homaru zakňučel, jak mu silné ruce stiskly polámaná žebra. Z tlamy mu vytekl slabý pramínek krve, načež karmínové kapky dopadly na žlutou podlahu. ,,Hodím ho do mísy, zatím zavolej šéfa, ať se na něj přijde podívat," houkl na malého, hubeného kumpána.
"Hm, dobře," odpověděl klidně jeho kamarád.
Svalovec udělal pár kroků a položil nehybné tělo do středu arény. Přetočil psa na levý bok a otevřel mu pusu. Vyndal jazyk ven, aby mu v případě poslední chvíle nezapadl do krku, a špinavým rukávem otřel bahno z jeho očí i nosu.
"Pěknej, pěknej…," mrmlal si pod černými vousy, "možná je tě na tohle škoda, štěně." Hrubě mu pocuchal chlupy mezi ušima a vstal právě ve chvíli, kdy panty zavrzaly a do místnosti vpochodoval vychrtlý dlouhán oděný do černého obleku s elegantní hůlkou v pravé ruce.
"Šéfe, něco jsme pro vá…,"
"Už jsem slyšel," přerušil jeho větu příchozí a s klapajícími podpatky přešel až k ležícímu psovi.
"Ninken," konstatoval suše s úšklebkem na tváři. "Poprvé, co takového vlastním."
"Právě proto jsme si mysleli, že by to mohlo být úž…," radostně zareagoval svalovcův komplic, byl však nekompromisně přerušen dřevěnou holí zabodnutou ve svém břiše.
"Řekl jsem ti, abys mluvil?" Ten, kterému říkali Šéf, nadzvedl jedno ze svých skoro neexistujících obočí a sroloval koutky úst do nepřirozeného šklebu.
"N-ne, p-pane," zalapal po dechu blonďatý mluvka.
Dlouhán neodpověděl, jenom popošel tři další kroky k nehýbajícímu se psovi a dloubl do něj holí.
"Už skoro nedýchá."
"Um…ano, šéfe, ale my se snaži…"
"Dej ho do kotce. Za dva dny mi ukáže, jestli má cenu do něj investovat," prohlásil chladným tónem.
"Za dva dny, pane? Ale to…" Jeho protest byl přerušen jedním ledovým pohledem.
"Jistě, jak si přejete."

Byl sám. Cítil se sám. Tak strašně sám…
"Hano…"
Myslel na ni od doby, co ležel zavřený v malé kleci s miskou bez vody i bez žrádla. Hlavně, že však byla zabezpečena chakrovými vlákny, aby nemohl utéct.
Ležel na kůži dráždících pilinách, hlavu položenou na předních packách a skleněný pohled upřený na vydloubanou mísu, do které ho před dvěma dny onen muž položil.
"Dneska…"
Nevěděl, co mělo přijít. Dobrý pocit z toho ale rozhodně neměl. Svíralo mu to srdce a soukalo ten nepříjemný knedlík do krku. Nebál se, jen byl nervózní.
Jeho přemýšlení přerušily hluboké hlasy za zavřenými dveřmi.
"Prý tu mají nějakej novej kousek. Co takhle si na něj vsadit?"
"Ale no tak, Jiro, přece nevěříš, že by ti to tentokrát vyšlo. Sázet na nováčky se nevyplácí."
"Co ty víš…tenhle je, říkali, fakt dobrej. Určitě rozcupuje i našeho známýho trhače."
"Idiote, myslíš, že oddělá Shitu? Na toho neměl zatím nikdo. A že se tu sešly pořádný kousky."
"Já si na něj stejně vsadím."
"Prosím tě, ještě jsi ho ani nevidě."
"No a co."
"Blázne stará…"
Vrata se otevřela a do místnosti vpochodoval dav mužů. Mladí, staří, lépe oblečení nebo jen pouliční otrhanci, všichni se nahrnuli dovnitř a obsadili ta nejlepší místa na tribunách.
"Co se to děje?" Přemýšlel v duchu nad všemi těmi lidmi, kteří se tu tak najednou objevili. "Co po mně budou chtít?"
"Hele, hele! Koukej, to je ten tvůj šampión," ozval se provokativní hlas z nejvýše položeného místa
v aréně.
Otrhaný chlap s cigaretou v puse seděl na špinavé lavičce a s úškrkem se díval na svého spolusedícího. "Fakt si myslíš, že tahle zkrvavená chcíplina porazí Shita?"
Muž drobnější postavy oděný ve světlém kabátu párkrát zamrkal a přes silné brejličky se snažil na Homara zaostřit. Po chvíli urputného snažení se se mu rty roztáhly do šťastného úsměvu.
"Jo, tenhle to vyhraje," prohlásil sebejistě.
"Blbe."

Sál se naplnil všemi možnými pachy. Pro Homara byly cizí. A cizí se rovnalo nepříjemným.
Věděl, že jeho setrvání tady má něco společného s rozruchem za mřížemi jeho klece, ale pořád mu nedocházelo co. To se však změnilo ve chvíli, kdy se rozrazily boční dveře. V místnosti nastalo ticho. Byly slyšet jen dusavé kroky a dopady těžkých tlap na žlutou podlahu.
Neviděl ty, kteří vešli. Výhled mu zastírala jedna z tribun. Ovšem jakmile se pach rozšířil po celé aréně, chlupy na zátylku a na hřbetě se mu naježily.
Vnímal to. Cítil to. Cítil pach cizího psa.
Postavil se na všechny čtyři a vyhrnul horní pysk. Byl si jist, že nepřítel ho jistě také zaregistroval, což dával najevo hrdelním vrčením, jenž bylo slyšet přes celou místnost.
Homaru byl už už připraven odeslat stejně motivovanou odpověď, jenže to by se vedle jeho klece nesměla objevit známá postava.
"Už ho cítíš, co, ninkene. Pro dnešek je to tvůj protivník. Zabij ho nebo se jím nechej zabít. Jednoduchá volba," uslyšel chladný hlas. Poznal svého, jak oni říkali nového, rádoby majitele.
"Jste připraveni?" ozvalo se z druhého konce arény.
"Jistě," uškrnul se dlouhán. Jeho dřevěná hůl chvíli tancovala po zemi ze strany na stranu, potom se ale zvedla do výšky a vyrazila jeden z chakrových kolíků bránících útěku z klece.
Chvíli bylo ticho. Jen zátka, dopadající na zem, rozezněla jeho uši.
"Přežít…zabít…musím to udělat, abych tě zachránil?"
Nevěděl.
Nemohl.
Nechtěl.
Bojoval by rád po jejím boku, stejně jako dřív. Jen ona a on. A Karaki s Ugarim. Jen oni čtyři. Společně. Byl by rád, kdyby tomu tak bylo. Byl by rád, kdyby to mohl zažít aspoň ještě jednou. Právě proto…

Jeho přerývavý dech mu nadzvedával hrudník jako rozbitá pumpička. Ležel na studené podlaze, šrámy po celém těle a krvavá rýha do masa na levé žgrani. Byla mu zima. Víčka těžkla a tlapky nereagovaly na jednoduché příkazy. Ale i přes to přese všechno, i proto, jak to skončilo, byl spokojený.
Zakousl se do přední packy statného křížence a trhl. Jenže jeho protivník se ani nehnul. Z rány vytékal pramínek krve, zatímco z hrdla nepřítele se vydralo jen hromové zavrčení. A potom už jenom bolest. Koutkem oka stačil zpozorovat nepřirozeně dlouhé tesáky, jak se mu zabořují do hřbetu. Vykvikl a snažil se dostat ze sevření pryč, ale nepřítelův stisk nepovolil. Velký mix vlčáka s uhlově černými chlupy s ním párkrát zatřásl, jako kdyby to byla hadrová panenka, a odhodil ho na druhý konec mísy.
"Do toho, Shito! Natrhni mu pr*el!" ozývalo z nadšeně z přihlížejícího se davu.
Bolest procházela celým Homarovým tělem. Z rány na hřbetě mu vytékala krev a náraz mu zlomil aspoň jedno další žebro. Jenže než se stačil ze všechno vzpamatovat a pokusit se vymyslet úspěšnou strategii proti silnějšímu nepříteli, byl velikán u něj a drápem ho škrábl do boku. Homaru opět vykvikl.
"A tys tupě vsadil na tu malou, nicotnou krysu," uslyšel z publika posměšný hlas. Věděl, že patřil tomu muži, který se na něj pochybovačně díval. A možná to byla právě jedna z důležitých věcí, která ho nakopla kupředu.
"Hano…já jim dokážu…vychovala jsi mě jako nejlepšího ze svých…nezklamu tě."
Prudce vymrštil hlavu a prokousl přístojícímu protivníkovi plece. Uhlový kříženec zavyl a snažil se ho od sebe odtrhnout, ale pohyblivost jeho mohutného krku byla příliš omezená.
"Je mi to líto…ale já tě musím zabít."
Povolil stisk a jednom skokem se přemístil vedle nepřítelova boku. Zuby cvakly, když se do sebe oba dva navzájem zakously.
Krev a sliny lítaly vzduchem jako kapky vody ze zahradního rozprašovače. Vytrhané chlupy a kusy masa se válely po podlaze arény a překvapení přísedící nevěděli, komu mají fandit.
Dvě bestie, každá pokoušející se zabít tu druhou.
Krvežíznivost?
Touha po svobodě?
Které z nich má větší vůli přežít?
"To silnější. Tak jsi mě to učila, Hano."
Vyskočil nad hlavu svého protivníka a chvíli plachtil vzduchem.
"Je to nečestné, ale pochop…já musím přežít."
Jak dopadal zpátky na zem, mírně natáhl svoji levou packu. Obalila se mu červenou září, tak typickou pro jeho druh.
Dva metry, jeden a půl, jeden, půl metru. Jakmile se jeho drápy dotkly černými chlupy posetého boku, chakra vykonala své. Poslední zbytky krve mu dopadly na čumák.
Vyhrál.
A právě proto…

"No vidíš, ještě pár takovejch zápasů a budeš si moct dovolit větší klec," uškrnul se na rozzuřeného psa svalovec skrz železné mříže.
Byl to už půl rok, co trávil den co den v té malé železné věznici. Půl rok, co dvakrát do týdne nasazoval svůj život…aby si ho posléze zachránil. Půl rok, co na ni zapomněl. Půl rok, co zapomněl na to, co ho kdy naučila. Už nebyl schopný mluvit - ani sám se sebou. Jeho zhuminizované schopnosti nahradila přírodní zvířecí agresivita a instinkt. Zároveň s tím zmizelo všechno, co bylo jeho cílem. Zmizel smysl jeho bojování. Tak proč pořád bořil své tesáky do hrdel nepřátel; psů, kteří se potulovali po ulici a byli díky své neopatrnosti chyceni, aby mohli následovně prohrát svůj poslední boj v téhle zapáchající místnosti?
Jen nebezpečně zavrčel a zabořil drápy do pilin.
"Vypadá to, že seš nastartovanej…heh, to se hodí. Dneska pro tebe nechal šéf donést speciální soustíčko. To si pošmákneš."
Znovu hrdelní zavrčení. To jediné, co teď uměl říct.
"Takže se neopovažuj šéfa zklamat, štěně. Investoval do tebe víc, než je zdrávo."
"Říkal jsi něco?" ozvalo se mu z ničeho nic za zády. Oba dva se jako na povel otočili, svalovec klanící svoji hlavu, Homaru upírající žádostivé oči na jeho ruku.
,,N-ne, pane! Proti vám bych si nikdy nedovolil říct ani slovo!" bránil se oslovený, ustupujíc pár kroků dozadu. Dlouhán ho však naprosto ignoroval. Jediné, o co se zajímal, byl tvor uvězněný v kleci. Usmál se nad tím, jak zvíře hladově pozorovalo jeho ruku, zabořenou v kapsách černých kalhot. Pomalu ji vytáhl a psa uhodila do čenichu silná vůně masa.
Dlouhán neotálel a prohodil flákotu skrze mezery mříží.
Homaru se po ní automaticky vrhl a začal ji trhat jako kdyby to byl jeden z jeho nepřátel. Rval kusy zapáchajícího masa, které bylo již dlouhou dobu prošlé. Ale pro něj to bylo pořád maso. Maso od jeho pána. Od muže, který mu jako jediný tyhle věci dával. A právě proto...

Řev se rozléhal arénou, když se do sebe dvě bestie zaklesly.
Chtěl mít boj co nejdřív za sebou. Chtěl tohle nezkušené štěně před ním roztrhat a ukázat všem, že on je ten, který velí téhle míse.
Mladý stafford však nevypadal, že by bral svého nepřítele jako nezkušeného čtyřnohého moulu. Dával si záležet na všech pohybech, které dělal. Co kdyby byl jeden náhodou příliš zbytečný? Nebo naopak až hrozivě fatální? Přemýšlel o tom, jak tohohle okrově-blátivého psa porazit. A konečně obnovit usazující se krev na zaprášeném trůně.
Homaru se odrazil a letmým skokem se vrhl na svého protivníka, do tesáků soustředěná červená chakra.
Všichni otrhaní krutí hoši i starší potulní žebráci propukli v hlasitý řev, jakmile uviděli svit červeného paprsku. Takhle vždycky skončila oběť ninkena. Poslední záblesk karmínu a konec.
Letěl proti tomu nic-nedělajícímu štěněti. S úšklebkem na tváři se těšil, až mu prokousne hrdlo a ucítí na svém čumáku jeho teplou krev. Až si vyslouží jeden z úctyhodných pohledů publika a pošklebek s flákotou od svého pána.
Pána…
Pána…
Moc se zamyslel.
Prudce rozevřel oči, když zjistil, že jeho protivník není na místě, kde byl před chvílí. Jemně otočil hlavu do leva, aby měl větší rozhled na nepřítelovu potenciální polohu. Stačil jen zahlédnout vyceněné tesáky strakatého stafforda, který se na něj vyřítil z boku a v letu se mu zakousl do zátylku.
Oba dva spadli s nárazem na zem. Ale pohnul už se jen jeden.