Císařův příběh 5 - Sny tří chlapců, závěrečná

Keitaro a Ageru si dlouho povídali. Princ jakoby ztratil svoje tajnůstkářství, vyprávěl Keitarovi o svém životě. Hodně lidí by si asi řeklo, že ten život byl skvělý. Ale on byl jenom jako pták v zlaté kleci, který viděl věci tak, jak ho jeho otec přinutil je vidět. Idiot.
Na oplátku mu zase povídal o sobě Keitaro. O životě ve vesnici, o tom, jak těžká byla válka. Jak nanic byla doba po ní.
Začali si opravdu rozumět, jako praví přátelé. Bez nějakejch tajemství.
Ale pak musel Keitaro odejít. Uplynuly už asi tři hodiny, a stráže už na něj kývaly, aby odešel. V tu dobu se totiž měla konat další rada. Která má rozhodnout o tom, co se s Agerem stane.

„Hele… tys nevysvětlila, jak se do tý věznice Keitaro dostal. Proč ho tam pustili?“
„Svůj ramen si máš laskavě dovařit sám! Jak já mám vědět, proč by ho tam asi tak pouštěli? Neměls to tak vyprávět a teď by tam nebyly takový podivnosti!“
„Zbabělče! Prostě to nevíš, nevíš…“
„A ty snad jako jo?!“
„No… eh… a jak to teda bylo dál?“
„A dost! Myslím, že bude nejlepší, když se do toho vložím opět já. A vy buďte potichu, protože náš příběh je pomalu u konce…“

Keitaro v posledních dnech opravdu hodně přemýšlel. Díval se na těch dvacet lidí, kteří viděli svou budoucnost jako Slunce lidí, které neznali, a které nikdy nepoznají. Budoucnost symbolu moci. A bolesti, jak si chlapec smutně uvědomil.
Vzpomínal na své dětství, na dny, které tady strávil. Na rozhovory s Ageruem.
Byly plné smutku nad páskou kolem očí, kterou mu zavázal otec. Láskou k matce, které na něm nezáleželo tolik, jako na lidu. Smutku nad sebou samým, že žil tolik let zbytečně. Nad tím, že nemá žádnou budoucnost. On vlastně nebyl špatný. Jen slepý.
Když se svých klapek na očích zbavil, rozhlédl se kolem sebe… ale uviděl jen tmu. Najednou chápal svou matku a litoval, že s ní nestrávil více času. Ale bylo pozdě. Na všechno. Sám to řekl… jak?
„Keitaro, víš… je po všem. Zabijí mě. Je jedno, co bude důvodem. A mně… mně je to taky fuk. Nesejde na tom. Ale víš co? Postarej se, aby na ten zatracenej trůn dosedl někdo, kdo si to zaslouží. Co my zničili, ať on opraví…“
Ale… jak může někdo takhle moc ztratit naději?
Dveře se otevřely. Císařovniny skelné oči se k nim automaticky obrátily, aby uviděly trosku, která zbyla z jejího jediného dítěte. Teď více než kdy dřív vypadal jako malý chlapec, zmatený ze světa.
Její malý synek.
Povstala. „Dnes jsme se tu sešli, abychom projednali tuto politováníhodnou záležitost. A navrhli její řešení.“
„Poprava! Nejlepší řešení!“zakřičel jeden kandidát.
„Je to ještě děcko,“ namítl další.
„Ze kterýho jednou vyroste stejnej fracek, jako otec.“
„To nemůžeme vědět..“
„Chcete to riskovat, Satou-san?“
„Má nástupnické právo. To nemůžeme zpochybňovat.“
„Vždyť tohle jsou volby! Je fuk, jestli je princ, nebo ne!“
„Ale lid…“
„… Je rád, že se zbavil tamtoho. Komu záleží na synovi?“
„Navrhujete popravu?“
„Nejlepší řešení.“
„Ne nejlepší… spíš jediné,“ opravil ho jiný.
Keitaro si překvapeně setřel slzu. Bylo to dávno, co naposledy plakal.
Vzpomněl si znovu na chlapcova slova. Co my zničili, ať on opraví… přeju mu hodně štěstí. Bude ho potřebovat.
Štěstí… těmhle krvežíznivým hyenám?
Jak?
Bylo mu dvanáct. Ale v tu chvíli se cítil o mnoho let starší. Oni s ním nemluvili, uvědomil si. Vidí v Agerovi jenom spratka. On v něm viděl vlatsně oběť. Někoho, kdo si zasloužil svoje právo žít.
Proč ne?
„Proč… proč zatraceně všichni nezmlknete?!“ zařval.
„Sklapni, chlapče,“ doporučil mu jeden kandidát. „Nepleť se do toho, čemu nerozumíš. Tohle je záležitost shinobi.“
„To spíš vy nerozumíte! Podívejte se na sebe! Chcete zabít nevinnýho – no dobře, skoro nevinnýho člověka!“
„Takže co navrhuješ ty? Dát mu post císaře?“ uchechtl se jiný.
„Ano! Já… víte co? On ví… ví, že ho chcete zabít? A co řekl? Popřál dalšímu císaři hodně štěstí v tom, v čem jeho otec selhal! Může být takovej člověk špatnej?!“
Nastalo krátké, překvapené ticho. Ale ne na dlouho.
„A co máme podle tebe tedy dělat?,“ zeptal se ho strýc.
„Odpustit mu! Vždyť… nemůže za to, jak ho vychovali! A… chce se zlepšit! Tak proč…“ vzlykal Keitaro.
„Chtěl tě přece zabít,“ namítl tiše jeho strýc.
„To… to byla chyba! Nechtěl mě zabít. Jen mě využil jako-“
„Využil tě. Civilistu. Vážně si myslíš, že takový člověk může být dobrý císař?“
„Vážně si myslím, že takový člověk může být člověkem! Copak vy jste nikdy neudělali žádnou chybu?!
„Císař nesmí dělat chyby!!“
„Jo, tak to pak chápu, proč se nikdo nesmí podívat císaři do očí. Jako by byl něco víc, než člověk. Protože on je, co? A proto nikdy nemůže být šťastný. Je to vlastně to nejhnusnější poslání na světě!“ zařval.
Ageru sebou prudce trhnul. Jako by najednou viděl svého přítele v jiných barvách. Zářivějších.
„Když ne já… když nemůžu vést svůj lid… tak to bude on!“ vykřikl a ukázal na Keitara.
Ten se na něj překvapeně podíval. „On to může zvládnout… pro lid. O to jde, ne? Aby byli šťastní! On bude skvělý císař,“ prohlásil se slzami v očích. Měly to být jeho poslední slzy…
„Kde bereš tu jistotu?“ zahřímal Matsuda-sama.
„Je ještě děcko, ano… ale… je lidský. Císař vládne lidem. A je to taky člověk. Když má schopnost odpouštět i někomu, jako jsem já, dokazuje tím, že to zvládne. Jo, ještě je mladý. Ale můžete ho učit. Vychovávat ho, tak, aby země vzkvétala. Stejně máte spoustu času, ne?“
Tami znovu povstala. Zvedla ruku a celá místnost kamžitě ztichla. Ještě pořád mají respekt, pomyslela si. Jak dlouho zůstanou zakořeněné zvyky v lidském srdci?
Je nemožné, aby ho zvolili, řekla si. Je ještě hodně mladý. Ale… oči se jí zaleskly. Malá šance tu je.
Sevřela ruku v pěst. Ale potom by… země…
„Mohu si s tebou promluvit?,“ požádala Keitara. Ten přikývl.
Důstojně odkráčela do vedlejší místnosti. Se slzami v srdci, očima, které se vyhýbaly jejímu synovi a… duší, která byla v tu chvíli jako z oceli.

Protože… dokud lidé znají bolest, neodpustí,“ řekla stará žena. „A válka bude nosit bolest navždy. Ale dokud je tu bolest, je tu i naděje, že jednou skončí. A dokud je tu naděje… tak je tu Vůle Ohně. A když je tu Vůle Ohně…“ odmlčela se.
„Vůle ohně, kterou musí mít správný císař?“
„Císař, bojovník… i obyčejný člověk.“
„Ale… když někdo třeba v sobě Ohnivou Vůli nemá, tak vlastně není pravým bojovníkem?“ zeptal se udiveně chlapec.
„Ne…“ zavrtěla hlavou babička.
„Tak vidíš!“
„Spíš ty nevidíš,“ usmála se. „Ne tak docela. Jsou takoví lidé a jsou takoví bojovníci.“
„Tak proč takoví vůbec jsou? Nebylo by lepší se jich zbavit? Aby byli shinobi jen ti dobří?“
„A s kým by pak shinobi bojovali?“
„A když jsou na naší straně? Když bojují za nás? Tak s nimi nemůžeme bojovat, přece,“ zamračil se. „Tohle je vážně hloupá věc…“
„Účel nesvětí prostředky, tak by to být alespoň nemělo. Ale svět opravdu není dokonalý… ale vždycky se najde někdo, kdo v sobě Oheň má. A… právě tady nastupuje síla přátelství, ta síla, se kterou se narodíš, kterou máš v sobě, jen probudit ji musí někdo jiný. A díky ní… díky ní můžeš své dobré vlastnosti předávat i ostatním, víš? Když má tvůj přítel strach, můžeš mu dodat odvahu. Můžeš mu pomoci, a on jindy pomůže tobě… můžeš ho vyvést z temnoty a dodat mu světlo, naději a poznání… lepší cestu. Dát mu sílu… Tak se lidé mění, stávají se lepšími… společně. To je Vůle Ohně, síla bojovat. Síla pokračovat. Takhle mohli společně zachránit císařství i Keitaro a Ageru. Kdyby dostali šanci. Protože…
Každý má něco, v čem je dobrý. Něco, co z něj dělá něj. A dohromady je toho víc, dohromady jsou… lepší,“ řekla. „A pak… pak v sobě Oheň probudí i ten, u koho bys řekl, že toho nikdy nebude schopný. Třeba ten, komu celý život lhali.“
„Takže opravdovou silou shinobiho není Oheň, ale přátelství?“ zeptala se dívenka. Tohle povídání se jí začalo líbit.
„Vůbec babi, ty to hrozně motáš,“ postěžoval si Hashirama. „Vždycky nám říkali, Buď odvážný, Buď silný… buď ninja bez citu. Ty nám vyprávíš zase o tom, že máš mít nějaký kamarády… a ještě ta Vůle. Mám už v tom hotovej ramen! A navíc, co teď vykládáš… o to v tom příběhu přece vůbec nešlo!“
„Přátelství spojuje lidi, pomáhá jim… a tak dále. Ale nic víc, nic míň. Co je důležitější, víra v sebe, nebo přátelství? Láska nebo přátelství? Odvaha? Jak to chceš srovnávat? Všechny tyhle vlastnostmi mohou být vlastnostmi shinobiho,“ rozpovídala se žena. Naprosto ignorovala vnukovu poslední větu.
„Přítel ti přece odvahu dodat může. A mnohem víc. Takže přátelství je důležitější než Vůle, protože pak nemáš jen tu odvahu, ale i přítele, na tom záleží, ne? Nejsi sám,“ přidala se starší vnučka.
„Takže shinobi s málem bojových schopností, ale s mnoha přáteli, kteří mají ty další, je víc, než shinobi, který má Ohnivou Vůli, ale nemá přátele?“ dokončil chlapec.
„Ten, který má Vůli, musí mít přátele. A ten, který má spoustu přátel a chuť bojovat, musí mít Vůli.“
„Tak ale proč se ta Ohnivá vůle tolik přeceňuje, když jí má teda skoro každý…“ zeptal se Hashirama-chan otráveně. Ten rozhovor téměř nechápal. A navíc – co měl společného s tím příběhem?
„Vůbec se nepřeceňuje,“ napomenula ho. „Pořád jste ještě nepochopili, co to vlastně je. Ona není jenom síla bojovat, ale i přátelství….“
„A taky pěknej ramen,“ zabručel chlapec.
„Víra, láska, štěstí… to všechno je Vůle Ohně. Spojuje lidi se stejným snem, a dostává je dál. Ten, kdo má odvahu, ten, kdo je ochotný pomáhat ostatním, má rád své bližní si vždycky někoho najde… dřív či později. Tak to je. Když se nikdy nevzdáš, nakonec ke svému cíli dojít musíš. Jen se nesmíš vzdávat… to je cena, kterou platíš za úspěch, trnitá cesta k cíli. Ale je to cesta bez jistoty. Tami neměla odvahu po ní jít a proto zničila i cestu chlapců. I když ona to nazývala rozumem… kdo ví, měla pravdu? Když neznáš budoucnost, máš naději. Možná Keitarův a Agerův sen byl možný, to už se nedovíme. Dokud v něm nebude někdo pokračovat.
Víte, kdyby nebylo Tami, tak by se na ten trůn Keitaro možná opravdu dostal. A Ageru by přežil. Mohlo být všechno jinak. Nebo taky ne.
Oba chlapci Vůli Ohně měli. Jenže…“
Stará žena domluvila, a vstala. Prohlédla si rozzářené, ale zároveň smutné tváře obou dětí a usmála se. V nich, v nich určitě Oheň je… v tom malém chlapci, s jeho odvahou a touhou chránit vesnici, jeho ctižádostí… jednou by mohl být dobrý shinobi, jako jeho dědeček. Určitě jím bude. I když teď vypadá, že její slova vůbec nepochopil. Nu, na něco takového je asi skutečně ještě malý. Ale jednou bude vědět.
A malá Konoha, která ho vždycky chránila, možná trochu lehkomyslná a prchlivá, ale přesto z ní snad bude dobrá shinobi… ano, babička přece nemohla vědět, že dívenka ztratí život jen několik málo hodin poté, po útoku nepřátelského klanu Uchihů. Budoucích spojenců.

Přesto. Ona tady stále je, skrytá. Vůle Ohně, která vám dovolí jít dál. Současnost, se kterou bojujete o dar budoucnosti. Současnost, ve které bojujete s prokletím minulosti… To je největší dar. A největší bolest.
To je život.

„Babi? Mohla… mohla by ses mě ještě jednou zeptat, čím chci být?“
„Čím chceš být, Hashirama-chan?“
„Shinobi s Vůlí Ohně!“

Poznámky: 

Ageru = létat
Yuujou = přátelství (Keitarovo příjmení)
Keitaro = požehnán
Tami - ta, která prokazuje národu dobré skutky
Konoha - Listová

Dlouhé vykecávání

Konec povídky.
Bavila mě. Svým tématem, způsobem, jak jsem ji psala - už jsem říkala, že miluju vyprávěný příběhy. I když jsem kolikrát od téhle povídky utíkala k jiné, rozepsané - Itakadimasu - tak... budu na to psaní vzpomínat ráda
A taky, pro koho jsem ji psala.
A jak jsem psala u prvního dílu, je to pro Kikul. Víš, já tě zase tolik neznám. Jenom jsem párkrát uhodla tvé myšlenky a rozuměly jsme si. I na CKS jsem jela v podstatě kvůli tobě.
Patříš k nám. Patříš k tomu, co mám za konohu. Virtuální, neskutečnou a stejně opravdovou. Ať jsi tady, nebo tvůj nick už neexistuje, nebo se zaregistruješ znovu… prostě tu pořád jsi. A vždycky budeš.
Díky, díky. Nett.

A povídka?
Asi je na ní vidět, že jsem se svými názory také často balancovala mezi dvěma stranami. Myslím to o světě shinobi. Přemýšlela jsem nad tím, ale… nevím. Taky díky tomu jsem prodlužovala odstupy mezi novými díly, přepisovala…. Čemu dát přednost, reálnému názoru o tom, že svět nikdy nebude dokonale v míru, nebo krásné naivní naději? Realita nebo sen.
Nakonec jsem to nechala celkem otevřené. A jsem ráda, že to tak je, když o tom tak přemýšlím. Na tohle totiž snad ani nechci znát odpověď… jo, přiznám. Protože ji tuším. A tuší – nebo ví – ji každý. Ale nahlas ji říkat nebudeme, ne?
A co se týče Babičky – jak Hashirama nespokojeně brblal, doopravdy se asi ke koci ve svých radách a vysvětlování dostala někam, kam už Keitarův příběh nezasahoval. Ona totiž už nevypravovala jen Jejich osudy, ale i svoje zkušenosti, to, v co věřila. Poslední rady svým vnoučatům – protože díky Konožině smrti se už nikdy společně nesešli. Válka pokračovala, naděje slábla. Ale Hashirama nikdy nezapomněl na to, čím se chtěl stát. shinobi s Vůlí Ohně, Vůlí chránit. Proto, když se dostal do čela klanu, musel zapomenout na… a sákra, tohle už podezřele vypadá jako pokračování toho příběhu, (který nikdy existovat nebude xD) raději mlčím xD
Dál… stejně víme, jak to bylo. Nidaimeho ignorujme, byl adoptovaný xD

Jestli jste dočetli až sem, chci vám poděkovat. Napište mi prosím nějaký komentář, ať už to bude prostá „Líbilo/nelíbilo se mi to,“ věta, či kritika, nebo… zkrátka něco. Chci vědět, že to někoho zajímalo.