Sundej mi prosím pouta 04

Rudovlasý mladík nečekal takovouhle reakci a proto nevěděl, jak se má zachovat. Instinkt mu napovídal zavřít oči, ovšem pozůstatek démona v jeho těle chtěl odstrčit tu dívku. Když se však začala vášnivě dobývat na jeho rty, podlehl zvláštnímu třesoucímu pocitu procházejícímu celým jeho tělem. Instinktivně jí chytl kolem pasu a přitáhl si jí blíž k sobě. Rozevřel rty a zapojil do jejich milostné hry i jazyk. Ona ho zase objala kolem krku a poddala se dokonalému pocitu nastávající vášně. Zajela mu rukou do vlasů a bývalo by to pokračovalo ještě dál, kdyby neuslyšeli pronikavé zaklepání na dveře. Bleskurychle se od sebe odtrhli a Lin tak stačila ještě vyskočit oknem na větev blízkého stromu.
,,No? Co je?" Zakřičel Gaara naoko rozespalým hlasem a nechal klepajícího vstoupit dovnitř.
,,Jsi v pohodě? Myslela jsem, že sis něco udělal." Strachovala se Temari a rozhlédla se po pokoji.
,,Co by se mi mělo dít? Jsem už dospělý, tak ze mě nedělej malé dítě." Ohradil se a dal trak své starší sestře najevo, že má jít pryč. Temari na něj vrhla podezíravý pohled ale po chvíli opravdu odkráčela pryč.
,,Mít sourozence je někdy na zabití." Zašeptal po jejím odchodu Gaara a sedl si na postel. ,,Už můžeš." Zašeptal směrem ven. V okně se v tu chvíli objevila červenovlasá hlava a její majitelka vrhla po Gaarovi šťastná pohled.
,,Fajn, asi bych už měla jít." Rozloučila se a naposledy mu zamávala.
,,Dobře... uvidíme se zítra?" Zeptal se nadějně.
,,Že váháš. Tak lehce se mě nezbavíš." Mrkla po něm a seskočila z větve na zem.

Cestou domů jí srdce poskakovalo radostí. Myslela, že se snad zblázní. Poprvé v životě někoho políbila z lásky. Láska... takové zvláštní slovo. Kdyby nepřišel on, snad by ani nemohla poznat, co to vlastně je. Jaký je to úžasný pocit, když se ocitnete v blízkosti milované osoby. Jak vás to vzrušuje, když se přisajete na jeho rty. A co teprve, když on vaší reakci zopakuje... Je to k zbláznění. Myšlenky jí lítaly z jednoho místa mozku na to druhé. Už nevěděla, co má dělat, aby se zbavila toho vzruchu uvnitř. Začala si poskakovat, usmívat se, pískat si, dokonce si místy i broukala. Každý, kdo by jí teď potkal, by si myslel, že to není ta Lin, kterou zná. Že jen někdo použil Henge a teď se předvádí za Lin. Té však reakce všech ostatních byla ta tam. V hlavě měla jen jedinou věc. Nemohla se dočkat, až ho zase uvidí. Až ucítí jeho dotek, podlehne zeleným očím a svalí se pod vášnivými polibky. Na tvářích se jí z těchto myšlenek vytvořil ruměnec.
,,Ještě že to neviděl Tsuchikage." Ulevila si v duchu a nahmatala v kapse klíče. Otevřela dveře, zula se a zabouchla je za sebou. Bundu pověsila na věšák a vcupitala do kuchyně. Lednička zela prázdnotou, a tak se Lin musela spokojit s rýžovými chlebíčky. Vzala si jich pět a odnesla nahoru do pokoje. Nohou si otevřela dveře a při pohledu na nečekanou návštěvu jí vyklouzl tác z rukou.
,,Kde jsi byla?" Uhodil na ní nenáviděný hlas. Lin neodpověděla, jen se na nezvaného hosta nenávistně dívala.
,,Tak kde jsi k sakru byla?!" Rozkřičel se a chytl jí pod krkem. Zalapala po dechu a chytla se jeho ruky. Ta se začala zvedat nad zem a Lin pociťovala úbytek krve v mozku. Plíce se jí odkysličovali a ona myslela, že už je skoro po ní. Na poslední chvíli jí však Tsuchikage pustil a ona tak narazila zády do stěny. Vykašlala trochu krve a chytla se na pohmožděný krk.
,,Byla chyba jít za ním holčičko. Víš, jaké to bude mít následky." Vyhrožoval jí a rukou jí zvedl hlavu. Teď byla nucena dívat se mu do očí. ,,Až ho zabiju, budu chtít, aby jsi se na to dívala." Ušklíbl se a pustil jí. ,,jen co podepíše smlouvu, je po něm. A ty cekneš jediný slovo a nechtěj vědět, co se stane s Haretim." Byla jeho poslední slova než zmizel.
,,Dop*dele! Sakra proč vždycky jenom já!" Nadávala si Lin a tloukla hlavou o stěnu. Připadala si úplně k ničemu. Hareti byl jeden z mála lidí, který jí v tomhle městě bral. Ten, který jí neodsuzoval. A ona si teď měla vybrat mezi kamarádem nebo klukem, kterého zná dva dny, ale přesto ví, že ho bezmezně miluje. ,,Proč jsem tě jen musela potkat Gaaro." Šeptala plačivě a z jejich smutných očí se vydralo několik kapek slané vody, které následně kropily koberec pod ní.

Ráno bylo jako každé jiné. Východ slunce doprovázel zpěv všech možných druhů ptáků. Lidé se probouzeli svěží, plní chuti do života, jakýchkoli šílených plánů i radosti z toho, jaký dneska udělají ve svém životě pokrok. Jedinou výjimkou byla Lin. Nemohla přestat myslet na včerejší incident s Gaarou a na večerní návštěvu Kishira. Zároveň si i dělala starosti o Haretiho. Rozhodla se tedy, že na snídani půjde do jeho restaurace a přesvědčí se, že je v pořádku. Oblékla se do starých tepláků, modrého trička a zapnula si černou mikinu. Takhle oblečená se potom vydala hlavní ulicí k restauraci svého kamaráda. Otevřela dveře a spatřila usměvavého starého muže, jak stojí u dveří a spokojeně se dívá na snídající obyvatelé svého města. V tu ránu, jako by jí ze srdce spadl ohromný kámen. Už s úsměvem na rtech se vydala k Haretimu.
,,Ahoj! Jak se máš?" Uhodila na něj nečekaně. Trochu se polekal a rychle se otočil. Jakmile však spatřil Lin, ulevil si.
,,Ty jsi mě ale vylekala."Oddechl si. ,,Dneska se mám dobře, máme hodně zákazníků a všichni si snídani pochvalují." Pyšnil se a nabídl Lin místo. S díky ho přijala a vzala do ruky jídelní lístek.
,,No vidíš, a před pěti lety jsi nechtěl věřit tomu, že by se tahle restaurace rozjela." Dloubla do něj. Trochu se ošil, ale úsměv mu z tváře nezmizel.
,,No... to víš. Lidé se často mění." Řekl a ukázal ke vchodu. Právě k nim kráčela písečná delegace a zřejmě měla v úmyslu přisednout si k Lin.
,,Jak to myslíš? Nechápu." Tvářila se nechápavě.
,,Nehraj to na mě. I blbec by si všimnut, jak moc jsi se za ty dva dny změnila." Mrkl na ní a opustil své dřívější místo. Lin tušila, co tím měl na mysli, ale nemohla uvěřit, jak to mohl Hareti tak snadno poznat. Je fakt, že se znali už od mládí. Byl pro ní jako strýček po odchodu jejích rodičů.
,,Ahoj Lin." Pozdravila hnedka Temari a sedla si vedle ní.
,,Ahoj. Jak se máte?" Usmála se Lin a sledovala, jak si i dva bratři sedají.
,,Celkem to jde. Jak u tebe?" Zeptal Kankuro a hladově se zadíval do jídelního lístku.
,,Pohoda." Odpověděla jednoduše. Dívala se sice stejně jako Kankuro do jídelního lístku, ale přitom by nejraději tenhle čas věnovala pozorováním Gaary. Cítila, jak se na ni dívá, a tak zvedla oči. Ruměnec jí pokryl tvář, když jí propalovala dvě zelená kukadla. Radši hned zase sklopila hlavu a v duchu se pronásledovala za to, že tu svojí palici zvedla.
,,Tak máte vybráno?" Zeptal se po chvíli Hareti.
,,Myslím, že by nám všem vyhovovala tvoje specialita." Mrkla na něj a stala se tak terčem pro oči tří písečných sourozenců. ,,Nebojte, osobně za to jídlo ručím. Jeto vážně delikatesa." Ujistila je a poslala Haretiho připravovat jejich pokrm.

Po vydatné snídani se všichni čtyři rozhodli navštívit Tsuchikageho, protože vzkázal, že s nimi potřebuje mluvit. Lin měla srdce až v krku, když si představila, co by mohl Kishir Gaarovi udělat. Nedala na sobě ale nic znát a svým normálním krokem je vedla k sídlu svého tyrana. Otevřela a podržela jim dveře a oni tak neslyšně vklouzli do prostoru.
,,Jsem rád, že jste se dostavili takhle brzy." Uvítal je a odvedl do vedlejší místnosti. Nabídl jim místo a oni ho s díky přijali. ,,Takže důvod, proč jsem potřeboval vaši přítomnost je ten, že naléhavě potřebuji váš podpis pod smlouvu, Kazekage. Tlačí nás čas z politických důvodů a proto by bylo nejlepší, abychom jí podepsali hned teď." Usmál se falešně a v rukách jeho sloužícího se objevila ona smlouva. Lin chtěla křičet. Věděla, že jestli to Gaara podepíše, Kishir ho zabije. Nebo se ho alespoň pokusí zabít. Doufala, že má Gaara alespoň špetku zdravého rozumu a odloží podepsání alespoň do zítřka.
,,Mohl byste nám, Vážený Tsuchikage, říci, jaké jsou důvody pro podepsání smlouvy takhle náhle?" Otázal se zdvořile Gaara a udělal zamyšlený výraz. ,,Nevidím totiž důvod, proč takhle spěchat. Když mi to však objasníte, nebude žádný problém smlouvu podepsat." Řekl a čekal na Tsuchikageho odpověď. Ten však jen mlčel a zřejmě se pokoušel přijít na nějaký dobrý důvod, jak by mohl Kazekageho obalamutit.
,,Co takhle to nechat na zítřek? Já a moji vyslanci se definitivně rozhodneme, jestli je smlouva vyhovující, či ne. Souhlasíte?" Obrátil se na Kishira a tomu nezbývalo nic jiného, než souhlasit. Byl sice naštvaný jako vlk, který přišel o svoji kořist, ale dokázal se udržet a zachovat se diplomaticky.
,,Ale jistě, to nebude problém." Řekl, na konci s mírným úšklebkem.

Po dusné konverzaci se Lin oddělila od skupinky a zamířila domů. Věděla, že potřebují probrat tu záležitost se smlouvou, a tak je nechtěla rušit. Vešla do domu a jako obvykle zamířila do kuchyně. Ze zásuvky vytáhla pytlíkovou polívku a ohřála vodu. Po deseti minutách už seděla u stolu a spokojeně usrkávala teplý pokrm. Z ničeho nic jí ale vyrušil zvuk z obýváku. Mírně nadskočila a otočila se. Nikde nikdo. Vstala tedy, přešla k oknu a v tu ránu jí do očí trkla malá obálka. Se zamyšlením jí zvedla a otevřela. Vysypal se z ní písek formující se do malých písmenek.
,,Musíme teď něco probrat, ale potom bych se stavil. Snad ti to nebude vadit." Přečetla a usmála se.
,,Jako kdyby někdy mohlo." Zašeptala si sama pro sebe a radostně zasedla k polívce. Celou jí rychle dojedla, umyla nádobí a pustila se do uklízení svého skromného příbytku. Nechtěla, aby tu Gaara uviděl binec, který vznikl po včerejší rozepři s Kishirem. Vzala hadru, čistící prostředek, a snažila se vydrhnout skvrnu od své vlastní krve. Napřed to šlo celkem dobře, ale jak se ta první krev zažrala do kobercových vláken, nechtěla se pustit. Lin se rozhodla zakrýt tu skvrnu ještě jedním menším koberečkem, který měla před postelí.
Nakonec byla se svojí prací spokojena a tak zanesla všechny prostředky zpět na jejich místo. Chtěla si jít sednout na gauč a odpočnout si, ale pocit, že není v domě sama jí přinutil porozhlédnout se po svém příbytku. Vytasila kunai a místnost po místnosti kontrolovala, jestli se tam nenachází nezvaný návštěvník. Byla hrozně vyděšená, protože si myslela, že je to Kishir, a tak jí ruka položená na jejím rameni vylekala k smrti. Prudce se otočila a byla připravena seknout, když v tom spatřila jeho oči. Chvíli do nich jen prázdně zírala, ale potom skočila návštěvníkovi kolem krku a nechala se obejmout.
,,Chceš mě zabít? Nesmíš mě takhle lekat." Vyčetla rudovlasému klukovi.
,,Promiň, víckrát se to nestane." Slíbil a vášnivě jí políbil na úzké rty. Lin si to nechala líbit a pustila jeho jazyk do svých úst. Chvíli spolu prováděli tuhle hru jazyků, než se jim podařilo se od sebe navzájem odlepit.
,,Tak takovýhle přivítání bych si nechala líbit." Uculila se rudovláska a zavedla Gaaru do pokoje. Sedli si na pohovku a Lin položila svoji hlavu do Gaarova klína.
,,Bude blbý se tě ptát jak dopadlo vaše rozhodování?" Zeptala se a podívala se mu do očí. Chvíli mlčel, ale potom se usmál.
,,Rozhodli jsme se podepsat. Víš... kdybych nepotkal tebe, možná bych to nepodepsal, ale vzhledem k tomu, že jsme se seznámili, bych nemohl dopustit, aby jsi tu zůstala a já odjel jako nepřítel." Podíval se na ní vážným pohledem. Lin myslela, že se rozbrečí. Celý život byla utiskována a teďka jí tohle řekne člověk, kterého bezmezně miluje.
,,Děkuju ti."Odpověděla a propletla prsty jeho ruky s těmi svými. ,,Jsem moc ráda, že jsme se potkali."
,,Já taky, ani nevíš jak." Přikývl a sehnul se k polibku. Lin ho chytla kolem krku a pokračovalo to až k společné noci plné vášně, lásky a opětovaných citů.